Enduro camp Víti Kuklíka v Sedlčanech

V tuzemských luzích a hájích mívaly kdysi (a není tomu tak dávno) motocyklové souteže výsostné postavení, v této disciplíně jsme patřili doslova mezi motocyklové velmoci a vedle vítězství Československých reprezentačních týmů v šestidenních soutěžích máme také dva borce, kteří získali tituly mistrů světa a to Otu Kotrbu a Romana Michalíka. K nim určitě můžeme připočítat také Slováka Jaroslava Katriňáka, který světový titul získal v roce 1991 a samozřejmě i desetinásobného mistra Evropy (v době, kdy se „svět“ ještě nejezdil) Květoslava Mašitu. Nyní se ale vše bohužel nějak „zaseklo“ a doby, kdy jsme patřili ke světové elitě, jsou tytam…

Mistrovství světa se pravidelně neúčastní žádný český reprezentant a na motocyklové olympiády, tedy šestidenní soutěže, jezdí naše týmy taky pouze sporadicky. Na časy, kdy se na domácích mistrovských závodech sešla minimálně stovka závodníků, už také většina pamětníků jen smutně vzpomíná. Naštěstí se ale ještě najde pár lidí, kterým současný stav našeho endura nedá spát a snaží se s tím „něco“ dělat. Mezi ně patří i dlouholetá stálice našeho motocyklového sportu a trojnásobný mistr Evropy v enduru Víťa Kuklík. Ten vedle svých dalších aktivit a vlastního závodění předává svoje dlouholeté zkušenosti ve škole endura a motokrosu a také pořádá vícedenní tréninkové kempy. Na jeden z těchto kempů jsem dostal pozvánku od Lukáše Kvapila, který s Víťou dlouhodobě spolupracuje a protože jsem zarputilým zastáncem hesla „učit se, učit se, učit se!“, nabídku jsem samozřejmě velice rád přijal.

Třetí červencový čtvrtek jsem tedy dorazil do offroadového areálu zvaného Sedlčanská kotlina, abych spolu s další třicítkou soutěžáků ochutnal „kempové“ menu, které Víťa Kuklík na svých akcích nabízí. Musím se přiznat, že v první chvíli jsem svojí účasti trošičku zalitoval. Když jsem se totiž kolem sebe rozhlédnul, bylo mi jasné, že tady nepůjde o žádný kurzík pro začátečníky, kde by se na nějakém bezpečném plácku pilovaly základy jízdy v terénu a ti nejodvážnější by se pak v závěru na pár kol pustili do náročnějších sekcí. Týpci kolem mě vypadali hodně nabroušeně, mašiny, zázemí - všechno mi dávalo jasně najevo, že tady to jsou závodníci a ne motohoubaři. Postupně jsem začal i poznávat tváře známé osobně i zprostředkovaně tiskem či televizí – Marek Morávek, Karel Caesar, Petr Záruba… ajajaj, jen jestli jsem si neukousnul velké sousto! Lukáš mě postupně představil s instuktory, dalšími velkými personami naší soutěžácké historie i současnosti – Víťou Kuklíkem, Radkem Tomanem, Michalem Rudolfem, Ondřejem Helmichem a Robertem Šípem. Letmá prohlídka trati mě ujistila v tom, že to fakt nebude projížďka Babiččiným údolím a potvrdil to i pohled do časového harmonogramu. Po celé dva dny se v podstatě nezastavíme a na pěti stanovištích budeme lítat jak hadry na holi. Každé stanoviště bylo zaměřené na specifika jednotlivých offroadových disciplín: enduro, motokros, cross country, extrém a nácvik techniky a trénink na každém z nich trval bezmála tři čtvrtě hodiny.

Lukáš mě dále po nezbytných úvodních procedurách půjčil svoji KTM 450 EXC, kterou jsem mu mohl mordovat po celé dva dny (díkes!) a vyrazili jsme do akce. Po nezbytné rozcvičce, při které jsme se dostali do provozní teploty, nás Radek Toman vytáhnul na „enduro“ trať: „…dejte si dva, tři okruhy na rozjetí a pak budeme pilovat jednotlivý úseky!“ Jeden okruh,druhý – a mám dost! Při třetím si tedy radši dávám volno a čekám, až celá grupa dorazí na trénování techniky na kratších úsecích. Výjezdy a sjezdy vyprahlým a hodně rozbitým korytem rozhodně nepatří mezi jednoduché a oranžová čtyřipade má síly více než dost na to, aby mě pořádně vytahala za packy! Cílem je využívat co nejvíce jízdu ve stupačkách, kdy se mašina daleko lépe kontroluje a pilot není tak brzy se silami v koncích, ale na některých místech prostě musím s nohama na zem a jezdit „na vidláka“. „Dneska ti to ještě toleruju, ale zítra to pojedeš ve stupačkých celý, jasný?!“ huláká za mnou Radek. Já sice kývám, že jo, ale vím svý – zase pojedu jak vidlák!Následuje půlhodinová pauza na nezbytné občerstvení a trénink sekce „extrém“. I když název vypadá poměrně strašidelně, musím říct, že já jsem si právě tuhle část užíval nejvíc. Trénovaly se na ní umělé překážky, které se v poslední době staly častou součástí cross-countryových závodů: pneumatiky naštorc, pneumatiky podél, pneumatiky na zemi, hromady kamenů, seskoky z kolmé stěny… Instruktorem na téhle sekci byl Víťa Kuklík a po seznamovacích kolech jsme opět drilovali průjezdy jednotlivých částí. Citlivá práce se spojkou, plynulost jízdy, stabilita – toť nezbytné atributy na všech těchto překážkách. I když nám Víťa vtloukal do hlavy, že nemáme nikam pospíchat, sám se nad pneumatikami vznášel naprosto nedbaje fyzikálních zákonů. To ses Víťo s tou motorkou už narodil, ne?

Na sekci „motokros“ se uplatnila spíše rychlost, samozřejmě podmíněná správným technickým provedením a jistotou při práci s těžištěm svým i mašiny. Výjezdy, sjezdy – na první pohled věci stejné jako v úvodní endurové části, ale tady to bylo úplně o něčem jiném! Žádné trialové kličkování na jedničku mezi kameny a kořeny, ale pořádný fofr na (relativně!) rovné motokrosové trati. Slovo relativně jsem úmyslně dal do závorky a s vykřičníkem, protože vymleté díry a muldy při špatné technice pořádně nakopávaly do rukou! Ondra Helmich nám pořád vštěpoval do hlavy zásadu, která na první pohled vypadá „trošku“ divoce, ale sám nám vždy názorně předvedl jak na to. Jeho rada zněla: „Prostě přidej plyn! A to jak do kopce, tak i dolů – pokud plyn zaklapneš, máš o „zábavu“ postaráno!“ Jo – šlo to! Natáhnout těžiště dozadu, odlehčit přednímu kolu (a rukám), ať většinu dřiny odnese kolo zadní (a nohy). Co když jedu až moc velkým fofrem? Mám ubrat? V žádném případě! Při výjezdu ubrat příděl výkonu spojkou, pokud jedu dolů, tak lehce přibržďovat zadkem. Vypadá to sice tošku krkolomně, akcelerovat a zároveň brzdit, ale pamatuju se, že kdysi i samotný Casey Stoner umravňoval zlobivou Ducati při výjezdu ze zatáček právě pomocí kombinace plnu a zadní brzdy. Na motokrosové sekci se kromě nahoru-dolů kopců trénovaly i průjezdy rychlých zatáček, vyjetých kolejí a prašných tobogánů.

Plynulý průjezd zatáčkou se trénoval i na úseku „technika jízdy“ a pod vedením Roberta Šípa jsme se zaměřili zejména na účinné brždění a akceleraci. „Zůstaň co nejdéle ve stupačkách, při tom můžeš mašinu daleko líp kormidlovat při nájezdu do vinglu! Ještě dýl! Ještě dýl!“ To byly Robertovy nejčastější instrukce, které směřoval na moji hlavu. Plynulejší akcelerace při výjezdu a lepší pohyb při přenášení váhy na mašině, to jsou rady, kterými se mám (a budu) řídit při svém dalším tréninku.

O kousek výš jsem psal o tom, že nejvíc mi sedla sekce „extrém“ - naprostý opak byla pro mě část „cross-country“. Tam jsem si fakt připadal jak úplný jelito! Trať se nesla zhruba v duchu té endurové, ale všechno bylo daleko ostřejší a náročnější. Větší šutry, uhlazenější kořeny, hlubší koleje a kolmější výjezdy měly za následek vytuhlejší ruce, vyšší tepovku, propocenější helmu a vyprahlejší hrdlo… Absolutně jsem nechápal, jak Michal Rudolf přes všechny tyhle pakárny doslova letěl! Asi třicetimetrový výjezd mezi ostrými kameny vyletěl pouze po zadním kole a když ho jel dolů, tak jel buďto po předním, nebo měl obě kola ve vzduchu! Tak takhle už to nikdy umět nebudu :-(A takhle to šlo celé dva dny… V závěru jsme stihli i malý závod, jehož vítěz má k dispozici motocykl Harley Davidson na celý víkend. Ale nejenom ježděním je živ endurista a tak se spolu s praktickými tréninky řešily i další věci související s ježděním – údržba a nastavení mašiny, zásady první pomoc i a také nezbytná součást správné přípravy a to výživové doplňky, tedy suplementace. Lukáš Kvapil vysvětloval základní zásady, kterými by jsme se měli při svém tréninku řídit a popsal rozdělení a určení jednotlivých výživových doplňků. Je pravda, že večer se těmito zásadami neřídil nikdo z přítomných – večírek byl vskutku velkolepý a druhý den ráno pár týpků radši poleželo ve spacácích o něco déle. Mně večírek bohužel z větší části minul – v deset jsem byl totálně KO - ne z piva, ale z celodenního ježdění! Po dvou dnech ve stupačkách jsem nenašel jediný sval, který by mě nebolel…

Ale bylo to naprosto super - mezi kurzy, kterými jsem už prošel bych tenhle řadil mezi ty absolutně nejlepší. Jak atmosférou, tak náplní, ale i lidmi, kteří nám svoje zkušenosti předávali. Rozhodně není automatické že lidé, kteří (cokoliv) umí, umějí (totéž) zároveň i učit – tady to ovšem platilo stoprocentně! Takže díky a za rok nashledanou!

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE