Americkým Jihozápadem

Colorado

Ouray a Red Mountain Pass

Typická americká snídaně, skládající se divoké kombinace vajec, slaniny, choriza, hash-browns, něčeho sladkého a kdoví čeho ještě, je pro tentokrát navíc okořeněna skutečností, že naše servírka má české kořeny. Předpověď počasí se nelepší a původně plánované přibližně pětidenní ježdění po Coloradských pasech osekáváme na jednodenní přejezd do Duranga. Z Grand Junction vyrážíme jihozápadním směrem po silnici 141. Trasa je velmi příjemná a kopíruje západní okraj Uncompahgre National Forest, který již v tuto roční dobu hraje všemi barvami podzimu. Kousek za Naturitou odbočujeme na silnici 145. Neustále stoupáme výše a okolní krajina začíná pozvolna měnit svůj charakter spolu s tím, jak se na pozadí začínají objevovat první vysokohorské štíty. Projíždíme přes Ridgeway a dostáváme se do městečka Ouray, malebně odpočívajícího v sevření okolních velehor. Cesta z Ouray vede přes San Juan National Forest a je to naprostá Coloradská klasika s horskými pasy vysoko nad 3000m (Red Mountain Pass 3358m, Molas Pass 3325m). Do Duranga přijíždíme absolutně vymrzlí, s odřenými stupačkami, ale nadmíru spokojení. Za zmínku ještě stojí incident, který se odehrává na Molas Pass. Během zhotovování fotodokumentace přistupuje k Radkovi sveřepě vypadající domorodec a ukazujíc na naše vlajky se dožaduje informace, ze které části Německa pocházíme. Snažíme se marně tomuto zvídavému muži vysvětlit, že nejsme Němci a že Česká Republika je samostatný stát. Vysvětlování se nesetkává příliš s pochopením a Radek se tedy snaží věc přiblížit přirovnáním k Mexiku a Spojeným Státům. To se zdá ovšm vnáší do celé věci ještě víc nepochopení a je evidentní, že domorodec nakonec odjíždí s pocitem, že mezi Německem a Mexikem existuje jakási tajemná souvislost, které musí přijít na kloub.

Nové Mexiko

Chama

Ráno při výjezdu z Duranga bloudíme o něco déle než je pro nás obvyklé. Nakonec přeci jen nabíráme správný kurz a vyrážíme směrem na Nové Mexiko. Projíždíme něčím co nemá daleko k písečné bouři. V Bloomfieldu se stáčíme na východ, vítr se nám tak dostává do zad, písek přestává skřípat mezi zuby a výrazně se tak zvyšuje prožitek z jízdy. Projíždíme teritoriem patřícím Apačskému Jicarilla národu. V Dulce se necháváme oklamat šipkou slibující turistické informace, neomylně však vedoucí na parkoviště k místnímu casinu. Co se týče příjmů z hazardu, rozhodně není možné indiánům upřít invenci. Kousek za Dulce se zastavujeme na oběd a místní jicarillská servírka nám na sebe prozrazuje, že jí návštěva národního park Zion natolik učaroval, že si jeho jméno nechala vytetovat na ruku a později když se jí narodil syn, tak jej po Zionu pojmenovala. Bylo to tam pěkný, ale zas až takhle bych to nehrotil :-) Postupně se nad náma začínají stahovat mračna a do městečka Chama už přijíždíme za deště, vůbec prvního, který nás na naší cestě potkává. Zjišťujeme že největší místní atrakce, scénická úzkokolejka do San Antonita, vyráží každé dopoledne a výlet zabere téměř celý den. Po krátké diskuzi s místním mechanikem Jimem, který má zřejmě provize z prodeje a při líčení programu tedy nešetří superlativy, nakonec kupujeme lístky na o něco kratší variantu do Osier a zpátky. Ubytováváme se s vědomím, že nás přibližně po třech týdnech čeká první den strávený bez motorek.

Cumbres & Toltec Scenic Railroad

Ubytování v celkem luxusním dřevěném vila-srubu čítá i kontinentální snídani, kterou máme to potěšení konzumovat u prosklené stěny s krásným výhledem na Novomexickou část Rocky Mountains. Přibližně v polovině snídaně, někdy mezi první a druhou waflí, se podruhé stáváme terčem útoku z ptačí říše. Nevím zda jde o shodu náhod nebo nás mstitel sledoval celou dobu od Utažsko-Coloradské hranice. Jeho smělý plán každopádně ztroskotal, s tupým plácnutím, na půlpalcovém tvrzeném skle. Paní domácí naštěstí nevlastní kočku a tak v momentě našeho odjezdu odvážný a stále napůl omráčený Zorro už opět nesměle poskakuje kolem našich motorek a zřejmě se připravuje na druhý, tentokrát definitivní výpad. Raději tedy odjíždíme na nádraží, kde parkujeme motorky a zanecháváme je tady tak na několik hodin jejich osudu, spolu s veškerou naší bagáží a motorkářským oblečením. Chvíli se zamýšlím nad tím, jaký by asi musel být psychologický profil jedince, který by si odnesl takové klenoty jakými jsou například kožené motorkářské boty po 3 týdnech intenzivního používání v oblasti s povětšinou velmi nadprůměrnými teplotami. Jízda úzkokolejkou malebným prostředím Rockies je potom příjemným zpestřením našeho dosavadního programu. Lesy kterými parní vlak projíždí jsou zabalené v podzimním žlutavém kabátu a po celou dobu nám pěkně svítí sluníčko. Nenechte se ovšem zmást, jsem v horách (3052m Windy Point), takže na otevřeném vyhlídkovém vagóně je zima jak v psírně. V Osiere nás čeká přibližně hodinová pauza na oběd a po přepřažení lokomtiv se vydáváme na cestu zpátky. Kromě obvyklých scenérií je náš návrat zpestřen pokusem jedné z kolem trati se pasoucích krav o zastavní vlaku hrubou silou, takzvaně hlavou proti lokomotivě. Nakonec vše dobře dopadne a i my po návratu nacházíme motorky a veškeré naše věci zcela netknuté. Nezbývá tedy než se znovu převléct do kůže a vyrazit směrem na Santa Fe. Ubytováváme se v městečku Espanola, kousek před naším zítřejším cílem.

Santa Fe

Krátký ranní přejezd do Santa Fe se nám přeci jenom o něco prodlužuje poté co Radek volí pro cestu do centra známou Veteran's Memorial Highway, která, jak všichni kromě Radka moc dobře ví, slouží jako obchvat odklánějící dopravu kolem Santa Fe. Po příjemné snídani v kavárně Paris se vydáváme na krátkou obchůzku kolem historického centra. Ve městě zůstáváme přibližně dvě hodiny, během kterých kromě tradiční adobe architektury obdivujeme zejména obchodní zdatnost všudypřítomných prodejců drobných uměleckých předmětů všeho druhu. Zrychleně také absolvuji prohlídku zdejší galerie s poměrně úzkým zaměřením na místní toalety, na něž jsem z důvodu nezakoupení platného lístku jenž by mě opravňoval k volnému pohybu eskortován v doprovodu ozbrojené tělesné stráže (že by předzvěst událostí budoucích?). Ze Santa Fe se vracíme kousek na server a po té se již vydáváme po scénické High Road to Taos. Taos naznačuje jak by asi vypadalo Santa Fe, kdyby to nebylo Santa Fe a neokupovali jej tedy neustále mraky turistů. Nenecháváme si ujít návštěvu největší místní atrakce v podobě autentického indiánského Puebla. Tváří v tvář nesmyslně vysokému vstupnému (platí se i za foťák) se v nás probouzí česká krev a tak dnes již podruhé absolvuji prohlídku bez řádně zaplaceného vstupného. Při našem nenápadném opouštění placeného prostoru nás potom čeká poslední překážka v podobě podezřele si nás prohlížejícího indiána, který kropí u výjezdu silnici. Naštěstí se naše obavy nenaplňují a z kropící hadice se nestává zbraň, kterou by nás zadržel do doby než přijedou jeho bratři, a my tak v poklidu vyrážíme z Taosu dále na východ. Ubytováváme se v městečku Eagle Nest, v těsné blízkosti hned dvou lyžařských středisek. Večer se potom v místním baru potkáváme mimo jiné s majitelem našeho motelu, který je tou dobou už lehce pod parou a který se s námi kromě svého životního příběhu ještě dělí o jednu velmi dobrou radu: nevěřit vůbec nikomu z tohodle baru. Rada nad zlato od člověka u kterého jsem před pár hodinami zaplatil za ubytování embosovanou platební kartou...

Texas

Amarillo

Až do návštěvy Santa Fe a Taosu jsme se drželi víceméně předem připraveného plánu cesty, snad jen s vyjímkou průjezdu Colorada, vynuceného averzí naprosté většiny naší výpravy vůči sněhu a mrazu v kombinaci s jízdou na motorce. Část cesty po Santa Fe byla v našich plánech rozpracována podstatně stručneji než předcházející úsek a ve zkratce by se celý plán dal shrnout jako "uvidíme až tam budeme". Zbývají nám tedy přibližně dva týdny a je jasné, že na Floridu se letos už určitě nepodíváme. Louisiana a Baton Rouge zůstavají teoreticky dostupné, ale shodujeme se, že než se snížit k jízdě po Interstatkách, to radši zůstaneme na místě a peníze za benzín propijeme někde na baru. Rozhodujeme se tedy nakonec pro variantu s Dallasem jako nejzašším bodem naší cesty na východ. Pro Dallas hovoří zejména ta skutečnost, že zde máme zajištěné přenocování u Radkovi kamarádky. A peníze které tak ušetříme za motel potom můžeme samozřejmě večer propít na baru. Z Eagle Nestu tedy vyrážíme na Raton a pak dále přes Des Moines do městečka Dalhart. V Lone Star State nás hned zkraje víta značně pošmourné počasí. Pokud neprší, tak buď zrovna dopršelo nebo to vypadá, že každou chvíli začne. Tato klimatická mizérie s námi vydrží fakticky po celou dobu co budeme brázdit široké a rovné silnice texaské. Za drobného mrholení přijíždíme pozdě odpoledne do Amarilla. Hledáme a na druhý pokus nacházíme Cadillac Ranch, asi nejznámější a nejlépe ukrytou místní atrakci. Ubytováváme se v motelu kousek od ranče a průjezd městem si necháváme až na ráno.

Wichita Falls

Už od rána je všude mokro a vzduch je jako v prádelně. Vyrážíme směrem na východ s tím, že nejspíše přenocujeme ve Wichita Falls a zítra v poklidu dojedeme do Dallasu. Situace se lehce komplikuje, když se při průjezdu Amarilla nechávám zmást nepřehledným značením a místo abych pokračoval pořád rovně po I40 odbočuji na 287 North. Odbočka se mi od samého počátku zdá krajně podezřelá a tak s rozhodujícím manévrem čekám na poslední chvíli. Celkem elegantně se tak zbavuji Radka, který toho času již téměř na poloslickách nenachází dost odvahy, aby na mokré vozovce můj odbočovací manévr napodobil a pokračuje tedy po I40, která již za křižovatkou mimochodem nese kýžené označení 287 South. V podobných situacích je dobré mít domluvený přesný plán jak postupovat, aby se výprava znovu dala dohromady. Tak nic takového mi samozřejmě nemáme. Dobře si vědom toho, že to jsem já kdo jede špatně, pokračuji na nejbližší sjezd a obloukem se vracím na problematické místo a napodruhé je projíždím správně. Napjatě vyhlížím Radka na prvním sjezdu z dálnice. Bohužel jej ale vidím poměrně pozdě a tentokrát jsem to já kdo se zalekne rychle se blížícího trucku v pravém zrcátku a sjezd z bezpečnostních důvodů odkládá. Další exit je bohužel už tak daleko, že když konečně přijíždím na místo, Radek už je zase pryč. Situaci neusnadňuje ani fakt, že jsme v Americe, tedy zemi kde mobilní operátoři ještě stále používají mapy pokrytí jako velký marketingový tahák. Nejspíš proto, že náklady na jejich vytištění jsou alespoň co se týče inkoustu zcela minimální. Kousek od centra téměř 200.000 města nemám signál a tak na nedaleké benzínce kupuji mapu Texasu a vyrážím směrem na Wichita Falls, tedy na místo předpokládaného dnešního dojezdu. V městečku Claude, asi 30 mil od Amarilla, zastavuji a beru benzín. Prší a tak když během tankování vidím přijíždět motorkáře, v duchu nebožáka lituji a že je to Radek si uvědomuji až když je motorka pár metrů ode mne. Po poměrně nečekaném zkompletování výpravy se vracíme k původnímu plánu a po cestě do Witchita Falls se ještě zastavujeme v městečku Groom, pyšnícím se druhým největším křížem na západní polokouli.

Dallas

Cesta z Wichita Falls se nevyznačuje ničím zvláštním. Počasí je pořád stejné a první kapky deště nás tedy zkrápí ještě před tím než stačíme zastavit na snídani u Denny's vzdáleného ani ne 200 metrů od motelu. Výhled z restaurace není nic moc a na dojmu nepřidá ani přímo před oknem zaparkovaný pick up, který má v nákladovém prostoru připevněnou trofej v podobě jeleních parohů, na jejichž kořeni jsou ještě pořád dobře patrné stopy krve. Lovec měl dnes šťastný den, jelen zjevně o něco méně. Až do městečka Decatour pokračujeme po 287 South, po které jsme jeli celý včerejší den. Poté se stáčíme na východ a přes Denton a McKinney směřujeme na Garland, náš dnešní cíl. Provoz postupně houstne a v oblasti mezi Planem a Richardsonem si v koloně konečně můžeme připadat jako doma v odpolední zácpě před Baranďákem. Po čase stejně zjišťujeme, že už delší dobu jedem špatným směrem, dáváme koloně sbohem a oklikou přijíždíme do Garlandu. S Jennifer se potkáváme na parkovišti před Wal-Martem a pár minut na to už parkujeme motorky před jejím bytem. Stručně naši hostitelku seznamujeme s průběhem našeho putování. Kromě třimetrového Grizzlyho v lese kousek od Tahoe se tak znovu dostává na přetřas i Radkův imaginární Moby-Dick kousek před San Franciscem a další podobné legendy. Večer jsme potom svědky prohry místních Dallas Mavericks, kteří k velké spokojenosti Jennier, velké fanynky konkurenčního San Antonia, podhléhají mágům z Orlanda a pouze tak potvrzují, že Spurs jsou jediní kdo v Texasu hraje pořádnej basket. Den zakončujeme poamericku, v nejameričtějším z amerických drive-inů, v Sonicu.

Lamesa

Jennifer odchází brzo ráno do práce a my tak po více než třech týdnech poprvé vyrážíme na motorky před osmou ráno. Podle původního plánu bychom měli navštívit pobočku Eagleridera ve Fort Worthu. Celou cestu Texasem mě trápí nevracející se páčka spojky, která mi dělá problémy zejména při rozjíždění. Situace se však dnes zdá být výrazně lepší než v předchozích dnech a i díky nepříliš pozitivnímu výsledku minulého servisu v Las Vegas nakonec Forth Worth pouze objíždíme a vydáváme se na západ. Přestože nás déšť provázel po celou dobu našeho pobytu v Texasu, dnes poprvé jsme nuceni sáhnout k nouzovým opatřením jako je vylévání vody z bot a podobně. Máme štěstí v neštěstí a vždy když se zdá být nejhůř zastavujeme a nalézáme přístřeší pro nás i naše motorky. Přestávku v Palo Pinto potom spojujeme s obědem, během kterého ze srážkového radaru na Weather Channel zjišťujeme, jak přesně vypadá to do čeho jedem. Vůbec se nám to nelíbí a ani následná krátká diskuze na téma Faradayova klec a její aplikace na jednostopá vozidla není příliš povzbuzující. Doprovázeni přáním šťastné cesty ze strany místních vyrážíme bouřce naproti. Po pár desítkách mil potkáváme to poslední, co nám na naši cestě ještě chybělo, totiž kroupy. Ukrýváme se na nedaleké benzínce a po té co se to nejhorší přežene pokračujeme dále. V podobném duchu se nese celý zbytek cesty. Srážky však začínají postupně slábnout a stávají se ojedinělými a večer do Lamesy potom už přijíždíme za krásného slunečného počasí. Jsme živí a zdraví, bohužel oslavit večer na baru to nemůžeme. Dawson County je totiž zcela "dry" a nekoupíte si tu tak ani six-pack na benzínce. Šmarjá, kam jsme se to dostali?

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE