Blue Ridge Parkway & Deal´s Gap

Cesta Blue Ridge Parkway neboli “Modrá Hřebenovka” se kroutí jako had 469 mil (755 km) kolem vrcholů jižní části Apalačských hor a není jako každá jiná - pro jízdu na motorce je jako stvořená. Jedna zatáčka střídá druhou, bezchybný asfalt, nevelký provoz, dech beroucí výhledy...

Blue Ridge Parkway se klikatí přes státy Virginie a Severní Karolínu a spojuje dva národní parky USA - Great Smoky Mountains a Shenandoah, začíná u města Waynesboro (Virginie) a končí u města Cherokee (Severní Karolína). V roce 2010 Parkway oslavila své 75. výročí.
Cestu můžete zahájit buď od začátku, nultou mílí v místě zvaném Rockfish Gap poblíž města Waynesboro ve Virginii, což je severní část Park Ridge, která přímo navazuje na vjezd do národního parku Shenandoah anebo to vzít obráceně.
Já osobně, doporučuji jet Blue Ridge Parkway směrem od konce, tj. zahájit trip na 469 míli v Cherokézské rezervaci a to hned ze dvou důvodů:

za prvé skončíte právě u vjezdu do národního parku Shenandoah, který rozhodně doporučuji také projet, je to úžasné zakončení celé cesty a

za druhé vjezd na Blue Ridge Parkway můžete zahájit malou zajížďkou a zároveň tréningem, protože co čert nechtěl, od konce (či nyní začátku) cesty je, coby kamenem dohodil, skryta v lesích slavná motorkářská klikatice č. 129 – Deal´s Gap neboli Dragon´s Tail! Dračí ocas má v úseku dlouhém 11 mil (17,7 km) strašně moc = 318 technicky různě náročných zatáček, které vás probudí a prověří, přičemž v následujících dnech při jízdě po Blue Ridge Parkway budete v zatáčkách již jen odpočívat a po důkladné přípravě na Dragonu si dovolíte se i kochat.

Tato vyhlášená motorkářská “atrakce” překonává výškový rozdíl více než 1000 stop (305 m) a jak uvádějí informační brožurky, je největší bikerskou výzvou v USA plnou adrenalinu a bláznů. Hoši, motorkáři z Chicaga, dříve pravidelně pořádali výlety do Tennessee výhradně za účelem návštěvy této moto-horské dráhy. Ubytovali se v hotelu a pak dennodenně jezdili nahoru a dolů, dokud se většinou někdo neroztřískal. Tomu, pravda, nerozumím, ale je-li cesta legendou, byla jsem zvědavá, jak vypadá...
No a, z mého pohledu asi takhle: Samá ostrá slepá zatáčka a v lese!, takže není na co čučet (né že by jste teda měli moc času na rozhlížení); co chvíli se v zajímavém místě objeví fotografové, kteří před vás sice naštěstí neskáčou znenadání z křoví, ale stejně mě tam netěšili; značný provoz – občas vás blokují auta (mě to povětšinou nevadilo, protože jsem byla také za turistu a rozhodně jsem neměla závodní ambice); policajti často měří a hlídají vaši bezpečnost. V lese kolem (kam jsem se naštěstí nedostala) není nouze o náhradní díly a seženete zde prý kousek plastu naprosto z čehokoli. V úpatí kopce je toho důkazem tzv. strom hanby ověšený zbytky rozšmelcovaných mašin.
Rovněž i zde (jako u každé pořádné atrakce v USA) nechybí obchod se suvenýry a restaurace. Okolo toho všeho obří parking plný mašin možných i nemožných, na mě prostě moc lidí najednou. Jsem ráda, že jsem to viděla a projela, ale těšila jsem se do klidu hor a prázdných silnic.

Dračí ocas má za sebou bohatou historii jako indiánská lovecká stezka a později jako oblíbené místo útoků „amerických partyzánů“ během občanské války, kdy se zde tito záškodníci snažili zastavit postup unijních vojsk. Dokud ale Dragon´s tail neobjevili motorkáři, byla to jen zapadlá odporně klikatá a strmá místní cesta. Natáčely se zde scény filmu Thunder Road/Hromská cesta s Robertem Mitchumem, 1958 nebo také Fugitive/Uprchlík, 1993 s Harrisonem Fordem.

Jo, a že na Deal´s Gapu nebylo na co koukat, není vlastně tak docela pravda, protože takového majestátního jezdce jsem ještě ani zde v USA doposud nepotkala (viz foto, posuďte sami), to byl fakt kusanec, pod kterým Hayabusa vypadala jako minibike.
No, a ti fotografové také nejsou nakonec k zahození, protože si posléze můžete vyhledat a zakoupit na internetu snímky vaší maličkosti, kterak projíždíte tou či onou zatáčkou.

Prokličkovat slavný Dračí ocas vám zabere tak 30 – 45 min při neagresivní jízdě se středně hustým provozem. A teď už hurá směrem k Blue Ridge Parkway.

Řeknu vám – tam jsou PANORÁMATA! Blue Ridge Parkway je jednoznačně kochací cesta, která vás, ale zároveň díky nesčetným zatáčkám nenechá usnout. Výlet je asi nejlepší uskutečnit na jaře, nebo na podzim (i když i léto bude ok), krajina je v těchto ročních obdobích nejmalebnější. Jaro je svěží, stromy jasně zelené, koberce drobounkých modrých květinek lemují cestu a zvířátka se radují… podzim bude zase nádherně barevný. Přes zimu je cesta na mnoha místech kvůli sněhu uzavřena, a pokud by jste hodlali vyrazit brzy z jara je rovněž dobré se předem informovat, zda-li jsou již otevřeny všechny její úseky. Infocentra plná nejrůznějších suvenýrů a další zázemí okolo cesty jsou v provozu od konce května do října. Rangeři obsluhující centra pro návštěvníky jsou velmi milí a zodpoví vám kdejakou záludnou otázku. My jsme měli to štěstí a zastihli jednoho brzy zrána při vztyčování vlajky – vztyčil, poodstoupil pár kroků vzad stále hledíc na vlajku a zasalutoval, aniž by tušil, že má diváky. Tomu se říká národní hrdost, až nás to dojalo.

Blue Ridge Parkway je nejdelší cesta v Americe vedoucí mimo města. Jedete stále po hlavní, bez stopek a semaforů a nepotkáte zde žádné autobusy plné turistů, neboť komerčním vozidlům je zde vjezd zakázán. Kvůli tankování je potřeba sjet dolů do blízkých měst, protože přímo na cestě není benzínová pumpa žádná. Cestu lemují pouze malá horská městečka a staré farmářské usedlosti. Část cesty skryta v horách, od nulté po 103 míli Parkway volně kopíruje slavná Appalačská stezka pro pěší.

Cestovní rychlost je omezena na 45 mph (72 km/h), my jsme ji brali většinou spíše jako doporučenou a jeli v průměru tak o 10-15 mph rychleji. Ovšem vždy je nutné se pozorně rozhlížet, protože zvířátka se zde vyskytují hojně (hadi, ptáci, čipmankové, psouni, srny, v noci skunkové, medvídci mývalové a vačice, brzy ráno a za soumraku zase lišky a malí černí medvídkové). Jestřábi vám krouží nad hlavou a vy se cítíte volně skoro jako oni, letíte vpřed krajinou s nikde nekončícími výhledy na úchvatné vrcholky Apalačských hor okolo. Silnice je ve výborném stavu, a pokud má nějakou vadu na kráse, upozorní vás na to dopředu značka.
Potom čekáte kdy už ty díry a hrby konečně přijdou a posléze zjistíte, že to byla asi ta jizvička v asfaltu či jiný nepovšímnutíhodný kaz, takže v tomto ohledu jako i v jiných, naprostý luxus. Pozor si je třeba dávat jen na ta zvířátka a potom také na občasný štěrk na silnici, který se sem dostane z příjezdových cest k usedlostem, nebo kamínky padají z okolních skal. Zajímavá jsou moc pěkná dřevěná svodidla, kterými je cesta lemovaná.

Stavba Blue Ridge Parkway byla započata v roce 1935 a cesta i její okolí má bohatou a zajímavou historii, o níž si můžete vždy něco málo počíst z informačních cedulí umístěných snad na každé z vyhlídek. Míst určených k zastavení a odpočinku je zde nepočítaně.
Projet celou Blue Ridge Parkway i s parkem Shenandoah vám zabere 2 dny, ale záleží na tom, jak dlouho hodláte sedět v sedle, však víte. Ubytovat se můžete v jednom z 9-ti kempů situovaných v blízkosti cesty nebo sjet hledat nocleh do hotelů a motelů blízkých měst.

Cesta národním parkem Shenandoah se táhne dalších 105 mil (169 km) po vrcholcích hor, ve stejném stylu jako celá Blue Ridge, jen výhledy (po cestě je 75 vyhlídek) jsou snad ještě úchvatnější, zeleň zelenější a zvířátek o něco více. Vstup do parku je zpoplatněn: 10 USD osoba. V národním parku je rychlost většinou kvůli bezpečnosti zvířat omezena na 35 mph (56 km/h).

Ubytovat se v parku není problém a to buď v kempu, nebo penzionu. O volných ubytovacích kapacitách informuje cedule ihned u vjezdu do parku nebo se můžete zeptat kdekoli po cestě na jedné ze stanic strážců parku – Rangerů. My jsme vjeli do parku navečer, cca 3 hodiny před setměním a Ranger nám doporučil k ubytování hned první z kempů v místě zvaném Loft Mountain. Kemp je zde rozlehlý (cca 150 míst k noclehu, každé s vlastním parkovacím stáním) a moc pěkně udržovaný jako snad většina kempů v Americe. Cena 15 USD za noc.

Zde jsme při vjezdu do kempu měli to štěstí spatřit našeho druhého medvěda po cestě a tentokráte on na nás čučel jako my na něj, takže jsme měli čas si dobře prohlédnout jeho hezký růžový čumák. (První medvěd nám proběhl pod okny mexické restaurace, když jsme se sjeli do blízkého města najíst. Už měl chudák v patách policajty.)

V parku se podobně jako na celé Blue Ridge Parkway nenachází žádná čerpací stanice krom jediné, situované zhruba v polovině cesty v místě zvaném Big Meadows. Pumpa s jediným stojanem a kupodivu nejlevnějším benzínem po cestě vůbec.
Celý výlet můžete třeba propojit s trochou městské turistiky, protože Washington, DC není od konce parku Shenandoah ve Front Royal, VA už daleko. Po dálnici č. 66 zhruba hodinu a půl (70 mil/113 km). Bílý dům a trocha muzeí nemůže škodit.

Fontana Dam – je součástí systému přehrad na řece Little Tennessee River. Je vysoká 480 stop (150 m), slouží jako vodní elektrárna a pomáhá regulovat hladinu vody při povodních. V době svého dokončení ve 40. letech byla čtvrtou nejvyšší přehradou na světě, dnes je největší přehradou východní části Spojených Států. Po vršku přehrady vede Appalačská stezka.
Cherokee – město leží na hranici národního parku The Smoky Mountains a je centrem pro východní větve kmene Čerokíů. Zajímavostí je, že ve většině indiánských rezervací ve Spojených státech najdete super kasino a výjimkou není ani Cherokee. Kasino v Cherokee je megastavba, kterou s jistotou identifikujete z vyhlídky na Blue Ridge Parkway. Kasina, bingo a vůbec hazard všeho druhu má v Indiánských rezervacích pré, protože kmenová území mají svou suverenitu a vláda zde má jen omezené možnosti regulace. Soudní procesy, kterými si Indiáni vybojovali svá práva na tuto suverenitu (včt. osvobození od plátcovství státních daní) započaly v 70. letech a pokračují dodnes. (V základu vše upravuje tzv. Indian Gambling Regulatory act z roku 1988, podepsaný Ronaldem Reaganem.) Poté co vyhrajete miliony, vydejte se do Oconaluftee, indiánské vesnice, která stojí za návštěvu. Zde v návštěvnickém centru a muzeu můžete shlédnout interaktivní výstavu s představením indiánských tanců a tradičních řemesel.

Biltmore Estate – výjimečná nemovitost nacházející se v největším městě při cestě, v Asheville. Tento domeček nebo spíš megavilu stavělo 1000 dělníků 6 let a byla dokončena v roce 1895. Svou rozlohou podlaží o čtyřech akrech je stále nejrozlehlejším soukromým domem v Americe.
Cherohala Skyway – cesta, která slibuje podobné zážitky jako její slavnější kolega Dračí ocas. Cherohala Skyway na cestu č. 129 přímo navazuje, takže je možné udělat si malou okružní jízdu a projet si Dragon´s tail i Skyway v jednom kole. Místní motorkáři vyzdvihovali Skyway do nebes, prý je rozhodně ještě lepší jak stodvacetdevítka. Já ji jet chtěla, ale při tomto tripu to nevyšlo, takže jsme si ji nechali na příště.

Na této cestě jsem prověřila svou novou Ninju 650, která se více než osvědčila a celou cestu jsme si spolu moc užily, protože poslední dobou jsem z důvodu zajišťování koláčů (rozuměj – stále v práci) nevytáhla paty z domu. Dělání možná někomu všechny smutky zahání a práce jej osvobozuje, ale jistě i u vás to funguje jen do jisté míry. A já se otevřeně přiznávám, že smutky mi spolehlivěji než jakákoli práce zažene výlet. Počítám, že většina z vás je na tom podobně a tak vám přeji, ať brzy vyrazíte také někam do dáli, ať už za oceán nebo jinam a těším se na vaše zážitky v cestopisech.