Slož, odnes, rozlož, odjeď!

S rozvojem motorismu se kdysi došlo do fáze proměny motocyklů z pragmaticky dopravního prostředku na volnočasovku a pracovní roli přebírají auta. Jenže ne vždycky to bylo to pravé, velká města poznala dopravní kolapsy a ke kombinační myšlence mít v jednu chvíli k dispozici obojí byl jen skok. Řešením měly být skládací maloobjemové motorky, schopné převozu v autech, potažmo karavanech, letadlech a člunech.

Tak tedy pojďme se mrknout na něco málo o skládacích mopedech a skútrech, spalujících benzín. Záměrně jsem nezahrnul Hondu Monkey/Dax/Gorilla, o kterých bylo napsáno dost a dost a elektřinou poháněné stroje, protože nevoní.

Honda Motocompo

Kdepak, Monkey nebyla nejmenší. V osmdesátém prvním roce Honda ukázala světu mini skládací skútr jménem Motocompo. Strojek designovaný s jasným určením k převážení v kufru osobních aut, ba co víc – v kufrech japonských Kei Cars (velice malá auta šitá na míru zemi, kde je prostor problém). Rozměry si bral podle zavazadelníku auta Honda Today a naopak podle Motocompo se později navrhoval zavazadlový prostor nově uvedeného auta Honda City.

Složením řídítek, sedla a stupaček do plastového těla skútru vznikl kvádr s délkou 1,185 metru a váhou 45kg. Technicky se jednalo o dvoutaktní padesátku chlazenou vzduchem s výkonem 2,5koně a standardním přenosem síly pomocí odstředivé spojky a variátoru. Kolečka používalo Motocompo o průměru 8 palců a šířce 2,5 palce. Podle dat měl na jeden litr paliva zvládnout ujet 70 kilometrů rychlostí 30km/h. Nádržka na dva litry a čtvrt mu tak dávala docela pěkný akční rádius.

Očekávání prodejů v prvním měsíci bylo ambiciózní. Plánovalo se prodat 8 000 vozů City a k nim (a matematicky vzato nejen k nim) 10 000 skútrů Motocompo. Bohužel, zatímco auto svoje cíle naplnilo, skládací skútr dosáhl průměrného zájmu pouze kolem 3000 kusů měsíčně a za tři roky výroby jich bylo vyrobeno přesně 53 369 kusů.
Zajímavostí je marketingový tah v podobě propagace Motocompo britskou kapelou Madness. Skútr se otiskl i do několika příběhů japonských manga komiksů.
Ozvěna tohoto strojku, který se časem stal vyhledávanou legendou, přišla v roce 2011, kdy Honda ukazuje světu koncept následovníka Motocompo, tentokrát poháněného elektřinou, který se zatím sériové výroby nedočkal.

Fuji Go-Devil

Bydlí v tašce se zipem a jmenuje se Fuji Go-Devil. Mnohými považovaný za jeden z nejkrásnějších minimotocyklů svojí doby (přišel v roce 1964).
A nejen to, nabízí zadní odpruženou kyvnou vidlici, jako velký motocykl, přední vidlici s úhlem 30° a zadní kolo poháněné řetězem. Samotné změny převodů se odehrávají ve variátoru s odstředivou spojkou. Pohonná jednotka drží obvyklé uspořádání pro tuto třídu: vzduchem chlazená dvoudobá padesátka, která udělí Go-Devilovi rychlost až 37km/h. To vše s cenovkou 100 USD.

Fuji prodával tento model od roku 1964 do 1967 a vydobyl si renomé mimo jiné skvělým zpracováním. Japonská Fuji Heavy Industries je totiž společnost, ze které později vzešla automobilka Subaru. Dost možná tak má v sobě vaše dnešní Impreza něco z odkazu Go-Devil ,-)

Valmobile Fold Away Scooter

„Kufříkový skútr“ Valmobile Fold Away Scooter má svůj původ ve Francii, konkrétně u výrobce Martin-Moulet. Bohužel, úspěch na domácím trhu ve Francii se nekonal a licence na výrobu byla prodána až do Japonska, firmě Hirano.

Hirano se postaral o prodejní úspěchy skvělým marketingem a propracovanou sítí dealerů. V roce 1961 při uvedení jim do karet hrál i fakt, že ve Spojených státech i Japonsku od poloviny padesátých let do začátku šedesátých procházela vlna velké popularity skútrů.
Technická stránka skútru byla přirozeně jednoduchost sama, dvoutaktní vzduchem chlazená padesátka s odstředivou spojkou a variátorovou převodovkou, výkon 2,8 koňské síly dokázal Valmobile zrychlit až na 35 mil v hodině.
Výrobce uváděl, že samotné skládání skútru nemělo trénovanému člověku zabrat více než půl minuty a na složení nebylo potřeba nářadí. Vyklopily se řídítka, přední kolo, zvedlo sedadlo a vyklopily stupačky.

Celý skútr vážil přibližně 38kg. Na výběr zákazníci měli i spoustu zajímavého příslušenství, jako sedlo pro spolujezdce, sedlové brašny, speciální „horský“ převod a dokonce skládací sidecar (!).
S cenovkou 245 USD prodal Hirano do ukončení výroby téměř 100 000 kusů těchto splašených kufříků.

Solex Micron

Po zmínce o francouzsko-japonské spolupráci následuje čistě franouzský stroj. Název Solex si mnozí správně spojí s výrobou karburátorů. Kromě nich se firma zabývala i výrobou motorizovaných kol VéloSoleX a mopedů.

Roku 1967 představila minimotocykl (neměl pedály, oficiálně tak nespadal mezi mopedy) Micron. Tohle zařazení s sebou neslo i nevýhody – Micron musel mít registrační značku, pojištění, rychloměr, elektroinstalaci s houkačkou a dálkovým / potkávacím / parkovacím světlem a jeho řidič potřeboval řidičský průkaz.

Standardní provedení používalo motor z motokola označovaný 3800, se kterým 32kg vážící strojek upaloval přes 30km/h. Podvozek byl sešroubovaný z plechových profilů, stejně jako kola s průměrem 12 palců. Celková délka činila 1,19m.
Micron existoval i v „bezpečnostní“ verzi s restrikcí v sání a maximálkou sníženou na 15km/h, který díky tomu spadal do jiné kategorie vozidel a nemusel tak mít kromě zapalování jinou elektroinstalaci. Celkem bylo vyrobeno na 4000 Solexů Micron.

Mobyx X1/X7

Francouzská Motobécane vypustila roku 1971 do světa první oficiální francouzský skládací moped, pojmenovaný Mobyx X1. Tohle prvenství mu zajistila přítomnost šlapacích pedálů, jinak byl o tři roky předběhnutý strojem Solex Micron.
V trubkovém rámu vrčel motor dodaný značkou Cady, vzduchem chlazená padesátka posílala svého 1,1 koně na zadní devítipalcové lité kolečko. Pneumatiky šířky 2,5palce byly jediným pružícím prvkem, protože kola samotná byla v podvozku uchycená napevno. Při maximální rychlosti 30km/h tak bylo třeba se na řízení dobře soustředit. Dvoulitrová nádrž vystačila na sto kilometrů jízdy! Moped brzdily dvě bubnové 70mm brzdy.

Pro transport bylo možné samozřejmě složit řídítka i sedlo a abyste si do interiéru auta nepřinesli zápach benzínu, byl X1 vybavený šroubkem ve víčku palivové nádrže, uzavírajícím její vyrovnávací odfuk. Moped vážící 28kg jste mohli naložit pomocí madel jednoduše, jako kufr.
Plastové bočnice se snadno otřely od nečistot a s délkou 1,25m byl moped pořád docela skladný. Dražší verze X1L se lišila použitím brzdového světla a ukazatelů směru.
Za tři roky výroby si získal oblibu zejména u uživatelů karavanů a lodí, kterým umožňoval snadné přesuny v cílových destinacích.

Jeho nástupce dostal jméno X7 (sedmička v názvu je podle použitého motoru AV7) a už se nesnažil být primárně přenosnou skládačkou, ale víc se zaměřil na image minimotorky do města.
Narostl do délky 1,455m a jeho kola se zvětšila o palec, na 10´ průměr. O centimetr povyrostly i bubnové brzdy a na předek se nastěhovala teleskopická vidlice. Ruku v ruce s tím narostla váha na 37kg, ale nový motor neměl problém ani tak rozjet motocykl na 45km/h. Větší kola, rozvor a nová vidlice udělaly stroj stabilnější a jistější.

Existovalo více verzí X7, označovaných písmeny za názvem – V značila použití variátoru, AL dostala zadní odpružení a dvě místa k sezení, brzdové světlo a blinkry a verze AVL kombinovala obě předchozí výbavy.

ItalJet Kit Kat

Malorážkovou velmoc Itálii začneme u Italjetu, společnosti založené bývalým pilotem a továním jezdcem Ducati.
Italjet přišel s prvním miniskútrem v roce 1971. Pojmenovali ho čokoládově Kit Kat a vybavili ho dvoudobou padesátkou s výkonem 2,2 koně, odstředivou spojkou a pouze jednorychlostní převodovkou. Bohužel Kit Kat nedostal schválení pro provoz na veřejných komunikacích a byl tak odsouzený k používání pouze v uzavřených plochách, jako jsou letiště, rozlehlé továrny a areály. Jeho prodejní cena tehdy činila ekvivalent 315 USD.

Italjet Pack 2 a 3

Jeden z designově nejčistších miniskútrů je jednoznačně Italjet Pack 2, což zcela potvrzuje fakt, že jeho fyzický exemplář je trvale vystaven v Muzeu Moderních umění v New Yorku! Mimochodem tam má i velkýho mladšího bráchu Italjet Dragster.
Plastové kryty tvoří ucelenou rovinu, z níž se vysouvají řídítka i sedlo. Celý stroj dosahuje délky 1,14m a při váze 39kg není složité ho naložit do kufru auta, stejně jako do letadla/lodě/karavanu. Vtipně působí přišroubované madlo pro snazší manipulaci.

Udávaný průměr koleček dosahuje pouhých pět palců a to zadní roztáčí dvoutaktní padesátka o výkonu 1,4 koně. Postupným vylepšováním se z modelu 2 stala trojka, lišící se mezi sebou spíš jen v detailech. Celkově modely Pack navazují na Kit Kat a Italjet je vyráběl až do osmdesátých let.

Italjet GoGo

Italjety měly ještě jednoho mini soukmenovce, zvaného GoGo. Ten už nebyl postaven jako skládací moped, ale spíš jako minimotocykl. Jako takový byl slušně vybavený – disponoval předním teleskopem i zadní kyvnou vidlicí, motorem s manuální spojkou a nohou řazenou čtyřstupňovou převodovkou. Dokázal upalovat přes 70km/h!

Továrna ve své době byla předním výrobcem minimotorek s určením pro děti a v jejím historickém portfoliu lze najít spousty modelů včetně závodních, dokonce se minimotocykly a motorky pro děti prodávaly v Americe pod značkou Indian. Italjet používal více druhů motorů – kromě Franco Morini to byl taktéž italský Minarelli a dokonce český motor Jawa 50!

Benelli

Italská značka vyprodukovala hromadu minimotocyklů, které úspěšně exportovala zejména do USA. Ne vždy se jednalo o skládací modely určené ke snadnému převážení v osobním autě, ale vesměs dostaly alespoň skládací řídítka, která transport značně usnadňovala. Prakticky šlo o přímé konkurenty Hondy Monkey/Gorilla/DAX.

Opravdovým skládacím modelem byl v sedmdesátých letech Buzzer, osazený neobvykle objemným 65cc dvoutaktíkem s automatickou spojkou i převodovkou. Disponoval odpružením obou kol a elektroinstalací pro provoz na veřejných silnicích. O něco větším modelem se stejným motorem, ale už 9palcovými ráfky a změněným trubkovým rámem.

Dvojice pojmenovaná Dynamo Compact / Dynamo Trail už používaly jiný motor, byť stále kubatury 65cc. Jeho válec dostal svislejší polohu a čtyřstupňová převodovka se spojkou jsou plně manuální. Podvozek dostal desetipalcová kola a pozor, modely Dynamo byly určeny i pro dva pasažéry!

Nejdrsnějším z vrhu se stal Volcano. Prodloužené zdvihy měly indikovat jeho schopnosti mimo silnice a motor se čtyřkvaltem měl objem 180cc.

Důležitým modelem skládacího minimotocyklu se stala Motorella. Její první provedení používalo trubkový rám bez odpružení zadního kola a dvoutaktní padesátkový motor s automatickou spojkou a sekundárním převodem řetězem, který dával výkon 1,4koně.
Pozdější generace se odlišila odpružením zadního kola a použitím plechového výlisku pro zadní část rámu, která tvoří zároveň nosič. Váha Motorelly druhé generace dosahovala 43kg a s délkou 1,41m už se nejednalo o nejskladnější model.

Návrat k minimalismu přinesl model Caddy, vyskytující se pod označením Benelli i MotoBi. Totiž, jeden z bratrů Benelliů se s ostatními kdysi nepohodl a založil si vlastní společnost na výrobu motocyklů - MotoBi.

Po jeho smrti se dědicové se zbytkem rodiny usmířili a dál pokračovali společně. Caddy z roku 1975 byl postaven maximálně jednoduše na páteřovém trubkovém rámu, s pevným uložením zadního kola a primitivní přední vidlicí. Stejně jako u Motorelly se obě brzdy ovládaly páčkami na řídítkách, přičemž na levém je ještě jedna páčka, kterou se dá vypnout jinak automaticky odstředivě ovládaná spojka.

Lambretta 50 Innocenti Rosela

Na první pohled sympatický design, připomínající vzdáleně motorizovanou bazuku s předním světlem zírajícím z hlavní rámové trubky dělá tuto minimašinku nezaměnitelnou.
Miniskútr, vyráběný v šedesátých letech, si vypůjčil techniku velkého skútru J50, tedy větrákem chlazený padesátkový dvoutakt s výkonem 1,5koně. Pro 40kg vážící strojek to znamenalo dosažení rychlosti 40km/h, kde řidič jistě ocenil stabilitu třináctipalcových ráfků.
Přední kolo vede teleskopická vidlice, zadní zůstalo letmo zavěšené na odpružené skútrové pohonné jednotce. Ke složení řídítek stačí jen povolit dvě páky svorníků a vznikne balíček s délkou 90cm a výškou 65cm.

Dibla

Zakladatel italské společnosti Rosario Di Blassi, bývalý pilot a letecký inženýr se zabýval vývojem skládacího skútru již od počátku padesátých let. Po válce byl v rozlehlém Římě obrovský hlad po jízdních kolech a nenáročných hospodárných mopedech / skútrech. S poptávkou ale vzrostla i hodnota kol a prudce narostly také jejich krádeže. Traduje se, že Rosario dostal nápad na skládací skútr ve chvíli, kdy vynášel bicykl do svého bytu v osmém podlaží.
Prvním výsledkem se stala skládací tříkolka nazvaná Dibla7, osazená motorem Zanetti, představená v prototypové fázi na Turínské Auto show roku 1968.
Až o šest let později přišel do sériové výroby první skládací moped R2, poháněný motorem Franco Morini s jednostupňovou převodovkou a přezdívkou Paperino (italsky Kačer Donald).

Po pěti letech ho vystřídal vylepšený model R7, který používal Di Blassiův vlastní motor s variátorovou převodovkou. Parametrově se bavíme o vzduchem chlazeném dvoutaktu 50cc, s výkonem 1,2koně a maximální rychlostí 48km/h. Dočkal se dokonce služebního nasazení u italské dopravní policie, která jej vozila na palubách svých vrtulníků.

A oblibu si našel u mnoha společností, zabývajících se odvozem alkoholem zmožených lidí jejich vlastními auty z restaurací a večírků – moped se dal snadno složit do zavazadlového prostoru většiny aut. Na americkém trhu dostal mnohoslibné jméno Express. Pozor, jeho výroba stále běží!

Carnielli Graziella

Italský výrobce Carnielli měl za sebou již 55let výroby kol a motocyklů, když se roku 1964 pustil do svého prvního skládacího mopedu Graziella.
Moped se vymykal všemu obvyklému a například řídítka umístěná před osou otáčení přední vidlice si vynutila použití krátkých spojovacích tyček řízení. Pohonnou jednotkou se stal německý motor Sachs o objemu válce 47cc, pracující dle očekávání ve dvoutaktním rytmu. Něco málo přes metr dlouhý moped se dokázal rozvášnit na rychlost 24 km/h.

V prodeji vydržel krásných jedenáct let. A pokud vám jeho design připomněl posilovací lavičku, vězte, že firma postupem času opustila výrobu motocyklů a soustředila se už jen na jízdní kola a přístroje pro cvičení v posilovnách.

Hercules E1 electric scooter

A jedna baterkovka se nám sem propašovala. Odpouštíme jí to, protože je z roku 1974, kdy elektrovozidla vedla s těmi spalovacími rovný zápas bez zvýhodnění, snad jen s výhodou nalezenou v tehdejší ropné krizi.

Hercules E1 vyráběný tradičním výrobce motocyklů v Německu byl stavěný primárně jako městské přibližovadlo. Čemuž odpovídá výkon dvanáctivoltového motorku s výkonem 750W, který čerpal ze dvou olověných baterií i jeho maximální rychlost 25km/h.
Podvozek nebyl odbytý a krom přední teleskopické vidlice dostala E1 i zadní kyvnou vidlici. Elektrický skútr zůstal ve výrobě pouhé tři roky.

Centaur Folding Scooter

James Wilford Foster býval zaměstnancem zastoupení Lambretta v USA a poté, co se jejich cesty rozdělily, pokusil se navrhnout vlastní skútr a to hned skládací koncepce.
Pojmenoval ho Centaur a mezi skládacími skútry se jednalo o obříka, dosahujícího velikostí standardních skútrů. Skládal se do svého vlastního sedla tak, že z něj vznikl box s vnějšími rozměry 20x30x16 palců (490x735x392mm) a váze dobrých 45kg.

Podle reklamy té doby byl vhodný pro přepravu v kufru auta, na člunu, nebo v letadle a jejich slogan Go ahead, Centaur style nabádal k objevení celého světa se skútrem vždy s sebou.
Padesátkový dvoutakt dodala firma Clinton a jeho pět koní nezní vůbec jako špatná hodnota! Však s ním Centaur dovedl dosáhnout 40mph (64km/h), ovšem až poté, co jste si ho nastartovali tahacím lankem, jako sekačku. Motor původně poháněl motokáry a pro použití ve skútru byl doplněný variátorem a automatickou spojkou. Výroba trvala pět let, do roku 1965.

Eysink Renata Tandem Moped

Dovolte mi vetřít sem i jeden neskládací, ovšem o to zvláštnější moped. Vlastně moped? Spíš dvojkolo s pomocným dvoutaktíkem o výkonu dvou koní a chlazením vzduchem! Motor dodal německý výrobce JLO a samotný stroj vznikal v Nizozemí u výrobce Eysink (byl prvním Nizozemským výrobcem automobilů).
Oba členové posádky mají vlastní pedály a sílu jejich nohou dopuje motor přes odstředivou spojku. Výroba tohoto exotického tandemu skončila v roce 1956.

Steen Taco 22 – Blbý a blbější

Nejde se nezmínit o legendární minimotorce, na které se proháněli Harry s Lloydem ve filmu Blbý a Blbější, ač nejde o skládací model.
Roli si tu střihla Steen Taco 22. Mimochodem Steen měl pro svoje minibiky osobitou názvotvorbu, kdy použil názvy jako Burrito, Frijole a toto Taco – v podstatě opsaný jídelní lístek mexické restaurace.

Taco 22 mělo rám sešroubovaný z palcových trubek a ve své době bylo možné si stroj objednat poštou, jako rozložený kit a zkompletovat si ho doma. K pohonu Steen používal více druhů motorů, typ 22 dostal Briggs&Stratton, který mohl být ve třech objemových variantách od 127cc až po 206cc, kdy ze čtyřtaktu vybíhalo 2,5-5 koní podle verze. Na váhu pouhých 34kg to stačilo s rezervou, stejně jako na cestu do Aspenu za Mary.

Informace o redaktorovi

Miroslav Kalous - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE