S Mustangy do Skotska a zpátky!

DEN PRVNÍ

JEDEME!
Je to tady. První den naší cesty do severního Skotska je za námi. My dva fandové motosportu a naši dva historičtí Pionýři Eddie a Alfréd jsme dnes v devět hodin ráno úspěšně vyrazili!

Cestu jsme zahájili podobně jako při minulé cestě v rodném Městci Králové, za doprovodu kamarádů, rodin a fanoušků. Dá se také říct, že již tradičně nás vyprovázela siréna žigulika Veřejné Bezpečnosti, kdo u toho nebyl, asi nepochopí 😊. Bylo pro nás velké překvapení, když jsme zahlédli dokonce povzbuzující transparent.

Celý „slavnostní“ odjezd je v přátelském duchu, popovídáme si s fanoušky, přijmeme vzkazy na rozloučenou, provedeme přednášku o našich strojích a přípravě na cestu. Nakonec samozřejmě společná fotka a za doprovodu několika kamarádů vyjíždíme.

První den na cestě byl bezproblémový po technické stránce, stroje na sobě nedávají nic znát. Horší je to s počasím, které se nám už teď snaží dát najevo, že se máme připravit na anglické léto. Při projetí Nymburkem nás chytá silný déšť a promokáme na kost. Nebojíme se toho, jsme připraveni. Vytahujeme mundůry, pytle a hurá do pláštěnek!

Podobně jako při loňské cestě na Makarskou i letos, hned první den, potkáváme zvědavce, kteří jen nevěřícně kroutí hlavou. Cesta nám utíká, na tohle jsme se přece celý rok těšili!

Nejprve míjíme dlouhé a táhlé kopce. Při tom si velice dobře vybavujeme přejezd přes Alpy z minulého roku. Plynule navazujeme na další vzpomínku a opět s našimi stroji s maximálkou kolem 50 km/h najíždíme na krátký úsek dálnice. K tomu se dá říct snad jenom to, že naši pionýři to zvládají líp než my :)

Cesta ale ubíhá tak rychle, že jsme dorazili až na hranice. Ráno pokračujeme Německem!

DEN DRUHÝ

Včerejšek a vlastně také první den naší výpravy do Skotska jsme zakončili kousek za německými hranicemi. Využili jsme zkušenost z minulého roku a zakempovali jsme hezky se stanem, a to ještě v zákazu vjezdu, kam smějí jen traktory. Ale Němci stejně nepoznají rozdíl mezi traktorem a mustangem, ne? 😊

Po probuzení jsme sbalili šnečí ulitu a preventivně dotáhli řetězy na mašinách. Vyrážíme na asfalt. Cesta je perfektní. Jde o příjemnou změnu, protože Německo známe hlavně z dálnic. Těm se po včerejšku úspěšně vyhýbáme a stojí to za to.

Bohužel se nás drží deštivé počasí. Víc jak polovinu dne prší a my vypadáme jak dva igelitový pytlíky. Je to pro nás výzva, proto přece jedeme!

Během cesty nás potkávají první poruchy. Naše dvojčata, Alfréd a Eddie, trpí od rána stejnou nemocí. Ani jednomu nefunguje tachometr, takže nevíme, jakým závratným tempem se řítíme směr severozápad. Kritičtější moment nastal při příjezdu na jednu křižovatku, kdy Libor prošlápl zadní brzdu. Naštěstí zafungoval reflex a přední brzda a nic se nestalo.

 Podvečer se vyvíjí v duchu opravy zničené brzdy a sušení výpravy. Hlavně se psychicky připravujeme na zítřek, třetí den je vždycky kritický. Musíme dorazit na hranice s Belgií.

DEN TŘETÍ

Po včerejší cestě po Německu pokračujeme v úsporném režimu cestování a opět rozbalujeme šnečí ulitu. Tentokrát se ubytováváme mezi kukuřicí. K večeři Milan předvádí své kuchařské umění. Plnohodnotná večeře z polévky, hlavního chodu i dezertu přišla po včerejšku velice vhod. 

Po zalehnutí se snažíme usnout. Ruší nás ale zvuky divokých prasat. Přemýšlíme, jestli by je náš rezervní salám na horší časy přilákal na nezvanou návštěvu. Nakonec usínáme a už asi standardně nás probouzí ranní déšť. Naštěstí se zatím jeví slabě, ale je brzo soudit. Balíme, vyrážíme.

Ujíždíme pár desítek kilometrů a přichází liják. Jedeme, ale nejde to bez pauzírování. Plexiskla se mlží, nevidíme pořádně na cestu. Zastavujeme. Po hodinové přestávce, když se to nejhorší přehnalo, pokračujeme. Celou další cestu zvládáme bez větších přestávek.

Ale aby toho nebylo málo, přichází kopce, které Pinďouři nezvládají. V dešti tedy do kopce tlačíme oba Mustangy a ještě víc se namáčíme.

Takové podmínky a počasí nám vydrželo prakticky celou dnešní trasu. To znamená 350 km v dešti a větru. Musíme ale pochválit Alfréda a Eddieho. Stroje drží lépe než my a během celého dne, až na nedostatek výkonu v kopcích, nás nenechaly ve štychu.

Po takovém dnu potřebujeme relax, uschnout a sprchu. Zastavujeme tedy u hotelu, ubytováváme se, stroje dáváme pod střechu, aby si také odpočinuly. Bohužel díky počasí se nám nepodařilo dostat se na belgické hranice.

Noc tedy strávíme ještě v Německu a zítra dobyjeme Belgii a rovnou také Brusel!

DEN ČTVRTÝ

Jak jsme již psali, včerejší večer jsme zakončili v hotelu. Celodenní jízda v dešti nás zničila. V hotelu na nás čekal poslední volný pokoj, usušili jsme se, vysprchovali a Milan rozjel ešusovou párty. Ráno je těžké. Po třech dnech na kostitřasu se člověku opravdu nechce z teplý postele. Nakonec ale přeci jen v osm hodin vyrážíme dál. Ujíždíme ale jenom pouhých 6 kilometrů.

Objevil se problém. Eddieho řídítka, o kterých jsme věděli, že nejsou po původním majiteli ve 100% stavu, praskly. Dál s tím jet nemůžeme, zkoušíme se tedy opatrně vrátit a hledat pomoc. Narazili jsme na velké sídlo automobilového týmu RING RACING. Všude kamiony a závodní speciály. Odchytáváme místního mechanika. Pohotový chlápek po prvních dvou slovech reaguje jednoznačně „Připravte to, než já domyju závoďák. To zavaříme!“. Libor je nadšený, tohle je ten pravý autosport! Jdeme do dílny, žádost o zavaření doplňujeme prosbou o vložení kovové trubky do vnitřku řídítek – jako výztuhu. Naší žádosti je vyhověno, kousek trubky, kterou mechanik vzal z kysny na kousky trubek, je na místě, řídítka svařena! Během opravy se s ochotným pánem bavíme o tom, kam jedeme a proč. Vypadá to, že máme nového fanouška  [😊] . Na cestu nás ještě vybaví kulichy jejich týmu. Abychom prý ve Skotsku nezmrzli. Takový přístup nás baví a jsme za něj moc vděční! Díky Ring Racing!

Vyrážíme tedy na cestu. V některých věcech Němci zas tak odlišní nejsou. Všude je to samá objížďka. Kličkujeme tedy sem a tam. Nakonec se nám daří vymotat a konečně překračujeme hranice Belgie. Nakonec vjíždíme do města, kde všude po krajích stojí lidi, potkáváme supersporty největších značek typu Ferrari nebo Maserati. Trochu se děsíme, ale nikde žádný zákaz nebyl. Tedy potkali jsme jednu „mírně přeškrtnutou“ ceduli, ale to bylo fakt jen mírně  😊.

Ze samolepky na jednom autě zjišťujeme, že jsme se přimotali do etapy závodu „Spa Rally“. Problém je, že nám lidi u silnice fandí, takže nemůžeme cuknout. Za zvuku volání „Go! Go! GO!“ za to tedy pořádně bereme a dojíždíme až do města Spa, kde projíždíme finishem. V tuto chvíli si opravdu připadáme jako chudák Koudelka v Jáchyme, hoď ho do stroje.

Den zakončujeme dobytím slibovaného Bruselu a dokonce dojíždíme až k Atomiumu. Je ještě větší, než vypadá na fotkách. Dnes tu tedy přespíme a zítra nás čeká pokračování. Rádi bychom se dostali až do Calais. 

DEN PÁTÝ

Noc na dnešek jsme opět strávili v kukuřičném poli a šnečí ulitě. Budíček v šest, zahajujeme každodenní rituál. Dolíváme benzín z kanystru, balíme stan, snídáme a kolem sedmé vyrážíme z Bruselu směr Francie.

Cesta probíhá v pohodě, jenom Eddiemu měníme svíčku. Po 1500 km má prostě dost. Jedeme na doraz, chceme chytnout trajekt do Británie! Přesně ve dvanáct přejíždíme belgicko-francouzskou hranici.

O půl jedné jsme v Calais. Už před cedulí se jménem města vidíme vysoký plot, ostnatý drát a vyšlapanou cestičku podél. Hotová Ho-chi-minhova stezka. O kousek dál vidíme to, o čem se dříve tak moc psalo. Všude uprchlíci. Leží všude, kde to jen trochu jde. V ruce igelitku a iPhone. Aby byl klid, jsou všude přítomní policajti a armáda. Snažíme se v tom zmatku vyznat a najít cestu k trajektu.

Když jsme se propletli „džunglí“ a povedlo se nám vše zařídit, přejíždíme k hraniční kontrole. Celník je fajn, vyptává se, už klasicky nám těžko věří a dostává ze sebe – už trochu ohrané – „Wow!“. Do Británie se dá stále cestovat jenom na občanku bez sebemenšího problému. Fasujeme palubní lístky, přijíždíme k nástupní plošině a najíždíme na loď jako první 😊. Kluci jsou přikurtováni, my vyrážíme na prohlídku paluby. V 17:00 trajekt z Francie vyplouvá.

Asi o hodinu a půl později dokončujeme první část naší cesty do Skotska. Čeká tady náš kamarád Jirka, u kterého budeme nocovat první den v Anglii. Zítra máme v plánu provést servis na našich koních a vyrazit na druhou etapu naší cesty. Spojené Království, těš se!

DEN ŠESTÝ

Včera jsme se vylodili v Británii. Ještě v podvečer jsme si projeli Dover a zakotvili ve Folkenstonu u našeho kamaráda Jirky a jeho manželky Evy.

Jirka si bere na starost naše dva smraďochy. Vytahuje svářečku a snaží se přidělat to, co už upadlo anebo vypadá, že brzy upadne. Přeci jen, jsme zatím v polovině cesty! My jsme mezitím pozváni na luxusní večeři a koštujeme místní pivo. To proto, aby se neřeklo, že nejsme Češi 😊.

Ráno nám začíná pravou anglickou snídaní. A to je takový začátek dne, že lepší bychom si nemohli ani přát. Cítíme se tu jako doma. Ještě jednou bychom tímto chtěli Jirkovi a Evě poděkovat za pohoštění, nocleh a vůbec to, že si naši karavanu pustili do domu. Bylo to perfektní a my jsme moc vděční.

Po snídani vyrážíme a pokračujeme se zvykáním si na jízdu vlevo. Opravdu ale stačí pár kilometrů a už nám to ani nepřijde. Jako bychom tak jezdili odjakživa. Počasí se střída všelijak, ale na slejváky při průjezdem Německem to nemá.

Při dnešní cestě jsme měli v plánu navštívit areál natáčení Top Gearu. Bohužel jsme skončili jenom za plotem s cedulí „Výhradně soukromý pozemek“.

Zítra máme v plánu pokračovat směrem na sever. Chceme se zastavit prohlídnout Stonehenge. Zřejmě budou Eddie s Alfrédem první Mustangové, kteří tuto 4 tisíce let starou památku navštíví.

Přespávání v kukuřičném poli už máme plné zuby, proto dnes spíme v poli obilném. 

DEN SEDMÝ

Noc v obilném poli proběhla nerušeně a probouzíme se do slunečného dne. Trochu se tomu divíme, zatím nám vždy pršelo. Stan je suchý, nemusíme nic sušit, můžeme rovnou balit a zamířit do Stonehenge!

Cesta ubíhá, navíc to máme od startu jenom 40 kilometrů. Už z dálky je vidíme! Nejsme jediní, které napadlo zpříjemnit si sobotní slunečné dopoledne návštěvou památky. Takže stojíme v obrovské koloně aut, která skutečně vede k našemu cíli.

Po všelijakém čekání a proplétání se kolonou parkujeme. Snažíme se dostat co nejblíže, ale není to snadné. Místní si ze Stonehenge udělali docela výnosný byznys. Celé „ohniště“ je obehnané plotem, přístup k němu je jenom jeden, a to přes zpoplatněnou kasu. Když už ale jsme tady, necháváme motorky u vstupu, kupujeme lístky a jdeme na exkurzi. Při bližším pohledu zjišťujeme, že památka je to sice pěkná a stará, ale čistě pragmaticky je to stále jen pár kamenů 😊. Ale jako by to snad ani už jinak nešlo, začíná pršet.

Mokneme, bereme na sebe pláštěnky a pytle. V tu chvíli jsme pro ostatní turisty dost možná větší atrakce, než samotný Stonehenge. Všímá si nás i jeden Čech z Opavy 😊.

Sedáme na motorky a vyrážíme směr Cheltenham, kde budeme nocovat. Máme zde nového kamaráda, fanouška, který nás pozval na večeři, pivo a nocleh. Ukazuje se, že v Anglii je fajn a takový komfort si snad ani nezasloužíme! 

Zítra nás čeká dalších 300 km jízdy a překlopení do poslední části cesty. Před sebou máme ještě 900 kiláků anglicko-skotských silnic a vysněný cíl – Jezero Loch Ness.

DEN OSMÝ

Včerejší den byl ve volnějším tempu a kolem půl čtvrté jsme ho zakončili v Cheltenhamu. Fanoušci Dan a Bára nás pozvali k sobě na návštěvu. Z pionýrů shazujeme pár věcí a čistíme výfuk u Eddieho. Už to fakt potřebuje. Jen tak mimochodem, taky se vám zdá, že Eddie je tentokrát daleko rozmazlenější a vyžaduje větší péči než Alfréd?

Po údržbě následuje večeře a pivko. Užíváme si večer, probíráme se zážitky z cest. Dan je kolega motoblázen, tak debatujeme o motorkách a cestování na mašinách. K večeru se rozhodujeme, že musíme vyzkoušet, jaké to opravdu je „být v Anglii“ a vyrážíme do města. Zkoušíme tedy klasický britský bar – Pub. Opravdu to tu žije a je nám fajn. Jo, líbí se nám tu!

Ráno začíná na osmou hodinu. Vítá nás teplá snídaně, následovaná přípravami na další cestu. Zjišťujeme, že Alfréd má poškozený držák na brašnu. Vytahujeme tedy fofrpásky a gumicuk. Vše drží, MacGyver by byl na nás hrdý. Loučíme se, darem dostáváme pivo na cestu a vyrážíme dál.

Znovu chceme poděkovat Danovi a Báře za pohoštění, nocleh a moc fajn večer. Doufáme, že jsme se neviděli naposled 😊.

Sluníčko nám přeje, frčíme jak vítr. Ujíždíme dokonce i dešti. Na jeden zátah bez sesednutí ujíždíme 220 kilometrů. Následuje občerstvení a pokračujeme směr Lancaster. Projíždíme Lancesterem a den zakončujeme v nedalekém Kendalu. Vybalujeme šnečí karavanu, Milan připravuje večeři a těšíme se na pokračování.

Zítra nás čeká předposlední etapa před velkým cílem ve Skotsku. 

DEN DEVÁTÝ

Včera večer jsme zakotvili nedaleko Kethamu. Ačkoli tu nejsou zrovna místa na kempování, podařilo se nám sehnat místo pro šnečí karavanu. Kousek vedle silnice tu má místní bača pastvu pro ovce. Ale protože už žádný ovce nemá, nechává bránu ohradníku otevřenou a trávu růst do výšky kolen. Nám ale tráva nevadí, a tak kempujeme.

Až se sami divíme, jak nám zatím v Anglii počasí přeje! To se ovšem mění ráno, kdy díky dešti ani nemůžeme vystrčit čumák ze stanu. Po chvíli čekání, jestli to přejde, zjišťujeme, že to nepřejde. Tak rychle balíme, sedáme na stroje a vyrážíme směr Skotsko.

Po asi 50 kilometrech jízdy v dešti konečně pršet přestává a my pomaličku schneme za jízdy. Když konečně vysvítá sluníčko a ustupují i mraky, jsme na anglicko-skotských hranicích. Čekáme tu týpka s dudama, který by nás vítal. Ale asi ho vyhodili. Nebo o nás nevědí. Anebo dost možná oboje 😊.

Ale jsme tu, v poslední části naší výpravy. Zastavujeme u cedule, fotíme se, klasicky vylepujeme samolepku výpravy. Protože Edinburg budeme projíždět při cestě zpět, vydáváme se směrem na Glasgow.

Cesta nás vede na skotský venkov, a to je teda něco! Projíždíme scenériemi, které jako motoristi velmi dobře známe z Top Gearu. Všude zeleň, malé zídky a pasoucí se zvířata. To je přesně ono! Tady si naše stroje připadají dobře!

Ale Glasgow je očistec. Vymotat se z tohohle města nám dává zabrat, ale daří se. Kvůli dešti (a možná proto, že Milanova kuchyně je sice dobrá, ale..) zastavujeme u Burgerkingu. Opět jsme atrakce a způsobujeme lidem úsměvy na tvářích.

Dnes máme v kolech 340 km. Vše nám vychází. Zítra je to tady lidičky. Jezero Loch Ness. Náš vysněný cíl!

DEN DESÁTÝ

Dobyli jsme Lochnesku!

Je to tady, dámy a pánové. Dnes je to desátý den, co jsme na cestě na strojích, které mají tolik výkonu, že nás předjíždí cyklisté. Během deseti dnů jsme dojeli z Městce Králové až k jezeru Loch Ness v severním Skotsku.

Včerejší noc jsme strávili opět ve stanu. Tentokrát pole vystřídal les. Je to zajímavá zkušenost, opět spíme na pozemku, kam jsme se dostali otevřenou bránou. To by se v našich uzavřených lesech jen tak nepodařilo. Tvrdá zem, na které spíme, nás ale vyhání na cestu už kolem sedmé ráno.

Krajina je stále parádní a nepřestáváme zírat. Ale už tradičně nás chytá na cestě déšť. A ten je tak silný, že na nás ani chlup nezůstává suchý. Nakonec musíme zimou zastavit asi 5 kilometrů od cíle. Ruce nás prostě už neposlouchají. Po menším odpočinku jsme si řekli, že to kousneme. Vyrážíme a během chvilky se objevujeme na kraji jezera Loch Ness.

V místní restauraci si dáváme oběd za odměnu. Hledali jsme příšeru Nessie, ale koukala jenom trochu. Máme tedy podezření, že jí dvoutakty prostě nevoní. Užíváme si tu chvilku. Nakonec sedáme na motorky a jedeme objet jezero kolem dokola. Je obrovský a krásný! 

Jsme prostě tady. Půl roků příprav a plánování, shánění sponzorů, řešení problémů. A díky tomu, že jsme to všechno zvládli, a hlavně obrovské podpoře od Vás, z domova, jsme to mohli dát. Děkujeme!

No ale tím rozhodně nekončíme, jsme v polovině! Teď nás čeká neméně napínavá cesta zpět do Čech. Máme vybranou trasu druhou stranou Británie a následně Evropy. Vyrážíme tedy směr Edinburg.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE