White Rim trail

Den 7.

V noci byla dle teploměru větší zima a já se obávám o start motorky. Jako první věc posouvám motorku na slunce. První pokusy o start znějí slibně, motorka nakonec startuje po několikátém pokusu sama bez roztlačení.

Divoká zvěř nás tentokráte pozoruje z většího povzdálí a my pokračujeme “prérií” dál. Ta se pomalu mění ve skalnatou poušť, jakou jsem vídával na videích z Utahu. Ani nevím, kdy jsme překročili hranici mezi Arizonou a Utahem a už vidíme v dáli civilizaci.

Nejbližší velké město je Saint George a já nutně potřebuju nějaké kraťasy, protože výšlap v motorkářském nebo hrubých teplácích mě rozhodně nenechává chladným. Děláme zajíždku do nákupního centra. Přiznám se, že kdybych nebyl už nějakou dobu rozhodnutý se vrátit do česka, tak bych se přestěhoval z Californie sem. Saint George je velké město, přesto na mě působí příjemným dojmem a hlavně ta scenérie kolem. Kupujeme potřebné věci, chvíli dumáme nad mapou a plánujeme další offroad úsek, který bude cca 50 km. Dojezd máme odhadem tak 100 km, takže benzín nebereme a vracíme se zpět na trasu.

Asi po 2 km prašné cesty mi motorka začne cukat, přepínám na rezervu, rozhodujeme se zda pokračovat i na rezervu, nebo najít náhradní řešení. Nakonec pokračujeme. Cesta je příjemná, opět úplně jiná scenérie. Nejvíce nás pobavilo, když jsme dojeli zpět do civilizace a první věc, kterou jsme zahlédli byla přistávací rampa mezi domy – takové malé letiště. Vypadá to jako by každý majitel domu měl místo auta letadlo. Koukněte sami do map na “Grassy Meadows Airport-UT 47”.

V civilizaci nabereme vytouženou plnou nádrž - moje motorka už moc jet nechtěla, spíš jsem měl strach, že to k benzince budu muset tlačit. Luboš zahlédne u benzínky pěknou slečnu/paní, o které se pak mluví ještě aspoň dva dny :D

Dle mapy by teď měla být už jen místní dálnice až do národní ho parku Zion, který byl naším dalším cílem cesty. Sjezdem z dálnice se dostaneme do civilizace a mě je z toho pohledu až úzko. U Zionu je rychlost omezena na 40 km/h a všude stánky, hotely, restaurace. Připomnělo mi to cestu na Karlštejn. Brrr, komerce úplně všude, nedělá mi to vůbec dobře, snad to bude lepší v tom parku.

Protože jsme dorazili až v pozdních odpoledních hodinách a chceme ještě udělat nějaký krátký průzkumný výšlaop, tak bez jakékoli znalosti vybíráme nějaký polo náročný trail (Hidden Canyon trail). Autobusem se přesunujeme pod obrovskou skálu, přehlížíme ceduli s varováním o uzavřeném trailu a suneme se nahoru. Po půl hodině prudkého stoupání se ukazuje, že onen trail je uzavřen (z důvodů skalního sesuvu). Nevadí cestička má pokračování. Na dalším rozcestí víme, že pokud budeme pokračovat nestihneme už autobus zpátky, takže otáčíme a vracíme se zpět k motorkám. Opět projíždíme turistický skanzen na motorkách a po dvaceti minutách sjíždíme za úplné tmy do země nikoho, kde rozbalujeme stan.

Den 8.

Ranní výhled ze stanu předčil moje očekávání. Pruhované červené skály na horizontu jsou opravdu jak z jiné planety. Opět jako každý den snídaně, hygiena a balíme stan. A protože v noci byla slušná zima, předpokládám stávkování mojí motorky. Nemýlil jsem se - naštěstí jsme chytře zaparkovali na kopečku, tak snad to bude stačit. Nechám motorku volně rozjet. Pouštím spojku. “Joo!”, už je ze mě uplný profesionál v roztlačování motorek.

Opět skrz hotelový skanzen, tentokráte s ještě větším frmolem. Hopnout na bus a hurá na trail Angel’s Landing. Stejně nepříjemné stoupání jako včera ovšem na opačné straně údolí. Hned na začátku nás skoro všichni z autobusu předběhli. Tempo mají na mě poněkud vražedné. Ovšem čím výše jsme, tím více známých tváří poznávám posedávat či postávat. Dojdeme k něčemu co vypadá jako vrcholek, spousta lidí sedí na zemi a odpočívá a samožřejmě dělá selfíčka.

Další lidi, ale přicházejí ze vzdáleného konce. Když vidíme řetězy zatesané do skály, je nám jasné, že tohle má ještě pokračování. Prvních pár kroků po vrstevnici skály nejsou vůbec příjemné a vidina pádu mi nedělá dobře. Ale hned za rohem se nám otevírá pohled na nádhernou skálu tyčící do mnohem větší výšky, posetou řetězy. Neváháme ani minutu a jdeme do toho. V některých úzkých místech se tvoří mírné fronty. A strach z pádu nám velí nedělat hlouposti.

Vrchol je až neuvěřitelný, ten výhled, žádné bezpečnostní zábradlí či pásky. I těch lidí je tady rozumný počet. Samozřejmě sedáme, jíme sváču a kocháme se. Vážně, pokud budete mít někdy cestu tímto směrem, rozhodně musíte udělat výšlap na Angel’s Landing, tohle místo si budu pamatovat určitě navždy.

Cesta dolů byla super rychlá, nevím jestli ta aklimatizace nahoře obrousila strachové buňky, ale dolů jsme doslova skákali a letěli. Místa, která cestou tam vypadala strašidelně, byla teď jako pohodový chodníček. Zastavili jsme se až dole u řeky.

Už včera večer jsme se domluvili, že jestli bude čas, zkusíme ještě jeden trail - The Narrows trail. Což je trail vedoucí potokem, který teče skrz úzký kaňon. Už v autobuse jsme potkávali lidi s holemi a speciálními neoprenovými botami. Zjištovali jsme, jestli je nutné si toto obstarat, což bylo možné, ale za celkem velký poplatek. No a jako správní češi jsme usoudili, že přece nebudeme platit půjčovné za nějaké boty - to zvládnem naboso. Po prvním “ochutnání” vody jsme zjistili důvod onech bot, voda byla studená jako z mrazáku, ale nohy si nakonec zvykly rychle. Proud byl místy hodně silný, ale špatné úseky šly vždy obejít. Jediný problém byly ony bosé nohy. Snažit se došlápnout holou nohou mezi valouny tak, abychom mohli přenést váhu, bylo někdy hodně obtížné. Dnes už nevím, jak dlouho jsme šli tam a zpátky, ale lidi se s náma dávali do řeči a kroutili očima, jak jsme mohli dojít až sem boso. Cesta zpátky byla mnohem větší utrpení, chodidla bolela od špičatých kamenů snad všude, ale zvládli jsme to nakonec se ctí.

Pak už jen naskočit na autobus a dopravit se zpátky k motorkám. Na parkovišti jsme ještě stihli pokecat s milou, přes šedesát let starou paní, kterou opustil před pár lety manžel kvůli mladší. Ona se rozhodla svoji část majetku investovat do dodávky a horského kola (plně odpružené, horské kolo značky Giant, za které by se nemusel stydět ani poloprofesionální závodník). A teď brázdí Ameriku a v dodávce.

Výjezd ze Zionu směrem na východ je taky mocný zážitek, hlavně když už nemusíme skrz turistický skanzen. Slunce pomalu zapadá a teplota adekvátně také. Příští cesta vede směrem na Bryce National Park. Výškově budeme muset vystoupat o dalších minimálně 800 m. Maximální teplota v Bryce parku má být následující den maximálně 8 stupňů. Operativně se rozhodujeme kvůli zimě následující část přeskočit a přesunout se dále po trase. Díky našemu rozhodnutí pokračovat v cestě pak večer máme problém, že nemůžeme najít rozumné místo na spaní, všude nalézáme nápisy “No trespassing”. Až Luboš nachází plácek schovaný v lesíku. V Americe to bohužel není s přespáním tak jednoduché jako v Česku, v některých státech je to i trestné, takže si člověk musí dávat pozor. Teplota večer nám klesla na “příjemné” tři stupně, plně vysílení po celodením cestování okamžitě usínáme (poznámka: druhá noc ve výšce nad 2000 m n.m.).

Den 9.

Ráno rozepínáme stan a první, čeho si všimám je námraza na sedle motorky. “Moje nervy”, projde mi hlavou při pomyšlení na start motorky. Slunce se sice prodírá lehce skrz mraky, ale nikde k nám nemá šanci dosvitnout přes stromy kolem. Balíme všechny věci a Luboš pohodlně odjíždí 50 metrů na cestu ze které jsme sjeli. Pokus o nastartování té mé má jasný výsledek - ani neškytla. Snažím se tlačit odlehčenou motorku, ale po téhle změklé hlíně to téměr nejde. Luboš mi běží na pomoc. Návrh je takový, že vytlačíme motorku na cestu, která je mírně z kopce, dáme všechny věci zpět na motorku, nasednu a Luboš mi pomůže roztlačit. Motorka se však jen pomalu pohybuje, díky povrchu. Pokusím se pustit spojku, ale okamžitě stojím. Jako baletka se snažím opět motorku přimět k pohybu, abych získal větší rychlost. Pouštím spojku a jako by mi nekdo šlápl na brzdu, zase okamžitě stojím. Tohle opakujeme asi 500 metrů. Konečně větší kopec dolů, ovšem poslední, pak už je jen stoupání na obě strany. “Teď to musí vyjít”, proletí mi hlavou. Motorka zrychluje, po předchozí zkušenosti čekám raději na ještě větší rychlost. Pouštím spojku, motor se stíhá několikrát protočit. Zní, jako by bylo vyhráno, ale na plyn ještě nereaguje. Už jsem skoro dole, pořád zkouším přidávat plyn, ale žádná reakce. Motorka zpomaluje - jsem nervózní, ale skoro na konci kopce cítím reakci motoru na plyn.. Okamžitě vymačkávám spojku a nechávám motor jet naprázdno. Luboš jen ukazuje palec nahoru a řechtá se do helmy :).

Dnes dle itineráře to vypadá jen na asfaltovou cestu a pořádnou zimu. Vyrážíme a až kolem oběda dojíždíme do civilizace, která začíná přehradou (Glen Canyon Dam). Je nám taková kosa, že pro zahřátí se  rozhodně musíme navštívit visitor centrum. Ale ještě předtím umísťujeme zakoupené jídlo do mikrovlnky “Hot Pockets” na motor, abychom měli něco teplého k jídlu. Návštěvnické centrum bylo vyhřívané, ovšem ani to a ani horká kapsa nás moc nezahřála a spíše jsme dostali hlad. S pomocí telefonu se snažíme najít nějaký obchod, kde by se dal náš hlad zahnat, ale jediné co jsme našli byl Burger King. OK tedy - je potřeba vyzkoušet americký fastfood. 

Cedule v městečku Page pak jen upozorňují na Horseshoe Bend. Vybaví se mi známé fotky, takže jsme se vydali omrknout i tento přírodní skvost. Parkoviště pohodové. Dle mapy 800 m vycházka. Luboš se pobaveně usmívá nad cedulí:

“VAROVÁNÍ, EXTRÉMNÍ HORKO. Minimálně 1 láhev vody na osobu. Sandály Ne. Nos pokrývku hlavy”

Takže sundáváme motorkářské hadry a vydáváme se k okraji srázu známé “podkovy” to trvá ani ne 15 minut (jen se přehouplo přes jeden mírný kopeček). Potkáváme několik asiatů s deštníky proti slunci. A mně je pořád zima. Děláme pár fotek a Luboš se na chvíli stává profi fotografem (teda aspoň pán, který chtěl vyfotit, dělal pózy jako profi model).

Pak se vracíme zpět k motorkám a vydáváme se po asfaltové cestě směrem k našemu dalšímu cíly, což je Monument Valley. Cesta je rovná skoro jako placka s opakující se scenérií, takže trošku nezáživné, ale co už. Začíná se stmívat a hledáme místo na umístění stanu. I když to na první pohled vypadá na pustinu všude kolem, každá odbočka z cesty obsahuje dům či obytňák, případně  “No Trespassing” ceduli a nebo řetězem uvázanou bránou. Začínáme trochu stresovat, protože na obzoru je už větší civilizace a taky začíná být poměrně tma. U několika odboček se zastavujeme, ale vyřazujeme je z výběru. Do jedné vjíždíme a i když po 500 m vidíme rodinný dům, cesta se rozdvojuje a už už se vidím ve spacáku. Luboš mě dojíždí a říká, že ta otevřená brána, kterou jsme vjeli, měla řetěz kolem sebe. Raději se vracíme na jedno z “vyřazených” předchozích míst, sice blíže cesty, než bychom si představovali, ale vypadá to, že tudy nikdo snad nepojede (cesta dál je zatarasena betonovými kvádry). Rozbalit stan zvládáme za úplné tmy bez zapocení a i lehká večeře se zvládla.

Den 10.

Vyšší teplota a mé ranní přesouvání motorky napomáhá k nastartování motorky. Mám radost, protože tady bychom o pořádný kopec nezavadili kilometry. Nasedáme na motorky a vydáme se vstříct nudnému povrchu. Projíždíme kolem brány za kterou jsme se málem ubytovali a tentokráte byla zavřená a uvázaná řetězem. Ještě, že si Luboš všiml toho řetězu.

Dojíždíme do Monument Valley, což je hranice mezi Arizonou a Utahem. Už po cestě vidíme spousty stánků se suvenýry (opět náš starý známý turistický skanzen) a než se vůbec přiblížíme visitor centru, vidíme zpoplatněný vjezd. Cena za motorku. Koukáme na sebe a nějak si raději necháme ujít tuto přelidněnou atrakci (ostatně skalnaté útvary lze spatřit i z cesty, po které celou dobu cestujeme).

Pokračujeme po staré nudné asfaltce s mezizastávkou u jednoho monumentu, kde Luboš zdolává výšlap na Mexican Hat (skalní útvar vypadající jako mexické sombrero). A konečně taky sjíždíme z asfaltky na prašnou cestu do “Valley of the Gods”. Jsem unesen, opravdu pěkná scenérie. Na jednom pěkném plácku parkujeme a vaříme oběd. Tady musí být super přespat přes noc, škoda jen, že je teprve poledne, říkám si. 

Z údolí se vyjíždí opět na asfaltovou cestu a v dálce lze vidět vysoký skalní útvar, do kterého jsou vryty zářezy naši pokračující cesty. Toto stoupání má i svůj název “Moki Dugway”. Je mi velkým překvapením, když při příjezdu k úpatí se povrch mění z krasné asfaltové cesty na štěrkovou offroad cestu. Na jednom z vyhlídkových míst zastavujeme aspoň na 20 minut a jen koukáme. Jak jsem byl překvapen ze změny povrchu na vjezdu do v serpentin, tak nahoře se povrch opět mění na asfaltový - zajímavé.

Po patnáct minutách asfaltu je zde znovu nájezd na nezpevněnou cestu. Cesta je široká jako jeden jízdní pruh a z obou stran je ohraničený vysokými keři, takže nemáme moc šanci vidět, co je před náma. Luboš jede svižně první a já jen uvažuju, že snad tady nepotkáme nějakého blázna opačným směrem, protože nevím, jak bychom zastavovali. Naštěstí žádný proti-kolega nejede. Podloží se mění z udusaného bahna, pískového, přes štěrkový, až po cestu vedenou po skále. Moc pěkný úsek. Podle mapy by tu už měl být konec a my se měli napojit na nějakou asfaltku a ujet ani ne kilometr a vrátit se zpět na podobný úsek. Ale tenhle úsek se zdá nekonečným - levá, pravá, levá, pravá. Místy jsou bahenní jezera a přiznám se, že už bych potřeboval tu asfaltku, protože mám pocit, že se pořád motáme v jednom místě.

Po asfaltce se pouze přehoupneme přes hřeben, který jinde objet nejde a jakoby se vracíme zpět. Luboš mi opět lehce ujíždí. Vítr žádný a zvedající se prach za Lubošem visí ve vzduchu dlouhé minuty, takže abych něco viděl musím zpomalit. Potkáváme i nějaký brod - jsem frajer, proč bych zvedal nohy při průjezdu vodou. No, ždímal jsem ponožky ještě večer před postavením stanu.

Začíná se pomalu stmívat a tak hledáme nějaké místo na přespání. Teplota klesá a dle předpovědi to vypadá opět na pěknou kosu. Míst je v této oblasti dost, ale žádné s nějakým rozumným kopcem, co případně nakopne ráno moji motorku, ale nakonec se zadařilo a jedno s výshledem jsme našli. Ještě než dojedeme na místo a ubytujeme se snad na nejvyšším místě naši aktuální trasy, zahlídnu auto přijíždějící z levého směru s nápisem: “SHERIFF”. Udiveně jen kroutím hlavou, že zrovna tady bych policejní auto nečekal.

Místo na stan má i ohniště. O suché stromy taky není nouze. Tvoříme první a poslední táborák výletu a pořádně si to užíváme.

Den 11.

V noci byla zima opět pod bodem mrazu, ale tohle už dávno zvládáme. Sedám bez přilby na motorku a hned ji pouštím z kopce. Chytá v půli cesty dolů, jen já jsem nějak nepočítal, že mi budou v té zimě a větru tolik slzet oči a nebudu mít tušení kam mezi ty kameny jedu. Naštěstí motorka ustála všechny velké kameny co se vynořily na poslední chvíli a vyrážíme.

Cesta je parádní, dvouproudá šotolinka. Jsem naprosto spokojený, ženeme to v pohodě místy i 80 km/h. Okolní fauna se mění na český typ lesu. Luboš opět někde vepředu. Každou utaženější zatáčku si někdy najíždím až ke kraji do protisměru. A to, co nikdo nechce, aby se stalo, tak se skoro stane. V zatáčce, kterou přetahuju do protisměru, najednou vidím protijedoucí dva malé teréňáky (Suzuki Jimny). Zatmělo se mi před očima a dodnes nevím, jak jsem to stáhl zpět na svou stranu, asi při mě stáli všichni svatí. Když jsem se ptal parťáka vepředu, jak na tom byl on, říkal, že měl štěstí a potkal je na rovince.

Během cesty také potkáváme trochu sněhu vedle cesty a jsme z toho úplně rozjaření. No teda já určitě (moc často jsem ho za poslední léta neviděl). Musím udělat pár fotek. Hned pár metrů nato je u cesty kadibudka. Docela se divím, kontroluju, zda nejsme blízko nějaké civilizace a vypadá to tak hodinu jízdy k nejbližší asfaltce. Nicméně kadibudku bereme útokem, tohle se jen tak nepoštěstí :D (jen malý dovětek: kadibudky v USA maji výstavní, čisté a s velkou zásobou toaletního papíru).

Scenérie se mění skoro s každým zhoupnutím - skály, březový háj, zamrzlý potůček. Projíždíme lesíkem, kde zůstalo ještě i trochu sněhu na zemi. Vypadá to hrůzostrašně, ale motorky nezaváhaly ani o kousek. Pak zase trochu klesáme a potkáváme auto s obytným přívěsem. Zíráme na něj nechápavě. Chlápek nás pouští, hned jak nás zahlédne. Kopce, které se nám sem tam ukazují mají pořádnou nadílku sněhu na vrcholcích. Kontrolujeme nadmořskou výšku a máme 3140 m n.m. To i vysvětluje ten sníh a zimu, ale nijak nás to neovlivňuje v jízdě. Podle mapy jsme nejvyšší bod této části právě minuli, takže ani nečekáme žádnou záludnost. Bohužel, když se nám otevře prostor a uvidíme následující cestu, pochopíme, že tohle už bude i o jízdě ve sněhu. Protože následující stráň si drží tak 20 cm sněhu. Luboš vyráží jako první a s minimálními záseky mi mizí v zatáčce.

Vyrážím tedy za ním, místy motorku vytáčím do vysokých otáček, motorka to zvládá a prodírám se pomalu vpřed. Zastavuju. Dělám fotky. Ještě netuším, co mě čeká za zatáčkou. Pokračuju a už vidím Luba, jak na mě čeká. Už chápu proč, když si všimnu, tak půlmetrové závěje, která přehradila cestu a asi 5 m dlouhé. Jedu jako první, kdyby náhodou. Po pár minutách téměř hlemýždí rychlostí a málem marného boje se sněhem se motorka posouvá a jsem skrz. “Ufff, Lubošovi se to podařilo projet bez sebemenších problém a tak si v duchu říkám “máš novější pneu. Tak ti to jede”, zmůžu se akorát na blbou výmluvu. Odsud to půjde už jen z kopce.

Z nejhoršího venku? Kdepak, jsem si myslel, že půlmetrový sníh je špatný. Ne, není. Zkuste si jet z kopce po tajícím 20 cm nánosu sněhu a bahna. Se staženýma půlkama to sjíždím. Luboš na mě raději čeká, tady by se nahoru nešlo ani pěšky příjemně. Z jeho výrazu poznávám, že se mu to snad i líbí.

Cesta mizí náhle v lesíku, což má negativní vliv na sluneční svit a. Ono na roztátém bahně se jede mnohem lépe než na skleněném ledovém povrchu. Stává se to, čeho jsem se bál celou dobu. Lubošova motorka před mýma očima chytá vlnu. Zkouší kontra, ale jde k zemi. Na tom ledu neměl vůbec šanci a klouže dolů dalších 10 metrů, než prudká část ustane a zastaví se jak on, tak i jeho motorka.

Parkuju motorku a běžím mu na pomoc - sám málem “chytám zajíce”. Luboš v pořádku, motorka taky. “Moje nervy, jak to jako sjedu já?” proletí mi hlavou. Rozhodujeme, že bezpečnější bude jet mimo cestu po neroježděném sněhu. Sice se motorka bude bořit, ale aspoň nebude klouzat. Vychází to a dávám to až k Lubošově motorce bez ztráty kytičky.

Pokračujeme tedy dál a jestli jsem si myslel, že toto byl nejhorší úsek, tak jsem se sakra mýlil. Vyjeté koleje od aut, uvnitř jen zmrzlý led a my tím “jedeme” dolů z kopce, co jedeme? Bruslíme! Používání brzd jsem vzdal už po pár pokusech (silnější dotyk na přední brzdu a přední kolo jde do skluzu). Chápu, proč inženýři Kawasaki nainstalovali tak slabé brzdy, tady se hodí perfektně, miluju je! Jako brzda funguje nejlépe druhý převodový stupeň. Jednička je příliš ostrá a místy mi blokuje zadní kolo. Uvažuju, jak by tohle projel profík? Jo to určitě ve stupačkách. Dělám přesný opak - pokládám obě nohy na zem a s jejích pomocí tvořím neřiditelné sáně. Úseky bez ledu okamžitě využívám na zpomalení rychlosti. Na ledu brzdím jen očima a silou vůle. Tohle “peklo” mohlo trvat tak možná hodinu (později jsem se díval do mapy a bylo to cca 5 km dlouhá část). Konečně asfaltka - nohy se mi třepaly, adrenalin vysoko a euforie obrovská z toho, že jsme to zvládli.

Točíme na nejbližší městečko Monticello, doplňujeme zásoby a zvažujeme co dál. Střet s civilizovaným světem přinesl zprávu od mé těhotné ženy a o nemocné dceři (teplota, kašel). Pod tíhou téhle informace a o představě, že opět narazíme na ledovcový úsek, rozhodujeme zkrátit příští offroad vložku a vydáváme se směr Moab po asfaltce.

Fučí silný, studený vítr. Po cestě akorát zastavujeme u Wilson Arch (oblouk ve skále). Nemám sílu lézt někam nahoru, i když tato atrakce je hned u cesty. Luboš se samořejmě zvládá vyšplhat až nahoru.

Do Moabu dorazíme skoro za tmy a rozhodujeme, kde přespat. Už se vidím, jak sedím ve vyhřátém motelu a sprchuju se. Luboš je evidentně z oceli a civilizovanou postel nutně nepotřebuje. Když projíždíme městem, tak koukám na každý hotel/motel a doufám, že každý příští displej u hotelu bude zobrazovat super nízkou cenu. Všechny do jednoho mají tyto displeje vypnuté. Civilizace končí, takže hledáme pomoc v mapě. Nacházíme Willow Springs Trail camping, což je jen vzletný název pro louku/prostor s toitoikama. Je docela obsazeno, ale i za úplné tmy nacházíme odlehlejší místo na stan a motorky. Brblám kvůli absenci kopce, ale tady to jinak nepůjde. Teploměr už teď ukazuje mínusové hodnoty, takže pro dnešní noc nazouvám tři páry ponožek a oblékám snad vše, co jde a v myšlenkách mám “Hlavně se mi v noci nesmí chtít na záchod”. Usínáme.

Den 12.

Budím se celkem brzy, protože potřeba záchodu vyhrává nad potřebou spát. Podle okolního světla odhaduji tak 5 ráno. Vylézám ze stanu a hned mi dochází, že je asi docela velká zima. Na motorce a helmách jinovatka. A mně při pohledu na teploměr -7 okamžitě napadá myšlenka, jak tu modrou motorku nastartujeme. Snažím se vymyslet, jak asi motorku rozehřát: “Oheň? Ne, tady není ani klacíček." Další myšlenka mě vedla k vařiči, na kterém ohříváme vodu na čaj - z toho jde teplo. Bylo mi jasné, že malý plamínek z ohřívání vody na čaj nemůže ničemu pomoci a ani otočení motorky proti slunci. Tak zbývá jediné - budeme zase tlačit :)

Střídáme se v tlačení motorky po rovině. Po zařazení rychlosti a puštění spojky motorka skoro okamžitě zastavuje bez náznaku pokusu o start. Ale ani neprotestuju, protože jestli jsem měli před chvílí pocit, že je teplota pod nulou, tak teď bych i tvrdil, že je tak aspon 20 stupňů. Nakonec po více než deseti pokusech motorka začne škytat. A když konečně chytne, jen unaveně zakřičím radostí.

Vyrážíme směr White Rim Trail (Canyonlands National Park), ale ještě předtím se zastavujeme na doplnění paliva, protože White Rim trail má přes 100 mil. Malé zastavení ve Visitor Centru a už najíždíme k serpentýnám po Shafer Canyon Road. Výhled je úžasný, jen nestíhám kroutit hlavou a řidítky. Ve chvíli, kdy cesta přestane klesat, tak je jasné, že jsme na trailu, který mě sem celou dobu lákal - paráda.

Na každém zajímavějším místě děláme nějakou fotku, protože aspoň mě přijde, že jsme na jiné planetě. Jedna věc která mě překvapila byla, jak moc je tahle cesta rozbitá. Jasné, co jsem asi tak čekal, když jedete celou dobu po skalním útvaru - lesní pěšinku? Rychlost se nedá držet vysoko, protože nechceme trefit větší díry a proto raději volíme pomalejší tempo. Teda aspoň já - taky protože pocitově cítím, že se to té motorce moc nelíbí. Což se taky záhy ukazuje, protože mi začíná nějak divně skřípat přední kolo. Snad to neni ložisko a nebo ještě něco horšího?

Když dojedu svého super rychlého kolegu, naznačuju že něco není OK a vrháme se do rozebrání předního kola. Kotouč studený - brzda nedrhne. Obě ložiska se zdají úplně v pořádku a nic viditelného nenacházíme. Čistím vazelínu kolem ozubených koleček (zdá se, že prach zde prošel dovnitř) přenášejících pohyb kola do přístrojovky. Skládáme motorku zpět s vyrážíme dál. Super - zdá se, že divný zvuk je pryč.

Začíná mě ta cesta unavovat, je to pořád stejná “zuby vymlacovačka”. Tahle cesta by byla zábavná asi na krosce a nebo pokud bychom měli motorky odlehčené a ne s plnýma kuframa. Tady nemá smysl vytahovat navigaci, tak jen pocitově odhaduju, že jsme něco za čtvrtkou.

Luboš mi opět odjel, ale ještě ho pořád v dálce vidím. A jako už dnes po milionkráté před větším příkopem podřazuju z trojky na dvojku. Zmáčknu spojku a lup. Spojka už se nevrací. “Za coooooooooo. Neeeeeeeee. Pi…….”, řvu do helmy, co mi to jen jde. Tady mě stejně nemá šanci nikdo slyšet. Ještě jsem ani nezastavil a už jsem si absolutně jistý, co je to za závadu - utrhnuté lanko od spojky. Když jsem přemýšlel co všechno sebou vzít za náhradní věci, tak jsem v jednu chvíli měl v eshopu nakliknuté spojkové lanko. “ Tolik za lanko spojky a vypadá to neskladně”, to byla moje výmluva jej nekoupit, teď bych to viděl úplně jinak. No což, nějak se to pokusím opravit. Zastavuju na rozumnějším místě a koukám, že lanko se utrhlo v držáku na motoru.

Lubošovi samozřejmě při čekání hned došlo, že se něco stalo, vrací se a při oznámeném problému se jen pousměje a suše řekne, že děkuje, jak jsem mu tu jeho motorku připravil, ale asi jsem zapomněl i na svoji ☺ . Poskakujeme kolem motorky a uvažujeme, co s tím budeme dělat. Jestli poslat Lubose zpátky do města na jeho motorce, aby mi přivezl lanko, anebo aby půjčil pickup, na který bychom motorky naložili. Při představě, že domů to je přes 1000 mil, tak nápad o jízdě bez spojky mě rychle opouští.

Vymýšlíme čím to lanko nahradit. Po pár pokusech je nám jasné, že řadit musíme lankem = ručně (nožně) nejde se spojkou pohnout ani o 1 mm. Projíždí dva chlapíci na kroskách. Dáme se do řeči a darují nám celý motouz drátku. Myslíme si, že není dostatečně pevný, ale i tak ztratíme přes 40 minut jeho instalací. Hned při prvním testu stačí jeden pohyb spojkou a přetrhne se (chce to něco hodně pevného).

Ještě kolem projede správce parku, který se ujišťuje, že víme, co děláme a co budeme dělat, když se nám to nepodaří opravit. Pak ještě okolo projíždí starší chlapík na BMW GS 1200 - vypadá nablýskaně jako z prodejny hned za ním Jeep. Dle posádky usuzujeme, že chlapík si asi plní taky nějaký svůj sen a auto je jeho doprovodné vozidlo.

Dochází nám, že lanko nijak nenahradíme. A Luboše napadá použít to utrhnuté lanko. Na tohle jsem už dávno myslel, ale jak? “Tak ucvakneme kus bowdenu u páčky nahoře, tím se odvine více lanka na druhé straně. Tam uděláme smyčku, kterou zajistíme matkou a šroubem”, vypadne geniální myšlenka z Luboše. Realizace netrvá dlouho a tohle řešení vypadá super bytelně.

 

Jsou skoro čtyři hodiny odpoledne a my nejsme ani v půlce těch 100 mil. Tohle za jeden den určitě nemůžeme dotáhnout do konce. Netušíme, co udělá spojka a jestli se nepokazí něco dalšího. U mě příliš rozbitá cesta White Rim Trailu byla do ted zklamání a utvrzuje mě, že bychom to měli otočit. Luboš neprotestuje - přeci jen to máme ještě kus cesty zpátky a motorky to musí vydržet.

Ze začátku jedu hodně opatrně, ale protože se bojím, jestli ta spojka vydrží, tak se mi nechce před každou větší překážkou brzdit a přeřazovat. Takže jsou chvíle, kdy jsem i Lubošovi ujel a říkám si, jak mi to dobře jede. Ona realita určitě byla taková, že mě nechal jet, protože prachu se za mnou zvedalo místy příliš.

Při západu slunce přijíždíme zpět k serpentýnám, které nás vynesou zpět na asfaltovou cestu. Několik super pomalých aut se nám postarají o příděl adrenalinu při jejich předjíždění - nic nebezpečného. A na křižovatce s asfaltovou cestou prosím Luboše, ať mě vyfotí zkroušeného u cedule vysmívající se mi, jaká že to cesta mě zdolala. 

“Co teď?” ptáme se sebe pohledem. Rozhodujeme se to raději zabalit a jet směr domov. Ještě na mapě vybíráme Bonneville Salt Flats International Speedway - solné jezero, na kterém se každým rokem najdou nějací blázni, co si chtějí dokázat, že jsou v něčem nejrychlejší na světě. Tam ale nemáme šanci dnes dojet, tak aspoň popojedeme, co nejvíce to půjde. Na benzínce, kde jsme ráno doplňovali benzín opět tankujeme a oblékáme si snad všechno, co na sebe máme. Samozřejmostí jsou i nepromoky. Pár lidí se nás dívá trochu divně, ale v těchto mínusových teplotách si odmítáme hrát na misáky krásy. Jako sněhulák se vyvalím na motorku a už ve tmě vyrážíme směr Salt Lake City.

Jízda ve tmě, v mínusových teplotách, mimo civilizaci, bez tempomatu je ultra nudná. Do půl hodiny se mi zmrzlý vzduch provrtal přes všechny vrstvy, co mám na sobě a mrznu úplně všude a už netrpí jen ruce, které ve větraných rukavicích mrznou už od první minuty. Luboš jede první, a já se za ním soustředím na jeho brzdové světlo. Při poslechu podcastu nám kilometry rychle ubíhají. Koukám se taky na navigaci a hledám nějaké místo na spaní, protože teď už držím řidítka jen pravou rukou a na levé si sedím, abych ji aspoň trochu zahřál. Pravou necítím už pěknou dobu.

Hurá konečně ten správný sjezd a zase jedeme na server. Koukam znova do navigace a nikde žádná odbočka. Ani chabě osvětlené okolí od našich motorek nenapovídá, že zde je nějaké místo na zaparkování a rozbalení stanu. V tomto momentě se vnitřně natolik klepu, že už jen koukám na červené světýlko před sebou a jsem jako v tranzu. Asi to netrvalo déle než půl hodiny, ale zdálo se mi, že už jedeme hodiny, konečně vidím nějakou odbočku na navigaci. “Tady!” zakřičím si v helmě a přidávám, abych se dostal před Luboše. Tady prostě sjíždíme.

Hned u křižovatky je odpočívadlo pro kamiony se záchodem. Luboš mi říká, že už to nedává a že chce zakotvit už od té doby, co jsme se napojili na tu druhou severní dálnici, ale nebylo kam a mizí na záchod. Myslím si, že v životě jsem tolik neposkakoval a neudělal tolik dřepů, abych se snažil zahřát. Ruce šly  částečně ohřát o motor, ale snad každý sval na těle se snaží vytvořit teplo drkotáním a klepáním. Přesto je mi větší a větší zima. S drkotajícíma zubama a teploměrem opět na -7 se domlouváme, popojedeme tady jen kousek a zakotvíme tady do pustiny.

Že před náma tady bylo určitě více lidí, je to patrno z dříve vytvořených ohništ vedle zaparkovaných motorek. Ani nevím, jak jsme rozdělali stan, jestli jsme něco snědli a jak jsem se nakonec zahřál, abych usnul. Ale jediné co si pamatuju, že taková zima mi snad ještě nebyla.

Den 13.

Ranní klasiku (snídaně, hygiena, balení) už máme zmáknutou dobře, ale nic se na mé rychlosti nezměnilo a tak Luboš na mě jako každý den opět čeká. A jako většinu posledních dní motorka nestartuje. Mírný kopeček dolů na asfaltce pomáhá zahřát motor asi až napotřetí. Jelikož zima se přes noc nikam nevypařila, tak vyrážíme opět ve všem, co máme na sobě, do Salt Lake City.

Za světla je cesta zajímavější, ale ta zima je prostě otravná. Oba celou cestu řídíme pouze pravou rukou a levou si všemožným způsobem snažíme ukrýt před studeným větrem. Na jednom z pár kopců co přejíždíme teplota skoro padá i na -10.

Když jsme konečně dorazili do Salt Lake City, kde se po menší navigační patálii (špatný výběr odbočky a najeto o 50 km více a 40 minut pryč) točíme k Walmartu, o kterém sním od včerejšího večera. Jídlo? Pití? Kdepak, vidím se jak kupujeme chemické ohřívače rukou a dávám si je do rukavic :). Walmart je dost velký a nám se podařilo strávit tam asi hodinu - ne že bychom rychle spěchali zpátky do té zimy, ale nebyli jsme schopni ohřívací sáčky najít. Luboš je nakonec nachází, kupujeme jich do zásoby několik a radostně vyrážíme ke strojům.

Koukáme na mapu a náš další cílový bod je asi 2 h jízdy po skoro rovné cestě. Jelikož bychom potřebovali nějaké jídlo a naše motorky také potřebují benzín, moje už zase žebrá o motorový olej, jelikož toho teď nějak moc žere, tak před výjezdem z Salt Lake stavíme u benzinky. Dáváme se do řeči s místními lovci (rozuměj dva postarší chlápci úplně celí v maskáčovém oblečení). A vyprávějí nám, kde jsou super výhledy a že byli tento týden zapadlí někde v horách tři dny, protože napadl čerstvý sníh a nešlo autem vyjet. Pro mě trošku něco nepředstavitelné, když dodávají, že v těch místech je běžné nepotkat nikoho živého celé týdny. Vybaveni ohřívačemi v rukavicích vyrážíme oficiálně zpět do Kalifornie, s mezizastávkou “solné pláně”.

Uff, to byla ta nejnudnější cesta, co jsem kdy zatím jel. Pro představu, jeden z úseků byla rovinka dlouha cca 90 km, jen držíš plyn a koukáš, jak je to údolí nekonečné. Jo ještě musím poděkovat Lubošovi za záchranu života, když jsem si to namířil omylem do protisměru na nájezd na dálnici - holt v zimě už mi zarzavá i mozek.

Zjistili jsme během krátké chvíle, že ohřívače rukou moc nepomáhají, sice je tepleji, ale zdá se že ten vítr to teplo z rukou okamžitě odnáší, efekt tepla je jen velmi malý. Celou tu nekonečnou rovinku si říkám, jaká byla chyba nenainstalovat si vyhřívané rukojeti, co mi chlápek přidal jako bonus při koupi mé motorky (no i dnes je mám v neporušeném obalu doma :D ). Odpočívadlo u vyschlého slaného jezera bylo vítanou zastávkou a když sledujeme hodiny, usuzujeme, že ještě stíháme Bonneville Salt Flats za světla. Bude to asi těsné. Skákáme opět na stroje utrpení a jedeme už jen 15 minut do cíle.

Jestli vám nic neříká Bonneville Salt Flats, tak je to místo kde byly překonány desítky světových rychlostních rekordů. Představoval jsem si to jako rovnou tvrdou plochu. Nějak mě ani nenapadlo, že by tato plocha mohla být rozměklá. Luboše to neodrazuje a vyráží trať osobně zakusit, sice nezdolal žádný rychlostní rekord, ale alespoň se tam projel a vyzkoušel povrch :). Nevěřím, že to není sníh, ale sůl, protože zima je mi stejně velká, vypadá to jako rozbředlý sníh a motorka vypadá i stejně ošlehaná (jen ta rez, kterou jsem až poté drhnul několik hodin drátěným kartáčem dávala za pravdu, že šlo o sůl).

Už cestou k pláni jsme trošku změnili plány a nakonec jsme se rozhodli, že to zítra musíme dojet zpátky až do Kalifornie a proto poslední noc nebudeme spát venku, ale zakotvíme v nějakém příjemném motelu, kde budou takové ty vymoženosti moderní doby - teplo, teplá voda, sprcha a případně i ráno snídaně na dobití našich baterek před 1000 km cestou zpět.

Den 14.

Když si dáváme snídani ve vyhřáté recepci a pečeme si vlastní lívance, chápu cestování na motorce od hotelu k hotelu. Ale ten chybějící pocit přírody, možnost vykouknout ještě spacáku ven ze stanu, mi je pořád mnohem bližší.

Mapa nelže a dnešních 1050 km po dálnicích a opět v teplotě kolem nuly nevypadá jako velká zábava. Oblékám úplně všechno, co se mi podaří na sebe obléct. Jako sněhulák přicházím k motorce a při pohledu na dvojku ukazující na teploměru vím, že ji nenastartuju. Tlačíme ji k mírnému kopečku naproti (hned vedle hasičské stanice). Pokus jedna, sedím na motorce, Luboš tlačí, pouštím spojku a nic. Jako sněhuláci tlačíme motorku zpátky na kopec. Měníme si role, tlačím motorku z kopce. Ale skoro v půlce kopce mi dochází dech a opět řvu “Za cooooooo, pi…..!!!!” a hroutím se k zemi. Přes to všechno oblečení se nemohu ani nadechnout a okamžitě potím jako v sauně. Svlékám všechno a vztekám se jak malé dítě. Trvalo ještě tři pokusy než jsme motorku nastartovali - to bylo radosti. Nasazujeme na řidítka manuální tempomaty, nabíráme benzín a hurá na dálnici.

Ani ne po 30 minutách stavíme, necítím svoje prsty na pravé ruce. Napadá mě jediná věc, vytahuju igelitový pytlík a dávám jej na ruku. Doufám, že toto řešení pomůže proti tomu studenému větru. Asi to z bezpečnostního hlediska není úplně rozumný nápad, ale mě to přijde mnohem bezpečnější, než jet s rukou ve které nemám žádný cit. Luboš se ani nedívá divně a jde do toho taky. No a musím uznat, že tohle byl jeden z hodně dobrých nápadů a jede se mi mnohem lépe.

Cesou stavíme někde v McDonald (hlavně do sebe lijeme kafe a čaj). Ale jinak dálnice je skoro pořád stejná a cesta utíká jako byste jeli cestu Brno-Praha asi 15 km/h. Představte si, přehoupnete se přes malé sedlo/kopeček. Před vámi se otevře pustá krajina, která končí opět nějakým kopečkem. Pokud máte štěstí, tak je někde uprostřed aspoň jedna zatáčka korigující směr cesty. Tento úsek jedete 100 km/h pocitově tak hodinu a pak zase znova a znova a znova a znova …

Dalo by se říci, že 1000 km po rovno-rovné dálnici v nulových teplotách nemůže být zábavná. Dnes když nad tím úsekem znova přemýšlím, tak by to chtělo založit českou variantu Iron Butt Association (Asociace Ocelových zadků). Asi v rámci česka nezvládneme mít trasy jako Key West, Florida <-> Prudhoe Bay Alaska, ale takova trasa Aš (Trojmezí) - Jablunkov (Bukovec) a zpátky pod 24 h by mohla být zajímavá výzva :)

Provoz pomalu stoupal, když jsme pomalu začali blížit k horám oddělujícím Nevadu a Kalifornii. A taky jsme si všímali velkých mračen dýmu ve kterém se jelo/dýchalo nepříjemně. Až později jsme se dozvěděli, že se jednalo o Camp Fire, který byl jeden z nejničivějších požárů v té době.

Někdy na úseku dálnice, která vede do Rena si všímám, Lubošovi nesvítí zadní světlo a ani nemá osvětlenou ani značku. Jeho motorka ve tmě nejde vůbec vidět. Sjíždíme k benzínce, ale hledanou žárovku nemají. Luboš pojede přede mnou a třeba v Renu bude. Zastavujeme, ale žárovka není. Nevadí, vytahujeme žárovku z mé a dáváme ji do Lubošovy mašiny. Moje motorka má silné LED podsvícení značky, proto to snad ani nevadí, že červeně nebudu svítit. Později někde na dálnici u mě přibrzďuje auto a snaží se něco gestikulovat. Jsem unavený a mám zapnutou hudbu v helmě a nerozumím mu. Aha, naznačuje nesvítící světlo - ignoruju ho :)

Kalifornie juchuuu, už jen překonat pohoří Sierra Nevady a jsme skoro doma. Jde pocitově cítit, že stoupáme. Nejvyšší bod je za námi, teď už jen z kopce. Najednou sleduju, jak Luboš bliká a sjíždíme z dálnice. “Asi jsem píchnul” hned říká, když zastavujeme pod lampou. Výměna duše na zadním kole nám trvá asi 30 minut (později jsem zjistil, že duše byla bez díry, možná změna tlaku a teploty způsobila divné chování motorky). Taky možná protože Luboš už více než den jede bez funkčního zadního tlumiče (jízda jako na houpačce) = obdivuju ho, že vůbec neremcá. Zkuste si sedet na pružině celý den :) Zbytek cesty už byl bez problému a domů jsme dorazili v 11 večer totálně zničení. Jo a v posteli jsem měl problém usnout z toho hučení v hlavě :D

Dozvuky:

Nalezené škody na motorkách: utržené spojkové lanko (cca 700 kč), nefunkční zadní tlumič (vyměnil jsem za použitý - cca 2000 Kč), utržený nosič kufrů (neřešil jsem - nový majitel si to vyřeší) a někde se nám povedlo udělat 10 cm díru do výfuku (taky jsem neřešil).

S modrou motorkou jsem už nikdy znova neměl problém se startováním - taky niky potom jsem nestartoval v takové zimě. Takže teorie o zimě byla asi pravdivá.

S Lubošovou motorkou a unikajícím olejem nebyl za celou dobu vůbec žádný problém. Na to, jaké fiasko to vypadalo hned na začátku, tak ta jeho motorka byla skoro bez starosti (tlumič to nezvládl). Dokonce jsem u ní v pohodě vyměnil olej a žadný problém s únikem oleje nebyl.

Když jsme dorazili, žena i dcera už byly skoro zdravé, ale díky té zimě nelituji, že jsme to zkrátili o pár dní.

Už při opuštění White Rim trail jsem si si slíbil, že se tam někdy vrátím a zdolám ho. Upřímně rád bych si zopakoval celou cestu a přidal spoustu dalších úseků, které se do naši cesty nevešly.

 

Výdaje:

Jídlo: cca 4000 Kč

Benzín: 6500 Kč

Vstupné do národních parků: 1800 Kč

1x noc v motelu se snídani: 1500 Kč

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE