ČZ 150C - Paříž, Londýn, West Kent Run

1.8.2013

Týden na cestách, po týdnu se dnes dostanu do hlavního cíle mojí cesty. Pomalu snídám, balím a loučím se kouřovými signály. Začíná krutě topit sluníčko, před polednem musím v koloně, která se nedá nikudy předjet, zastavit a zchladit motor i vodou. Vedro bylo až tak velké, že mi moje hodinky spálily kůži, i když hodinky samotné byly pod koženýma rukavicema. Alespoň jsem se od paní policitky na trojkolovém skůtru (z kterého ani neslezla) dozvěděl, že u červených čar u krajnice se nesmí stát. Tak jsem se posunul o metr vedle a bylo po problému.

Ven z Londýna už to bylo lepší, vánek a alespoň nějaké chlazení mě i Zuzky vzduchem. Cedule "Vítejte v Kentu, zahradě Anglie" a už se začínám těšit na sraz. Mou pozornost narušuje cedule Brands Hatch, kam se musím podívat abych zhlédl onu slavnou zátačku z kopce dolů. Paddock a vedle servis Ferrarri - pohled na rozebranou Testarossu nebyl nejhezčí, ale nastartované GTO mělo krásnou melodii. U hlavního vjezdu mě k mému překvapení pouští dovnitř, probíhá tu trénink Caterhamů a dávají tomu slušně pod kotel, neboť jednomu ustřelí v oné zatáčce prdel a narve to do svodidel. Chvíli jsem se kochal autama i areálem a po odpočinku jsem vyrazil dále.

Půl páté a cedule Aylesford. Jsme tady a West Kent Run může začít. Celý sraz se koná v přilehlých prostorách opatství "The Friars", krásné budovy i celé okolí, krásně se o to starají, skoro jak z Haryyho Pottera. Hlavně tu mají strašně drzé kachny, které k člověku přijdou i na půl metru, takže by je stačilo vzít po hlavě a hned by byla luxusní pečínka. U registrace jsem za hvězdu ("Jsi dobrej že jsi to přijel po ose na takovém slabém stroji." "Jo, nebo taky blbej.") a seznamuji se s některými z pořadatelů. Stan si stavím na travnatém koberci (na tom anglickém trávníku něco bude) a seznamuji se se sousedama - parta Němců a pak parta Angličanů - mezi řečí mě upozorňují na místní Romy, kteří jsou z Irska a strašně nábožní. Něco ukradnou a pak jdou prosit o odpuštění do místního opatství. Dál stojí za zmínku cesta kolem světa, kterou podnikli dva Britové v 20.letech na dvou strojích Rudge se sajdou, kdy se jim podařilo objet celý svět za tři měsíce, a to se ještě rozdělili v Austrálii a sešli se na den přesně někde v Americe.

První Social Run, vyjížďka se systémem "Drop-off", který tu krátce popíšu - první jezdec/vedoucí jede vždy první a nikdo jej nepředjíždí ("If you overtake me I won't chase you. I will propably beat you, but I won't chase you."). Vedoucí jezdec jezdci za ním na důležitých křižovatkách ukáže kde má stát a tam bude stát a ukazovat pro ostatní směr jízdy do té doby, než jej zadní vedoucí uvolní ze služby. Takto se každý z kolony prostřídá, všichni si užijí cestičky vyjížďky a není potřeba žádný itinerář. Akorát se ztrácí kouzlo hromadné vyjížďky, ale ukočírovat tolik motorek by asi nebylo nejjednodušší.

Samotná vyjížďka vedla opravdu zahradou Anglie, single-way cestičky obklopené stromy a keři, zdmi a ploty, prostě nádhera. Do té doby než se musíte vyhnout protijedoucímu autu, ale to se na single-way cestách stává kupodivu pouze vyjímečně.

Večer pak párty ve stanu, jídlo, hudba a pití, hlavně domácí ALE Goachers stálo za to. Při otázce na barmana, proč je na každé minci a bankovce Bětka, se mi dostává odpovědi "Dlouho už nebude, stárne." Suchý anglický humor jak má být. Najezen i napojen se přesouvám ke stanu, kde se připojuji k anglickým gentlemanům, kteří mi nabízejí svoje pivo a já jim na oplátku meruňkovici - měla úspěch.

Najeto: záznam v opojném stavu nezapsán, ale něco kolem 100 km.

2.8.2013

Dopoledne další Social Run a další příležitost užít si Kentskou krajinu. Ovšem při příjezdu na startplac pozoruji měkké přední kolo a po zběžné kontrole i ukroucený ventilek. Magic! Vyjížďka padá, všechno na opravu naštěstí mám, takže po hodině je úspěšně hotovo a mám aspoň čas projít si opatství i město Aylesford samotné.

 

Na oběd do místní hospůdky, klasická anglická - nízký strop, koberec na zemi, krb, všechno křívý, krása. Když už jsem vyzkoušel burgery v Paříži i v Londýně, tak jej porovnám i tu. K tomu konečně pořádný poctivý Guinness - s tím co jsem měl z plechovky se nedá vůbec srovnávat. Musím vřele doporučit! A dodám radu o které jsem byl taktéž poučen - všechno se objednává u baru, ne jak u nás že si člověk sedne ke stolu a čeká na pingla.

 

Po zbytek dne odpočívám a nabírám síly na večer do párty ve stanu, kde většinu času popíjíme a kecáme se sousedem z Německa o zkratkách značek Zündapp, NSU a dalších blbostech okolo motorek.
Najeto: 0 km.

3.8.2013

West Kent Run! Správný den začíná snídaní a když jsem v Anglii, musí být i snídaně anglická. Po dotazu na Boba (jeden z pořadatelů), kde si můžu poprvé dát "full breakfast" mi nabízí, že mi ji v den 100 mílové vyjížďky udělá. Ráno jdu tedy na návštěvu a příprava je již v plném proudu. Párečky, vajíčka, slaninka, žampiony, rajčatový protlak, bageta s máslem. Vonělo to nádherně, s rajčatovou omáčkou to vypadalo méně hezky, ale chutnalo to výborně, ale bylo tak těžký, že jsem to sotva dojedl a doplazil se k motorce. Díky za snídani, Bobe!

Na další den jsem měl udělat snídaní já (myšleno ve srandě?), typickou českou. Jak jsem tak ale přemýšlel, jedinou typickou českou snídaní mi připadal panák slivovice. Každopádně během přípravy snídaně tam byl i Bobův kamarád, který nás brzy opustil z důvodu, že jeho žena měla ten den narozeniny a jako dárek dostala od manžela projížďku na BSA v rámci West Kent Run. Já na to: "Will she enjoy the ride?" "I don't care, I will."

 

Samotná vyjížďka mohla začít. Travnatý plac, přes 300 motorek a já se Zuzkou ve zvláštní sekci pro zajímavé stroje a magory na malorážkách z dalekých zemí. Složení účastníků je různorodé, převládájí anglické čtyřtakty z 20. let až po youngtimery, prostě zcela jiná situace než u nás, kde je samá kývačka a panelka. Otevřené ventily, suché spojky, všemožné rozvody, prostě strojařské porno!
Všichny motorkáře ze zvláštní sekce si postupně vzal na kus řeči komentátor Dennis, mě se ptal na cestu, jestli to je fakt stopadesátka a popřál mi pohodovou vyjížďku. Díky Dennisi!

 

Vyjížďka 100 mil zahradou Anglie pomocí itirenáře, ale stačilo se držet kolegů a člověk trefil správnou silnici. Cesta vedla opět malebnými silničkami, single-ways, po mostech přes místní kanály, vesničkami a mezi polema. V plánu byly dvě zastávky, první na čaj na farmě, kde měl majitel schované veterány, stabiláky a stodolu plno haraburdí, ovšem s výrazným dechem historie. Druhá na lehký oběd v krásném letním sídle uprostřed ničeho. Cestou již do kempu míjím stojíc dvoutaktní BSA, evidentně s poruchou. Naložen všemi náhradními díly se otáčím a pokouším se pomoci - snímač do ekvivalentu VAPE ale teda fakt nemám. Přijíždí však oficiální Medic akce a já pokračuji dál. Před koncem pro změnu míjím stojícího Harleye WLC, na který majitel ukazuje a snažím se pomoct i tu - vypadla závlačka na ručním řazení, tak jsem našel kus drátu a po krátké chvíli jsme mohli spolu vyrazit do Friars.

 

Navrátili se všichni, ať již po svých či na vleku, ale užil si to každý. Od pořadatele Keithe dostávám novou duši do zásoby, tak na oplátku dávám v organizátorském stanu dokola koštovat meruňkovici. Měla opět úspěch. Chvíli jsme si před večerní párty popovídali a dozvěděl jsem se, že Keith chvíli pracoval i v Bratislavě, takže na slivovici má kladné vzpomínky.
Následná párty ve stanu, pivo, jídlo, hudba, skvělé zakončení výborného dne. V jednu opojnou chvíli jsem i tak přemýšlel, kolik že vlastně stojí jedno pivo, když je za 3 libry - matně přepočtená cena mě donutila o tom zase hodně rychle přestat přemýšlet.

Najeto: 161 km.

4.8.2013

Public Day aneb klasický sraz s výstavkou motorek a přilehlou burzou. Před samotným začátkem jsem si odskočil do Friars na snídani, opět "v plné palbě", ale musím konstatovat že domácí snídaně od Boba byla výrazně lepší. Tudíž chcete-li ji poprvé ochutnat, doporučuji si najít někoho, kdo vám ji udělá doma.

Na výstavní plácku krásný a elegantní stroje, kdybych měl ale popsat jen část z nich, byl by z toho několika-dílný román. Takto vám budou muset stačit některé fotku tu anebo všechny na http://milfordoj.rajce.idnes.cz/West_Kent_Run_2013/.

 

Burza jak u nás, jen toho neveteránského haraburdí není tolik. Zaujal mě stánek jenom s penumatikama Mitas, závodní Triumph, kde majitel měl pro něj v autě VAPE a především nějaké elektronické udělátko na VN kabel, které dokázalo na každé svíčce místo jedné jiskry jich udělat pět. Nechápal jsem jak a proč, ale fakt 5 jisker, házelo je to i utopené v benzínu a všechny byly rovnoměrné.
Dál probíhala i gymkhana - jízda zrušnosti. Každý rok byly úkoly mírně jiné, letos byl součástí slalom, podjetí laťky, uzmutí míče a hod do kýblu, kopnutí míče do branky a nakonec uzmout tři šipky a hodit je do kruhu. To vše na motorce bez výrazné výpomoci nohou a s šaškovskou čepicí na hlavě. Jeli se tři kola a vítězem se stal ten, kdo z těch tří kol měl nejstejnější čas.

Někdy brzy odpoledne proběhlo vyhlášení nej strojů, k mému (ne)údivu jsem byl součástí skupinky vyjímečných - získal jsem cenu za nejvzdálenějšího účastníka, který dojel po vlastní ose. Krásný píst z AJS v dubovém podstavci. Při povídání s vítězkou na Triumphu mě ještě Bob okřikl, abych za ním došel, že prý jsem vyhrál ještě další cenu - gymkhanu lehkých motocyklů. Čuměl jsem jak puk a na fotkách, které asi nikdy nenajdu, musím vypada jak vyvoraná myš.

 

Tímto akce oficiálně skončila a všichni se pomale začali rozjíždět domů. Pomohl jsem trochu s úklidem, za což jsem večer dostal ve stanu pořadatelů flák masa, pivko Spitfire a mrkovový koláč bez známek mrkve. Alespoň mi to tak připadalo, no přísedící měli z toho srandu, že jim nevěřím že tam ta mrkev opravdu byla. Avšak chutnalo to výborně. Ale mrkev v koláči? S tím na mě fakt nechoďte...
Najeto: 0 km.

5.8.2013

Pondělní Social Run a plánování zpáteční cesty. Krásně jsem dospal ze včerejška, v kempu všichni usměvaví a zdravící "Morning!". Na snídani jsem byl pozván k sousedům, bageta s máslem, osmaženou slaninkou a brown sauce, mňam a díky!

Samotná Social Run začala skvělým uvítáním: "Good everybody, morning!". Následně menší popis kudy kam a že na konci bude hospoda, ostatně prý na konci je vždy nějaká hospoda. Opět úzké silničky obklopené keři, zídkami, nádhera.

 

Po vyjížďce zpět v kempu, kde beru mapu, telefon a v restauraci bookuji trajekt a do mapy zakresluji, kudy že to přibližně pojedu domů. Následně balím většinu věcí a k večeru jdu do hospůdky, na dlouhou dobu asi poslední anglické. Cestou spatřuji skupinku přispůsobivých občanů a o kus dál mě míjí vytuněnej Golf, který řídí také Rom. Jestli to je jeho nebo si to jen přivlastnil raději ani neřeším.
V hospůdce pak Guinness 1*, Fosters 3+, Stella Artois 4, London Pride 5- a i skotské whiskey, ale buď na to nemám buňky nebo to jsou fakt patoky bez chuti. Holt není nad slivovicu. V krásném stavu jsemm se domotal do stanu a spokojeně usnul.

Najeto: cca 60 km.

6.8.2013

Ráno nemůžu spát nedočkavostí, že již opustím Britské ostrovy a hlavně taky tím, že opečené večeře lítali sem a tam a velmi hlasitě řvali. Se skvělými vzpomínkami a zážitky, ale nerad, jsem o půl sedmé vyjížděl směr Dover. Chtěl jsem to vzít i přes Cantebury, ale mírné bloudění mi vzalo časouvou rezervu a tak mířím přímo do přístavu. Tam jsem po dvou hodinách a mám-li porovnat přístavy Dover a Newhaven, tak se to popravdě nedá. Dover jako takový ostatně stojí za prohlídku, třeba příště.

Ve frontě si povídám se starší paní, která prý uměla dřív jezdit na kole než chodit a na motorce sama procestovala Austrálii a Nový Zéland. To je aspoň ženská!

Nalodění a zakurtování již bez problémů a na palubě si dávám opět plnou nálož britské snídaně a usedám na příď trajektu. Jakmile ale vyplujeme, uvědomiji si že to asi nebyl nejlepší nápad dávat si takhle těžký jídlo na kolíbající se kocábce. K mému štěstí i štěstí spolucestujících sem to strávil a nevytapetoval jim to tam. Po dvou hodinách jsme ve Francii a bez jakékoliv kontroly vjíždím na území galského kohouta. (A to mě Dolin varoval, že při příjezdu do Francie/Anglie probíhá celní prohlídka, někdy i podrobná. Asi jsme měli štěstí.)

Postřehy z Anglie:

- Jak se zdraví motorkáři - každej jinak, ale přeci jen mají společné pozdravné gesto, které je ovšem těžce na hlavu.
- Jízda vlevo je v provozu jednoduchá. Pokud člověk vidí ostatní auta, uvědomí si že je něco jinak a jede v pohodě.
- Lidi opravdu příjemní. Možná to bylo ale atmosférou srazu, ale i tak na mě všichni působili skvělým a přátelským dojmem.


Je krásný slunečný den a já jsem blízko moře, vzhůru na pláž! Což je ale okolo Dunkirku docela problém, ale v posledním městě před Belgií, Bray-Dunes, pláž nacházím a zvěčňuji Zuzku na příjemné písečné pláži. To že jsem ji odtamtud horko-těžko vyhrabával zpátky už tak příjemné nebylo. Sluníčko svítilo, možná bylo i teplo, ale foukal studený vítr a koupalo se jen pár bláznů v neoprénech, tak jsem jen nasbíral pár mušlí a vyrazil dál na cestu.

Belgie na mě čekalaá vzápětí a vítá mě taky stylově, práce na silnici a semafor. Celkově jsem měl z Belgie trochu respekt, protože jsem četl příběh o chlapíkovi, kterej sám cestoval (autem či motorkou, nevím) a že přespí na parkovišti pro kamiony. No a jedenáct borců ho připravilo o pannenství. Ou.

Asi mi Belgičani ten příběh chtěli potvrdit, protože všichni Belgičtí řidiči jezdí jak prasata, předjíždí pár centimetrů ode mě a celkově se chovají jak páni silnic, jen já ve svém korábu a kdo je víc. Taky mají luxusní značení křižovatek - buď je cedule doslova kilometr před křižovatkou a na samotné křižovatce nic, takže člověk zapomene kam má jet, anebo je cedule ZA křižovatkou, takže buď ji člověk stihne postřehnout a strhne to správným směrem, nebo ji projede a někde se otočí. Taky kruháče luxus - dvě odbočky, u každé číslo silnice a pár měst podél. O kus dál další kruháč bez nějakého hlavního logického směru, čísla silnic nikde a ze seznamu měst z předešlého kruháče tam je jen jedno, a ještě k tomu ne to první ze seznamu z předešlého kruháče. Bez navigace do Belgie už nikdy!

Nadšen z řidičů zastavuji u benzinky, že natankuji. Automat ok. Dávám tam kartu a nic, odmítnuto. Dávám druhou, taktéž. A co teď - se sto eurovkou mě i místní pošlou do háje a intenzita benzínek mi přišla malá, takže by mi došlo palivo někde v půlce cesty. Motorku tlačím mimo a dávám si sváču. Z nudy pozoruji místní jak tankují a k mému údivu jdou platit do obchůdku, kterého jsem si v zápalu boje nevšiml. Urychleně přeparkovávám Zuzku ke stojanu, aby mi náhodou nezavřeli před nosem. Beru pistoli a začínám tankovat. Proč má ale hrdlo tak velký a i ten benzín samotný má jinou barvu než obvykle? Protože bereš naftu, debile. Naštěstí jsem natankoval jen litr a půl. Však ono to Belgičanům vadit nebude, když jim to tu trochu začudím.

Před šestou zážitek na celý život, jedu po hlavní, za mnou trochu sluníčko, přede mnou stojí v protisměru kamion, asi že pustí traktor, který stojí vpravo na vedlejší. Já nemám zrovna chuť zastavovat, takže jedu dál. Jenže traktorista mě asi v té září přehlídl a pár metrů přede mnou mi tam natvrdo vjede. Zpomalující brzdy nic, takže to strhávám před kamion a dál na chodník. Kdyby ten kamion jel, jsem na kaši. I tak to rozdýchávám asi čtvrt hodiny. Belgičtí řidiči jsou fakt prasata!

Mezi 7 a 8 vjiždím do Bruselu. S oním příběhem na mysli se chci odtud vymotat co nejdřív, ale najíždím na "Ring" a přes asi 8 tunelů jedu po vnitřním okruhu města. Jenže odbočky mi nic neříkají, takže přichází na pomoc kompas, díky kterému se úspěšně z města vymotávám. Cestou jsem zahlídl i ceduli na onen velký atom či co, ale opravdu jsem tu nechtěl být déle než by bylo nutné. Jednak onen příběh, jednak né příliš vábné prostředí města. Připomínalo mi to snahu a napodobení Paříže, jenže tu nebyly nikde žádné stromy v ulicích a před skoro každým domem byl místo popelnice modrý velký pytel s odpadkama. Opravdu půvabný pohled.

Kdesi na N3 před Louven sjíždím na vedlejší silničky a pak na pole. Zrovna posečeno, takže seno mi přijde vhod. Chci vyzkoušet jen tak bivak, takže pouze natahuji plachtu přes motorku, pod spacák si dávám seno a celkem spokojeně usínám.

Už méně spokojeně se po půlnoci probouzím s čímsi patlavým na čele. Slimák. Jó, teď si vzpomínám, tohle už jsem v nějakém cestopise taky četl. Po obhlédnutí situace čelovkou vidím hejno slimáků kolem mě, takže to srabsky balím, stavím urychleně stan a zbytek noci poklidně chrním ve svém nula-hvězdičkovém hotelu.

Najeto: 308 km.

7.8.2013

Probudil jsem se do krásného zataženého dne, slimáci ze včerejška ztratili na objemu i barvě a jeden mi dokonce vlezl a zaslintal Ježečka na světle, parchant. Za odměnu se pěkně proletěl.

U první popelnice vyhazuju bordel a převlíkám se do nepromoku, začíná mírně poprchávat. Igelitky na nohy již nemám, takže risknu co kanady, důstojnické, vydrží.

Cesta popravdě naprd, celou cestu po Belgii pršelo a navíc v Liege jsem pěkně bloudil a projížděl i jakýmsi ghetem. Nebýt deště, v kterém si nikomu nechtělo ven, kdo ví kde a jak bych skončil. Tfuj!

Vysvobodil mě kompas a přes lesy a venkov jsem se blížil k Německu. V vesnici Welkenraedtr si dávám pauzu na usušení a převlečení do něčeho susšího, pršet naštěstí přestalo, ale šátek Ferdy Mravence se nacucal vodou. Z letargie mě vytrhl starší pán, 74 let, z kterého bylo již z dálky poznat, že to je motorkář. Kožená vesta, samá kérka, klasika. V rámci jazykových schopnosti jsme pokecali, pán byl toho času členem Hell's Angels, víc jsem ale na toto téma nepobral. Jak si tak zkoumal motorku, tak mi povídá: "Já i Tvoje motorka jsme 'vintage classic', starý krámy, ale pořád funkční." Rozloučili jsme se jak starý kámoši a s bubláním Zuzky jsem zamířil na německé hranice.

Věděl jsem že Spa a jeho okruh je kousek odtud co by kamenem dohodil, ale Belgie mě tak dopravně naštvala, že jsem se na Spa vykašlal a chtěl být co nejdřív v Německu. Což se mi kolem půl třetí podařilo. Nazdar Belgie, doufám že se již neshledáme...

Postřehy z Belgie:

- ohledně značení, kulantně řečeno - nahovno. Kruháče a křižovatky jsem již popisoval, příhoda s přivaděčem taky zážitek sám o sobě: jedu dle cedulí na jakýsi městský okruh, v půlce cesty cedule začátek dálnice a otočit se nejde. Takže to risknu a budu doufat že mě nikdo nesejme. Cesta přivaděče zatáčí a za zatáčkou cedule konec dálnice.
- Belgičtina je hrozná směska jazyků. Bylo mi to potvrzeno v obchodě, kde jsem poslouchal ve frontě a pak mě v tom utvrdili i tři policejní auta, každé jiný nápis - Politie, Polizei, Police. Chápal bych dva názvy, když je Belgie rozdělené na dvě jakési části. Ale tři?
- Bez navigace ani ránu. I v Bruselu jsem v kolonách viděl, že každý měl zaplou buď interní navigaci, nebo nějakou v telefonu/externí.
- Navím jací jsou v Belgii lidé, ale prvním i druhým dojmem Belgie těžce zklamala. Asi jim to šéfcovství EU leze na mozek.


Ahooj Německo! Příhraničí s Belgií krásné, lesy, serpentíny, konečně zábava po monotónní Belgii. Jen Ti němečtí motorkáři pořád nezdraví.

Jako průjezdní bod jsem si zvolil Nürburg a jeho Severní smyčku. Naivně jsem si říkal že bych to mohl nějak domluvit a dát si na Zuzce jedno kolečko, jenže jsem chytil nějaké Porsche Days, takže ze všeho sešlo. Škoda no, v reálu to tu vypadá o dost jinak.

 

Jedu dál a doufám že zas nebude pršet, mraky vypadaly dost zlověstně. Naštěstí jsem tomu ujel, trochu jsem napnul řetěz a někde před Wiesbaden jsem odpočil do lesa s ustlal si na mechu.
Najeto: 337 km

8.8.2013

Den předtím večer jsem zkontroloval pozici a utvrdil se v tom, že navštívím známého naší rodiny, 94. letého pana Baštáře a jeho ženu. Směr předměstí Frankfurtu.

Již dva dny mi něco mírně rachotilo z motoru, což jsem usoudil málo oleje v převodovce (častější než občasné parkování na samo-domo policajtovi zapříčiní únik oleje kolem startpáky, "pozdro" tam zrovna dvakrát netěsní). V půlce cesty k panu Baštářovi zastavuji na technické intermezzo, doplňuji teda olej a stříkám všechno olejem, hlavně řetěz. Při nakládání vodního pytle zpět mi však zůstává kus přezky v ruce, takže musí nastoupit MacGyver styl a pomocí švýcarského nožíku a stahovací pásky to opravit. Toto ostatně byla jediná "vážnejší" závada na kterou jsem nebyl připraven. Zbytek problémů co se s motorkou stal byl očekávaný.

Po 11 hodině zvoním u Baštářů a pan Baštář mě zpočátku ne zcela důvěřivě vítá, přeci jen jsme se přes 10 let neviděli. Ale po chvíli se česky rozpovídá a rozpomene a je z toho příjemně strávená hodinka s rozhovory o životě v Krumlově a Česku. Víc bohužel není možné, před dvěma týdny mu praskly křečové žíly a ještě kvůli tomu nesměl moc často stát či sedět. Takže se loučíme, pořizuji pro památku fotku a ač nerad, jedu zase dál.

 

Ale daleko nedojedu, protože zjišťuju že nesvítím. Přední vlákno přepálený a když většinou odejde přední, zadní ten nápor nezvládne a odejde taky. Pro jistotu jsem ji zkontroloval taky a nečekaně byla taky K.O.
Výměna v řádu minut a směr Frankfurt. Značení jasný, jenže všechno přes dálnici, na kousek z časových důvodů stejně najíždím a díky čtyřem proudům to není zas tak o hubu. Sjezd asi do centra, mírné bloudění, ale ne tak hrozné jak v Belgii.

 

Dál jen dál, jen přesun z jedné části Německa do druhé, z které si nic moc nepamatuju. K večeru jsem uvažoval že bych zkusil jet přes noc, ale začínající déšť a slabé světlo mi plány hatí, takže kempuju někde na kraji lesa, s mírným dešťem ulehám a dávám si na dobrou noc meruňkovici. Když se v půlce noci probouzím a po otevření oči vidím absolutní tmu, mám na chvíli strach co jsem to vypil, ale naštěstí byla jen velmi hutná tma.
Najeto: 323 km.

9.8.2013

Ráno stále poprchává, takže nepromok, nedostatek igelitek řeším ducktape páskou na kanady a jedu vstříc vodě. Na první benzince si chci dát kafe a sehnat igelitky, kafe si namačkat nemůžu a z osmi igelitek, co jsem chtěl, mi dali jen jednu. Obsluha v dešti takhle po ránu fakt příjemná.

Stále prší, v otevřené helmě mi pomale ale jistě začínají kuckat nervy a po přejezdu ČR hranic se k tomu přidávájí naše krásné silnice. V Kardějově odpočívám na benzince a suším nohy a boty, paní prodavačka mi daruje několik pytlů na odpadky a já její benzinku využívám jako azyl. Usuším se, ohřeju a po hodině vyrážím dál.

Pořád mi tečou nervy z neustávajícího deště, jediný co mi trošku zvedne náladu je kousek před Křivoklátem naproti jedoucí hadrák, kde byl řidič nalepenej na předním skle a snažil se přes stále se mlžící sklo nějak vidět před sebe. Tak jsme se společně pozdravili a zasmáli tomu, že ještě exitují magoři co na takových strojích jezdí v tak krásném počasí...

Kousek před Berounem přetekl pohár trpělivosti, zastavuju v nějaký hospodě že se ohřeju a dám si polívku. Už při vstupu do podniku se mi zdálo divný že se nikde nesvítí a putika skoro prázdná. No a když nepřišel číšník k zákazníkovi, musí zákazník k číšníkovi - "Nejde elektrika, nevaříme." "A kdy tak půjde?" "Nevíme, nic se k nám nedoneslo," "Hm, tak dík."

Level naštvanosti stoupá, jedu přes Beroun a dál, že se najím až u známých na Sázavě. Jenže za Berounem cítím vlhké pozadí, tak zastavuju, trošku se suším, ale moc suchých věcí už nemám, tak nějak provizorně. Navíc zjišťuju že nemám skoro benzín a po cestě dál žádný benzinka dlouho nebude, takže musím zpátky do Berouna.

V Berouně pomocí místních obyvatel nacházím benzinku, jenže stojan nesvítí, obchod taky ne, co se děje? Vidím obsluhu v okýnku, tak jdu za ní. "Nejde elektrika, bez toho tu nefungujem." "Cože? Pořád nejde?" "No, nejde přes 2 hodiny a nevíme kdy to nahodí, po těch bouřkách muselo někde něco spadnout." "A nevíte kde jinde by se dal sehnat benzín? S tím co mám nikam dál nedojedu." "No to netuším, tady je všechno na elektriku." "Hmm, tak to fakt děkuju."

A su f piči. Odstavuju motorku, zabírám židli a připravuju se na to, že to tu zakempím. Benzínu jsem měl jen na pár kilometrů, takže nocleh bych ani nenašel. Naštvanost odešla, tomuto se dá už jen smát. Celý výlet vše ok, jen v ČR takový naschvály.

Téměř po hodině kousání se nudou zastavuje borec, že prý zahlédl Čízu, že se musel jet podívat. Dal mi informaci, že kus dál v Dvoře Králové jedna benzinka funguje, že tam od tamtud zrovna jede. Vřele mu poděkuju, rychle se sbalím a vyrížím, aby jim tam něco zbylo. Naštěstí benzínu dost, jen terminály na placení nešli, ale jinak vše ok. Celá benzinka musela jet asi na svůj generátor, protože všechno okolo bylo bez světla. S plnou nádrží opouštím toto město a směruji na Prahu.

Na městekém okruhu blbě odbočuji a kochám se Měchenickou plovárnou, co má krásné okolí, ještě krásnější než bazén v Praze 4, Podolí. Už není pořádně vidět a zjišťuju, že v Německu vyměněná žárovka nesvítí tak jak by měla, protože před sebou vidím velký kulový. Zkouším prohodit dráty, ale zdá se, že není žárovka jako žárovka a účinek žádnej. Musím teda celou cestu na dvojku a skoro krokem, v jednu chvíli se zjevil chodec asi deset čísel ode mě, no huklo ve mě solidně.
Prozatím nejhorší cestovatelský den na motorce jsem ukončil o půl jedenácté, kdy jsem úspěšně dorazil ke známým na Sázavu. A ukončil jsem to stylově, na příjezdové cestě, kde voda vymlela solidní koryto jsem zapadl a ohnul rybiny. Než jsem to vytáhnul, proklínal jsem všechny okolo, na poli mě naštěstí nikdo neslyšel. Snad. Ještě že jsem jel na Zuzce a né na nějaké čtvrt tunové herce.

Příjezd na chalupu, bratranec cosi svařuje, strejdové chrápou. Vítáme se, pohošťují mě švestkovýma knedlíkama a žabákem. Ale moc nepokecáme, jakmile to dojím, jsem grogy a padám do postele.

Najeto: celej den v dešti 420 km.

10.8.20013

Dneska volnej, den, dlabu na to. Celej den odpočinek celého těla, tedy kromě jater.

Najeto: 0 km.

11.8.2013

Budíček už v 8, sestřenice má blbý zvyky. Dopoledne se jdeme s bratrancem projet na jeho krosce, sedím na tom poprvý a přijde mi to tak nějak - větší. Venca se mi snaží vysvětlit startování s dekompresorem, ale pozor nedávám a s vědomím že nepojedu nikam daleko se s tím netrápím.

Jenže nakonec jedu někam dál a při otáčení mi to samozřejmě chcípá a já jsem v háji. Doslova. Nastartovat se mi to nedaří, jen v kanadách je to taky docela maso a nakonec to uchčiju. Opřu to u strom a jdu naproti pro Vencu. Ten mi naštěstí šel taky naproti, takže to zkušeně po pár pokusech nakopl a vrátili jsme se zpátky. (Tip: Nikdy si nepůjčujte motorku, pokud nevíte jak ji nastartovat :-))

 

Zmožen u oběda odpočívám a před 3 se loučím a vyrážím konečně směr domov, zbývá jen 200 km. Prostějov benzín, Třebíč klasika kafe a kolem půl osmé přijíždím konečně po 18 dnech a 3829 km domů do Krumlova. Bez  závád, bez podpory za zadkem, jen já, Zuzka a věci co jsme měli s sebou. Příjezd na zahradu stylově, všude samé fáborky, parkování na bílém prostěradle, krásné přivítání od rodiny a příbuzných.

Závěr

- Gabriel si mi stále s fotkama neozval, blbec že jsem si od něj nevzal kontakt.
- Celkem najeto 3829 km, spáleno 142,5 litrů benzínu, 1.5 litrů nafty, 4 litry TSF oleje a projeto asi půl litru M6A.

 

Video

Shrnující snímek z celé cesty, časem i sestříhám proplétání Paříží a Londýnem a další záběry, které budou za něco stát.
Kopie videa na Vimeu ( https://vimeo.com/81633807 ), proplétání městy v lednu - odkazy budou/jsou v komentářích.)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE