ktm_duben




Motárdová molto bene rozcvička s Pierrem Coppou

Znáte tak ten pocit, kdy po zimě osedláte motorku, a během prvních kiláků si připadáte jak naprostí motopanicové, na mašině sedíte, jako kdybyste byli vyřezaní ze dřeva, odlití z betonu, reakce máte stejně rychlé jak tekoucí med, vnímání mašiny naprosto nulové? Pokud ano (a nebojte se přiznat, že tomu tak je), tak vám v následujícím článku přinášíme jeden tip, jak se na první kilometry v provozu (či na okruhu) připravit.

Kapitoly článku

Já si před zahájením každé motosezóny vždycky naordinuju rozcvičku, která nějak souvisí s jednou stopu, smrdí benzínem a pomůže mi rozhýbat se po dlouhé zimní pauze – a tuhle věc můžu doporučit každému z vás.

Když celu zimu proválíte a prožerete, je jasné, že vaše kondice a koordinace budou pod bodem mrazu, ale podobná situace bude i v případě, že fyzickou přípravu nezanedbáváte a věnujete se aspoň "suché přípravě". Kilometry naježděné na kole, naběhané, hodiny strávené v tělocvičně či posilovně totiž specifický pohyb na motorce nemůže nahradit!
Tuhle rozcvičku si navíc vždycky snažím spojit s nějakou aktivitou, která mi otevře dvířka k něčemu novému, odvětví, které ještě neznám a i když nemohu říct, že se jej během téhle seznamovačky naučím, tak ho alespoň zběžně poznám. Vyzkoušel jsem tedy trialku u Míry Lisého, s bratry Janoškovými sajdku krosovou, s týmem Moto43 pak i tu silniční a vloni jsem vyrazil za Lukášem Peškem do radotínského Kart Centra osedlat třítvrteční silniční bike Ohvale.

Na letošním rozhýbání jsem se domluvil s Pierrem Coppou, tedy silničářem, ve kterém se mísí české a italské geny, svoje zkušenosti sbíral (a sbírá) jak na evropských dromech při seriálech Alpe Adria a MČR, tak na přírodních tratích, včetně té nej… v Hořicích, ale v loňském roce během brněnského klání nahlédnul na divokou kartu i do světového seriálu supersportů. Ačkoliv většina motocyklových závodníků začíná v útlém dětském věku, tak je zajímavé, že on na závodní mašinu sednul až ve svých dvaceti letech a mezi jeho záliby v dospívání patřil klavír - ovšem život chtěl jinak a on se namísto maesto di pianoforte stal maestro motociclistico.

Do kutnohorské Kart Arény jsme vyrazili spolu s redakčním kolegou Tomášem a ke dvěma pisálkům (mladým spíše duchem) se přidal i můj syn Matěj, mladý i z pohledu data narození. Pierra jsem do té doby osobně neznal a představoval jsem si ho jako jižanského týpka, jehož přístup bude… řekněme italský. Víte co tím myslím - grande emozione, gestikulazione, nekonečné mávání rukama, no problémo, zařídíme - zítra, pozítří, nebo prostě někdy jindy - Italy jsem měl totiž vždycky spojené s emocemi, divokou gestikulací, tak trošku roztržité, možná zmatené…
Nakonec jsem ale byl překvapený tím, jak systematicky a metodicky při svojí výuce postupoval – vezmu to tedy také pěkně od začátku. Po seznámení s používanou technikou, kterou představovaly tři motárdové pitbiky značky PBS, opatřené dvanáctipalcovými koly a notoricky známým čtyřtaktním jednoválcem, využívaným v 99,9% podobných strojů, jsme vyrazili na prohlídku tratě.

Po seznámení s povrchem, který tvořil broušený beton, jeho nástrahami a způsoby řešení případných krizovek jsme přešli k volbě ideální stopy, průjezdům jednotlivých zatáček a volbě brzdných a akceleračních bodů. Následovalo určení cílů tohoto tréninku – tím byla v první řadě správná jezdecká poloha a práce těla na motorce, která měla pomoci při co nejrychlejším průjezdu zatáčky bez zbytečných (čti: nebezpečných) náklonů. „Rozhodně nemám nic proti náklonu“, říkal nám Pierre, „ale mnoho lidí preferuje kolínko s odřeným sliderem před skutečně rychlým průjezdem zatáčky.“ Na tento první cíl navazoval i další, a to volba správné stopy při nájezdu, průjezdu a výjezdu ze zatáček.

Už po první seznamovací jízdě se ale musel cíl lehce poopravit - hlavně u mě. Rapljízda - tak Pierre pojmenoval můj projev během prvních pár kol. Co zatáčka, to originál průjezd, brzdy občas moc brzy, jindy zase pozdě, plyn nemlich to samý, tělo neuvolněné, pohled do zatáčky směřoval všude možně, jen ne tam kam má. Měl pravdu - první jízdy jsem si rozhodně neužíval… "Nejdřív musíš pěkně adagio, volně - to bude cesta, kterou se musíš dnes vydat!" hrozil mi Pierre ukazovátkem jak učitelka na hyperaktivního haranta v první třídě.

Uvolnit nejenom tělo, ale i hlavu, zklidnit, zpomalit! Pierrova diagnóza stanovená po pěti minutách jízdy byla naprosto správná - je pravda, že tak to mám vlastně ve všech svých aktivitách, nejenom těch sportovních.

Tak jo, další dvě jízdy jsem se rozhodl jet úplně pomaličku, na pohodu, klídek, na brzdy jít dřív, na plyn později. A šlo to - přestože jsem měl pocit, že jedu doslova andante (snad byste mě i předběhli), tak časy na kolo byly stejné jako v prvních dvou jízdách a hlavně o mnoho vyrovnanější!
Jízda byla uhlazenější, klidnější a jí jsem mohl začít vnímat i správnou stopu, kterou nám Pierre při úvodní rozpravě ukazoval. "Bene, už ses uklidnil, ale řekl bych, že zase až moc, takže už začni zase tahat!" zněly jeho pokyny a já mohl zase postupně nabírat accelerando.
Během závěrečných dvou jízd už to byla parádní užívačka - kovaný roadracer Myslivec nám sice ujížděl, ale s Matesem jsme se už pěkně po trati potahali a přestože v hale bylo nějakých deset stupňů, tak ze mne lilo jako z konve!

Po bezmála třech hodinách hodně intenzivního ježdění jsem dorazil domů a hned v posteli vytuhnul - nohy a záda mě druhý den bolely tak, jako kdybych celý den skládal tuny uhlí. Ale měl jsem radost - únava totiž byla z jízdy na motorce, což samozřejmě nikdy nemáte šanci nahradit běháním, jízdou na kole nebo zvedáním železa, a hlavně – nebolely mě ruce! To byl poslední úkol, kterým nás Pierre pověřil - dát mu druhý den vědět, co nás bolí. Pokud to budou ruce, dělali jsme to blbě, pokud nohy, bylo to OK. Pak totiž máte jistotu, že většinu práce odmakaly právě velké svalové partie (nohy, záda, břicho) a ne ruce, které namísto tvrdé lopoty mají mít dostatek uvolněnosti a citu ke vnímání informací od předního kola.

Po podobných tréninkových akcích a kurzech už jsem toho najezdil poměrně dost (nejenom motocyklových), byť spíš offroadových. Kvalita se často liší od zkušeností instruktora, ale ne vždy platí rovnice "dobrý pilot = dobrý instruktor". Už jsem se setkal i s tím, že jezdec (rychlík na trati) byl rychlý bez toho, aby nad svojí jízdou přemýšlel - jeho rychlost je spíše vrozená a intuitivní. Těžko pak ale může svým svěřencům předat svoje zkušenosti a poznatky, diagnostikovat problémy, navrhovat jejich řešení a následné tréninkové postupy.
Musím se přiznat, že při vyslovení jména Pierre Coppa jsem si myslel, že to bude podobný případ – zkrátka horkokrevný Ital, o němž jsem své představy popsal v úvodu. Jenže on spíš nežli jižanské emoce využívá svoje "ajťácké" myšlení (IT je totiž jeho hlavní práce) a stejně jako v zaměstnání, tak i při vedení těchto kurzů systematicky hledá chyby a následně s klientem pracuje na jejich nápravě..

Ano, pokud máte chuť se před závodní sezónou rozhýbat a nemáte dostatek kešek k cestě do jižních krajů, můžu rozhodně motoškolu Motor Village 69 doporučit. Stejně tak ale za Pierrem Coppou do příjemného a moderního prostředí kutnohorské Kart Arény můžete zavítat i v případě, že nemáte závodní ambice a proháníte se "pouze" v provozu. Možná namítnete, že namísto tří hodin strávených v zakryté hale je radši prožijete v sedle svojí mašiny, kde se rozhýbáte také, ale nevěřte tomu! Na malé mašině a malé trati je totiž vše mnohem intenzivnější a koncentrovanější, takže i během čtyřhodinové lekce máte nasbíráno o mnoho víc zkušeností, nežli po měsíci ježdění v běžném provozu. O tom, že případná chyba a následný pád bolí daleko méně jak tělo, tak peněženku, ani není potřeba psát...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 48 Kč od 9 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



Continental
Objednat reklamu
TOPlist