Výprava šesti odvážných na ostrov Man a do Skotska na historických motocyklech Indian
Text: Láďa Holinka | Zveřejněno: 15.10.2024 | Zobrazeno: 6 328x
Dlouho jsem přemýšlel, jak začít toto povídání o jedné cestě party nadšenců pro cestování. V podstatě ani dnes nevím jak, tak prostě začnu od začátku.
Kapitoly článku
Celá myšlenka této výpravy na ostrov Man, meku každého opravdového motocyklisty, se zrodila na podzimní vyjížďce Jihočeského Indian klubu v roce 2023. Prapůvod této mise byl, že se podíváme do Ameriky, kde projedeme kus kontinentu. Tento nápad byl úžasný, avšak v podstatě do měsíce se důvodem nedostatku nadšení oslovených členů, zcela vytratil. V tuto chvíli jsem si řekl, že není čas vyčkávat, než se někdo z klubu odhodlá a cestu kamkoli naplánuje. Vzal jsem si to tedy za své! Měl jsem o cestě hned jasno. Isle Of Man! To je pro mě celá léta velká neznámá a v podstatě do té chvíle nesplnitelný sen. To místo, kde se jezdí nejšílenější závod světa motocyklů, už od roku 1907, a to rychlostí přesahující místy 300km/h. Přiznám se, že nejsem bůhví jak velkým fandou závodů motocyklů, aut, formulí atd. Tento ostrov mě však lákal. Lákal v podstatě vším! Čas se zde zastavil někdy v šedesátých letech. To mě vzrušovalo se do této dnes nevídané anomální krajiny podívat. Nasát onu atmosféru ostrova. Navíc zde závodil čech s velkým ,,Č" Franta Šťastný v letech 1957-1969 ….. Třináctkrát startoval na TT a jeho snem bylo zvítězit na nejnebezpečnějším, ale zároveň nejprestižnějším závodu světa. Dvakrát tu získal třetí místo a dokonce na trati ošklivě havaroval. O tom, jak moc byl na ostrově populární, svědčí i to, že se roku 1967 dostal na titulní stranu výroční publikace Tourist Trophy, a že mu místní říkali „our Frankie“.
V zimě jsem oslovil kluky z našeho Jihočeského Indian klubu, kde mám tu čest být místopředsedou a začala se rýsovat parta, parta pro tuto misi. Já jsem byl samozřejmě první přihlášený, Láďa Holinka s motocyklem Indian Motoplane 633 r.v. 1933, druhý byl předseda klubu Zdeněk Šimák s Indianem Scout 101 r.v. 1931, třetí v pořadí byl můj syn Aleš Holinka, který vzhledem k třídě řidičského oprávnění osedlal svou vývozní ČZ 125 r.v. 1975, čtvrtý kdo se obratem nahlásil byl Milan Machník se svým právě dokončeným strojem Indian Scout 101 r.v. 1930. V této chvíli jsme byli čtyři. Záměr šestičlenné posádky se doplnil ukrutně rychle. Následoval Honza Richter s Indianem 741 r.v. 1941 a poslední byl Michal Piloušek s Indianem Scout r.v.1929. V tuto chvíli jsem si uvědomil, že musím začít makat a ač se půl rok zdál jako hodně dlouhá doba, nebylo tomu tak. Všude se vyskytnul nějaký problém. Tu s tím a tam s tamtím. Můj kamarád Zdeněk byla moje vrba. Do ní jsem velice často plakal, že nefunguje jednou trajekt, pak zas něco jiného. Doladili jsme některé nefunkční motory a další drobnosti a nakonec vše vzalo ten správný směr.
Konečně je zde ten kdysi vzdálený pátek. Pátek 6.září a vyzvedáváme v Češňovicích dodávky. Tento moment se dá v podstatě v celé té naší rošádě, označit jako den s velkým ,,D". To, jak se kdo na cestu sbalil a kdo si co naložil a navíc co zapomněl doma, bychom si ve vyprávění odpustili. V celé té dnes neskutečné výpravě je to zcela nepodstatné a dnes úsměvné.
Je to tu. Je 7.září 4h ráno a vyrážíme ze Zálezel, do Rotterdamu na trajekt do Hullu. Cesta, která měří 1004 km, uběhla velice dobře a u brány trajektu P&O Ferries, jsme byli o celé 3 hodiny dříve. Ideální situace. Vše, čeho jsem se obával měsíce před tím proběhlo až podezřele hladce. Za chvíli jsme naloděni na luxusním trajektu, nejstarší lodní společnosti a jsme jako v Jiříkově vidění. Dvanáctipatrová loď odhalila luxusní kajuty, restaurace, bary, obchody i kasina. Přiznám se, že jsem toto nikdy nezažil. Náramně jsme si to užívali. Toto třeba nikdy znovu nezažijeme. Dali jsme si dobrou
večeři, na které jsme nešetřili a poseděli si v pohodlných křeslech v baru. Po pár pivních mocích jsme se dopravili do kajut a s opravdovou chutí se odebrali ke spánku na voňavém lůžku v kajutě. Po opravdu příjemném spánku doprovázeném pohupováním trajektu jsme po anglické snídani na lodi vyvezli svá vozidla v Hullu v Anglii. Na pevnině nás Spojené Království uvítalo vydatným deštěm. Trochu jsme i v tomto marastu zapomněli, že jedeme po levé straně. Je zajímavé, že počasí se uklidnilo v přístavu Heysham, odkud jsme dalším trajektem pokračovali na ostrov Man.
V podvečer jsme dorazili do hlavního města ostrova Man, do Douglasu. Zde jsme měli ubytování do druhého dne v penzionu Glenfaba Guest House. Zde nás majitel Steve vlídně přivítal a oznámil nám, že několikrát jel závod Turist Trophy. V ten moment jsme pochopili, že na ostrově bude asi většina lidí, kteří mají s tímto závodem něco společného. Večer jsme navštívili krásnou čínskou restauraci a po velice příjemném večeru s přáteli jsme se vydali do typicky vyhlížejícího PUBu na místní manské pivo. Pochopili jsme zde, že opravdu na ostrově nikdo nikam nechvátá. Ani už nevím jak dlouho jsme na pivo čekali, ale minuty zde opravdu nehrají vůbec žádnou roli. Prostě není třeba spěchat.
Ráno 9.září, jsme se po klasické anglické snídani, vydali na farmu Knockaloe Beg Farm u města Peel.
Zde na ostrově je výhodou, že vzdálenosti jsou jen v desítkách kilometrů. Ostrov má na šířku jen 16km a délka je 48km. Po vřelém přivítání farmářem Johnem (kopií farmáře z pohádky o ovečce Shaun), jsme vyložili stroje a nasávali netrpělivě před jízdou atmosféru ostrova.
Michal zde na ostrově má dlouholetého kamaráda z triatlonu jménem Joe. O jeho existenci jsem od Michala věděl, ale nevěnoval jsem této informaci velkou pozornost. To byla chyba. Joe je rodilý maňan a hned v první vteřině, co přijel na svém motocyklu Royal Enfield, se stal i naším kamarádem. Skromný trpělivý kluk, který nás prováděl místy, které nemá šanci ,,návštěvník amatér,, za vyhrazenou dobu na ostrově navštívit. Navíc je Joe profesionální fotograf a věnoval nám spoustu času i za objektivem fotoaparátu. První den, kdy jsme sedlali naše stroje značky Indian, jsme obkroužili většinu trati slavného závodu TT.
Bylo to úžasné! A zde je ten pravý čas prozradit, že na ostrově, kde místní maňané prohlašují, že na ostrově prší buď pětkrát za den nebo celý den, jsme si nějakým zázrakem užívali celý pobyt nádherné počasí.
Dokonce i členové naší výpravy, co si doma zapomněli motorkářské boty a jezdili v teniskách, neměli potřebu zakoupit sobě obuv voděodolnou. Po příjezdu nás farmář John oslovil, jestli si nechceme motocykly uklidit do stodoly. To byl sen a neodvážil jsem se na to zeptat! Nemusíme motorky strkat do dodávek. Juchůůůů.
Večer jsme si s klukama vyměnili zážitky u Prazdroje, který Milan s sebou přivezl v dostatečném množství. Na ty večery, které v tu danou chvíli jsou naprosto standardní, nikdy nezapomenu. Tak nějak si člověk neumí v ten daný okamžik uvědomit, co se vlastně děje. Neumí si vážit, oné chvíle s kamarády v ten daný čas.
A touto myšlenkou, skončil den první na Isle Of Man.
Trošku rozfoukaným ránem 10. září, jsme se u bohaté rodinné anglické snídaně domluvili, že jsme v Douglasu nezakoupili upomínkové předměty, v místních obchůdcích a je to třeba napravit. Paní domácí jménem Fiona, nám klidným hlasem oznámila, že ráno následující den, nikam z ostrova neplujeme. Prostě jsou vlny a trajekt nepojede. Říkal jsem jí, že máme bookované ubytování ve Skotsku, ale jen pokrčila rameny a myslela si své. Prostě jsou vlny a v troubové z Čech s tím stejně nic neuděláte. Byla moc hodná. Zjistila nám u plavební společnosti, že se rozhodne ráno v 7h, tak ať čekáme u trajektu. Když by to neplulo, tak ať se vrátíme zpět na farmu a že nás někde ubytuje (ač měla již objednané jiné hosty v našich pokojích). Nevím jak by tato nepříjemná situace probíhala v naší rodné krajině České. Motocykly vyžadovaly po předešlé jízdě, drobnou pozornost a čekala nás výměnarelátka dobíjení na Honzově 741. Po opravách a polazení strojů, jsme do Douglasu jeli auty. Již cestou do Douglasu se udělalo krásné počasí, tak jsme rychle nakoupili suvenýry a po obědě jsme zase s kamarádem Joeem brázdili ostrov.
Cíl tohoto dne byl navštívit TT Museum a co se povede cestou okouknout. Muzeum zde je opravdu velké. To, co si asi budu paradoxně pamatovat z muzea aut a motocyklů napořád je, že zde mají dva ruské kosmické moduly a část trupu rakety. Mezi stovkami jedinečných aut a motocyklů mi toto prostě zůstalo v hlavě uloženo. Proč, nevím. Cestou zpět jsme v restauraci přečkali jedinou přeháňku na ostrově a v podvečer se vydali při západu slunce do města Peel pro Zdendovo mušle na pláž.
Toto byl, co se fotografií týče, nejkrásnější moment z ostrova. Jeli jsme po útesovém pobřeží a za mrakem vpravo slunce vytvářelo neskutečné obrazce. Zde jsme opravdu prožili naplno, že jsme na jedinečném místě na světe a přiznám se, že jsem byl trochu naměkko. Prošli jsme se kolem vikingského hradu, kde Joe vyprávěl své vzpomínky z dětství o hrůzostrašné bajce o černém psu s ohnivýma očima, který se zjevuje v místním vězení. Trochu mi to připomnělo naše Slunce Seno a černého psa a mrtvého kostelníka.
Joe nás poté, bohužel naposled, doprovodil na farmu a rozloučil se. Motocykly jsme z posledních sil naložili do dodávek. Toto nám značně zpestřila dešťová přeháňka, kterou jsme však s díky přijali. Nepotkala nás na našich cestách, tak ať se vyřádí.
Ve středu 11.září ráno jsme stáli již v 6.30h u bran trajektu. Jako první. Na ceduli jsme hypnotizovali, zda se počasí umoudřilo nebo ne. Nakonec Neptun nás ubohé cestovatele propustil z ostrova Man a dopluli jsme do Anglie. Vyrazili jsme do Skotska pod město Glasgow, k městu Strathaven na farmu Bamflatt Farm Bed & Breakfast.
Zde nás ihned paní domácí vyplašila a dosti nepřátelsky přivítala. V zápětí jsme vše pochopili. Neměla ráda motorkáře a zřejmě i dělníky, co jezdí do Skotska pracovat. Když uviděla naše pomalované dodávky z půjčovny, pojala podezření, že jsme pracující třída, co chce brát místním lidem práci. Ona zvláštní osoba po snídani pochopila, že nejsme banditi a nechceme jí škodit. Poněkud pookřála a dokonce nám poradila, co máme v jejím kraji navštívit.
Tak nám začalo 12.září. První rada do té doby nepříjemné paní domu zněla, navštivte vodopád New Lanark. Vydali jsme se směrem New Lanark a cesta byla jako z pohádky. Stáčela se kolem řeky, samá zatáčka, serpentina, až se nám před očima vynořila v údolí ohromná a opravdu stará továrna na nitě a látky. Úchvatný pohled. Strávili jsme tu několik příjemných hodin a vydali se k přilehlému městečku Lanark.
Do té doby jsem toto městečko neznal a neslyšel o něm. Pod náměstím jsme zaparkovali na plácku mezi domy. Je potřeba říci, že jak na ostrově Man, tak ve Skotsku, kam jsme přijeli, tam jsme do několika minut měli obdivovatele. Možná spíše zvědavce, kteří se vyptávali, odkud jsme, kam jedeme a jestli něco nepotřebujeme. Dokonce i znalci strojů Indian se našli. Příjemná zkušenost. Lidé v těchto končinách jsou srdeční, až jsme byli překvapeni, možná i zaskočeni. Na místě, kde jsme zaparkovali zcela náhodou, nebylo tak nezajímavé jak se zprvu zdálo. Na onom místě před mnoha a mnoha lety požádal William Wallace (Lví srdce) o ruku Marion a v roce 1297, ve válce za nezávislost Skotska zabil anglického šerifa Lanarku. Pořídili jsme u památníku i několik úsměvných fotografií a vydali se k přechodnému ubytování. Cestou zpět do Strathavenu jsme ještě navštívili několik krásných míst. Cestou do Lanarku jsme zahlídli krásnou bránu s mostem. Pro fotografii neznám lepší místo.
Zde jsme trochu blokovali provoz, ale nakonec i řidič automobilu nám pořídil hromadné a kompletní foto. Večer jsme navštívili místní PUB v Strathavenu. Zde jsme všechny večery strávené ve Skotsku, velice dobře povečeřeli a popili. Na guláš z mořských plodů budeme dlouho s láskou v žaludku vzpomínat.
Ranní plán 13.září byl jasně dán. Navštívit nejbližší moře, což bylo přístavní město Troon. Ráno proběhla banální kontrola motocyklů a hle i můj bezporuchový Indian Motoplane si vyžádal mojí pozornost. Upadl mi při utahování speciální svorník, držící přepákování spojky. Horší místo na opravu, na tomto motocyklu není.
Chvíli jsme hledali v zásobách z domova, až jsme pochopili, že šroub na opravu opravdu nenajdeme. Navštívil jsem v blízkém městečku agro obchůdek, kde jsem přes naléhání a přesvědčování obsluhy, že šrouby, které mi ukazují sice mají jiný závit, ale to není jejich problém, odvezl domů dva šrouby pro opravu. Kolektivní prací jsme Motoplane přiměli k životu a vyrazili k moři. Cesta vedla dosti do kopce. Jelo se v tempu a benzinka cestou žádná. Na kopci asi 30km před Troonem, jsme z mého 5l kanystru, který mi věnoval kamarád Jirka Novák z vedlejší vesnice a který vozím poctivě v brašně, popřáli každému stroji po jednom litru benzinu a vyrazili k cíli. S nadějí vyhlížel každý z nás stanici s palivem. Na rovince před pumpou nejednomu z nás již stroje kuckali na výpary. Avšak dojeli jsme bez ostudy. Po kávě a zákusku jsme dorazili do Troonu a na pláži kempu pořídili pár fotografií s odlivem. Následoval pozdní oběd a při smrákání poslední cesta na Indianech domů. Tu jsme nasávali, jak to bylo jen možné. Užili jsme si to náramně.
Nezávazně na všem co jsme každý v sobě prožili, shodli jsme se na tom, že každý jeden den ve Skotsku, bychom vyměnili za den (možná i půl den) na ostrově Man. Pokud bych mohl hodnotit a nechci Skotsko nijak odsunout na druhou kolej, tak ostrov Man pro nás zůstal jedničkou.
14.září ráno jsme vyrazili na trajekt do aglického Hullu přes Edinbourgh, abychom viděli Falkirk Wheel. Je to ohromný kyvadlový výtah pro lodě. Přijeli jsme zrovna, když byl v pohybu. Velice zajímavé dílo. Tuto cestu jsme již absolvovali dodávkovými vozy s naloženými Indiany (a samozřejmě Álovo ČZtkou ) v nákladním prostoru.
Popisem cesty trajektem bych se zamotal a opakoval se. Scénář plavby na trajektu byl totožný, jak jsem již na začátku zmiňoval. Jen jsme trochu bojovali s časem odplutí, který se k našemu překvapení řídil časem evropským. Ale stihli jsme to 😊
Mohu prozradit, že jsme všichni 15.září večer v pořádku dorazili domů. Domů do Čech, které sužovaly povodně.
Na závěr musím všem kamarádům, kteří se této nezapomenutelné akce zúčastnili, poděkovat. Stálo to mnoho úsilí a jediný stín na to nikdo z nás nevrhl.
Děkujeme i rodinám, že nás v těchto někdy bláznivých nápadech podporují.
Vlastní klávesnicí zapsal Láďa Holinka