Jak se šije u Hubíků

Začněme několika čísly. Za rok 2016 se u Hubíků ušilo 758 kombinéz, 440 bund a 420 kalhot, zároveň se opravilo 1 407 kusů oblečení, to vše v celkovém počtu 42 zaměstnanců. Letošní rok bude pravděpodobně dost podobný, protože navzdory přestěhování výroby do větších prostor se nepočítá se zvětšováním objemu výroby. S čím ostatním se naopak počítá, co se plánuje a chystá do budoucna, to bylo jedno z hlavních témat, kterým jsme se spolu s manželi Hubíkovými věnovali.

Z obchodního hlediska zůstává maximální orientace na koncového zákazníka s nejbližším možným vztahem mezi ním a samotnou továrnou. I z toho důvodu Hubíci upustili od komisního prodeje konfekčního zboží přes dealery, místo toho se soustředí na své dvě výrobní prodejny v Tlumačově a v Plzni. Tím jsou jednak schopni ušetřit na skladových zásobách, hlavně to ale přináší výhody blízkého vztahu. Zákazník řeší své požadavky s proškolenými lidmi přímo z továrny, ti navíc nemají na starosti nic jiného, než maximální péči o něj. A funguje to i naopak. Pokud zákazník přiveze na pobočku oblečení na servis, jde hned zpětná vazba do továrny co a jak zlepšit, upravit, zda se zakázka pouze zadá do opravy nebo je-li to třeba víc řešit a zkoumat. Tak se k Liboru Hubíkovi dostávají informace i od normálních zákazníků a ne jen od závodníků a právě díky těmto informacím může svoje produkty neustále zlepšovat.

Nic z toho by samozřejmě nešlo, kdyby se výroba přesunula do Asie. I o tom se v době návalu levné konfekce z východu přemýšlelo, protože to ale nezapadalo do filosofie značky, upustili od toho. U Psí Hubík vlastně nikdy necílili na velké objemy na trhu a maximální zisky, spíš na kvalitu finálního produktu a spokojeného zákazníka. A co si budeme povídat, stoprocentní kvalita výroby jde na druhém konci světa ohlídat těžko. Díky poctivému přístupu se postupně změnil poměr toho, kde se oblečení prodává. Ještě nedávno vládla 80% orientace na český trh a do zahraničí se vyváželo minimálně. Dnes už se to vyrovnává, poměr je 50 : 50 a to kolikrát i bez velké propagace. Kvalitní věci si lidi najdou sami. Příkladem je třeba Anglie, kde nikdy nebyl pořádný dealer a značku propagoval vlastně jenom tragicky zesnulý závodník Simon Andrews. Možná si řeknete, že to znáte tuhle propagaci od závodníků, když to mají placené. Ale to je omyl. Simon si kombinézy Psí Hubík zkrátka zamiloval a většinu kariéry si je normálně kupoval a až ke konci přišla částečná podpora od továrny. A jak se lidé ptali, v čem že to jezdí a on šířil dobré jméno značky, tak se z Anglie pomalu stal jeden z velmi důležitých trhů.

Zpátky ale k oblečení, vývoji a jeho budoucnosti. To je totiž téma, o kterém by dovedl Libor Hubík s nadšením vyprávět celé dny. Sám se totiž vůbec neoznačuje za podnikatele, stále se cítí hlavně jako technik. Technik, který sází na maximální bezpečnost. I díky tomu vznikla spolupráce se Západočeskou Univerzitou v Plzni, konkrétně s katedrou aplikovaných věd. Na univerzitě pracují na softwaru virtuálního motorkáře pro modelové situace, spolupráce je proto výhodná pro obě strany. Psí Hubík dodá vstupní data, své zkušenosti a know how, které univerzita využije pro vývoj softwaru a ten zase zpětně poslouží k testování nových kombinéz a oděvů. Na trošku jiné bázi probíhá spolupráce s italskou firmou Dainese. Té sice můžou Hubíkovci také dodávat data, ale vzhledem k tomu, že vývojové středisko v Itálii je velké asi jako dvě nebo tři hulínské výrobní haly, je jasné, že tam bude dat dost. I proto je používání airbagového systému D-Air v závodních kombinézách velkým úspěchem. Zároveň můžou nahlédnout pod pokličku vývoje tohoto systému, a to se poštěstí jen několika málo vyvoleným firmám. Zvlášť, když se Dainese soudí s konkurenční italskou značkou o patenty. I proto je aplikace do civilního oblečení celkem vzdálená (aktuálně používají české airbagové kombinézy Ondra Ježek z WSBK, Honza Halbich z IDM, roadracer Michal „Indi“ Dokoupil a od příští sezóny i Karel Abraham v MotoGP). Přesto to vidí Libor Hubík jako hlavní téma do budoucna a už teď je poptávka po nafukovacích kombinézách a bundách od civilních zákazníků. O tom, že by kvůli uspokojení poptávky začali montovat jiný systém, nechce pan Hubík vůbec slyšet. D-Air podle něj nemá žádnou konkurenci, což dokazují výsledky nezávislých testů, navíc špatně vyrobený nebo fungující airbag by mohl v nejhorším případě i ublížit. A o tom, že vládne spokojenost na obou stranách, hovoří fakt, že by na Moravě mohli dostat statut oficiálního servisního střediska.

O skromnosti a pracovitosti rodiny Hubíků nás přesvědčí i nový výrobní závod v Hulíně. Budova s historickou tradicí v oděvní výrobě je nově zrekonstruovaná, na tom by ještě nic zvláštního nebylo. To možná fakt, že Libor Hubík se synem trávili půl roku 8 a víc hodin na stavbě v montérkách, rukavicích, s nářadím v ruce. K nim se přidali i zaměstnanci a díky tomu se podařilo náklady na rekonstrukci udržet neuvěřitelně nízko. A není to poprvé, kdy byla budova svědkem takovéto události. Už pan Roubíček, když ji v první polovině dvacátého století stavěl, si sám o víkendech pálil cihly za 50 % ceny a spolupracoval na stavbě se svými švadlenkami. Bohužel, těsně před dokončením mu byl závod i s vybavením v roce 1948 zabaven režimem. Pan Roubíček si za svou snahu vysloužil dva roky v uranových dolech a další dva na vojenském letišti v Plzni, a když mu závod v roce 1992 vraceli, zlikvidovala ho levná konkurence z Číny. Jako památka na tyto časy zůstává v budově hromada trenýrek, které se tu šily za dob komunismu. Dnes už ale budova opět žije výrobou oblečení a snad ji čeká zářná budoucnost. Pojďme se proto podívat, co se za zdmi odehrává.

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE