Motokrosové závody z pohledu motozelenáče
Text: Zdeněk Šnajdr | Foto: autor | Zveřejněno: 26.7.2012 | Zobrazeno: 15 918x
Poprvé v životě se mi naskytla příležitost podívat se motokrosové závody. Musím říct, že jsem doslova motozelenáč, protože v oblasti jednostopých vozidel se pohybuju teprve asi 4 měsíce, kdy jsem udělal řidičák a pořídil si Suzuki DR 650. Neznám motorkářské názvosloví ani všechny zapeklitosti motorek, závodů a vůbec všeho co se motorek týká. Jsem neplavec hozený do hluboké vody a potřebuju jen čas, abych všechno poznal a pochopil. Jediné co opravdu zvládám je focení. A musím uznat, že focení motorek a motoristického sportu mě hodně chytilo a doufám, že se mi v něm bude dařit jako doposud. Berte prosím s rezervou, co tady píšu, protože žádný učený z nebe nespadl. Někdo jezdí...a já, prostě fotím.
Kapitoly článku
Den začal velice zajímavě, po předpovědi počasí jsem se rozhodl, že pojedu na závody na motorce. To byla nejspíš chyba, protože po scuku s Radkem a při cestě přes Havířov do Petrovic jsme naprosto totálně zmokli, ale to mě přece neodradí v pořízení parádních fotek z tréninku. Naštěstí v Petrovicích se počasí umoudřilo a mé mokré nohavice mi vcelku brzo uschly.
Život v zákulisí závodů se mi moc líbil. To chystání motorek, dopínání řetězu, dolévání benzínu. Všechen ten mumraj dával všemu krásný nádech. To všechno ale byl jen doplněk k tomu hlavnímu, k závodům.
Po pár hodinách tréninky skončily a mě čekalo sledování mého prvního závodu v životě. V depu už začala stoupat nervozita, pohyb lidí se zrychlil, zvýšil se i halas hlasů a první stroje kategorie MX1 začaly startovat. Tak tedy honem podívat na start. Měl jsem možnost sledovat řazení strojů na start, poslední kontrolování motorky, utahování bot, nasazování rukavic, zacvakávání startovacího pomocníka na jednom z tlumičů, kdy tahání za řídítka znamená o něco rychlejší start. Pak to přišlo, začal jsem být nervózní a natěšený zároveň když startovací rozhodčí zvedl ceduli s 15tkou. Dávám foťák k oku a čekám, co se bude dít. Nikdy jsem to neviděl, netuším co to je, startovat na motokrosových závodech. Po otočení cedule kdy se jezdcům ukáže číslo 5 začalo peklo při kterém se mi zvedla husí kůže. Ten neuvěřitelný rachot z vytočených motorů do omezovače, jako by se splašilo tisíce koní a ty chtěli z ohrady ven. Odkládám foťák od oka, protože tohle chci vidět a přes hledáček foťáku ta podívaná není ono. Branky padají, všichni závodníci mají v hlavě to jediné, být první v první zatáčce. Pouští spojky, do řetězů na jejich motorkách začnou téct desítky a desítky koní a newtonmetrů. Jezdci vystřelí jako šipky a za jejich motorkami zůstává ohon bláta a prachu. Sleduju tu podívanou se zatajeným dechem a říkám si že do první zatáčky se přece všichni nemůžou vlézt! Nevím jak, ale vlezli se. Roj jezdců pak krouží do zatáček, najíždí na skoky a létají pár centimetrů od sebe. Prvních pár kol stojím jako zmrazený a celý ten rytířský souboj sleduju. Až po chvíli mi dochází, že mě bolí za krkem z foťáku a že by měl také přijít ke slovu. Každá fotka pak přece vypráví svůj příběh.
Motokros se mi líbil a na závody se pojedu ještě určitě podívat. Přidám zde také pár fotek a možná že z nich také ucítíte tu atmosféru, co já.