Jak se jezdí maraton? Iron Rider Challenge 2018

Posuďte sami, motto výzvy znělo opravdu lákavě: „Máš před sebou 1100 kilometrů plnejch potu i zimy, odřenin i otlačenýho zadku, plnejch únavy a vyčerpání, kdy si sáhneš na kraj svých sil. A všechno, co za to dostaneš, bude mizernej odznak a tričko. A ještě budeš rád.“ Začátek přitom vypadá úplně nevinně a v pohodě, v sobotu před polednem se sjíždíme na startu ve dvoře pražského dealerství Harley-Davidson. Je nás přes padesát, svítí sluníčko a je ideálních 24 stupňů. Postupně se registrujeme, pořadatelé u každé motorky zapisují stav kilometrů na přístrojovce a jdeme si poslechnout úvodní rozpravu.

Čekají nás postupně tři výzvy – ujetých 500 kilometrů do půlnoci, 800 do čtyř ráno a 1100 zhruba do jedenácti neděle dopoledne. Startuje se každou sudou hodinu, takže nemá smysl závodit, v téhle výzvě se nehraje na to, kdo bude v cíli první. Jde jen o ujeté kilometry a hodiny v sedle. Bude se jezdit stokilometrový okruh se startem a cílem na Šalamounce, jen pro čtyři noční kola bude otočka na pumpě na Plzeňské, abychom nerušili noční klid ve zdejší rezidenční čtvrti. Už na začátku mě trochu zaskočilo, že kvůli velkému počtu zatáček a vesniček nám navigace ukázala čas na ujetí jednoho kola rovné dvě hodiny! Na dojezd a start do dalšího kola je sice ještě další dvouhodinové okno, ale celkový součet je neúprosný. Na ujetí 1100 km máme 24 hodin, včetně nějaké té pauzy na jídlo, tankování a návštěvu toalety!

12:00 Prvních 100 km pomalu a ve skupině

Organizátoři rovnou uklidňují, že trasa se dá svižnějším tempem ujet za hodinu a půl, rychlostní rekord na kolo je zhruba hodina a čtvrt. Ale rovnou radí, že je lepší jet na pohodu a šetřit síly a vysilovat svoji pozornost. Trasa se napřed vymotá z Prahy na Karlovarskou dálnici, na které ale strávíme jen pouhých 9 minut, a už sjíždíme na první krásný úsek z Velké Dobré na Beroun. První zatáčky i příjemné táhlé úseky státovky, kde kilometry hezky odsýpají, pak ale silnice zmizí v lesích a začne klesání na Beroun.

Z kraje Prahy se to dá přejet za necelou půlhodinku, my ale první kolo jedeme všichni společně ve dvou velkých skupinách a se všemi čekačkami na semaforech a zpomalováním dlouhého hada motorek před zatáčkami jsme v Berouně až za hodinu. Udělalo se docela vedro, začíná mě z pomalé jízdy bolet zadek… a to jsme teprve v polovině prvního kola! Naštěstí následují první úžasné vracečky směrem na Karlštejn a tempo se zrychluje, přestože v Srbsku nebo Karlštejně už zase místy hodně brzdíme. Na turisticky atraktivní trase se motá fůra cyklistů a výletníků, v každé zatáčce je nutné počítat s rozevlátým cyklistou, který už nemůže a motá se dva metry od krajnice. Pak ale trasa uhýbá směrem k lomu Velká Amerika a na Loděnici a zase se dá jet svižněji, abychom se těsně před Prahou napíchli na dálnici a posledních 5 kilometrů urazili za pár minut. Už se jen promotat po Plzeňské až na Šalamounku a jsme poprvé v cíli. Čeká na nás první občerstvení, organizátoři připravili polévku.

Druhých 200 km kolo jako guide

První skupinové kolo nám trvalo přes dvě hodiny, pak ještě potkávám spoustu známých, a když už chci vyrazit, ještě se ukáže, že si s námi dá jedno kolo kamarádka na půjčené motorce. A tak vyrážíme až před třetí místo v plánovaných 14:00. A kromě kamarádky jede ještě další kámoš, začátečník s čerstvými papíry a slabší mašinou. Takže to vypadá na další zpomalení, které se ale vyřešilo hned za Prahou. Nováček nemá šanci držet naše tempo a vím, že má trasu v mobilu a že ho na cestě bude míjet spousta motorek, kdyby potřeboval pomoci. Takže mu ujíždíme, začínám za to lehce tahat a jen dvakrát počkám za zatáčkami na kamarádku, která se na půjčené motorce drží zkrátka a předjíždí auta jen na jistotu. A na Šalamounce jsme asi za hodinu čtyřicet a začínám zjišťovat, že jsem trochu podcenil pitný režim a už po druhém kole mě bolí hlava.

Třetí stovka, to už je kalup,

Třetí stovku už jedu podle plánů s kolegou z redakce na testovací motorce CF Moto 650MT, která se na tuto trasu docela hodí. Trasu už máme při třetím průjezdu docela v oku a zatáčky jsme si dokonale užili, výsledkem je slušný čas kolem 1:20. Blahořečím elektronice R1200GS, nahoře u Velké Ameriky jsou silnice asi trochu posypané vápencovým prachem a kontrola trakce mi dvakrát hodně pomohla. velké GS má mohutný krouťák ve středních otáčkách a ve výjezdech ze zatáček občas nově obutá pneumatika ustřelí do strany, aby ji hned TC chytilo a umravnilo. To si pak užíváme i na kostkách, kterých na trase není málo, a občas si vychutnám jemný driftík do strany, na který bych si jinak netroufl.

Čvrtá stovka, už přituhuje

Původně jsme chtěli vyjíždět přesně v každou sudou a nastřádat si čas do zásoby na noční hodinový spánek, ale zastávky vždycky seberou víc času než by člověk čekal. Vyjíždíme až v 19:00 a navíc musíme tankovat, takže v Berouně už jsme se tmou. A jízda po tmě je úplně o něčem jiném. Naštěstí obě motorky svítí opravdu nadstandardně, ale v zatáčkách stejně chybí světlo do strany dovnitř do zatáčky. A když se kolem deváté přimotáme na Šalamounku, zjišťuji, že toho mám plné kecky. Hlava bolí, oči stěží pobírají neosvětlenou krajnici. Takže jedeme dál.

Pátá stovka, pro mě konečná

Na jízdu ve tmě už jsme si zvykli a hodně pomáhá, že jedeme ve dvou a střídáme se ve vedení. Druhý jezdec jen následuje červené světlo motorky před sebou a má osvětlení daleko dopředu. Osvědčilo se také zapnout dálkovky u obou motorek, přední jezdec se přikrčí, aby ho neoslňovala zrcátka a vidí mnohem líp, než jen se světlem jednoho stroje. Tedy klobouk dolů před kolegy, kteří tento maraton jedou na starších mašinách se zažloutlými reflektory. My jedeme na nejnovějších LED světlech a stejně bych si ještě potřeboval přisvítit. Když jedu první, občas ztracenou chvilku, kdy prostě netuším kam jedu. Přidala se docela nepříjemná zzzima, teploměr ukazuje deset stupňů, ale asi jsem podcenil oblečení, už v deset večer "klepu kosu".

Sice jsme se dohodli na volnějším tempu, ale nakonec stejně jedeme, co to dá, aspoň se člověk líp koncentruje. Po zastavení v cíli dostáváme první nášivku za ujetých 500 km a mě už je jasné, že dnes 1100 km výzvu nedám. Bolí mě palice a mám pocit, že oči vidí jen napůl, nějaký prášek na hlavu si přitom před jízdou netroufnu vzít. Jdu se rozehřát poslední horkou polévkou a s obdivem pozoruji ostatních 36 jezdců, kteří pokračují dál. Já jsem po jedenácti hodinách groggy a pokračovat dál by pro mě bylo o hubu. Nabízím ještě Stevovi, že s ním rád dám ještě 100 km a pak ho nechám v jiné skupině, protože víc než 600 kž bych jel na úkor bezpečnosti. Ale když vidím, jak se mu stěží daří vyhoupnout u pumpy nohu na do sedla, vidím, že taky končí ;-(

Noční jízdy a cíl 1100 km

Až ráno se vracím na místo konání a potkávám vyšťavené tváře 34 lidí, kteří jezdili celou noc. Ve skupinkách neúnavně brázdili silničky a zatáčky po obou stranách Berounky a každé dvě hodiny uspořili půlhodinku na občasné zdřímnutí a další kolo. Hlavním nepřítelem kromě únavy prý byla hlavně "kurevská zima"… Jak člověk jednou vystydne, už se zahřeje jedině ve sprše, která je ještě hodiny jízdy daleko.

Když pak už za tepla dojíždějí první maratonci s najetými 1100 km na počítadle kilometrů, už zase vypadá všechno růžově. Klobouk dolů před partou 34 jezdců a jezdkyň, kteří to dali celé a teď postupně na Šalamounce odpadají ke spánku na sedacích soupravách! Už teď si říkám, co musím udělat příště jinak, jak se lépe připravit, abych to dal celé! Motorka jela skvěle, ale na motorce až tolik nezáleží. Důkazem je nadšenec, který celou trasu 1100 km odjel na malé kopii Honda Monkey s maximálkou 100 km/h!

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - (Odebírat články autora)
Jan Altner - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE