Krotký Divoký západ

Na tuhle výpravu jsem se chystal pěknou řádku let. Minimálně tři roky jsme budoucí trasu na dálku ladili s mým česko-švédským kamarádem Tomasem. On v Utahu a Coloradu mnoho let žil, takže měl tipy, kam přesně jet a co stojí za vidění. Lakonicky pravil, že Route 66 je reklamní bouda a že „tam teda fakt není krom pár barů a narafičenejch replik dobovejch benzinek lautr nic k vidění a furt jen jedeš nekonečnou prázdnotou“.

Tím se můj původní plán projet na motocyklu trasu z Chicaga do L. A. po šestašedesátce postupně měnil na výpravu jen po státech Divokého západu s návštěvami poutavých míst, národních parků a jízdou přes Skalisté hory. I ta původní idea jet celou cestu na motorce byla postupně změněna na část cesty motorkou a část autem. Původně právě kvůli Tomasovi, který by to celé na motorce dle svých slov jet nechtěl. Nakonec ta volba přišla dobrá i mně samému. S ohledem na finance i kvůli pohodlí. Poslední zimu před odletem do Ameriky bylo totiž už skoro jisté, že na tuhle výpravu nikoho z kámošů nenalákám, a když budu chtít Divoký západ projet, budu se tam muset vydat úplně sám. Jistě! Nejspíš by šlo sehnat někoho cizího, kdo by o obdobnou výpravu stál. Nebo bych se naopak mohl já sám přidat k nějaké cizí výpravě. Jenže to by v obou případech znamenalo, že se budu muset přizpůsobit jak výběrem míst, tak trasou ostatním, což se mi nechtělo. Protože po tak dlouhém plánování jsem se těšil, že právě ta mnou vytipovaná místa uvidím. A zkušenosti z minulých výprav mě navíc odradily od společných cest s nevyzkoušenými parťáky…

A když společnou cestu v předjaří roku 2019 odmítla i má tehdejší rychlopřítelkyně, definitivně padlo rozhodnutí, že do Ameriky poletím sám a výpravu realizuji jako jednomužně objevitelskou. První půlku výpravy a dva státy – Montanu a Wyoming projedu na motorce, protože to byl ten původní raison d’être, a druhou část a s ní další čtyři státy pak autem. Obojí si pronajmu. U té motorky mi dlouho vrtalo hlavou, zda si ve státech spíše nějakou šikovnou starší nekoupit a po skončení si ji poslat domů. No jo, jenže ouha, pojistit se jako Neameričan bez trvalého pobytu téměř nejde, respektive je to komplikované a velice drahé. A také částka za poslání motorky do Evropy je v poměru k ceně ojetiny vysoká. Proto jsem nakonec zvolil Evropany vyzkoušenou americkou síť půjčoven motocyklů Eagle Rider. Volba termínu výpravy padla na červen, kdy bývá menší turistický ruch, ale už je dostatečně teplo na motorku i na severu, a to i na případné spaní pod stanem. Tedy aspoň jsem se tak domníval… Den odletu nakonec pozitivně ovlivnilo i mé poněkud neočekávané ukončení pracovního poměru, ze kterého jsem byl odejit s poměrně uklidňujícím odstupným ke konci dubna. Tím nastala v mém životě naprosto neobvyklá situace, kdy byly k dispozici jak peníze, (občas se přihodí), tak zároveň i dostatek volného času (věc pro mě téměř neznámá). Šlo tedy delší a dražší výpravu uskutečnit.

Volba start-placu padla na město Billings v Montaně, kam lze přiletět a je tam i pobočka půjčovny Eagle Rider. Zároveň se tohle město ukázalo jako příhodné startovní místo na motovýpravu do Skalistých hor směrem jihovýchodním a Little Bighornu západním.

Devátého června vstávám opravdu časně ve 4:30 a známá drožkářka mě lehce vystreslého veze na ruzyňské letiště. Znáte to, jestli mi to neuletí, jestli mám všechno, jestli jsem zamknul… Odlétám v 6:20 a letím celkem pohodově přes Amsterodam do Salt Lake City v Utahu, kde vystojím delší frontu u přátelsky žvanivého imigračního důstojníka a vstupuji bez problémů do USA. Akorát mi tu kvůli frontě uletělo éro do Montany! Kdyby se úředníci tak nevykecávali… No, berou mě bez řečí do dalšího tryskáče, startujícího o hoďku pozdějc, takže můžu být vyzvednut na letišti v Billings ve slunečném pozdním odpoledni veselou hotelovou řidičkou. Cestou jen tak vedeme řeči a dozvídám se, že je dle jejích slov rusko-německého původu. Moment vyjeveně zírám, páč to bych u černošky rozhodně netipoval. Ale co, třeba to tak je. Pohodlně mě přiváží k většímu a venkoncem útulnému hotelu Billings Convention Center.  Právě tady, na okraji města mám v půjčovně dva měsíce dopředu zamluvenou mašinu Harley Davidson Street Glide, jak se říká v plný palbě a pro jistotu i s plnou pojistkou. Nejlevnější to tedy nebylo. Od pondělka do pátku, tedy přesně 96 hodin, koštuje bratru 21 tisíc korun. No neber to! Večer courám po okolí a procházím si cestu až ke kovbojskému obchodu Boot Barn, kde si druhý den chci nakoupit. Ale jdu spát brzy, díky jet lagu padám do hajan už před devátou, utahaný jako kotě. Usínám ve 20:45.

Vstávat se mi moc nechce, ale jdu se nadlábnout. U snídaně se se mnou dává do řeči starší chlápek od vedlejšího stolu. Chvíli nezávazně švitoří, pak vyzvídá a místy pokládá i otázky dost na tělo. Tahle debata mě drobet zaskočila, ale opulentní snídaně byla super, tak to házím za hlavu. Pak rázuji znovu do kšeftu a kupuji si parádní westernové boty, domnívaje se, že bez nich by to cestování na Harleyi po Divokém západě prostě nebylo ono. K tomu beru ještě fakt supr džíny z tlusté džínoviny! Takové jsem v Česku neviděl snad 25 let. (Jestli tedy vlastně vůbec někdy…) Od hotelu to je do kvelbu asi tři kiláky, říkám si, že se zase projdu. Cestou mi k mému překvapení asi třikrát někdo zastavil, vždy s dotazem, zda nepotřebuji pomoct. Vidět jít někoho pěšky zřejmě nebývá v Montaně úplně běžné… Takže nakoupeno, zabaleno a vzhůru za dobrodružstvím! K půjčovně mě zase odvezla včerejší hotelová řidička a přesně v poledne dorazil do jinak ten den zavřené provozovny i její usměvavý majitel Ed. Po potřesení rukou se mnou sepisuje papír o pronájmu, dává několik fajn rad, kam jet (později mu za ně v duši děkuji), a především mě upozorňuje na Black Ice, tedy černý led, který z Česka skutečně neznám. Mám v úmyslu frčet do Yellowstonu přes Skalisté hory průsmykem Medvědího zubu, což je vzhledem k nadmořské výšce i v červnu velmi studené místo s promrzlou silnicí. A jak teče voda z tajícího sněhu, na silnici rovnou namrzá, tváříc se ovšem jen jako mokrý flek. Ed radí vjet na taková mokře vypadající místa silnice vždy rovně, případně i s vymáčknutou spojkou, jinak si motorka hned chce lehnout. Později budu potkávat vysoko v horách u Quad Creek několik takových míst a budu je přejíždět sakra opatrně…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE