Americkým Jihozápadem

Avenue Of The Giants a Lassen Volcanic National Park

Další den ráno pokračujeme ještě dále na sever. Namísto frekventované Redwood Highway volíme paralelně se vinoucí "starou" dálnici, nazývanou též Avenue of the Giants. Díky ní se dostáváme hluboko do nitra Kalifornských Redwoods. Projíždíme tak mimo jiné místní atrakcí, takzvaným "drive-through" stromem. Těsně před Fortunou pak odbočujeme na východ a míříme směrem na Redding. Projíždíme napříč Trinity National Forest a následujících přibližně 60 mil je tedy opět ve znamení odřených stupaček. Po krátké občerstvovací zastávce v Reddingu pokračujeme stále dále na východ. Do Lassen Volcanic National Park přijíždíme se zapadajícím sluncem a větší část průjezdu parku se pak odehrává už za naprosté tmy. Díky kombinaci ročního období a poměrně vysoké nadmořské výšky (v Lassenu až 2600m) pak větší část cesty až do Chesteru drkotáme zubama.

Lake Tahoe

Náš další cíl je Lake Tahoe. Větší část cesty vede napříč Plumas a později Tahoe National Forest. V druhém jmenovaném, těsně před městečkem Truckee, se mi daří zahlédnout v houští na kraji silnice medvěda. Na nejbližším možném místě otáčíme motorky a vracíme se prohlédnout si huňáče pořádně z blízka a udělat nějaké fotky. Bohužel po méďovi už není ani vidu ani slechu. Snažíme se ale na celou věc dívat pozitivně. Co kdybychom medvěda našli, ale ten měl na krátkou vzdálenost větší zrychlení než naše motorky? Radek, který si medvěda nevšiml vůbec, se snaží celou věc bagatelizovat a najednou si vzpomíná, že při příjezdu do San Francisca zahlédl v oceánu velrybu. To víš že jo, Radku :-) Přijíždíme k jezeru a po krátkém koupání následuje o něco delší nakupování. Lake Tahoe je totiž mimo jiné vyhlášená lyžařská oblast a já se snažím jako suvenýr zakoupit tričko s lyžařskou tématikou, se kterým bych mohl později ve Špindlu machrovat. Bohužel místním prodejcům ještě nezačala zimní sezóna a nejsem tedy příliš úspěšný. Přejíždíme do Nevady a po krátké zastávce a bloudění v Carson City se vydáváme po nejopuštěnějí dálnici Ameriky dále na východ. Jak už se na nejopuštěnejší dálnici sluší, cesta je poměrně jednotvárná. Pro zpestření tedy zkoušíme maximálku, ale jak asi sami dobře víte, tak i to časem omrzí. Navíc plně naložený Shadow nedá přes 100m/h a to opravdu není mnoho. Ubytováváme se ve Fallonu. Toto městečko žije zejména z nedaleké námořní letecké základny, která je v současnosti mimo jiné domovskou základnou pro TOPGUN. Navnaděni americkými akčními filmy se po večeři vydáváme do jednoho z místních barů v naději, že uvidíme pořádnou mariňáckou rvačku. Nic takového se však neděje a my můžeme druhý den pokračovat, živí a zdraví. 

Nevada

Nejopuštěnější silnice

Z Fallonu nás čeká ještě kus cesty po nejopuštěnější dálnici. Nedaleko za městem se necháváme zlákat ukazatelem na několik mil vzdálené Earthquake Faults. Vůbec nevíme co to je, ale koneckonců i kdyby to byly tři kameny posazené na sebe a velmi vzdálně tak připomínající sněhuláka, v této části Nevady to bude rozhodně velké zpestření. Odbočujeme tedy na štěrkovou cestu, která se postupně stává čím dál víc štěrkovější a v následujících přibližně dvou hodinách máme dost času, abychom svého rozhodnutí mohli litovat. Že jsme dorazili na místo poznáváme zejména podle toho, že cesta je natolik špatná, že se už jen těžko může dále zhoršovat. Na okolních svazích by měli být dobře patrné pozůstatky dávných zemětřesení v této oblasti. Jako negeologové tuto hříčku přírody nedokážeme příliš ocenit (a kromě toho sněhulák by se lépe fotil). K pozvednutí nálady a jako přípravu na zítřejší triumfální průjezd Death Valley děláme několik fotek s vlajkou a po té se s vlajkou připevněnou k motorce na teleskopické vycházkové holi vydáváme zpět směrem na hlavní silnici. Asfalt poté již raději neopouštíme. Projíždíme přes Gabbs a v městečku Mina se zastavujeme na oběd. Restaurace kde zastavujeme je zbudovaná ze staré rybářské lodi, což zejména uprostřed pouště působí jako vskutku neotřelý nápad. Neúspěšně se k našim hamburgerům snažíme objednat pivo, ale podnik bohužel nevlastní patřičnou licenci. V tu chvíli vstupuje na scénu Bob. Z nitra podpalubí nám každému přináší darem jedno pivo a postupně se dozvídáme vše co o Americe potřebujeme vědět, ale báli jsme se zeptat: že to byl Bobův nápad vybudovat ze starého lodního vraku restauraci, že dnešní Amerika je na cestě do pekel, že mladí nemají žádné ambice, že Obama je afroameričan na čtyři a že kdyby Indiáni měli lepší imigrační politiku, tak jim to tady ještě pořád mohlo patřit, takže by teď neměli moc remcat. Některé Bobovi názory by se mohli zdát diskutabilní, ale zkuste se přít s někým kdo vám zrovna daroval pivo a navíc má doma přes 200 pušek a určitě alespoň jedna z nich bude nabitá... Dáváme tedy Bobovi ve všem za pravdu a vydáváme se na další cestu. Projíždíme přes Tonopah a podle plánu nacházíme ubytování v Beatty, do Death Valley co by kamenem dohodil. Večer se pak nese ve znamení šití malé české vlajky, kterou Radek od následujícího dne vozí připevněnou k motorce.

Death Valley

Ráno vyrážíme z motelu o něco dříve než obvykle, abychom se tak v Death Valley vyhnuli tomu největšímu vedru. Nevím kde přesně udělali soudruzi chybu, ale když kolem jedenácté přijíždíme na Furnace Creek teploměr už ukazuje ve stínu 104°F, tedy 40°C. Z nějakého důvodu snáším okolní teplotu lépe než Radek a spokojuji se s odložením kožené bundy. Radek navíc převléká kožené kalhoty a boty a svůj stroj tak sedlá v kraťasech a flip-flopech. Připevňujeme českou vlajku na motorku a odjíždíme k Badwater. Tady potkáváme skupinu asi 20 švýcarských motorkářů organizovanou Las Vegaským Eagleriderem. Využíváme toho a na zítřek ráno domlouváme návštěvu servisu, protože na mém stroji začínají nezdravě klepat řídítka. Při návratu z Badwater odbočujeme na Artist Drive a zastavujeme na focení u Artist Palette. Radek si začíná stěžovat na drobnou nevolnost a vydáváme se tedy zpět nabrat síly a benzín do Furnace Creek. Na pumpě potkáváme motorkáře a motorkářku z Kanady. Dáváme se do řeči a mimo jiné se dozvídáme o jeho českých předcích. Po chvíli zastavuje na benzínce ještě moped s mladým Britem, který tudy projíždí na své cestě z Chicaga do San Francisca. Na pumpě trávíme poměrně dost času. Ostatně je tu stín a automat na Colu, co víc si člověk může v tomhle vedru přát? Po chvíli se objevuje i místní pumpař, nejspíše přilákán nezvykle velkým davem lidí. Znalý místních poměrů začíná vyprávět veselé historky. Tomuto dobrému muži rozhodně vypravěčský talent nechybí a zejména poslední historka o motorkáři kteří si k němu šel na benzínku koupit vodu a pár minut poté ho již našel venku tuhého na nás motorkářích zanechává opravdu silný dojem. Radkovi se přesto dělá o něco lépe a my se vydáváme na cestu směrem na Las Vegas. Vynecháváme původně plánovaný Dante's View a zastavujeme už pouze na Zabriskie Point. Projíždíme Pahru mp a kolem osmé jsme ve Vegas. Zkoušíme ubytování v MGM Grand, ale po zjištění ceny dospíváme k závěru, že okrást se nechá me raději až v casinu a ubytováváme se tedy přes ulici v Motel6. Vyrážíme do víru Vegaského života a na čtvrťákových automatech prohráváme každý něco přes deset dolar ů. Vnitřně se s prohrou nemohu smířit a předestírám Radkovi neprůstřelný plán jak peníze vyhrát zpět na dolarové ruletě s využitím zn alosti součtu geometrické posloupnosti. Bohužel se mi nedaří Radka pro můj plán nadchnout a místo spravedlivé odplaty nakonec končíme na vystoupení Crazy Horse Paris. Motáme se ještě nějakou chvíli po Vegas, ale většina podniků a atrakcí už je zavřená a tak to balíme taky. 

Hoover Dam

Den začínáme návštěvou Eagleridera. Po necelé hodině přebírám motorku se znovuvyváženým předním kolem, ale záhy zjišťuji že efekt byl minimální. Čekat den na výměnu motorky se nám však nechce a vyrážíme tedy směrem na Hoover Dam s tím, s čím jsme do servisu přijeli. Prohlížíme si přehradu a díky Radkově drobné nepozornosti nás při odjezdu místní zřízenkyně celkem zbytečně připravuje každého o 8 dolarů za parkování. Můj návrh byl nebrzdit :-) Po přejetí přehrady se konečně dostáváme do Arizony. Zastavujeme se na koupání v řece Colorado, v místě zvaném Willow Beach. Před odjezdem si v krámu kupujeme drobné občerstvení a Radek se při té příležitosti snaží přesvědčit prodavačku, že kožené kalhoty má v tomhle vedru na sobě fakt jenom kvůli motorce. Prodavačka předstírá, že mu věří, ale její "you never know..." stále visí ve vzduchu. Nasedáme na stroje a pokračujeme v cestě na jihovýchod. Cesta je poměrně jednotvárná a se slzou v oku tak vzpomínám na sever Kalifornie, kde se při plánování silnic nepoužívalo pravítko, ale naopak pořádná porce fantazie. Navíc vedro a včerejší probdělá noc ve Vegas si začínají vybírat svou daň a po neplánované exkurzi na tu část silnice kam už se normálně nejezdí, vyhlašujeme stav nouze a nedaleký Kingman za dnešní konečnou. Téměř se ubytováváme v motelu, který by i v nejoprýskanější části Žižkova patřil do kategorie nízkonákladových. Po krátké obhlídce však usuzujeme, že bychom sem asi nezapadli (a ráno možná museli odjet taxíkem) a ubytováváme se tedy na druhém konci města v něčem přeci jenom konvenčnějším. Přes značnou únavu sbírám poslední zbytky sil a zhotovuji druhou malou vlajku, kterou poté vozím připevněnou k motorce po celý zbytek výpravy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE