Cesta cest Route 66 a ještě něco navíc

Den 14 – Boulder City, Nevada – Las Vegas, Nevada (78 km)

Druhý den ráno po snídani v přilehlé restauraci nás čeká jen asi 10 km vzdálená slavná Hoover Dam. Při příjezdu nás ještě lustrují (vlastně se jen ptají, jestli u sebe nemáme nějakou zbraň) a pak už jedeme po přehradní hrázi na druhou stranu, kde zastavujeme a jdeme si to celé pořádně prohlédnout. Dříve se tudy jezdilo právě přes hráz, ale dnes je tato cesta slepá a končí vyhlídkou na kopci na druhé straně. Veškerá tranzitní doprava používá fakt hodně vysoký dálniční most, který tu nad údolím pod přehradou otevřeli v roce 2010.

Pár zajímavostí k Hoover Dam – bez této přehrady by (nejen) Las Vegas nemohlo existovat, zásobuje ho vodou i elektřinou, když už se někdo kdysi rozhodl, že uprostřed pouště postaví kasina a hotely. Původně se jmenovala Boulder Dam, ale v roce 1947 jí přejmenovali na Hoover Dam podle prezidenta Herberta Hoovera. Otevřeli ji v roce 1936, pouhé 3 roky po tom, co začali lít beton – musela to být strašná makačka, vzhledem k tehdejším stavebním technologiím, skále a monstrózním rozměrům stavby (výška hráze je 221 m). Jezero, které se tím vytvořilo (Lake Meade), je největší zásobárnou vody v celých Spojených státech. V přehradě je celkem 19 turbín o celkovém výkonu přibližně stejném jako Temelín, ale za rok vyrobí ve srovnání s naší jadernou elektrárnou ani ne třetinu elektrické energie. Roční množství vyrobené energie samozřejmě kolísá mj. i podle toho, kolik je vody – nejvíce v roce 1984, kdy byla přehrada plná po okraj. Hoover Dam v poslední době nabývá na významu z hlediska zadržování vody - přehradní jezero vysychá, v současnosti je asi 20 metrů pod úrovní hráze a začínají se tak znovu řešit mezinárodní dohody ohledně garantovaných průtoků na dolním toku řeky Colorado, která pokračuje až do Mexika. Nicméně kapacita jezera zůstává obrovská…

Vyhlídka na celou stavbu vás ohromí, zastavujeme u přístřešku a v tom hrozném horku si dáváme zmrzlinu a kocháme se. Jak jsem zmínil, hladina již od 80. let minulého století klesá a bílé zbarvení skal prozrazuje, kam až původně sahala. Nicméně prý jen z té zásoby vody, co tam je teď bez přítoků, vydrží 10 let, tak držíme palce.

Když jsme se do sytosti ukochali, míříme do Las Vegas. Brutální vedro přimělo Davida s Jirkou převlíknout se do kraťasů, jenomže na HD máte mezi nohama monumentální sálající dvouválec, kterého není radno se dotýkat holou nohou, nebyla to nakonec velká výhoda. Projíždíme přes Strip -  hlavní ulici, kterou lemují hotely a zmenšené kopie pamětihodností z celého světa – zmenšeninu Eiffelovku, Montgolfieru, benátský most Rialto, náměstí svatého Marka a tak dále. Ubytovali jsme se v Mirage, hotel z hlediska výbavy zcela standardní, bez snídaně, jen rozměry obrovský, ale podle místních měřítek nic extra – jen 3044 pokojů – největší místní ubytovací zařízení tu má přes 7000 pokojů. Já patřím spíše ke skupině lidí, kteří nad Las Vegas ohrnují nos, ale je pravda, že z hlediska představení, koncertů a třeba i boxerských zápasů tu najdete absolutní špičku. Na vybrané akce sem létají chartery z Evropy a protože je letiště uprostřed města, přesun po přistání je fakt rychlý. My jsme si ze všeho možného vybrali Beatles od Cirque de Sollei přímo v našem hotelu. Představení nádherné a na výpravu a složitost scény tak brutální, že ho nikde jinde určitě neuvidíte. Večer se procházíme po Stripu, začínáme v Benátkách. Je tu normálně vodní kanál, který zvenku pokračuje do útrob obrovské budovy, kde najdete ulice i náměstí se stropem vybarveným a nasvíceným jako obloha. Vodní kanál brázdí americké gondoly na elektriku s pravými americkými gondoliéry.

„A vy pracujete jako co?“

„Jako gondoliér!“

„Fakt? To je super!“

„V Las Vegas…“

„Aha….“

V Las Vegas nejdete prostě všechno. Co mě teda dostalo byly eskalátory v kopii benátského Rialto mostu, pro mě zosobnění atmosféry Las Vegas – zkrátka esence konzumního života. Nijak to nekritizuju, jen konstatuju. Pokračujeme k Belagiu s nádherným představením s vodotryskem každých 15 minut. Vracíme se po druhé straně zpátky, kolem Eiffelovky a přes kasina, dostal jsem po cestě snad 10 nabídek místních eskort servisů až do hotelového pokoje. Samozřejmě nevyužívám :). Zahráli jsme si jen trochu ruletu a nějaké automaty, ale nejvíc času jsme paradoxně strávili u automatu, kde se sází na koně, jenže jsou plastový a běhaj, teda pohybujou se, pod skleněnou kupolí před vámi… Jdeme spát až dlouho po půlnoci.

Den 15 – Las Vegas, Nevada – Big Bear Lake, Kalifornie (412 km)

Vstáváme a jdeme na snídani do restaurace přímo dole na place mezi hracími stoly a automaty – tady to frčí non-stop. Sedáme na motorky a vyrážíme cestou ještě na výstavku jedné dílny na úpravu aut a motorek na předměstí. Je to kombinace klasických amerických korábů, heavy metalu, lebek a zkřížených hnátů – holt trochu jinej gang.

Pak ještě krátce na čumendu a někteří i na nákup do asi nejznámější zastavárny na světě z toho seriálu, co jste mohli vidět v TV. A pak už hurá pryč na západ do Red Rock National Park. Jak název napovídá, poté, co zaplatíme 5 dolarů za motorku, můžeme se projet po 18 mil dlouhé jednosměrné silnici, kolem krásných červených skal, podobné jsme zatím neviděli.

Pak už mažeme na jih po dálnici přes údolí, kde na nás nejdříve zapnou fén a poté dokonce horkovzdušnou pistoli. Je to jen lehká ochutnávka toho, co bychom zažili při cestě přes Death Valley, které je 200 km severně. Zastavujeme na odpočívadle, abychom po cestě neusnuli. Pokračujeme totální pustinou, díra všech děr futrál a koukáme, kolik nám zbývá benzínu. A ejhle, nejbližší benzínka 60 km a motorka ukazuje dojezd 60 km! Lehce znervózňujeme a zpomalujeme na optimální rychlost. V nejhorším dáme zásoby dohromady a vyšleme někoho spolehlivého pro kanystr benzínu. To mi připomíná, že naše motorky si zaslouží jednu pochvalu, motor je úsporný a nádrž americky velká, takže dojezd na plnou se blíží 430 km, což se v těchto končinách fakt hodí!

Nakonec jsme to dojeli všichni, načepovali a než nám zapadne slunce, pokračujeme do kopců přes hřeben do cíle dnešního dne u jezera Big Bear Lake. Jak si tak užíváme zatáček, tak na hřebeni potkáváme v šeru u silnice stopující turistku s baťohem větším než ona. David nás na ní upozornil, že prý vypadala dost zoufale a že se pojede podívat zpět, jestli nepotřebuje pomoc. Jel jsem s ním. Potřebovala… Sešla z „Pacific Crest Trail“ (trasy dlouhé 4300 km, chodí se od hranice s Mexikem až do Kanady). Má domluvené ubytko kousek od našeho hotelu, ale nějak se zpozdila a za šera se fakt blbě stopuje. David nakládá obrovský baťoh a já slečnu, drží se mě jako klíště, v životě prý nejela na motorce. Odvážíme jí až na místo, děkuje nám nastotisíckrát a my máme dobrý pocit a kolegové hromadu oplzlých fórů. Ubytováváme se v krásném hotelu v městečku, kam se v zimě jezdí lyžovat.

Den 16 – Big Bear Lake, Kalifornie – Santa Monica, Los Angeles, Kalifornie (216 km)

Druhý den na nás původně čekala nádherná cesta na kopcích nad LA, některé mají i přes 3000 metrů, jenomže oblačnost je proklatě nízko, už po pár kilometrech vjíždíme do mraků, je brutální mlha a kosa, mlží se úplně všechno a ve vyšších polohách to vypadá, že sněží a to teda fakt nejde. Takže po pár km sjíždíme do údolí do LA a jedeme po dálnici směrem k Mulholland drive. Po dálnici přes město bychom tam měli být rychle, ale při pohledu na mapu je to po ní přes 120 km! Takže valíme podle navigace na motorce, občas nějaká zácpa na 6-ti proudé silnici, holt opravdu každý tady má auto. To, že relativně volný pruh úplně vlevo pro auta se 2 a více cestujícími mohou využívat i motorkáři se dozvídáme až druhý den od taxikáře při cestě na letiště… Ale dá se to vydržet, vyjíždíme na kopce na Mullholland drive a projíždíme jí – má celkem 34 kilometrů a nabízí nádherné výhledy na milionářské vily a LA máme jak na dlani.

Fotíme a točíme a je to krása. Když jsme ji skoro celou projeli, míříme po dálnici do hotelu přímo u slavného mola v Santa Monice, kde formálně končí Route 66. Všichni se tam fotí u cedule, ale my jsme ji opravdu projeli!!! Na molu nechybí hromada atrakcí, takže procházíme, prohlížíme si shora nekonečnou pláž a jdeme na jídlo do Bubba Gump Shrimp, kde dělají krevety na milion způsobů, název se inspiroval Forrestem Gumpem, ale jinak s filmem ani Tomem Hanksem nemá nic společného. Jídlo, které jsme si tam dali, bylo nejhorší za celou naši cestu…

Večer jsme ještě přemýšleli, kam vyrazíme. Jelikož se Jirka skoro v každém městě ptal jestli tu mají kino, tak nakonec s některými z nás vyrazil na Avengers. Sehnali jsme místa jen do první řady, což zase tak nenadchne, ale v superpohodlných nastavitelných sedadlech se o nás hromadně pokoušel spánek a bylo to fajn…

Den 17 - poslední...

Ráno sedáme na motorky a jedeme je vrátit, cestou ještě trochu bloudíme a hledáme benzínku. V půjčovně vracíme stroje, už se tam chystá parta Němců před důchodem na Route 66 ve druhém směru. Jak jsme to jeli, tak druhý směr nedává smysl – to nejlepší musíte zažít ve druhé půlce a ne na začátku… Týpek přejímá motorku, líčím mu všechny závady, které mě na fungl nové motorce u nás k dostání za více než 750 000 Kč potkaly (i v USA je HD luxusním zbožím). Týpek ani nehne brvou, krčí ramenama a říká: „Je to Harley, to se bude furt zlobit a lidi si to stejně koupí“, pak přiznává, že má Hondu a je spokojenej. Něco to vypovídá, určitě by ji ojetou dokázal od svého zaměstnavatele koupit za dobrou cenu, ale evidentně nechtěl. Já jsem z HD vyléčenej, ale na tuto cestu to prostě na ničem jiném nešlo.

Vydáváme se na Hollywood Boulevard, procházíme po chodníku slávy a najímáme si kavkobus, který nás vozí po West Hollywoodu a ukazuje vily, kde prý bydlel třeba Al Pacino. Překvapivě, ceny standardních domů jsou tu naprosto srovnatelné s relativně normálním rodinným domem v Praze. Po cestě potkáváme samozřejmě hromady luxusních aut, jen nechápu, kam jezdí supersporty pro benzín 98ku jsem tu nikde u benzínky neviděl…

Večer vyrážíme na letiště a hurá přes Londýn domů! Jenomže, letadlo z neznámého důvodu ne a ne odletět, až jsme přišli o veškerý náskok proti letovému plánu, v Londýně přistáváme se zpožděním a spoj do Prahy už je pryč. Rozdělili nás do několika skupin, někdo letí ještě ten den přes Brusel, někdo musí v Londýně přečkat noc a druhý den přes Curych, já letěl brzo ráno přes Frankfurt. Nakonec jsme ale všichni i se zavazadly v pořádku dorazili.

Vážení, byla to pecka a strašně to uteklo... Nádherných 5360 km, nejvyšší bod naší cesty ležel ve výšce 2750 m, na motorce jsme seděli celkem 15 dnů s jednodenní pauzou v Page. Jestli chcete vidět pamětihodnosti, všude zastavovat, všechno důkladně projít okouknout a pak to se všemi detailně probrat a podělit se, tak by vás to takhle rychle neuspokojilo. Ale já to mám jinak, mě baví jet a klidně mnoho hodin denně a kochat se jen ze sedla motorky a možná někde na chvilku zastavit. I tak se dá Route 66 (a v našem případě ještě něco navíc) projet a užít si to. Přeci jen bych to ale ideálně o několik dnů protáhnul, bylo by to trochu víc v pohodě.

A jak jsme si splnili sen, tak řešíme, kam pojedeme příště :).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE