Nepromok Tour aneb Skotsko v kostce

Jak už to tak bývá, za nějakého nevlídného zimního večera, jsme si vytáhli doma flašku vína a začali plánovat dovolenou na motorce.

Dvakrát za sebou jsme byli v Rumunsku, které se hned po první návštěvě stalo naší srdcovkou, tak jsme to chtěli protáhnout na Balkán, konkrétně Černá Hora, Albánie, apod. Jenomže! My můžeme jen v období prázdnin a nechtělo se nám vařit ve 40-ti stupních, tak jsme vymysleli náhradní variantu, vrhnout se někam, kde není tak horko. Severské země si necháváme na jindy a vybíráme Skotsko. Slyšeli jsme o silnici něco jak Route 66, že musíme projet NC 500, kde pětistovka je 500 mil kolem nejsevernějšího Skotska.

Tento supr nápad jsme začali realizovat hledáním trajektu. Z ceny trajektu Amsterdam – Newcastle se nám protočily panenky, tak jsme zvolili o něco levnější variantu Rotterdam-Hull. Vyhlídli jsme si termín v červenci (přece tam nemůže být jinak než teplo) a pokusila jsem se zajistit lístky na trajekt. Po několika marných pokusech u různých společností a webů spravujících trajekty jsem to vzdala. Ptáte se proč? Je to jednoduché, můžete si objednat jednoho člověka na jedné motorce, můžete si objednat dva lidi na jedné motorce, ale za boha nedáte dva lidi, dvě motorky a jedna kajuta.

Nevadí, můj manžel mluví anglicky a německy s půlkou světa, přeci bude schopen zajistit trajekt. Sice to neustále odkládal (nemusíš mi to snad připomínat každého půl roku), ale jedno odpoledne vítězoslavně sdělil, že lístky jsou objednány a všechno je růžové. Pravda, když potom vykládal, jak mluvil první půl hodinu s plechovou hubou a další půlhodinu s holandským maníkem, který mu vnutil kajutu s okýnkem (nevadí, že jedem v noci) a polopenzi (to, kdyby nám vyhládlo), zas tak růžové to nebylo, stálo ho to hodně úsilí ve spelování, obzvlšť, když se jmenujete Michlíčkovi, bydlíte v Rožnově pod Radhoštěm na ulici Valašská. Nakonec jsme byli rádi, že to holandský maník s námi nevzdal. Zaplatili jsme zhruba 1000 eur a mohli se těšit na prázdniny.

Mezitím jsem ještě vyměnila motorku – NC 750X se podařilo prodat a 2.5. jsme si dovezla nové NT 1100. Měla jsem červen na to, abych najela 1000km kvůli garančce, což se podařilo, servis se provedl a datum odjezdu přiblížil.

27.6.2024

Velké balení. Donesli jsme kufry z garáže, pobalili všechno možné, vzhledem k cenám ubytování ve Skotsku pro jistotu přibalili i stan a spacáky. Odvezli jsme syna k tetám na prázdniny a začali se těšit na jízdu vlevo, trajekt, přírodu a spoustu zážitků.

28.6.2024

Ještě jsme zaskočili do práce vyřídit urgentní věci a odpoledne ověšeli mašiny kuframa a vyjeli směr Polsko s cílem dojet co nejdál, aby nám na zítra zbylo méně kilometrů a nemuseli se honit naknap pozítří na trajekt. Hned v Ostravě – situace infarktowa – velká nehoda u Karoliny, naštěstí s motorkama jsme nějak prokličkovali a přejeli do PL. Než se tak stalo už jsme třikrát zmokli a třikrát zase uschli. Tak nějak to předpovědělo celou dovolenou. Ubytko jsme našli někde u Chvojnowa, koupili plechy a jídlo na véču, podívali se na nějaký fotbal – bo Euro a vytuhli.

29.6.2024

Ráno snídaně, kterou jsme nedokázali zaplatit, protože jsme si nevzali zlote, tak jsme se domluvili na převodu. To jsme ještě netušili, že naše banky budou chtít za převod stejnou částku jako byla ta snídaně. No co už, poučení do příště.

Manžel mi nadává, že nedokážu vyjet před desátou, ale já už byla v 9,30 nachystaná, že sednu a jedu. Bohužel jsme strávili půl hodiny hledáním Bobova kablíku k telefonu, aby se spojil na navigaci. Teplota v tu chvíli dosáhla asi 30 stupňů, teklo z nás, přehazovali jsme všechna zavadla naruby a když už jsme měli všechno prohledané a kabel nebyl, říká Bob: „To je divné, do téhle kapsy (motorkářské bundy) si dávám telefon a do téhle ten kablík. Jé, on je tady!“ Protočila jsem panenky, pomyslela něco o tom, že vražda není zas až tak špatná, ale mohli jsme konečně vyjet.

Tentokrát jsme měli buklý nocleh někde v Osnabruecku, protože ten je nejblíže holandských hranic, a už se nám zdálo, že do Rotterdamu to bude kousek.

Dojeli jsme k hotelu SELECT, zjistila jsem, že mi v centrálním kufru vybuchlo jedno z piv, které mi tam Bob nutně musel narvat, takže jsem na dalších několik dní měla o parfém postarané. Opět myšlenky na vraždu. Nicméně při těchto příležitostech si vždycky vzpomenu na definici lásky, která zní – je to když žijete s někým, kterého byste nejraději zabili, ale nemůžete, protože by vám po něm bylo smutno.

Místo piva jsem si tentokrát v obchodě koupila v plechovce míchaný drinčík, konkrétně jim beam s colou a bylo veselo. V TV opět fotbal, za okny bouřka jak sfiňa, v přímém přenosu jsme se dívali jak přerušují zápas, který se konal jen 100 km od místa hotelu. No tak snad bude zítra líp.

30.6.2025

Po snídani jsme vyjeli směr Holandsko a tu začlo utrpení na cestách. Na dálnici se jezdí jen 100 km/h a protože se tu jede tak „pomalu“, mají všichni pocit, že musí být na sobě nalepení a to v obou pruzích. Takže dost často docházelo ke kolizním situacím. Byli jsme z toho tak vyčerpaní, že jsme zastavili na benzince na kafe a hlavne usušit plachty, které byly z nočního deště úplně mokré.

V půl třetí jsme dorazili do přístavu. Bylo to s předstihem, protože loď vyplouvala až v 19,30. Chtěli jsme se jít podívat po Rotterdamu, ale když jsme viděli ten provoz, vykašlali jsme se na to, už i proto, že nám angličtí motorkáři před námi řekli, že otevírají za hoďku. Courli jsme se jen po přístavu a vrátili se k motorkám.

Angličani jeli domů po výletě na Stelvio a další průsmyky, z čehož byli velice nadšení. Byli to tak sedmdesátiletí kluci, kteří když pak lezli na motorku a artróza jim nedovolila ladně přehodit nohu, tak si vzali nohu do ruky, přetáhli ji přes motorku a jeli. Popravdě si myslím, že nás to taky brzy bude čekat 😊

Ve čtyři se otevřela brána a my najeli k první budce, kde jsme odevzdali pas a dostali palubní lístky. Vůbec mi to hlava nebrala, jak je to možné. Měla jsem vytištěné potvrzení s nějakýma číslama těch lístků a nebrala mi hlava, že je po mně nikdo nechtěl a jen na základě pasu, jehož číslo jsme ani nikde neuváděli jsme dostali správnou kajutu a jídlo přesně tak, jak to Bob dohodl s holandským maníkem někdy v únoru.

V další budce nás ještě překontrolovali, že nevezeme nic co nemáme a znavigovali nás na loď. Do 9.patra. Přikurtovali jsme motorky, Bob stihl svoji Africu položit na zábradli, protože ji postavil přímo na spoj kurtu a stojan se mu smekl. Pak jsme vyrazili hledat ubytko, které bylo v 10. patře. Když jsem se asi 3x ztratila, bylo jasné, že bez Boba nikam nejdu.

V pět jsme už byli převlečení a leželi na pidi postýlkách s našima baskeťáckýma postavama. Pak jsme šli najít bar, posléze restauraci na véču a připojili se opět ke sledování fotbalu. Hrálo Slovensko s Anglií, Slováci vyhrávali 1:0. Bylo odvážné fandit bratrům Slovákům ve sportbaru plném Angličanů, ale přežili jsme. Vyslechli jsme rozhovor dvou Anglánů, kdeže to Slovensko vlastně je a že je hlavním městem Brno, ale nijak jsme to nekomentovali.

Natáhli jsme budík, abychom stihli snídani a šli spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE