Písečné duny ve státě Oregon v USA

28. Července

Den D je tady. Úterý 28. Července 2015 balím poslední věci, obouvám lopatkovou pneumatiku a kurtnuju motorku na držák za auto. Asi v 14:28 vyjíždím směr jiho-západ. V plánu mám dojet během zbytku dne a přes noc co nejdál a další den ráno pokračovat.

Jen pro zajímavost jsem na hranicích do usa jsem musel přesně vysvětlovat proč tam vlastně jedu, co přesně tam budu dělat, jestli tam někoho znám, jestli si tím vydělám peníze, kde budu spat, kolik jsem zaplatil za ubytování, kdy se vrátím, jak dlouho mám auto a bla bla bla. Některé otázky vypadaly divně, ale na jednu stranu je chápu. Prostě si tam nechtějí pustit každého...

Po asi 700 km strávených na pěkných dálnicích parkuju někde u fastfoodu, kterých je tam jak naser*  a lezu do zadu na postel se vyspat.

 

Středa, den 1.

Ráno se snažím vyjet co nejdřív, ale dopravní špičku v Portlandu stejně chytnu a tak se to trochu vleče. Po dalších asi 297km konečně vjíždím do městečka nebo co to je, zvaném Winchester Bay. Kupuji jídlo, bo hlady okusuji volant, nějaký benzín do kanistrů pro motorku. 40L snad bude stačit :) Dále zastavuju a kupuju praporek na motorku, bez kterého se v dunách jezdit nemůže. Pokračuji a hledám nápisy ukazující směr Dunefest 2015

Jsem tady! Nemůžu tomu uvěřit! Místo na kempování jsem si zarezervoval už před třemi týdny a tak jedu přímo tam. Paní u závory mě říká: Nezapomeň si odpustit vzduch z pneumatik, jinak zapadneš. Fůknu teda trochu vzduchu ven a jedu. Ano moje dodávka má náhon jen na zedek a ten písek se fakt boří. Po 70 metrech zapadám :D Nějaký borec s Jeepem (úprava náprav, včetně FOX tlumičů, speciání offroad disky a podobné blbosti co jsem si jen tak narychlo všimnul) mě vytáhne kousek dál a ptá se mě kde je moje místo. Aha to je dobrá otázka, bo to tam vypadá větší než na mapce, kterou jsem dostal. Odpouštím ještě víc vzduchu z mé káry, tak že držák na motorku čárá po zemi a ano! Zapadám znovu. Zkouším nějaké nesmysly s lopatou, ale je to marné. Pobavil jsem pár amíků, kteří si na sluníčku vychutnávají pivo a sedí na korbě svého nejvíc zdvihlého trucku Ford F350 Super Duty a podobných V8 nesmyslech.

 

Auto nechávám zahrabané s poznámkou za oknem „šel jsem najít odtah“. Kemp procházím pěšky. Zjišťuju, že je plný. Ptám se pár lidí, jestli by mě nepomohli odtáhnout někam jinam a zrovna kolem jede borec s pásovým buldozerem a ten že mě odtáhne aspoň někde na stranu, abych nestál na příjezdové „cestě“. Říkám mu, že tam kde mám zaplacené místo je plno a tak musím najít něco jiného. Borci s buldozerama tam byly na to, aby pomáhali těm, co zapadli. Byla to součást organizace, což jsem dost ocenil. Šel jsem sehnat někoho z organizátorů, popsal mu moji situaci a ten nechápal, jak je možné že pro mě není místo. Mezi tím jeden buldozer odjel a tak jsem zkoušel s jiným organizátorem přes vysílačku domluvit další buldozer. Ano, organizace celkem vázla.

 

Kempů tam bylo myslím 6 a největší vzdálenost mezi nimi byla asi kilometr. Buldozery tam měli asi 4 a ti prej jezdili od 6ti ráno. Když jsem pak sledoval, jak asi každé 4 minuty přijel někdo nový do kempu, sice měl 4x4 pickup truck, ale táhl si 10m dlouhý, třínápravový přívěs se všema možnýma hračkama a tak bylo jasné, že se taky zahrabe.

Takže asi po hodině čekání už sem byl nervózní, protože všude kolem všichni jezdili a já jsem ještě ani nevěděl kde je moje kempovací místo. Po další hodině sem byl fakt nasraný, startoval auto a chystal se jet zapadnout doprostřed cesty, aby je to donutilo mě vytahnout, bo každý řidič buldozeru říkal: "Jo, ty budeš další" a pak se na mě vykašlal.

Jeden rozumný se ale našel a snažil se mě i pomoct najít místo. Něco jsme našli, není to sice výhra, přímo na cestě mezi dvěma kempovacíma arénama, ale místo mám.

Celý zpocený v kraťasách hned startuju motorku a jedu obhlídnout terén. Zjišťuju že potřebuju nějakou nálepku jako registraci, která mě opravňuje jezdit v dunách. Kdyby mě to řekli hned u hlavní brány, která je víc jak 2 kiláky vzdálená, tak bych byl šťastnější. Musím pro ni totiž do města a to je ještě dál, pěšky to mr*ám, auto sedí na břichu v písku a s motorkou to neriskuju, bo se tu hemží poldové na čtyřkolkách. Takže nálepku seru, protože už chci jezdit!!

 Nalévám plnou a hned to sypu k hlavnímu prudkému kopci, kterým se dostanu do vysněných dun. Vyletím to nahoru, málem to pošlu do stromu, jak jsem na to nadržený a jsem tam. Na místě které jsem vždycky viděl jen na monitoru a slintal do klávesnice.

Někomu možná připadne divné, co pořád vidím na nějakém ježdění v písku kdesi v prdel*. Ale já prostě žeru tu svobodu. Jsi tam jen ty a motorka nebo cokoli co chceš řídit a můžeš si dělat v podstatě co chceš. A je to tady legální! To je asi největší výhoda oproti státům v evropě nebo v jiných zemích, kde je ježdění po volné přírodě prostě zakázané.

Takže jezdím sem a tam jak malé děcko, zkouším to klopit co to jde, zvykám si na ten písek, bo je fakt jiný než ten co znám z písčitých tratí. Mezi tím hledám, kde by se dalo něco skočit. Nic vhodného nevidím a tak jedu zpátky dolů na nižší duny. Tam potkávám asi tři borce na motorkách, zastavuju a ptám se jich na nějaké jejich oblíbené místa na skákání. Nějak nechápou co po nich chcu.. Oni: "Skoky? Eee, my neskáčem.." Tak si říkám hmm, asi se nechcou bavit, tak si jedu hledat dál. Chvilku je sleduju kam jedou a když jedu trochu rychleji než oni tak něco málo se dá skákat. Jo!! To už nikdy nebudu dělat, bo to co vypadalo jako malý kopeček zepředu, to v půlce byla díra asi 3m hluboká. Takže sem tam poslal přeďáka, vidla doraz, helmou a xichtem do řidítek, okamžitý nechtěný plyn a záda. Ale nějak sem to ustál :D

 

Takže je na čase se uklidnit. Nazasuju směr - prostě někam a uvidím co tam je. Po asi 2 km nic, bo tam končila zóna kde je ježdění povolené a duny spíš takové dětské nebo roletové co ani nešly proskakovat. Tak to sypu zpátky trochu jinou cestou za brutálního protivětru. Jel jsem asi 70 km/h a odpor vzduchu to byl jako ve 180 a na 5tku to nejelo..  Po dalších 2 km  nacházím něco, co by šlo skočit. Hmmm bude to asi trochu kopat dovrchu, ale něco z toho snad vymyslím. Tak si to namířím na tu nižší stranu s kratším "odrazem" ...polet asi 8m do dálky, výška tak 2m, hmm nuda. Otočka a znova, víc plynu a mířím to víc doleva na větší odpal. Už při rozjezdu sem cítil zesílení větru ze strany, ale bylo to cajk do doby kdy sem se odrazil. Jak sem se dostal vzduchu, zfouklo mě to a nešlo to srovnat, tak sem dopadl divně do boku s těžištěm uplně bokem a zrovna si lehl. Pohoda, nic mě ani motorce, jen sem ulomil vlajku a bez ní jezdit nemůžu.

Vlajku opravuji asi do 10 min. Odjíždím směr duny, ale ty duny které sahají do oceánu. Chci se projet po zadním v tom vlhkém písku, tak aby kolo lízalo přicházející vlny. Na místě ale čtu cedule, že ježdění v blízkosti oceánu je zakázáno pod pokutou. Když se tam chvilku motám a přemýšlím že to risknu, tak v dáli vidím auto s rangerama kteří celou oblast hlídají. Takže zase nic..

 Po další hodině v dunách ve větru, který mě fakt točí, si říkám že pro dnešek asi stačí a měl bych začat vylepšovat moje kempovací místo než padne tma.

Plachta, modrá, taková co koupíš v OBI, plus nějaké lanka to jistí. Původně jsem si hrál s myšlenkou, že přístřešek udělám větší a lana ukotvím stanovíma kolíkama, ty by se ale v písku neohřáli dlouho a než bys řekl sněhulák a delfín, byly by z nich v tom větru projektily. Takže plán B stromy, prostě sem to vyvázal o stromy, které byly kousek od auta. Je to sice nižší, bude míň stínu a motorku pod to nedám, ale nefouká tam, což je třeba při grilování celkem dobré a hlavně když je všude kolem trochu písku.

Grilování celkem fajn a pak jdu hned spat. Jo bez špuntů spat nešlo. Ano mám rád zvuky motorů, ale raaaaata-ta-ta-ta-ta – omezovače všeho možného jsem poslouchal asi do půlnoci.

 

Čtvrtek, den 2.

Probudím se, jinak by to ani to nešlo, dám snídani – néé vůbec v ní nemám písek. Zkontroluju kadibudky a chystám se na ježdění.

Zjišťuji další Informace o ježdění a již zmíněnou známku, kterou potřebuji, prej můžu koupit i ve vedlejší kempovací aréně. Tak se tam chystám jet na motorce. Paráda - překvápko - asi za 300m mě praská lanko od spojky. Co víc si přát, snad jen písek a wasabi do očí, mezi půlky prdel* a do karbecu! Takže to otáčím směr můj „kemp“. Drží to jen na posledních dvou vláknech a tak jsem rád, že sem dojel aspoň k autu. Umím se rozjet bez spojky, ale tlačit motorku v tomto písku fakt nejde ani dva metry.

Takže zpátky do kraťasů, bo horko jako fakt je a mašíruju si to směr město do motoshopu. Nechcu jít celou dobu pěsky a tak si stopnu borca, který tam náhodou taky jede pro nějaké šroubky na čtyřkolku. Lanko nemají ani v jednom shopu a tak mě ho objednají a zítra snad bude. Borec co mě svezl, byl tak hodný a počkal než si zároveň koupím a zaregistruju tu magickou známku, co mě opravňuje k ježdění a řekl, že mě sveze i zpátky. Popřál mě hodně štěstí a zážitků na Dunefestu, protože byl překvapený že i lidi z evropy mají o tuto akci zájem. Nechal jsem se vyložit o něco dřív a zkusil oceán. Nikam jsem nespěchal, bo motorka ten den prostě nepojede. Ano chtěl jsem koupit jakékoli lanko a spodek přizpůsobit nějakou svorkou z elektro čokoládky bo tak něco, ale riskovat pak nějaké uvíznutí v písečné díře kilometry od auta nebo lidí co by mě možná pomohli, to za to nestojí. Takže nabíhám do oceánu. Není zas až tak studený, vydržel jsem tam asi 42 sekund a pak jsem nemohl hýbat nohama. Ale po dvou dnech bez sprchy ve 40 stupních s pískem všude, docela bodne i ta slaná ledová voda. Sprchy tady někde jsou, ale zatím nebyl čas je hledat, musel jsem přece jezdit!!

 

Drag race

 

Ten samý den po návratu z města, kde jsem koupil známku a obědnal spojkové lanko se jdu projít po nejbližším okolí. Všude jezdí Side by Side (malé buginy) které tam měli zastoupení hlavně od značky Polaris a Arctic Cat. Obě značky nabízeli i zkušební jízdy. Tak jsem nakráčel do jejich stanu a říkám, že bych to chtěl půjčit třeba na 3 hodiny. Byl jsem za to ochotný vysolit prachy navíc, bo když už su tam, tak přece musím poznávat duny. Když je motorka nepojízdná, tak bugi se jevila jako jediná možnost jak se přepravovat. Paní ve stanu mě říká, že to můžu mít maximálně na 20 minut a je to zadarmo. Ale že na dnešek jsou už plní s obědnávkama a tak že mám dojít druhý den ráno.

 

Hmm tak bugi nebude a tak hledím do programu a vidím i slyším, že se pojedou sand drags. Tak se jdu mrknout k dráze. Vypadám divně, když se tím pískem brodím pěšky, všichni tam totiž mají aspoň nějakou malou čtyřkolku a tím se přepravují na vzdálenosti větší jak 30 metrů.

Takže došmatlu ke dráze, ta je vytvořená tím že buldozery za sebou tahají velké železné něco a to dělá celkem rovný povrch v písku. Trať byla dlouhá myslím 1/8 míle (201m). Už když jsem přicházel, tak mě zaujaly některé speciály. Motor V8 je u většiny „velkých“ bugin nebo dragsterů základ a výjimkou není ani kompresor, turbo nebo nitro..

 

Myslím, že se jel zrovna trénink a tak bylo možné vidět různé buginy, ale hlavně čtyřkolky speciály. Těch tam bylo nespočet a nejpopulárnější byla Yamaha Banshee 350 (dvou válec dvoutakt). Majitelé na nich upravovaly úplně vše od řidítek, předních ramen závěsů kol, zadních kyvek a někteří tam měly nacpané čtyřválce ze supersportů silniček.. Baví mě tam sedět asi půl hoďky a po té co sem vypotil 8 litrů, jdu na obhlídku jiného kempu, který je trochu ve stínu. Kemp je pod stromami a podklad není písčitý ale tvrdá hlína, což mě připadá jako zázrak. Kousek od kempu jsou i nějaké stánky s jídlem a stánky různých firem co prezentují nové produkty. Jsou tam jak zástupci běžných výrobců motorek a čtyřkolek, tak i firmy, které nabízí tuningové komponenty od víček nádrže, přes vzduchové tlumiče až po firmy co upravují motory a montují turba nebo kompresory.

 

Mod Quad Show and Shine (ukaž svůj stroj a zazáři)

 Později odpoledne jsem se šel podívat k hlavnímu podiu na přehlídku bugin a čtyřkolek. Ti kteří tam přijeli a chtěli ukázat svůj stroj, běhali kolem se štečkama a ometali zrnka písku z těch nejmenších štěrbin. Někdy to vypadalo až komicky…

No spočívalo to v tom, že pár lidí jako porota tam vybraly asi 3 stroje a majitelé pak mohli povyprávět příběh o tom kdy a jak stroj pořídili, kdy to začali restaurovat a tak. Potom bylo něco jako finále a 2 lepší čekali na verdikt diváků, kteří na pokyn řvali a ten kdo sklidil větší řev, tak ten bral cenu. Řev byl měřen decibelometrem. Ceny byly myslím nějaké oleje a nějaká auto-moto kosmetiku a malá trofej.

 

V 21:00 pak pouštěli na podiu nějaký film, už nevím o čem to bylo. Asi nuda, jinak by mě to zaujalo. Pak sem šel brzo chrápat.

 

Pátek, den 3.

Vztávám brzy, abych šel stát frontu pro registraci na půjčení bugin. Ve frontě u Polaris se dám do řeči nějakou rodinkou a ti mě doporučují, že si mám určitě pujčit verzi s turbem. Oni sice mají doma 1000ccm, ale že chtějí zkusit to turbo a pak že si to možná pořídí. Pak z nich vylezlo, že na takové Dunefest  akce jezdí pořád a své děti berou s sebou od doby, kdy byli malincí.  Syn který měl hádám 26 let a vypadal že neumí ani vyměnit olej, tak ten údajně včera ulomil poloosu na zadním náhonu. Prej je to docela častá závada, pokud se s buginou skáče. Je pravda, že v průběhu dne jsem takových případů viděl víc.

No dělám tedy registraci a starší milá paní, mě taky cpe to že to turbo musím zkusit, že to je pecka. A že jestli si chci zajezdit déle, že si mám objednat všechny verze. Tak tam teda nabouchám všechno.

Nejedu hned, ale musím čekat asi hodinu, což se mně hodí a jdu do stanu Arctic Cat a tam objednávám testovačku také.

 

O hodinu později už sedím ve dvoumístné Side by Side (tak tomu říkají) a čekám že pojedeme. Byla to samozřejmě jízda s průvodcem, kterého nesmíme předjet a stejně tak žádné členy skupiny. Já jsem ale byl předposlední a tak jsem si je vždycky nechal trošku ujet a pak sem tomu mohl sypat pod plným aspoň chvilku. Jeli jsme pěknou trasu s různě hlubokými „vlnami“ s hodně zatáčkami. Poté jsme vjeli na otevřené prostranství a tam dali menší výjezd a sjezd a pár dalších přejetí menších dun.  Kdybych si je vždycky nenechal odjet a jel 50 km/h jak všichni, tak by to byla velká nuda. Ale chápu, že nechtějí, aby jim tam každý zkoušel co to umí a pak se s převrácenou buginou válel na boku.

Tato trasa se opakovala ještě jednou s jednomístnou buginou, ale to jsem si vůbec neužil. Byla hoodně úzká a nestabilní a to jsem nejel rychle. Chtělo se tom přes boudu pořád a tak jsem byl rád že jsem jim to vrátil v celku. Měli bordel v organizaci a turbo na mně nevyšlo. Po nějaké době jdu k těm druhým – Arctic Cat a tam už bylo nachystané. Nejel jsem ale sám a dali ke mně nějakého pána asi 45 let. Řídil první a v těch zatáčkách tomu moc nedával po plynu a hlavně pozdě.. Potom na otevřených dunách to dal mě. Jo, odpich to mělo dobrý, nevim kolik 0-100 km/h, ale sypalo to dobře. Borec jednu dobu přestal mluvit, když jsem si vybral trošku jinou trasu než ostatní a přes horizont jsme se malinko proletěli. Pak jsem tomu zarval do zatáčky a zjistil, že se s tím dá jezdit i po dvou kolech. Do převrácení na bok to mělo daleko, ale pán už křičel: „Opatrně!!!“  Pak jsem to teda zklidnil, bo jsme stejně byli blízko kempu. Všechno jsme v pohodě vrátili a nikdo si na nic nestěžoval.

Ještě jsem skočil do hlavního stanu a zaregistroval se na Sobotní Poker Run. O tom ale později.

 

Brnknul jsem do motoshopu, jestli už jim přišlo moje lanko na spojku a valil pro něj. Údajně tam jezdil i nějaký bus zadara, co vozil lidi z města a zpátky, ale já sem žádný nenašel a tak jsem spoléhal na stopa.

Stopnul jsem mladé lidi, kteří na Dunefestu dělají občerstvení v jednom z velkých hlavních stanů. Borec co řídil se celkem chytal a věděl, kde je Evropa a kde zhruba Česko. Pořád ale nechápaly, že jsem z kanady vzal auto s motorkou a přijel tam do písečných dun. Říkám mu, z kanady je to jen 1000km, to je kousek oproti cesty přímo z Evropy. A holka vedle něho se mě ptá: „1000 čeho?“ No říkám kilometrů a ona: „Ahá“ ale pořád nevěděla. Tak jí říkám asi 600 mil a ona: „Ahá? Tak daleko?“ No ano, byla chytrá :D Jo chápu, že je ve škole neučí všechno, ale že neslyšela o kilometrech sem nečekal..

 

Zpátky ve hře – ne/skáču

Jsem zpátky u mé káry v kempu a během pár minut montuji nové lanko. Oblékám chrániče, zapínám Gopro kamery a jedu. Zastavuji u prudkého výjezdu na začátku větších dun. U výjezdu postává hodně lidí se vším co má motor a hýbe se. Navzájem si dávají závody motorky vs. motorky, motorky vs. čtyřkolky a prostě každý s každým. Najíždím do pomyslné startovací lajny, vedle mě stojí borec s nějakou 450 moto a v pravo další se čtyřkolkou. Kývnem na sebe pálíme to plný na horu. Borec se 450 moto je rychlejší ale čtyřkolku necháváme za námi… Ve výjezdu se směju s otevřenou pusou a ten předemnou mě neskutečně krmí pískem. Je to ale paráda!  Párkrát si to ještě vyjedu, ale pak to tam začíná dost houstnout a skoro se několikrát srážím s dementama, kteří si myslí že jsou tam sami… Takže jedu na průzkum do dun.

Na jednom horizontu vidím skupinu asi 50 lidí a za nimi borce co skáčou na motorkách. Chvilku na ně hledím a říkám si, že toho co se tam ohání kamerou a snaží se něco natočit, toho já z někama znám. Jen pro představu to fungovalo tak, že nahoře duny stálo víc lidí, kteří měli přehled o okolí v místech kde borci dopadali své skoky. Pokud někdo z kolemjedoucích vjel do tohoto prostoru, mávli na sebe a na ty co chtějí skákat znamení, že skok není bezpečný. Bez této organizace by to ani nešlo, protože lidí tam bylo fakt hodně a nechceš aby ti někdo skočil na hlavu.

No přijedu tedy blíž a ptám se borca jestli by mě taky odmávnul, že bych si chtěl taky skočit. A on že jasné a že ať to jedu na 3-jku plný. Pak jsem ho poznal, byl to takový pevnější týpek, kterého znám z videí které mají na youtube a říkají si Dirt Bike Pirates. Mají videa vesměs pouze z dun. Jedu teda na místo rozjezdu a už cítím, že zase dost fouká. Jede mě hlavou, že si konečně poprvé skočím něco většího jak 30m… Mám znamení, že dopad je volný, jedu 2,3 plný a těsně před odrazem mě mávne, že mám stát. Když se to opakuje podruhé, tak jedu za nimi a že co se děje. Vítr za dunou je hooodně silný a dva borce přede mnou to dost rozhodilo a tak že počkáme, až to ustane. Takže jsem si neskočil. Zkoušel jsem se s nimi domluvit, jestli bych mohl skákat třeba na večer anebo příští den a oni jako že jo, že když je uvidím, tak ať se přidám. Ten den foukalo pořád stejně, možná ještě víc a je už jsem nenašel.

A tak jsem jezdil sám a objevoval menší věci, kde jsem viděl i na dopady a skákal spíš malé věci, zkoušel jsem driftovat na prudkých stěnách, dropoval (skákal z převisů) a tak. Občas jsem sledoval jiné samotáře nebo oni mě a pak jsme chvilku jezdili spolu, ale na velké skákání to pořád nebylo, bo vítr byl pořád silný.

Večer když se stmívalo, tak jsem se chtěl přidat do Night ride - noční jízda, která byla trochu organizovaná, tak aby se třeba někteří neztratili. Původně to vypadalo, že se pojede dřív a vracet se budeme za tmy a tak jsem si vzal čelovku, abych byl aspoň trochu vidět. Bylo mě řečeno, že kvůli bezpečnosti bych měl mít normální světla a tak jsem to radši neriskoval. Také jsem nechtěl pokutu od strážníků, kteří kolem kroužili na čtyřkolkách a divně na mě pokukovali. No tak jsem se podíval, jak všichni odjeli a šel koupit burito na večeři.

 

V 10 hodin večer byl na hlavním podiu živý koncert. Hráli nějaký klasický rock. Byl jsem ale utahaný a tak jsem šel brzy spat. Jo a jen tak mimochodem, celá ta oblast byla braná jako veřejný prostor a v americe se na veřejnosti nepije, takže tam lidi vlastně nemohli chlastat.  To vypadalo hrozně divně, hlavně když byl ten koncert. Stejně ale všichni chlastali, ale schovávali to jak se dalo, nebo chlastali v autech a buginách a koncert sledovali z vozidel. To že tam pak po kempu jezdili všichni navátí, to už nikdo moc neřešil. No celkem komedie..

 

Sobota, den 4.

Vstanu asi 7:53 a zjišťuju, že skoro nefouká nebo aspoň v kempu ne. Dávám rychlou snídani a hned sedám na motorku. Je zatažené, trochu chladno a jakoby chtěl padat nějaký mokrý bordel. Projíždím duny, kde zatím není moc lidí, ale pomalu to začíná houstnout, bo asi každý měl za poslední dny toho větru až po krk a chce si taky pojezdit s větším klidem.

Po chvilce brouzdání v dunách, vidím skupinku asi 5 motorkářů, že dělají něco co se mě líbí. Ano, skáčou, zkouší whipy, one hand, no foot a podobné věci. Tak je asi 2 minuty sleduji z povzdálí, jelikož se nechcu hned vtírat. Jeden zajede ke mně a aniž by řekl Zdar, nebo tak něco, tak říká: „3 jku a plný! Pojeď!“ Nemusí říkat dvakrát a už to sypu za ním. Další borec mává a já jedu. První skoky jsem kratší na dopadu, ale je to sranda. Dopad je trošku do transferu (do strany) a to nás baví! Hledím na můj zadní tlumič a nějak se mě nezdá. Až moc se zanořuje při odrazu a při při dopadu jde někdy na doraz. Takže ano zrovna přestává nějak fungovat. Skáču dál a když mě tlumič zklamal a nemůžu se pořádně odrážet, tak řadím 4ku a větší rychlost už mě do dopadu samozřejmě posílá. Někdy i za něj :D

Zkouším to taky whipovat, ale pořád to neumím. Nějaké „one hand“ nebo „no foot“ jde celkem samo, na tom nic není. Po asi 20 minutách blbnutí, chtějí jet borci na jídlo a tak se snažím domluvit další setkání. Říkají mě, kde zhruba kempují a že tam mám přijet, že se domluvíme. Dělali i nějaké video a foto a tak jsem si říkal, že by bylo super se k tomu taky dostat. Když ale odjely a já jsem je zkoušel po nějakém čase najít, tak jsem neuspěl a to mě mrzelo, protože jsem do té doby neměl své video ani foto.

Dobil jsem tedy gopra a že si udělám vlastní záběry :D Něco se povedlo a něco ne. Hlavně samotné skákání na tlumiči, který nefungoval úplně dobře bylo tak trochu risk. Ano z minulosti mám zkušenosti s motorkami s horšími tlumiči a taky jsem na tom skákal. Proletět se ale záchranářským vrtulníkem tam někde v řiti, to se mě zrovna nechtělo.

A jak jsem tak jezdil, zase jako vlk samotář, tak vidím dva týpky, jak skáčou a holka jim dělá „bezpečnostního mávača“.

 Bum, su u nich a klasika: „Možu skákat s vama?“ Byli úplně v klidu. Samozřejmě jejich první otázka, po té co sem na ně promluvil, byla odkud jsem? Tak sem jim to zhruba popsal a oni že super, že poďme zalétat. Jeden borec dával fakt dobře a ten druhý co měl rifle a košilu ten skákal tak nějak zvláštně. A jak jsem se snima bavil, tak ten v riflách říká: „Víš, já jsem se před dvěma rokama zlámal (myslim říkal obě nohy a něco s obratlema) a tak teď zkouším jezdit znovu.“ Říkám mu: „Jo dobré v riflách a bez chráničů.“ On se jen smál. Ale říkal, že už to nebude pokoušet, že už zase fouká a taky že foukalo. Tak jsem rychle taky něco poskákal, ale tlumič byl horší a horší. Na odrazech mě to koplo pokaždé jinak a na dopadech to byly jeby. Myslel jsem, že se povede víc záběrů a taky fotky, ale nic moc z toho nebylo. Fotili jsme na telefon a nějak nezachytili zrovna to, co by bylo hezké. Na fotkách jsem navíc vypadal, jak kdybych si nadělal do nohavic. Vítr pořád sílil a tak jsme se rozloučili a jeli si každý po svém.

 

Před 11 hodinou dopoledne začínal již zmíněný Poker Run. Spočívalo to v tom, že každý kdo se účastnil, dostal mapku, na které bylo zhruba zaznačené stanoviště, které musel najít. Na každém stanovišti si vylosoval kartu a pak se všemi kartami jel na předložení a porovnání kdo má vyšší karty. Pak byly zase nějaké ceny.

Stanovišť bylo 5. Když jsem přijížděl ke druhému, tak jsem se potkal s více lidma, kteří to také hledali a poslední kilometr byl tak trošku závod, což byla sranda. Ale pak jsme stejně stáli frontu, bo tam bylo víc lidí. Při hledání třetího stanoviště mě to začínalo nudit a navíc jsem zjistil, že některé zajímavé místa na řádění jsou bez lidí a beze stop po předchozím ježdění. A tak jsem se na Poker Run vydlábnul a jezdil si svoje blbosti. Jezdil jsem si takový okruh s malými skoky, s nějakými výjezdy, klopenkami, a tak se motal dokola.

Zkoušel jsem i nějaké záběry, ale bez stativu to nebylo ono a stativ, který jsem vyráběl ze suchých klacků mě vždycky ve větru spadl.

 

Zanedlouho se tam začalo sjíždět víc lidí a tak jsem jel hledat další místa. Při šplhání na nekonečně dlouhou a prudkou dunu jsem pak z horizontu v dáli viděl něco, co jsem před tím nikdy v akci neviděl. Bugina - Lopatkové gumy v zadu, motor V8 který byl hooodně poladěný. Pán s tím totiž jezdil po zadních, což jsem zatím znal zase jen z youtube. Tak sem si říkal, že si ho chytnu a zkusím chytit aspoň nějaký záběr na kameru. Motorka má i v písku docela odpich, ale ten V8 nesmysl, to prostě nešlo dohnat. Držel jsem motorku pod plným plynem a čekal, kdy píst udělá pápá a odejde skrz nádrž. Asi 4x mě prostě ujel. Jako, ujel mně vždycky, ale aspoň jednou jsem byl blízko a něco chytl na Gopro. Od oka jsem ho pronásledoval rychlostí něco kolem 80 km/h a když tomu osolil tak po těch zadních hrnul třeba přes 100. Naživo to bylo zajímavé. Samozdřejmě si mě všiml, jak se ho snažím chytit a jak kroutím hlavou že mě to nejde a viděl jsem že ho to hrozně baví :D

 

Pak jsem viděl, že jede někam jinam. Ano, pronásledoval jsem ho, protože jsem tu buginu chtěl!! Viděl jsem, že se chystá dělat menší skoky u jedné duny. On o mně taky pořád věděl a tak jsem na dunu vyjel, omrknul okolí a ukázal mu, že tomu může dupat rychleji a skočit víc. Něco málo poskákal, ale fakt málo. Pak mě zamával, dal mě poslechnout tu symfonii asi 600 koní a odjel. Bylo zase horko a já jsem cítil únavu. Navíc ten zadní tlumič mě fakt sr*l a každý už i menší skok chodil na doraz. Doplnil jsem tedy tekutiny do sebe i do motorky a šel ještě jezdit.

 

Našel jsem místo, kde stála voda a písek kolem byl vlhký, takže v něm byla perfektní trakce. Tak jsem tam chvilku blbnul, driftoval a něco málo natáčel. Když jsem byl celý mokrý, říkal jsem si že (zítra) v neděli je poslední den. Všichni budou odjíždět a já toho už vytečeným tlumičem moc nenajezdím. Navíc na vytažení mojí dodávky zahrabané v písku budu potřebovat buldozer, který zase nebude stíhat.

 

Takže jsem se rozhodl, že pojedu domů ještě ten den odpoledne.

 

Udělal jsem ještě pár posledních fotek a mazal k dodávce. Sbalil můj super přístřešek, zajel jsem se naposled okoupat a po cestě domluvil odtah buldozerem. Vše šlo hladce a tak jsem Dunefest 2015 opouštěl sice o den dříve, ale s klidem a hlavně s tím, že jeden dlouho nesplněný sen jsem proměnil v realitu.

 

Po cestě domů jsem celých těch 1000 km přemýšlel, co to pro mě vlastně znamená. Přemýšlím nad tím pořád i teď po více jak roce, kdy dopisuji tento článek. Byla to neskutečná paráda a poznání něčeho úplně nového. Pořád mě ale trochu mrzí, že jsem tam byl sám. Sám bez žádného aspoň malého zázemí kámošů. Proto jsem musel jezdit opatrně a bál se tak zkoušet více věcí, které se na místě nabízeli.

Takže to znamená jen jedno. Podniknu podobný trip znovu a to ve více lidech, s novou motorkou a novými tlumiči. Zatím je v plánu jaro 2017, předběžné místo někde v Californii USA…

Tady je odkaz na video které jsem vytvořil   https://www.youtube.com/watch?v=IU1EvL8mVic

Nezapoměňte si plnit své sny...

Ivan

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE