Na návštěvě v Moto Dei Miti. Tady odpočívají silniční legendy WSBK i MotoGP

Tohle je jedna z nejvelkolepějších soukromých sbírek motocyklů v Evropě, kde mezi cca 140 převážně silničními závodními motocykly najdete i takové unikáty, jako je Ducati Desmosedici Caseyho Stonera z roku 2007 či Ducati 1098R Carlose Checy z roku 2011, v obou případech ověnčené tituly mistra světa. Tu Checovu motorku tady ale čekáte, tahle sbírka totiž patří šéfovi Teamu Althea!

Kapitoly článku

Až se nechce věřit, že tenhle příběh 62letého italského podnikatele a zarytého motorkáře jménem Genesio Bevilacqua je pravdivý, ale je to tak. Historické záznamy potvrzují, že jeho soukromý závodní Team Althea, pojmenovaný po jeho špičkově vybavené továrně na sanitární keramiku Ceramica Althea, sídlící v městečku Civita Castellana hodinu cesty na sever od Říma, v roce 2011 dosáhl nečekaného dvojitého úspěchu, když opanoval jak mistrovství světa superbiků, tak třídu FIM Superstock 1000 zásluhou bývalé španělské superstar z MotoGP Carlose Checy a mladého Itala Davideho Giugliana. Oba jeli na již obstarožních Ducati 1098R a zejména ve WSBK tohle vítězství bylo obrovským překvapením, neboť se Teamu Althea podařilo porazit všechny čtyři japonské značky a obrovské týmy BMW a Aprilie. Bylo to také naposledy, co superbiky vyhrál dvouválcový motocykl, a naposledy, co se to podařilo soukromému týmu. V něm Bevilacqua nefiguroval jenom jako bohatý sponzor podepisující šeky, nýbrž byl regulérním týmovým šéfem, který své jezdce k těm titulům dovedl. Ale bylo to něco za něco: „Jelikož jsem se ten rok věnoval WSBK naplno, nezvládal jsem do toho už závodit v klasicích na mé jednoválcové desmo Ducati 500 ex-Paola Pileriho,“ říká Genesio s úšklebkem. „Podařilo se mi akorát dvakrát vyrazit na nejbližší okruh Vallelunga, ovšem v době letní pauzy, kdy bylo moc horko na to, abych si tu jízdu vůbec užil. Ale to, že jsme získali oba tituly, za to stálo!“ Jasně že jo, ovšem to ještě nebyl konec celého příběhu. Poté, co Bevilacquaův vztah s Ducati po prodeji italské značky německému VW poněkud zkysl, zaznamenal Team Althea další vítězství ve třídě litrových superstocků, ovšem v roce 2016 jezdec Raffaele de Rosa seděl za řídítky S 1000 RR od BMW, odvěkého rivala VW! Poté už se Bevilacqua mohl plně soustředit na reorganizaci své impozantní soukromé sbírky zhruba 140 převážně silničních závodních motocyklů do velkolepé expozice nazvané Moto dei Miti („Motocykly mýtů“), která se v areálu továrny Ceramica Althea otevřela v listopadu 2017. Později byl přistavěn druhý pavilón a výsledek je veřejně k vidění prostřednictvím Video Tour na webu Motodeimiti.com.

Genesio Bevilacqua se narodil v roce 1959 v Kalábrii, tehdy žalostně nejchudší nejjižnější části Itálie, odkud v šesti letech odešel na sever do městečka Civita Castellana s otcem, který zde sehnal práci. Tady Genesio vyrůstal a projevoval zde svůj umělecký talent i zájem o strojírenství, což vedlo k tomu, že v roce 1979 založil společnost Althea. Bylo to krátce poté, co dokončil uměleckou školu, kde pomocí experimentální chemie vyvinul převratný nový keramický vzorec. Althea nyní zaměstnává přes 200 lidí a její produkty se prodávají ve více než 50 zemích světa, přičemž důraz je kladen na koupelnové prvky. Zisk společnosti pomáhal financovat úspěšné dvacetileté působení stejnojmenného závodního týmu, který zároveň svou mateřskou společnost globálně propagoval. Genesio sám ale k závodům „čuchnul“ mnohem dříve, ve 12 letech za řídítky třírychlostní padesátky Benelli, která patřila staršímu bratrovi, vyhrával krátké improvizované závody proti ostatním klukům v městských ulicích, což vedlo k tomu, že se v 70. letech dostal na už organizované závody na uzavřených tratích. Občasné úspěchy, prokládané občasnými pády, jej ujistily, že by na tohle měl talent. „Ale to znamenalo utrácet velké peníze, a ty jsem já neměl,“ vzpomíná italský podnikatel dnes. „Tak jsem se soustředil na to, abych dobře rozjel byznys, a když se začalo dařit, zase jsem se k závodění vrátil, jako když mi bylo 20 – ovšem s neocenitelnou pomocí mého mistra, skvělého Paola Pileriho, který byl mým učitelem.“

Pileri pocházel z nedalekého Terni, vzdáleného cca 50 km, a byl místním hrdinou, když v roce 1975 vyhrál mistrovství světa ve třídě 125GP na dvouválcové Morbidelli s rotačními šoupátky, když se mu podařilo opanovat sedm závodů a Giancarlu Morbidellimu přivezl první titul. „Kdy jsem byl mladý, Paolo byl můj idol, coby mistr svět i coby osobnost,“ říká Genesio. „Potkal jsem ho v místním motocyklovém klubu a postupem času se z nás stali blízcí přátelé.“ Po ukončení závodní kariéry Paolo s mladším bratrem Francescem založili tým AGV Racing a jejich jezdec Loris Capirossi se stal v roce 1989 nejmladším mistrem světa stopětadvacítkové kategorie. O rok později titul obhájil před svým novým týmovým kolegou Faustem Gresinim. „Paolo mě naučil spoustu věcí, poznat ho pro mě bylo zásadní jak po stránce růstu osobnostního i motocyklového, tak pro porozumění organizace závodního týmu,“ vzpomíná Genesio. Nečekaná Pileriho smrt v roce 2007 (ve 62 letech zemřel na infarkt) Genesia přímo nasměrovala k tomu, že vznikla sbírka Moto dei Miti. „Chtěl jsem vytvořit jakousi svatyni na památku tohoto pozoruhodného muže, který pro mě byl takovou inspirací,“ říká. „Takže jsem začal vyhledávat motocykly, na kterých závodil, a různé osobní memorabilie lemující jeho kariéru, které nyní zdobí Pileriho koutek v našem muzeu.“ Bevilacqua to má v hlavě nastavené tak, že když sbírat, tak pořádně, tudíž ústředním bodem je jeden ze dvou Pileriho mistrovských dvouválců Morbidelli 125, obklopený kompletní sbírkou Paolových trofejí a diplomů, zapůjčených rodinou Pileri, plus je tady helma, kombinéza a různé drobnosti a zápisníky.

Je to až dojemný koutek, ovšem tím Pileriho expozice nekončí, hned vedle je totiž první část sbírky motocyklů Honda v Moto dei Miti, a sice obě Capirossiho vítězné motorky 1989/1990 a jedna Gresiniho. Pileri je také často vzpomínán s tím, že dal Valentinovi Rossimu první šanci na velké motorce v Teamu AGV, když mu bylo 14 let. V kolekci najdete i další závodní motorky Paola Pileriho, jako třeba 1966 Motobi 250 Sei Tiranti, na níž začínal závodit na silnici v roce 1971 poté, co se rozloučil s úspěšnou motokrosovou kariérou, a samozřejmě nechybí speciálně vyvinutá plnotučná pětistovka NCR Ducati, desmodromický jednoválec, na němž navíc Genesio už dvě dekády závodí v italských klasicích. Vidět můžete i unikátní dvouválcovou (V52°) dvěstěpadesátku MBA, kterou Pileri pomáhal vyvíjet v roce 1985 již dlouho poté, co oficiálně ukončil kariéru.

„Expozice Paolo Pileri Tribute vlastně nastartovala vznik Moto dei Miti,“ říká Genesio Bevilacqua. „Už jsem měl nashromážděnou pěknou sbírku motorek, ale bez konkrétního tématu. Ale Pileriho expozice mě utvrdila v přesvědčení, že mým největším zájmem bude sladit mechanická umělecká díla, která motocykly představují, s legendami, které na nich závodily – ne nutně s velkými úspěchy, ale které jim prostě přinesly život na závodní dráze. Dobrým příkladem je pětistovka Cagiva C81, která byla první opravdovou Cagivou pro 500GP a závodil na ní Virginio Ferrari v roce 1981 na úplném začátku závodních aktivit bratrů Castiglioniových. Moc se nepředvedla, často ani neprošla sítem kvalifikace, ale její řadový čtyřválcový motor s rotačními šoupátky poháněnými ozubenými řemeny je naprosto unikátní a byl to první krok v úžasném příběhu. Kromě téhle úplně první pětistovky Cagiva mám i tu úplně poslední, V4 z roku 1994, na níž závodil John Kocinski. Oba motory dělal Ezio Mascheroni, který je tu také připomínán. Chtěl jsem model ’94, protože to bylo maximální vyjádření schopností Cagivy.“ Dalšími málo známými závoďáky Cagiva z 80. let jsou jednoválcová 125 a dvouválcová 250.

Expozice je rozdělena do různých sekcí, přičemž tou první, do níž návštěvník vstoupí, je věnována Ducati a nese jméno Cuore Desmodromico – i když na stropě je na obrázku Mike Hailwood na Hondě. Tady najdete úžasnou nerestaurovanou OHV šedesátku ze závodu Milano-Taranto z roku 1953, kompletní včetně velkého zadního sedla, které umožňovalo jezdci ležet dlouhé hodiny na nádrži a na dlouhých rovných otevřených silnicích vedoucích na jih nepřicházet ani o jediný kilometr v hodině. Nedaleko je naopak ten úplně poslední jednoválec Ducati, jeden ze 67 vyrobených kusů čtyřventilového modelu Supermono, které bylo vyráběno v letech 1993-95, který sousedí s dvouválci 600 TT2 a 750 TT1, na nichž Genesio sám závodil v 80. letech. Před nimi je závodní F750 se širokým rámem ze závodu v Imole 1972 a za nimi první z celkem 18 superbiků Ducati v Moto dei Miti, model 888 z roku 1990, na němž Raymond Roche získal titul mistra světa v roce 1990. Za ním stojí 916, na níž Cristiano Migliorati vyhrál italský šampionát. Na samostatném pódiu se vyjímá raritní silniční Ducati 916 Senna, a to hned vedle modelu 125 Gran Sport, s nímž Giuliano Maoggi vyhrál Motogiro 1956.

Dostáváme se do druhého prostoru, který je nejpalčivější – společná pocta Renzo Pasolinimu a Jarno Saarinenovi. „Bylo mi teprve 13, když oba tragicky zahynuli v květnu 1973,“ říká Genesio ponuře. „Jarno Saarinen byl pro mě opravdovou inspirací, když jsem byl kluk, když bojoval proti gigantům typu Agostini nebo Read a o vše se staral sám se svou ženou, včetně práce na motorce, výměny gum, ona mu z depa dávala signály nebo doplňovala benzín při dlouhých závodech. On byl opravdu jiný, jezdil na motorce výjimečným způsobem, který nejde zapomenout, a od té doby, co se zabil, mám v sobě zvláštní pocit ztráty.“ V této expozici je vystaven opravdový ex-Pasoliniho 350 dvouválec Aermacchi H-D (ve sbírce najdete i verzi 250) a replika Saarinenovy třistapadesátky Arwidson Yamaha. „Je to jediná replika, kterou mám ve sbírce, ale chtěl jsem prostě uctít hrdinu svého mládí.“

Následuje modernější kolekce GP závoďáků, jimž vévodí Ducati GP07 a GP08 Caseyho Stonera, tedy motorky, z nichž na první vyhrál a na druhé neobhájil titul mistra světa v letech 2007 a 2008. Oba stroje pocházejí přímo z italské továrny. Separátně si můžete prohlédnout také motor Desmosedici RR 800, který oba motocykly poháněl, a je tady také starší ex-Capirossiho GP05 s motorem 990. „Vždycky jsem kupoval ty nejdůležitější motorky do sbírky přímo od továren,“ říká Genesio. „Myslím, že na světě jsme možná tři nebo čtyři, kdož máme možnost koupit si tento druh motorek, které mají uvnitř významný technický obsah, který je často tajný. Z tohoto důvodu Ducati neprodává své nepoužívané závodní motocykly jen tak někomu, protože musí nutně existovat vztah důvěry. A já se vždycky snažím získat ještě samostatný motor, aby bylo možné obdivovat srdce motocyklu, které mu umožňuje jezdit tak rychle. Musím zdůraznit, že všechny motocykly v Moto dei Miti jsou v pojízdném stavu a pár z nás často jezdí s půltuctem vybraných strojů na nedaleké okruhy Magione či Vallelunga, aby stroje mohly ožít a zase zpívat!“

Pod označením Genio Italiano se ukrývá sousedící expozice italských GP strojů, kde stojí 1994 Paton 500 V4, 1982 Sanvenero 500 se čtvercovým čtyřválcem, doplněné o kombinézu a helmu vítěze francouzské GP Michela Frutschiho, Tamburinim vytvořená pětistovka Bimota SB1 z roku 1975 s kapalinou chlazeným řadovým dvouválcem Suzuki XR05 a další stroje s menšími objemy motorů včetně dvoudobé jednoválcové Aermacchi 125 Ala d’Oro, na níž v roce 1967 jezdil Alberto Pagani. Vystavena tady je i Suzuki GR500, na níž v roce 1981 získal titul mistra světa Marco Lucchinelli, a to proto, že tento motocykl dávali dohromady inženýři v italském Teamu Gallina. Genesio stroj koupil přímo od Roberta Galliny, je to tedy autentický motocykl, nikoli jeden z těch několika replik, které se po světě prohánějí a jejich majitelé je prezentují jako pravé.

Expozici Genio Italiano doplňuje řada superbiků Ducati, které nepatřily do Teamu Althea. Od 851 z první série přes ex-Falappovu 888 z roku 1992, o rok mladší ex-Fogartyho 888 s motorem 926 po 2007 ex-Xausovu F07 999 a kvartet motocyklů Troye Baylisse, z nichž tři dovezly Australana k titulům mistra světa. Jsou tady dvě 999, mistrovská F06, její nástupkyně F07 a poté dvojice 1098R F08 z roku 2008 přesně ve stavu, v jakém byly po posledním závodě Troyovy kariéry v Portimau. „Troy tady byl na návštěvě a na svých motorkách si užil něco zábavy,“ vzpomíná s úsměvem Genesio.

Tento line-up slouží jako takový předkrm, než vkročíte do středobodu celé sbírky, a tou je oddělená místnost s expozicí vítězných motocyklů Teamu Althea, která představuje poctu inspiračnímu a organizačnímu talentu Genesia. Stojí za zmínku, že někteří členové jeho závodního týmu nyní pracují na plný úvazek coby restaurátoři v dílně sousedící s muzeem, přičemž v době mé návštěvy dokončovali obnovu ultra raritní 1981 Segale Kawasaki TT1 s kompozitním šasi a vzduchovými tlumiči, která byla Massimu Tamburinimu inspirací pro modulární design rámu MV Agusty F4.

Vraťme se zpět do expozice Teamu Althea. Tady najdete osm rudých 2011/2012 superbiků a superstocků Ducati 1098R/1198R, proti nimž stojí čtveřice černo-bílých BMW S 1000 RR, s nimiž Team Althea závodil v roce 2016 – všechno to jsou mistrovské motorky. U sousedící stěny stojí Ducati, na níž šampión britských BSB Shakey Byrne závodil pro Altheu v roce 2010 po boku Carlose Checy, tedy v prvním roce, kdy tým změnil značku z Hondy na Ducati, a KTM z Moto3, na níž jel Kevin Zannoni Velkou cenu San Marina 2017 při Genesiově krátkém pobytu v MotoGP paddocku. Mezi spoustou fascinujících drobností v této expozici jsou i díly ze dvou rozbitých motorů, které znamenaly katastrofální transatlantický výlet na okruh Miller Raceway v Utahu 2010 – Carlos tady nedojel ani jeden z dvojice závodů, přičemž v tom druhém mu spadl ventil do motoru v posledním kole, když bezpečně vedl.

Nedávno dokončený druhý pavilon Moto dei Miti se nachází 75 metrů od toho hlavního a obsahuje směs silničních a závodních motocyklů, stejně jako bar, různá křesla na relaxaci a dokonce malé kino a je tady udělaná část závodní dráhy, na niž jsou postaveny různé motocykly jakoby v akci. Některé ze silničních strojů jsou skutečné rarity, třeba Mondial Piega z roku 2002 s dvouválcem z Hondy SP-02 nebo jeden z hrstky vyrobených superbiků Gallina GTA Quattro 750 s vlastním řadovým čtyřválcem, které v roce 1990 Roberto Gallina postavil pro japonského klienta. Pavilon bude v termínu 1.-2. října hostit aukci Bonhams, kde se bude dražit přes 100 sběratelsky cenných motocyklů, včetně 27 strojů z Moto dei Miti. „Chci se zbavit některých z mnoha duplicit, které teď máme, abych udělal místo pro jiné zajímavé přírůstky,“ vysvětluje Genesio Bevilacqua. „Mám na seznamu spoustu motorek, které bych chtěl, ale nebudu je jmenovat, jinak jejich ceny hned porostou! S výjimkou jedné, která už je teď drahá – originální 1972 Harley-Davidson XR750-TT stejného typu, na kterém Renzo Pasolini tak úspěšně, ale tak krátce závodil.“

Na závěr jedna otázka, Genesio: co je Vaše nejoblíbenější motorky v celé velkolepé sbírce? „To je těžké vybrat, možná by ta otázka měla znít, která mě nejvíc bere. A tou je Morbidelli Paola Pileriho, protože na ní jsem svého kamaráda viděl vítězit – ale to je spíš romantická nebo emocionální odpověď. Z pohledu techniky a obrovských emocí, které rozdávaly milionům lidí, bych vybíral mezi 2007 Ducati Caseyho Stonera a 1994 Cagivou Johna Kocinskiho, protože obě jsou plné mechanické a historické fascinace a obě získávaly senzační vítězství. Jedna proto, že na ní mladý kluk jménem Casey Stoner dokázal porazit Hondu, což bylo možná největší překvapení za posledních 30-40 let, které dokázal hoch, v něhož nikdo nevěřil. A ta druhá proto, že rodina Castiglioniových pokusila vyzvat japonské Leviathany s něčím, co považuji za nejkrásnější motorku všech dob. Cagiva je pro mě možná nejdůležitější po osobní stránce, protože znám Ezia Mascheroniho, znám celý příběh, jak tahle motorka vznikala a co to znamenalo, aby dokázala vyhrávat Grand Prix. Ale pak je tady Ducati, která udělala motorku, která vypadala výjimečně, ale nikdo na ní nedokázal nic zajet, dokud nepřišel zázračný Casey Stoner – a zbytek je historie. OK, asi to bude remíza!“

Informace o redaktorovi

Alan Cathcart - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



motoguzzi_kveten
Objednat reklamu
TOPlist