Na prohlídce v Ducati

Továrnu zvenku zdobí sgrafita připomínající významné milníky historie počínaje rokem 1926, kdy sourozenci Adriano, Marcelo a Bruno Ducati továrnu založili a konče rokem 2007, v němž získal Casey Stoner mistrovský titul v MotoGP. Naprostá většina lidí pohybujících se v okolí neskrývá svou sounáležitost s továrnou. Málokdo na sobě nemá alespoň něco s logem Ducati. Motocykly jiných značek tu raději parkují za rohem (jak si můžete všimnout ve fotogalerii:o)).

Prohlídku je nutné si dopředu objednat, my jsme se přihlásili hned do prvního okýnka v 9:15 a už půl hodiny před jejím začátkem se před vrátnicí tvořil zástup lidí. My měli štěstí, že v naší české výpravě nechyběl ani vítěz závodu v Imole Ondra Ježek, a tak se nám místo půlhodinového čekání na průvodkyni dostalo přivítání z míst nejvyšších. U vrátnice si nás vyzvedl sportovní ředitel Ducati Paolo Ciabatti. Ohledně fotografování nám to ale žádné výhody nepřineslo. Všichni jsme přímo na objektivy mobilů vyfasovali nálepku s přeškrtnutým fotoaparátem, která každého jasně upozorňuje na zákaz focení uvnitř továrny. Následovala drobná snídaně ve firemní kantýně, po ní se k naší sedmičlenné české výpravě připojili další dva návštěvníci, kteří jen potvrdili, že Ducati je celosvětovým fenoménem – jeden byl z Nového Zélandu a druhý z Austrálie a pak už přišla na řadu prohlídka muzea. V něm naštěstí zákaz focení neplatí.

Muzeum se skládá ze sedmi místností – jedné velké kruhové, v níž jsou vystavené a stylově podsvícené úspěšné motorky ze závodní historie a šesti menších místností po obvodu zasvěcených blíže jednotlivým historickým dekádám. Z nejstarších kousků tu můžete obdivovat Cucciolo z roku 1946, protože do té doby se v továrně vyráběly jen elektronky, kondenzátory a další zařízení pro radiopřijímače.

Nechybí tu ani originální rýsovací prkno Fabia Taglioniho, otce desmodromického systému Ducati.

Další místnosti připomínají například legendárního Mikea Hailwooda, který na Ducati usedl poprvé v šedesátých letech a na legendárního Brita se vzpomíná i v expozici věnované sedmdesátým létům. Prohlédnout si v ní můžete model z roku 1978, na němž Hailwood vyhrál Tourist Trophy na Isle of Man.

Pozornost tu poutá i stříbrná motorka z roku 1972, s kterou vyhrál Paul Smart závod na 200 mil v Imole.

Přes éru Carla Fogartyho, Troye Baylisse a Carlose Checy se dostanete až k poslední místnosti věnované MotoGP. Zde už to taková velká plejáda není. Vystavují tu totiž jen modely z let, kdy Ducati vyhrála alespoň jeden závod. Přehlídka strojů MotoGP tak končí modelem Nickyho Haydena z roku 2010, kdy vyhrál v Aragonu Casey Stoner.

Prohlídka samotné továrny začínala před dveřmi sportovního oddělení, kam může jen stodvacítka z celkových tisíce zaměstnanců. Pro ostatní platí přísný zákaz vstupu. Ani naše průvodkyně tam prý nikdy v životě nebyla. Atmosféra továrny na mě působila relativně rodinným dojmem. Samozřejmě se jedná vesměs o práci u pásu a řadu činností obstarávají CNC stroje, takže to není jako v rodinné pekárně, ale na druhou stranu se tu na velkém prostoru pohybuje jen pět set lidí, a přestože má vše svůj pevný časový harmonogram, zbývá jim i trochu času prohodit spolu nějaké to slovíčko.
Každý ze zaměstnanců má na sobě tričko Ducati. Někdo obyčejné, někdo s Valentinem nebo i s Melandrim. Postupně procházíme jednotlivá oddělení a pozorujeme, jak vzniká motorka. Třeba motor se skládá v supermarketu. Takovou přezdívku tu má oddělení, kde pracovníci z košíků berou jednotlivé části motoru a skládají je dohromady. Se zájmem pozorujeme také testování motocyklu v uzavřené buňce, kde jeden z pracovníků simuluje jízdu v reálném provozu. Vše končí u plochy, kde už jsou Panigale, Multistrady, Streetfightery a další modely připraveny k naložení a odvozu do pět kilometrů vzdáleného skladu, odkud se pak rozvážejí do celého světa.

Muzeum Ducati si v dnešní době můžete prohlédnout i přes Google places, ale pokud budete mít cestu na sever Itálie, rozhodně se vyplatí muzeum i továrnu navštívit osobně. Za deset euro je to zážitek na celý život. Rezervace probíhá přes web Ducati, kde najdete i časy prohlídek a data, kdy mají zavřeno (například téměř celý srpen).

• Ducati bývá často mylně označována za vynálezce desmodromického systému. Ve skutečnosti jej však vynalezl Mercedes Benz. Ducati se od něj později inspirovala.

• Červená barva Ducati pochází z dob, kdy se v motoristických závodech používaly národní barvy. Itálii patřila právě červená.

• Po návratu Ducati do MotoGP se barva motorky postupně měnila od sytě rudé až po dnešní světle červenou hraničící už s oranžovou. Při používání HD techniky totiž najednou rudá barva začala působit v televizi až příliš tmavě, zatímco současné světlejší provedení vypadá v televizi jako původní sytě rudá. Stejně dopadlo i Ferrari.

• Za nejhezčí Ducati v historii je považován model 916 od nedávno zesnulého Massima Tamburiniho.

• V Ducati pracuje 1000 zaměstnanců, z toho 500 přímo na výrobě motocyklů a 120 v závodním oddělení. Třetinu zaměstnanců tvoří ženy. Mimo sezónu pracuje na výrobě motocyklů pouze 200 zaměstnanců.

• Každý ze zaměstnanců má svoje ID, takže když se objeví nějaká závada, okamžitě se ví, který zaměstnanec ji způsobil.

• Efektivní systém výroby, který umožňuje takovou produkci, se nazývá Kaizen. Ducati jej převzala v roce 1997 od Porsche. To se jej zase učilo u Toyoty. Mísí se tu tak japonská teorie, německá výkonnost a italská fantazie.

• Hlavním trhem pro Ducati jsou USA, druhým Evropa, kde dominuje Itálie a Německo.

• Přestože má Ducati továrnu i v Thajsku, motory se vyrábějí pouze v Itálii.