Flat track Peoria

AMA Pro Grand National Championship je Americká motocyklová série závodů, založená asociací AMA (American Motorcyclist Association). Závodí se na 4 tratích: mile dirt track, half-mile, short-track, TT steeplechase.

Flat track je pro spoustu Američanů srdcová záležitost, protože se jedná o jednu z výhradně amerických závodních disciplín, která má své kořeny spojeny s americkou ikonou Harley-Davidson. A přestože se sport dostal do Evropy, Austrálie a na Nový Zéland, v Americe má jednou provždy své čestné místo. Trať v Peorii je tzv. TT (Tourist Trophy) - musí mít min. 1 skok a jednu pravotočivou zatáčku na kolo. Délka trati je 5/8 mil (1014 m). Tvar trati je nepravidelný ovál a povrch dráhy sestává s uválcované hlíny, kterou před závodem připravují kropením. Kropili pivem (viz foto), asi se to nedá pít, nevím :o). V Peorii je trať umístěna v údolíčku, takže usazeni na stráních máte přehled o celém závodišti.

Na TT tratích se většinou jezdí na lehčích strojích s nižším obsahem do 450cc a mašiny mají přední brzdy narozdíl od silnějších motorek používaných na delších a rychlejších mílových a půlmílových tratích. Přední brzda je zákázana i v short-track závodě. V TT závodě jezdci dosahují rychlosti 80- 85 mph. V Peorii se jezdilo se na strojích značek: Honda, Kawasaki, KTM, Yamaha. Závod na 25 kol vyhrál chlapec Henry Wiles na Hondě, a to jako už své deváté TT v řadě zasebou. V zahřívacím kole mu sice kiksla motorka, ale dali to kupy.
Závod byl zahájen motlibou (později jsem pochopila, že nebyla od věci) a státní hymnou. Poté vyrazila na trať skupina „předjezdkyň“, zasloužilých dam (věkového rozmezí 50 – 70 let), z organizace „Motor Maids“. Babky byly super a za jásotu davu si to probublaly na svých ne zrovna malých mašinách (Goldwing, Electra-Glide) po oválu trati. Dvě z nich dorazily dokonce ze vzdálenosti 1600 mil, aby se mohly zúčastnit úvodní ceremonie!

Mezi závodníky byla i jedna slečna. Kloubouk dolů, protože já bych do toho tedy nešla. Jedině jako ty důchodkyně, pěkně pijánko projet kolečko a pryč. Protože bezpečností se tady očividně nikdo netrápí. Prostě jede se jako kdysi. Jako bariéry posloužilo tu a tam pár balíků slámy. Jinak nic. Pokud jezdec vyletěl z dráhy tak mohl skončit kdekoli v plotě či napíchnutý na jiné nechráněné předměty kolem trati. Zda je to kvůli větší show – čím víc nehod, tím je akce atraktivnější? Snad spíše tradice a tolik zmiňovaná čistá forma tohoto závodu? Nevím, co si o tom myslíte vy, ale mě to přišlo vcelku drsné. Tradice je sice pěkná věc, ale ony ty motorky jedou přeci jen asi trochu rychleji než dřív....Jezdci jsou zkrátka právem mezi lidem oslavováni jako hrdinové. Během prvních deseti minut závodu 2 havárie, do konce přibyly další. Přičemž 2 prý předcházely ještě do doby než jsme dorazili. No zkrátka mazec.
Americká plochá dráha je na pohled atraktivní motocyklová disciplína. Vidíte skoky, neustálé ustřelování a komíhání motorek na nerovném povrchu dráhy, kde se jejich gumy často marně snaží o trakci na volné hlíně a jezdci se míjecí centimetry od sebe. Zadek ukluzuje téměř pod úhlem 45° v rychlosti dosahující na dlouhých tratích místy 100 mph (160 km/h). Stroje kvílí na nejvyšší převodový stupeň, předek vzdoruje jak se jezdci snaží získávat kontrolu nad motocyklem a vyvažovat doprotivky řízení, obuti v botách s ocelí na levé kormidlující noze, sotva je motorka ve svislé poloze jdou jezdci už zase hrubě po plynu, přičemž rychlost se na těch nejrychlejších tratích šplhá ke 140 mph (225 km/h) na motorkách bez přední brzdy! Tak o tom je. Davy křičí, adrenalin stoupá. Zvládnout 300 liber vážící stroje v náklonu a rychlosti, vzdorovat fyzice a malovat hladké oblouky do hlíny na tvárném povrchu dráhy. Je to jízda, kde se střídají momenty, kdy je motorka v rukou jezdce pod kontrolou a kdy je to celé v rukou božích, prostě to buď vyjde nebo ne.

Když už jsem závody shlédla, snažila jsem se dovzdělat a zjistit si taky něco o historii závodu, takže tady je:

Plochá dráha je považována za nejstarší, nejdelší a nejvíce tradiční motocyklové závodní série v Americe. Často se užívá pojmu "dirt track" závodění, s kořeny sahajícími téměř sto let do minulosti. Dnešní Americký flat track vyšel ze závodění na dřevěných drahách skosených pod úhlem 45°. Závody na prknech, ale spolu se zvyšováním rychlosti motorek začaly být stále více nebezpečné jak pro jezdce, tak pro diváky. Postupně se tedy začaly budovat okruhy na hlíně a nabývat na stále větší popularitě.

K rozvoji flat tracku zásadně přispěl závodní inženýr Bill Ottaway, který zkonstruoval závodní motocykl pro Harley-Davidson, který hned z počátku, ve 20. letech, začal dominovat plochodrážním okruhům (prkenným i hliněným). V této době byli v HD týmu známém jako ”The Wrecking Crew” jezdci jako Red Parkhurst, Otto Walker a Fred Ludlow. Tato doba měla i svůj výjimečný talent –závodníka “Smokin’” Joe Petraliho, který v roce 1935 vyhrál všechny závody národního šampionátu (National Dirt Track Championship), celkem 13 kol, a zapsal se do historie jako první muž, který v historii flat tracku vyhrál všechny závody na motocyklu jedné značky. V roce 1932 AMA schválila závod ve Třídě A, kdy povolila konstrukci závodních prototypů. Posléze přišla Třída C, kde naopak ve snaze zlevnit závodění, jezdily běžné stroje, což zvýšilo rivalitu mezi tehdy hlavními americkými značkami H-D a Indian.

V následujích letech závod ustrnul a nevyvíjel se z důvodu světové krize a pak Druhé světové války. Závod získal svou současnou podobu až po válce. Americké flat track závody, jak je známe dnes, se začaly jezdit v polovině 50. let minulého století, kdy se závodů znovu ujala AMA. V letech 1946-1953 byl šampionát soustředěn v podstatě na výsledek jednoho závodu – Springfield Mile race. V roce 1954 AMA představila nové schéma závodů, které sestávalo z pěti různých soutěží na rozdílných tratích (4 na hlíně + 1 závod na asfaltu).
Poté co v roce 1953 zbankrotoval Indian, zůstaly závody výhradně v dominanci Harleye. Po dobu následujících 30 let to potom byl jediný závod na dvou kolech, který byl opravdu sledován a stal se nejpopulárnější závodní motocyklovou disciplínou v USA. Disciplína nabyla vrcholu popularity po dokumentárním filmu “On Any Sunday” (1971) a dirt track přitáhl tisíce nových nadšenců. Ještě výše pozdvihl flat track nikotinový král R.J.Reynolds tak jak to udělal s NASCAR - reklama a peníze.
Později se do závodů vložila Honda (1984), kdy Ricky Graham vyhrál šampionát a prolomil Harleyovský monopol, tak jako se to dříve podařilo Yamaze (1973, legenda flat tracku Kenny Roberts na stroji Yamaha TZ750) nebo Triumphu (1967, 1968, Gary Nixon). Na vrcholu se závody na ploché dráze držely do 80. let, kdy převzali žezlo motocross a závody na asfaltu. V reakci na změny, které se ve světě motocyklových závodů odehrály, udělala AMA v roce 1989 ze šampionátu výhradně závody na hlíně. Závody na asfaltu byly osamostatněny a stal se z nich šampionát AMA Superbike Championship. Současně byly zavedeny nové kategorie ve snaze přilákat mladé závodníky a nová pravidla pro stroje s cílem zpřístupnit závody. Jezdci tak mohou využívat snadno dostupné sériové mašiny např. 4-takty 250/450 jako je třeba Honda CRF.

Ústředním bodem závodů na ploché dráze byl v Americe po celá léta hladký a rychlý ovál ve Springfieldu,IL (Springfield Mile). Právě zde jezdci během 25mílového závodu na rovinkách dosahují rychlostí až 140 mph. Je to dáno hlavně specifikem místního do skleněna uhlazeného povrchu, jenž tvoří směs tmavé organické zeminy a jílu. Takto hladký povrch je ale v závodech spíš výjimkou než normou. To, co činí závody na ploché dráze zajímavé je právě variabilita závodních povrchů, v každém místě je trať jiná. Je zde pár dalších tratí, které jsou tak hladké, že to vypadá jako závodění na asfaltu, hlína je černá od vrstev gumy, které pneumatiky zanechávají na dráze. Jiné ovály, jako Lima nebo Ohio jsou směsí vápence a kačírku, tratě označované jako “cushion tracks”. Zde jezdci stráví většinu času jízdou po okraji tratě v blízkosti balíků slámy, kde vyjeté koleje umožní klouzat v zatáčkách.
Délky tratí se různí - od krátkých tratí, kde jsou jezdci v náklonu téměr celý závod, po TT (Tourist Trophy competitions), nejdelší ovály mají až 4 km. Na krátkých tratích (čtvrt míle/402 m) dosahují jezdci rychlostí 70 – 80 mph (112 -128 km/h). Na rychlých půlmílových a mílových tratích (jako je pověstná “Indy Mile” v Indianě) již jezdci dosahují rychlostí až 140 mph. Na kratých a TT tratích se závodí na strojích s obsahem do 450 ccm . Na delší tratě potom nastupují silnější dvouválce. Tím, že musí jezdci závodit na 4 různých typech tratí s rozdílnými povrchy a dvou různých typech motocyklů bez předních brzd předvádí širokost svého umění jízdy.
Jezdci na flat tracku začínají jako velmi mladí. Závodění se často předává z generace na generaci. Na rozdíl od jiných motocyklových disciplín není flat track nijak zvlášť finančně náročný. A tím, že se okolo netočí velké peníze je i kontakt mezi jezdci a fanoušky bližší. V Americe na ploché dráze začínala také spousta talentů úspěšných později i v jiných motocyklových disciplínách. Např. mladý Nicky Hayden (začal na dirt tracku ve 4 letech) objížděl s rodinnou všechny tratě Amerického středozápadu a na flat tracku získal titul Rookie of the Year. V roce 2002 Hayden spolu se svými dvěma bratry obsadili všechny 3 stupně vítězů.
Mezi současnými jezdci flat tracku v USA jsou vidět např. tyto jména: Kenny Coolbeth, Jared Mees, Brad Baker, Henry Wiles, Brian Smith aj.
Tradičním strojem flat tracku je Harley-Davidson XR 750 – motorka z roku 1970 jezdí flat track dodnes. Během let sice prošla řadou renovací, ale v principu se až tak nezměnila, stále je možné vzít originál a napasovat na něj nové díly. V současnosti jsou asociací schváleny pouze dva čistě závodní motory: XR750 Harley-Davidson a RS750 Honda. Motory sériové produkce musí vždy splnit požadavky AMA a projít schválením.
Když už jsem si o tom americkém flat tracku zjistila tolik informací, vydáme se ještě na jeden ze závodů. Do Indianapolis shlédnout legendární Indy Mile. Tak uvidím, co uvidím :o) A vy jezděte v Pardubicích opatrně.