Jawa 125 Travel mezi Skoty

Vlevo nebo vpravo?

Z bílých útesů Anglie toho moc nemáme neboť poprchává. Než se však dostaneme na pevninu, vysvitne sluníčko. Pár prnvích kilometrů mi Týna musí pořád opakovat, abych jel vlevo. Je to hrozný nezvyk, ale za chvíli to už vcelku zvládám. Rád bych ještě dneska ujel pár kilometrů. To se nám ale nevyplácí. Schválně nechávám za zády hezký kemp u Doveru se slovy: ,, Však najdeme další“. Nenašli. Pár ukazatelů po cestě bylo, ale buď byl kemp zavřený nebo se ukazatel najednou ztrati. Opět se ztrácíme a projevuje se další den hladovění. Chytám nerva. Ručička otáčkoměru lítá jak na horské dráze. Týna raději nedutá, jen mlčky sedí. Ptáme se Angličanů, zda neví kde je tady nějaký kemp. Nejdříve se s námi skoro nechtěji bavit, protože nás mají za Francouze. Po ujasnění, odkud pocházíme se ukazuje, že je to velice příjemný manželský pár. Posílají nás zpět do Doveru. Skvělé. Ale co nám zbývá. Každý dělá chyby.

Přijíždíme kolem deváte večer, kdy na recepci už nikdo není. Tady nejsi v Česku vole, oni dodržují normální pracovní dobu. Velice nás překvapuje jejich systém samoregistraci. ,, Vyplň formulář, vhoď do obálky prachy a celé to šoupni do támhleté schránky“ asi tak nějak to bylo na tom papíře. To s těmi penězi nám přišlo divné, takže jsme je tam samozřejmě nedali.

Máme toho za poslední dva dny dost. Hned jak postavíme motorku na stojánek, taháme z báglu láhev rumu. Jen co se rty dotknou hrdla, všimnu si, jak mě nechápavě pozorují sousedi. Loknu si, Týna si také přihna a jdeme se družit. Podávám láhev Angličanovi, který je tu na dovolené se svou ženou. Jemu rum chutná, ale manželka ho prohlásí za ohnivou vodu. Bylo vidět jak se jí zkroutili i nehty u nohou. Co by asi tak říkala na tu slivovici, kterou jsme původně chtěli vzít taky?

Nevíš co je chaos? Mrkni do Londýna

Konečně si trochu přispíme. Vstáváme až kolem poledního. Skočíme zaplatit 12£, pobavíme recepční historkou o tom, že takovýhle systém placení, by u nás v ČR nebyl přijatelný a vyrazíme směr Skotsko.

U Doveru si pletu odbočku a najíždím na dálnici. Tak teď se holka ukaž. Upalujeme po dálnici konstantní osmdesátkou. U Londýna opět netrefím sjezd, takže končíme v Londýně. Nejraději bych si nafackoval. Byla to ta největší chyba! Značení? Škoda pohledat. Provoz je chaotický a my vůbec nevíme kam jedeme. Dáváme si sváču uprostřed indcké čtvrti. Rozmýšlíme kudy kam. Už to nevydržím a zkouším zapojit GPS. Jak mě jen mohlo napadnout, že by nám pomohla. V celé Velké Británii zná asi pět měst a dálnice. Je více ztracená než my. Nezbýva nic jiného než spoléhat na vítr. Znáte tu písničku ne? Severní vítr je krutý....takže pojedeme proti větru a musíme dojet na sever. Po dvou hodinách ukrutného protivětru jsme se konečně vymotali z Londýna. Už sem nikdy nechci na motorce!

Co nepotřebuješ ztrať

Začíná brutálně pršet a foukat boční vítr. Visíme z motorky jak trenky na hradě a hltáme dálniční kilometry. Na jedné z přestávek mi Týna povídá: ,,Zlato, neměl by tady být stan?“ ,,Ano, proč se ptáš?“ ,, Protože tu je jen prázdná igelitka!“ . Ano, tušíte správně. Jeli jsme tak ukrutnou rychlostí, až se stanu udělalo špatně a musel si jít odskočit. Chudák, už se nevrátil. Nejenže jsme zmoklí jak slepice, ale právě se z nás stali bezdomovci.

Na dalším odpočívadle hledáme plácek na spaní. Zaplatíme 12£ za celonoční parkování a najdeme si krásné místo v závětří za cedulí. Nejsme sami komu se tu líbí. Za pět minut si už vedle nás staví stan muslimové. Nejsem xenofób, ale aby mě brzo ráno budili muezzini, ale o to vážně nestojím. Přesouváme se na druhý konec parkoviště, kde je louka a místo pro napnutí plachty proti větru. Jen co si zaprdíme spacáky, vítr se otočí. Utrhne nám poslední střechu nad hlavou a někdo nahoře si skočí na malou. Očividně to držel dlouho, protože to co přišlo.....

Vyhli jsme se mezzuinům a místo toho mě ráno budí pocit, jako bych se počůral. Ještě aby ne, když více jak půl spacáku mi leží v louži. Klepu se jak drahej pes a Týna mezitím balí všechny věci. Nakonec mě musí i oblíct, protože s tim Parkinsonem bych to nedal.

Jen co sedneme na motorku a udělá se azuro. Na dalším parkovišti sušíme věci, vaříme polévku a dospáváme co se dá. Kolem jedné už si neseme z obchodu v New Castelu novou střechu nad hlavou. Je čas oběda. Rozbalujeme polní kuchyni uprostřed parkoviště. Jíst se prostě musí.

Drsná země kostkované sukně

Konečně po 700 km dálnice stoupáme nádhernými zatáčkami k dělícímu kameni. Výhled to je famózní. Nikde nic. Jen pár ovcí, které se nenechají rušit při své večeři. Přivítání máme jak sám král Miroslav. Ze všech stran zní nádherné tóny skotských dudů. Krásnou vlásenkou se spouštíme do Jedburghu, kde okoukneme zdejší zříceninu. Nechce se nám dávat 5£ za vsutp dovnitř, takže si ji jen obejdeme, ale výsledek je stejný. I tak vidíme dovnitř.

K večeru projíždíme opuštěnou krajinou. Vesnice jsou od sebe čím dál vzdálenější, kolem nás velké nic a nad námi ocelová obloha. Připadáme si jak v hororu. Vítr se nás snaží sméct ze silnice a do Týny se dává zima. Došla nám voda. V jedné vesničce koukáme, za kolik by se dala koupit. V přepočtu chtěli za 1l vody 40 Kč. Jiný kraj, jiný mrav. Před Glasgow si říkáme, že se nám dnes ještě nic nepokazilo. Jen co to dořekneme, tak nám upadne klakson. Někdy je vážně lepší mlčet.

Probouzíme se do krásného dne v našem novém stanu. Trochu nám při výběru nedošlo, že v něm kromě nás musí spát i naše věci. Poskládat se do našeho 1+0 je vážně umění, musíš být jako had. Při snídani u nás zastaví majitel chemičky, u ktére jsem postavili bivak. Velice slušně a mile nás prosí, abychom zde dnes už nespali, protože je to soukromí pozemek. Asi tak tři auto po něm u nás zastaví druhý majitel se stejnou prosbou. S tím prohodíme ještě pár dalších slov, během kterých se dozvíme, že další tři dny má být bez dešťů, pak se vrátí. V Glasgow si skočíme pro čokoládu na nervy a vyrážíme hledat silnici A82.

Znovu bloudíme jak Alenka v říši divů. Místní nás posílají od čerta k ďáblu. Nikdo nás nedokáže jednoduše navést. V jednu chvíli je toho na mě už moc a zoufale schovávám hlavu do rukou. Mám na krajíčku. Jak anděl z nebes si nás všimne místní motorkář, který nám poradí stručně a jednoduše: ,,Vrať se na kruhák, zvol poslendí výjezd a za 10 km sjeď z dálnice.“ To nám to takhle nemohl říct už někdo dříve?!

A82 je silnice, která vede okolo jezera Loch Ness až do města Inverness, kde můžete při troše štěstí vidět delfíny. Konečně se na ní napojujeme a pozorujeme první skotská jezera. Zejména to první nás okouzlí natolik, že zapomenu po které straně jet. Dědula v protijedoucím autě vypadal vážně vyděšeně. Skotsko je úžasné v tom, že ať jede kdekoliv, vždy se je na co koukat. Projíždíme zasněženými vrcholky hor, ze kterých stékají úchvatné vodopády, údolí kde si potůčky řežou vlastní cestu skrze kopce i serpentýny, ze kterých jsou úchvatné výhledy do krajiny. Jezero Loch Ness, nás trochu zklamalo. Vlivem TV, jsme čekali trochu více. Nicméně jsem osobně příšerku Loch Ness viděl.

 

Hrad jako z pohádky

Dnes spíme v kempu za 9£. Týna si potřebovala umýt hlavu. Ani toho nelitujeme, protože večeříme s užásným výhledem na hrad Elien Donan. Ten jsme i navštivili. Přijeli jsme po zavírací době, takže do podhradí nás pustili zadarmo. Ačkoliv jsme se nedostali dovnitř, tak i z venku je úžasný. Je jako z pohádky.
Nejspíše vypadáme jako chudáci, protože během večeře k nám přijde paní z vedlejšího karavanu, že jim zbyla zelenina od večeře, tak jestli si nedáme. Bohužel se nám to ke špagetovým kroužkům moc nehodí.

Nehezky hezký ostrov Skye

Ráno vyrážíme na tolik opěvovaný ostrov Skye. Hned ze začátku vypadá úchvatně. Silnice se zvedá vysoko nad mraky a my se s deseti koňmi drápeme na vrchol. Jsme nad mraky a připadáme si jako bychom zdolali vrchol světa. Ale prvotní nadšení nás po několika kilometrech opouští. Krajina se zas tolik nemění a nám se zdá už všechno stejné. V půle ostrova se rozhodneme vrátit. Vytahuji mapu z tankvaku. Jenže ten nejde rozepnout. Zatáhnu více. Slyším jemné zaskřípání a už držím jezdce v ruce. Sakra! Tak nejenže nám odpadávají kufry, ale už i tankvak vypověděl svou službu. Věci přikrýváme nemokem, přes který dáme ještě pavouka.

Dále jedeme bez mapy. To má za následek lehké zabloudění, které nás dovede až na sever ostrova. Nakonec to nebylo tak špatné, protože sever ostrova je to nejkrásnější, co jsme zatím viděli. Single tracky, kde místy skáčeme, řežeme zatáčky, jen tak tak se vyhneme protijedoucímu autu, ztrácíme flašky s vodou a musíme si dávat pozor, abychom nepřejeli všude přítomné ovečky.

Obědváme na slunné pláži. Při vaření pozorujeme mladou ovečku, která se zatoulala od stáda. Skončila pod útesem, na kterém nahoře stojí nejspíše její táta a očividně se jí snaží poradit kudy kam. Chudák, je úplně zmatená. Docela se v ní poznávám, úplně stejně naříkám já, když se ztratím. Jenže já se mám alespoň koho zeptat nebo se můžu podívat do mapy. Máš to těžké holka.

Ostorv se s námi loučí pláčem. Nechápu proč si nás tak zamiloval. Nejspíš se mu líbí naše dokonalá schopnost se ztrácet a každý den řešit jiný problém. Ta rozmanitost života je kouzelná – každý den se ti pookazí něco jiného. Na benzíne řeším opět problém s promočenými boty. Před odjezdem jsem si účelně kupoval nové kanady, aby mi do nich nepršelo. Jenže kdo mohl tušit, že mají jinou kůži než ty staré a prostě nevydrží chcanec. Pokladní velice pobaví igelitky na mých nohou. Asi nikdy neviděla pravé české nepromoky?

Za deště v trenkách ven nelez

Při hledání noclehu pozorujeme lachtana jak si velebí na kameni. Bohužel se k němu nemůžeme dostat blíže, tak snad příště. Zaujme nás krásný plácek u moře s výhledem na opuštěný domek. V dešti postavíme stan a jdeme vařit večeři. Každý večer máme poslat echo domů, že jsme v pořádku. Jenže dneska to bude problém. Místo na spaní je to perfektní, ale bez signálu. Venku už leje jako z konve a tak mi nezbývá nic jiného, než v trenkách tancovat před stanem a hledat signál. Bylo by to fajn, kdyby se Vás nepokoušeli za živa sežrat midges. Ty krvežíznivé bestie jsou všude. Během dvou minut mě rozežrali snad až na kost!

Snad bys nedoufal, že se něco nepo...

Ráno stále prští, takže si dopřáváme delší spánek. Když se počasí na chvíli uklidní sbalíme všechny věci a chystáme se je dát do kufrů. Jenže kde je klíč? Ta mrcha si s námi chce teď hrát na schovku? Na to vážně nemám náladu. Lozíme s Týnou po čtyřech kolem dokola, ale klíč nikde. Když už se to chystám vzdát a vidím se, jak páčím zámky, zablískne se pod motorkou. Když se ho však snažím najtí z druhé strany, protože je lepší přísutp, tak se se opět ztratí. V zápalu vzteku trhám trávu pod mašinou. Je až úpně dole, uff!
Opět začíná pršet. Lezeme do nepromoků a Týně se trhá zip. Žádný problém. Americká páska vše opraví! Jedeme dále na sever. Dnes bychom mohli již dojet do Durness a pak se stočit pomalu k domovu. Jenže kolem oběda to vypadá, že z nebe budou padat trakaře. Najdeme tedy místo na spaní s tím, že si dnes dáme odpočinkový den. Jen co postavíme stan, udělá se azuro. Ideální počasí na to, abych si po několika letech procvičil karate.

Utekly nám koně nebo co se děje?

Druhý den ráno se vydáváme pokořit konečně sever. Je nádherné počasí, že i Víla Amálka by tancovala radostí. Cesta ubíhá jedna báseň. Čím více jedeme na sever, tím větší kopce. Když sjíždíme do údolí, zdá se mi, že motor ztratil na výkonu. Zastavím a chci se podívat, co se stalo. Jen co slezeme z motorky je mi to jasné. Vítr takový, že bych si z Týny mohl udělat draka a možná by odnesl i mě.

Do Durness přijíždíme opět promočení až na kost. Utíkáme se ohřát na toalety. Chvilku proschneme a pak se jdeme podívat na podzemní vodopád. Je to velmi zajímavá podívaná. Udělalo se hezky, ale to bychom nesměli chtít jet dál. Sotva se naše ctěná pozadí dotknotu sedačky, někdo na nás vyklopí kýbl. Větrák samozřejmě také nezapomenul zapnout.

Můžeš mít zvuk jak závoďák, ale koně nenajdeš..

,,To se nám to hezky jede“ povídám Týně. Jen co to dořeknu, tak se mi zdá jako bychom seděli na Harley. Motorka řve jak kráva, ale ať točíš jak točíš heftem, rychleji to nejede. Koukáme jak puci na to, co se stalo. Uchycení kolena výfuku v motoru je v háji. Odpadl nám šroub a druhý šteft sem ,,raději“ ulomil. Nadávám tak, že i dlaždiš je proti mně svatoušek. Silně podrážděni sedáme na motorku netušíc, co nás ještě dneska čeká.

Už z Česka jsme domluveni na návštěvě u kamarádů, kteří žíjí ve Skotsku . Rozhodneme se, že se dnes přiblížíme co nejblíže, abychom ten výfuk nějak orpavili. Upalujeme po hlavní silnici a modlíme se, abychom nepotkali policajty. Veselá nálada zmizela kdesi v mračnách. U Inverness stavíme u Tesca na večeři. Kupujeme si čokoládový krém s vekou, abychom se nadopovali cukrem. Unavení si sedáme na lavičku u pokladen, abychom se v klidu najedli. Sotva zakousneme, už nás buzeruje ochranka, že vevnitř se jíst nesmí. Ať jdeme okamžitě před obchoďák. Venku lije jak z konve, ale to ho nezajímá. Jak dvě socky postáváme s kusem jídla u košíků. Myslím si, že spoustě lidem probleskla hlavou otázka, jestli nám nemají hodit nějaký ten drobák. Za pět minut si nás raději přijde securiťák ještě zkontrolovat.

Raději se sbalíme a jedeme dál. Při najézdu na kruhový objezd se zvede vítr, silně zafouká a my padáme jak hrušky . Byla to docela šlupka. Týna je vysmáta až za ušima a už z dálky na mě volá, že se chce ještě jednou. Já tak veselý nejsem, mám o ní strach. Naše věci se válí všude kolem, jako by je někdo vyhodil do vzduchu. Přemýšlím co se stalo, protože rychle jsme nejeli. Týna si všimne černé malé plastové svině, která se valí u předního kola. Vítr nám ji foukl do cesty a my se po ní svezli. Svět kolem nás se zastavil. Každý se chodí ptát zda nám něco není. My posbíráme věci, sedneme na mašinu a upalujeme dál. Škody nejsou velké, jen nějaký ten ohnutý padák, pochroumaná maska, ale jinak nic.

Po setmění marně hledáme místo na spaní. Všude samí plot, žádné kryté místečko. Sjíždíme do malého městečka, kde objevujeme kemp pro karavany. Na recepci je mrtvo. Potichu protlačíme mašinu kolem závory s tím, že zaplatíme tedy ráno. Jenže to se nelíbí dědkovi s babkou, vedle kterých zaparkujeme mašinu, abychom sundali věci. Zavolá na nás správce, který je najednou čilí jak rybka. Nechce se s námi vůbec bavit. Nezajímá ho, že sme měli nehodu, máme rozbitou mašinu a rádi bychom si dali šlofíká. Suveréně nás vyhazuje, jinak že zavolá policajty.

To nejspíše taky udělal, protože jen co vyjedeme za město, tak už nás staví. Sklopím uši a než stačí něco říct, tak se provinilě přiznávám, že o tom výfuku vím. Na jeden nádech dodávám informaci o nehodě. Najednou je z toho fajn pokec, který vyústí i v doporučení kde přespat.

Kousek Česka ve Skotsku

Ráno se probouzíme na staré benzínce. Noc byla krásně klidná. Od silnice na nás nebylo vidět a nikdo jiný tady nebyl. Kolem jedenácté se už vítáme s Jirkou a Chiquitou. Během pěti minut se rozjíždí kolotoč telefonátů, aby nám sehnali svářečku. Končíme u jejich známých, kteří nás pohostí výbornými toasty a ještě nám opraví motorku. Nenechají nás nic dělat, jsme prostě hosti. Večer je motorka posvařovaná a co se dalo, tak se opravilo. Ještě musíme s Jirkou mrknout na ten výfuk a vyřešit brzdové destičky.

Ty tři dny, které jsme s nimi strávili, tak byly nezapomenutelné. Každý den jiné překvapení. Skotská hospoda, skotské jídlo, pobřeží Cliffs a sposuty dalšího. Jirka také objednal brzdové destičky, které po mě nechtěl ani zaplatit. Udělali jsme kompletní servis po 3000km a některé věci jsem nechápal. Tak např. Rozeta měla větší vakl jak plovoucí kotouč, ložiska v kolech trošku vyrezlá....Největší problém byl však ten výfuk. Nějaký inženýr tam dal 7ku závit, který stěží seženete v ČR. Objeli jsme skotské blešáky, obchod se spojovacím materiálem pro traktory, ale nikde nebyl. Pomohla až hmoždinka do železa. Natvrdo jsme ji tam naklepali a ještě to vše pojistili vázacím drátem.

Chvíli jsme i přemýšleli, že už to vzdáme. Problémů bylo hodně a nám docházeli síly. Jenže Chiquita s Jirkou nás v tom nenechali. Postavili před nás whisky a pořádně to z nás vypili. Takže místo trajektu nás čekal Jawa sraz!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE