Arcidílo - motokolo domácí produkce

Jak se můžete dočíst i v Martinově profilu (jeho kompletní nick na M.cz je MartinSTI), na myšlenku postavit motokolo jej přivedla bouračka na motorce, po které se ježdění vzdal. Aby získal alespoň nějakou náhražku za rozstřelenou FZ6, rozhodl postavit alespoň motokolo. A protože Martinův brácha Petr studoval design na vysoké škole, měl přímo doma kvalifikovaného kolegu do týmu, který měl o námět na diplomovou práci postaráno.

Na úplném začátku se počítalo se stavbou motokola za pár korun s dvoutaktním motorem z čínského minibiku a málem to tak také dopadlo, nebýt telefonátu do jedné malé české dílny, ve které se rodí špičkové čtyřtaktní motory. Když už se kluci přiklonili k variantě kvalitnějšího motoru, tak bylo jasné, že je stroj potřeba osadit také odpovídajícími komponenty a tak se vybíraly díly z kategorie sjezdových kol.

Stejně jako u každého jiného jízdního kola, také v tomto případě je základem rám. Širokou nabídku současného trhu při výběru podstatně zúžil požadavek na vysokou pevnost, a zároveň se muselo počítat s dodatečnými úpravami. Většina odpružených rámů nenabízí dostatek místa pro uložení motoru a také postrádá siluetu evokující design motorky. Tento požadavek ovšem splňují kola kategorie cruiser od amerického výrobce Felt. Důležitou roli při navrhování podvozku hrála také přední vidlice, kde odpružení bylo více než žádoucí, stejně jako velká pevnost, schopná pohltit terénní nerovnosti, aniž by její funkci ovlivnila přidaná hmotnost motoru, nádrže a výfuku. Ta pravá se našla v nabídce výrobce, který dodává vidlice také pro motocykly. Převrácená vidlice Marzocchi Shiver DC se vyznačuje extrémní pevností, a olejový tlumič dovolí pružině pohyb v rozmezí 190 mm.

Nejvíc nadupanou částí podvozku jsou bezesporu brzdy. Tady autoři nechtěli opravdu nic nechat náhodě, a nespokojili se tuctovými kotoučovkami. Přední plovoucí kotouč o průměru 225 mm tak brzdí monoblok Hope Mono M6 se šesti titanovými pístky, používaný při extrémní sjezdové cyklistice. Vzadu je pak o něco „slabší“ čtyřpístek Hope Mono M4, osazený na 183mm kotouči. Kapalinu vedou k třmenům pancéřové hadice, takže o bezpečné zastavení motokola z jakékoli rychlosti je opravdu dobře postaráno. Kola o průměru 24 palců vzadu a 26 palců vpředu pochází stejně jako rám z kola Felt Cruiser, a jsou obuta do širokých balónů, které eliminují nevýhody neodpruženého rámu.

Jedním z nejtěžších úkolů při výběru komponentů bylo najít vhodnou hnací jednotku. Pokud měl stroj dokonale naplnit filosofii motokola, nesměl motor překážet pohodlnému šlapání do pedálů. Zároveň ale kvůli vhodnému těžišti nešel upevnit jinam, než doprostřed rámu. Problém s příliš velkými rozměry nakonec vyřešil motor bez převodovky, používaný k pohonu minibiků . Ve hře byl zpočátku také motor tuzemské provenience, ale protože původní plán počítal se čtyřtaktním agregátem, firma Blata bohužel musela výběrové řízení opustit. Volba nakonec padla na italskou značku Pasini, která se rovněž zabývá výrobou špičkových závodních minibiků, respektive Petra Schmída, který motory pro Pasini vyrábí a připravuje.

Vzduchem chlazený čtyřtakt o objemu 90 ccm s odstředivou spojkou nabízí možnost ladění výkonu v poměrně širokém rozsahu, a jeho 5,5 kW by mu mohl závidět kdejaký čtyřtaktní skútr. Protože převodovka není součástí motoru, o nastavení převodů se stará osmirychlostní planetová převodovka Shimano Alfine, ukrytá v náboji zadního kola. Její výhody ve srovnání s klasickou přehazovačkou jsou nesporné: nevyžaduje téměř žádnou údržbu, řetěz nemůže spadnout, řadit se dá nejen za jízdy, ale i v klidu – například po zastavení na semaforu – a navíc má podstatně delší životnost.

Základní komponenty tedy byly pohromadě, a zbývalo už jen všechno poskládat do funkční podoby, vyrobit chybějící mezikusy a přizpůsobit některé součásti potřebám motokola. Fyzickému umístění motoru do rámu předcházely desítky hodin práce ve 3D softwaru, které se ale později ukázaly jako dobrá investice. Díky tomu, že se v počítači pracovalo s naprosto přesnými rozměry, mohly se držáky motoru frézovat rovnou načisto, a v reálu pak všechno pasovalo hned napoprvé. Na designu držáků je navíc vidět, že jejich funkce zdaleka nekončí uchycením motoru k rámu, ale při jejich navrhování autor kladl velký důraz také na estetickou stránku věci.

Elegantním a důmyslným způsobem je vyřešen převod z levé strany od výstupní hřídele motoru napravo k řetězu a náboji zadního kola. Unikátní dvojitý převodník v kombinaci s volnoběžkou na středové ose umožňuje současný a nezávislý přenos výkonu z motoru i pedálů směrem k zadnímu kolu. Osmirychlostní planetová převodovka navíc dovolí mnohem efektivněji využívat výkon motoru, než samotná odstředivá spojka. Aby byly všechna soukolí vidět, a zároveň nehrozilo zachycení nohavice do některého z řetězů, jsou převody chráněny tlustým kouřovým plexisklem, vypáleným do požadovaného tvaru.

Při navrhování výfukové koncovky se autoři nechali inspirovat historickým motokolem ČZ 76 Kaktus, a umístil tlumič pod rám. Vyústění nerezové soustavy směřuje do strany, aby se zbytečně neohřívala zadní pneumatika, zatímco uložení koncovky co nejblíže k zemi přispívá alespoň k částečnému snížení těžiště. To je i přesto poměrně vysoké, a motokolo se díky hmotnosti motoru a nádrže chová na první dojem jinak, než běžné jízdní kolo. Přílišná ochota k náklonům do zatáčky ale není nijak nebezpečná, a dá se na ni během chvilky zvyknout.

Hodně tvrdým oříškem se stala výroba nádrže. Na vysoké nároky designéra tentokrát nenašla odpověď počítačová grafika, a muselo se tvarovat doslova na koleně. Aby nádrž co nejlépe splynula s celkovým vzhledem motokola, musela se integrovat do rámu po vzoru motocyklů Buell. Technologické možnosti sice dovolily vyrobit pouze sklolaminátovou nástavbu k již hotovému rámu, ale díky naprosto preciznímu povrchovému zpracování není vůbec poznat, že horní rámová trubka původně vypadala úplně jinak. Oku lahodící design navíc zvýrazňuje elegantní barevná kombinace pískově stříbrné metalízy s oranžovo-zlatými plochami, které od sebe dělí úhledná černá linka. Do nádrže se vejdou 3 litry benzínu, které při spotřebě kolem jednoho litru na 100 km zaručují opravdu velkorysý akční rádius.

Punc dokonalosti celku dodávají promyšlené a propracované detaily, jako například přední štítek s vestavěným světlometem, imitující historickou tabulku na startovní číslo, decentní kulatý bezdrátový tachometr, nebo frézované pedály s vyměnitelnými hroty. Precizní zpracování a unikátní design dokázala ocenit také porota soutěže přestaveb na výstavě Customshow pořádané při srazu Motonálet Nikolčice, kde se v kategorii Čechovky Arcidílo umístilo na prvním místě.
A jak se na takovém motokole domácí výroby vlastně jezdí? Skoro jako na každém jiném kole. Jenom s tím rozdílem, že před rozjezdem zapnete zapalování tlačítkem na řídítkách, škubnete pravou rukou za startovací šňůru, a pak už se můžete normálně opřít do pedálů. Proti normálnímu bicyklu vám motokolo bude připadat na rozjíždění trochu těžké, ale to jen do chvíle, než otočíte pravým zápěstím. V té chvíli naopak můžete vypustit šlapání, a jet jako pán, kopec nekopec. Když už slyšíte, že motor neudrží v optimálních otáčkách odstředivá spojka, stačí pravým palcem přeřadit nahoru nebo dolů. Po rovince se rychlost může vyšplhat až k osmdesátce, ale nebojte se – kdyby bylo třeba náhle zastavit, máte ve dvou brzdových třmenech k dispozici celkem deset titanových pístků. Odpružená přední vidlice, odpružené sedlo a široké pneumatiky obstarají náležitý komfort, a když po delší jízdě začne tuhnout svalstvo, není nic jednoduššího, než na chvíli nechat motor odpočinout a šlápnout do pedálů vlastními silami.

Aby jízda na motokole nevypadala podle předchozího popisu jako naprostá idylka, nesmíme zapomenout ani na její drobné nevýhody. Kovanému cyklistovi bude chvíli trvat, než si zvykne na vyšší těžiště, které pobízí motokolo do náklonu v zatáčce víc, než je zvyklý z běžného kola. Větší hmotnost s sebou přináší víc setrvačné energie (což se ale dá považovat i za výhodu)a vyžaduje víc námahy při šlapání, zejména při rozjíždění nebo šlapání do kopce. Kdo by ale na motokole šlapal do kopce – to hrozí snad jedině v situaci, kdy dojde palivo. Provozu bez motoru také trochu kazí dojem mechanický hluk převodů, které na rozdíl od běžného kola zahrnují celkem tři řetězy plus příslušný počet řetězových kol. Na jiné nedostatky motokola už jsme však ani po důkladném hloubání nepřišli.

Možná se na Arcidílo nedíváme úplně objektivně, a redaktoři časopisu Velo by to třeba viděli trochu jinak, ale nás jednoduše nadchlo. Ať se na něj podíváte z jakékoli strany, nenajdete jedinou drobnost, která by neměla svůj význam. Všechno dohromady perfektně ladí dohromady, nikde nic nevyčnívá, prostě designová čistota. Dobrá zpráva pro všechny, kdo mohou stejně jako my na Arcidíle oči nechat je, že pravděpodobně bude brzy na prodej. Martin už má totiž v hlavě nápad na další vylepšení, a plánuje posunout vývoj motokola ještě o kus dál.