Ukrajinou na Balkán a zpět

Přípravy a první den 30.7.2011

„Zabijou vás, okradou vás, nikdy se nevrátíte zpátky,“ byla slova maminky, když jsem se jí svěřil s plánem cesty po balkánských státech. S Miškou jsme ale měli dávno jasno a tak mamince nezbylo, než sérii protestů zakončit příkazem: „Dáte tam na sebe pozor“ a ještě „každý den mě prozvoníte a pošlete zprávu!“
Naše stará dobrá navigace Anča se poroučela k pánubohu a tak jsem s radostí skočil po nabídce časopisu MotoRoute, abychom odzkoušeli v provozu jejich vodotěsnou novinku. „Honzo, byl jsem s ní v Albánii a byla absolutně bez problémů, klidně si ji půjčte, ještě je v režimu testování, budeš maximálně spokojený. Výměnou za to nám pak povíš, jak se s ní jezdilo tobě,“ říkal redaktor časopisu, cestovatel na moto a můj dobrý kamarád Jurek, když mi ji předával. Přidal papírové mapy celého Balkánu a pár dobrých rad, navigaci jsme upevnili na Mazlíkova řidítka a celý natěšený jsem odjel z Bašky od Frýdku Místku domů, plánovat naše letošní putování. Cestou od Jurka sice navigace zamrzla už na Čeladné, ale co, však my ještě budeme kamarádi, musíme si na sebe teprve zvyknout.
Anča II.
Tento rok vyrazíme na třech strojích. K Mazlíkovi přibyl modrý bráška V-Strom DL 650 Mirka Bačaukyho se zkušenostmi s cestováním po Maroku a doprovázet nás bude hřmotný Harley-Davidson Cross Bones s neohroženým majitelem Bobem v sedle. „Bobe, na Ukrajinu s Harleyem, myslíš, že je to dobrý nápad? Se tam jezdí v Zilech a Gazech, po těch jejich cestách.“ „Coby ne, vždyť má v názvu Cross,“ uzavřel diskuzi s úsměvem Bob. Bob dobře ví, že k cestování, a po Ukrajině zvlášť, je vhodnější cestovní moto, není žádný nováček. Bohužel má tu „vadu,“ že bezmezně miluje svůj Harley. Jednou jsem ho zaslechl, jak říká, že: „Jestli to ta motorka nezvládne, pak si mě prostě nezaslouží,“ a bylo jasné, že Bob je pro tento vandr tím nejlepším komplicem, jakého jsme si mohli přát. Posledním členem výpravy, jak jinak, se stal můj starý dobrý sparring partner - dcera Miška.
„Miši, letos žádné spaní na tvrdých šutrech, žádné otlačeniny.“ Po loňských zkušenostech jsem do výbavy přikoupil samonafukovací karimatky v šíři pěti cm. „Jo a taky máme smart phone, budeme nahrávat videa v HD rozlišení a posílat domů fotky prostřednictvím internetu – nové technologie dohonily už i nás…“ Já, starý fotograf, raději všechno dvakrát pojistím. Nejhorší, co se na dovolené může stát, je nemožnost všechno nafotit či co hůř, přijít o fotky z ní. A ten příslib posílat našim doma fotky přímo z místa činu! Těšil jsem se.
Míša si s přípravami hlavu nedělala. V den D byla přichystána jako vždycky. S jejím obvyklým tankvakem v ruce jedné …a pytlem jablek v druhé. Panebože s pytlem jablek?! Kufry V-Stromu byly napěchovány k prasknutí, z Míšina pytle se stal málem neřešitelný problém. Páni inženýři v Givi ale počítali i s jablkovou eventualitou a po nezbytných úpravách jsme nakonec přece jen kufry nejenže dovřeli, ale i zamknuli, nasedli, nastartovali, zamávali a vyrazili.
S Bobem jsme se měli setkat v Žilině, je to starý Valach, rožnovský rodák a jel nejkratší cestou. Bačaukyho jsme měli přibrat až v Tatrách, kam to měl přes Polsko z Děčína nejblíže. Zadal jsem, zatím jen pro tu radost že ji máme, do navigace Žilinu a s radostí sledoval, jak se na ní červený hádek silnic vlnil a vinul a neomylně nás vedl za Bobem na žilinskou benzinku Shell.
Bobův CrossBones jsme uviděli už z dálky. Ne, že by se tak lesknul. Bob na vyleštěné chromy příliš nedá. Ale byl nabalen pěkně na vysoko a v tu chvíli vypadal vyšší a i těžší, než osobní auta před ním. Bob posedával na vyhřátém asfaltu kousek od motorky, spokojený, že konečně nadešel Ten čas. „Nechal jsem Harykovi přivařit ještě jeden doplněk, tady ten nádherný, komaxitem nastříkaný, ocelový nosič, co na něj říkáte,“ dmul se pýchou Bob. „No je to krása, neupadne to?“ „Hochu, to je poctivá, valašská, kovářská práce, žádný šmejd z Číny,“ zvedal se ze země Bob a oběma nám s Miškou třásl rukama. Když jsme se dost naobdivovali toho valašského šperku, nasedli jsme na mota, a veď nás Ančo II. přímo za Bačaukym. Cestu do Tater jsme znali, ale když ta červená nitka na navigaci je tak zajímavá a mimo jiné to píše i co se skrývá za úhlem pohledu jezdce, no paráda, mohl jsem na novince oči nechat. Nepršelo, byť lehce pod mrakem a cesta příjemně odsýpala. V Litovském Hrádku jsme cítili, že by se na křižovatce mělo odbočit doprava. Anča II. byla jiného názoru a tak jsme ji následovali, vždyť dosud pracovala na jedničku. Protáhla nás přes něčí dvůr, pak chodíčkem pro chodce, polňačkou, chvilku jakoby zaváhala před schody na most a skončili jsme opět na křižovatce, kde jsme předtím zahnuli vlevo. „I ty mrško, chceš s námi laškovat, co,“ usmíval jsem se otcovsky na červený kroužek na displeji nové navigace. Bylo dost času a tak jsme příhodu pominuli a brzy přijeli na místo srazu v hospůdce v Liptovském Trnovci u Liptovské Mary. Spadlo prvních pár kapek a já si liboval, jak jsem na to vyzrál, s navigací, celou zalitou do nepromokavého gumového obalu. Díky Jurku za tu péči, nezklamu tě a všechny její případné dětské nemoci věrně popíšu, k vylepšení už beztak dokonalého.
Z verandy hospody jsme sledovali závod silničních kol a zahlédli jsme i doprovodný motocykl s kufry, co v nich má jistě ty kamery a další filmařské vybavení. Jel ale v protisměru a já, starý V-Stromák jsem brzy rozeznal mně dobře známé obrysy jeho světel. „Bačauky je tady!“ „Co ti to čouhá z helmy kámo?“ Ptal jsem se hned po jeho příjezdu na novou vychytávku na jeho přilbě.“ „To je supermoderní blue-tooth komunikace mezi mnou a navigací tady na řidítkách, stála mě 4 litry a je to bomba.“ „Si s ní jako za jízdy špitáš, jo?“ Sjel mě pohledem: „Jen počkej, až budeš do té své mžourat na slunci, hošku. Kdo se směje naposled, má na přilbě blue-tooth.“
Byli jsme komplet a připraveni vyrazit. Ještě nezbytné poslední jídlo v restauraci. Míša smažák, já halušky s bryndzou, na Slovensku prakticky nic jiného nejím. Trošku začalo pršet. Ono to s tím mžouráním do navigace na slunci zase nebude tak horké. Od paní v obchodě jsme vyptali igelitové sáčky na zabalení karimatek, a odměnou za to jsme museli projet kolem ní, s celým naším alegorickým průvodem. Usmívala se a mávala. Snad budou na nás všichni takto hodní.
Ještě jsme muselina benzinku do Popradu. Bačaukyho známý se vracel odněkud s nově pořízenou motorkou a my ji museli trošku obhlédnout. Starší Kawasaki, objem snad 1400 ccm, ale ani enduro, ani Harley, předměty to našich zájmů. Přesto jsme ji pochválili, ona každá motorka je svým způsobem krásná, vypili kávičku a hurá do Sniny, posledního slovenského městečka před ukrajinskou hranicí, kde jsme ten den měli v kempu spát. Celou cestu pršelo, ale nové nepromoky držely a nám, natěšencům voda stejně nevadí, ještě si v Albánii sluníčka užijeme…
Kemp jsme našli, jak nám Jurek popsal. Chatičky vypadaly dost hrozně, ale bylo v nich sucho a ve sprchách poblíž dokonce tekla teplá voda! Ve venkovní hospůdce jsme si dali slovenské pivo a v Jurkových mapách nastudovali směr dalšího postupu. Večer si uvařili své první trenčianské párky s fazolí a Bačauky nám ukázal, jak se zachází s holandským armádním vařičem na benzín. „Ty vaše nový hračky, cch, podívejte na tohle!“ vysmál se Bačauky našim propanbutanovým vařičům. Byla to archaická, sofistikovaná věcička se spoustou hejblat a vypadala, jako by ji někdo zachránil z Titaniku. Pěkné a hlavně funkční. Kde jsou ty časy, co se vyráběly věci, které nás přežijí.
Ten den jsme ujeli 430 km a spánek přišel, sotva jsme se postelí dotkli.

Druhý den

„Vstávat, jistě je tam již modrý den,“ s nadějí jsem vykouknul ven z chatky. Sice nepršelo, ale vlhko se zadíralo i pod moto-bundu, přímo ideál na cestování to zrovna nebyl. Než Miška provede ranní očistu, namažu řetěz, včera po dobrých 200 km umývaný proudy vody z dálnice. Stojan motorky musel na prkýnko, protože jak byl Mazlík přetížen kufry, nedokázal jsem ze země protočit zadním kolem. Po chvilce byl řetěz krásně bílý od vysoce adhezivního oleje z rakouského Louise – vánoční dárek od ježíška. „Pojďte se podívat, jak má vypadat připravený stroj.“ Pyšně jsem ukazoval řetěz ostatním členům výpravy, vylézajícím z chatky a mžourajícím do denního světla. A k motorce: „Neboj, Mazlíku, teď tě dám ze stojanu něžněna zem, ani to neucítíš“ a navyklým pohybem jsem zhoupnul motorku z centrálního stojanu dolů. Mazlík se však nenaklonil ke mně, jak je obvyklé, ale úplně na opačnou stranu, kde motorky boční stojany nikdy nemají. „To nééé, to nééé!“ Ve snaze zabránit pádu jsem ho popadl za řidítko a napnul všechny své síly k udržení balancu přetížené motorky. Její pohyb už ale nebylo možno zastavit a tak jsem, k pobavení nejen celého osazenstva výpravy, přeletěl přes motorku na druhou stranu, praštil se o zem do hlavy, o stojan do nohy a i s Mazlíkem se oba poroučeli k zemi. Vyhrabal jsem se na nohy a tak tak zadržel kamarády, vrhající se motorku zvedat na kola. „Ještě fotka. Mazlík neleží na zemi každý den.“ Periferně jsem zahlédl Míšu, jak zvedá oči k nebi, ale to už jsem mačkal spoušť nepostradatelného fotoaparátu.
Zvednout motorku na kola dalo práci i ve třech a hned jsem zběžně okouknul škody. Řidítko se zarylo do bláta, blinkr se na pružném držáčku ohnul a zase narovnal, díky kufrům se stupačka s brzdou země ani nedotkly. „Nula škod, můžeme vyrazit,“ hlásil jsem a nastartoval. Přes noc asi hodně pršelo, tráva kolem chatky se změnila v kaluže bláta a měl jsem co dělat, abych na pneumatikách se špunty vyjel na pevnější zem. Odměnou za tu práci mi pak byla podívaná na Boba s 300 kg Harleyem. Svíjel se pod ním jako had, burácel, hrabal svým širokým kolem, které místo aby motorku pohnalo vpřed, házelo nejen na ni kila bláta. Slitovali jsme se s Bačaukym a vytlačili Cross – nekros i s Bobem na pevnou zem. S touto motorkou ještě bude sranda…
Cestou na hranice jsme nemohli minout tank na piedestalu, aniž bychom s ním nepořídili pár obrázků. Míša v maskovaném nepromoku na něm vypadala, jako by právě vylezla z jeho útrob.
Pokračovali jsme dál na hranice Ubla, a přestože pršelo, nálada byla více než dobrá. Byli jsme varováni před obstrukcemi zkorumpovaných celníků, a že na hranicích si máme připravit pro úplatky každý nejméně 20 Eur. Navzdory předpovědím šlo všechno hladce, a když se ukrajinský celník dověděl cíl naší cesty v jeho zemi, zeširoka se zazubil, rozvykládal se a ukázal nám, nehledě na nekonečnou řadu čekajících aut, v mobilu celou svoji rodinu na výletě v Kamenci Podolském.
„Jsme na Ukrajině, Míšo,“ otočil jsem se na ni po přejetí závory. Usmívala se a vůbec jí nevadilo, že už zase prší. Na motorkách jsme popojeli k první benzince a natankovali do plna. Benzín o 10,- Kč levnější, jaká úleva! Podobného smýšlení byla i spousta slovenských řidičů a pobaveně jsme sledovali, jak najížděli zadními koly, ve snaze natankovat levný benzín do každé volné mezery v nádrži, na bedny v podobě vysokých klínů, které pro ně Ukrajinci za tímto účelem vyrobili.
Dnes tedy co nejdál, směr Kamenec Podolskij. Po zkušenostech českých motorkářů s místními policajty, kdy chtěli po jednom z nich pokutu za přejetí plné čáry i na hliněné cestě, jsme se rozhodli nejet přímo hlavní trasou na Užgorod, ale vzít to po okreskách a trošku poznat zdejší život, jaký skutečně je. Bačauky nastavil navigaci. Já ne. Anča II. zarytě mlčela. Nehodlala najít třetí satelit a vypočítat svoji pozici. Nevadí, nechal jsem ji jej zatím hledat a pojedeme podle Bačaukyho. Však ona se najde, je přece skvělá, Jurek to říkal. Sjeli jsme z hlavní užgorodské tepny a cesta se okamžitě změnila v tankodrom. Samá jáma, ještě že prší, mohli jsme hluboké díry registrovat podle lesku rozčeřené hladiny vody. Po chvíli četnost jam zhoustla natolik, že už bylo jedno, jestli se vyhneme nebo ne. Předním kolem mimo, zadním do díry a tak stále dál a dál. Rychlost cca 20 - 40 km/hod, více nebylo možno a neustálý slalom se stříkáním vody z děr, no ještě že jsme měli ty nepromoky i na botách.
Domečky se změnily v chýše, návsi byly už jen hliněné, asfalt zmizel. Jediné, co bylo opravdu v pořádku, byly pravoslavné kostelíky se zářivě třpytícími se střechami a hřbitovy s květinami na každém hrobě. Podél cesty vodily nádherné holky v gumákách za provaz krávy. Se stydlivým úsměvem nám mávaly a já si je daleko lépe uměl představit na předváděcích molech modelingových agentur, než takto na procházce s krávou. „Přivézt si ji domů, naučit ji jíst příborem, máš manželku snů, ty vole,“ komentoval to za řídítky svého V-Stromu Bačauky.
Kvalita cest byla opravdu hrozná, místy úplná havárie, u nás v takovém stavu nemáme ani polňačky. Hluboká díra střídala díru ještě hlubší, o asfaltu nemohla být ani řeč a z louží stříkala voda přímo do bot. Trpěly i V-Stromy a na Harleye byl žalostný pohled. Zablácený až za ušima a „hele Bobe, tady se ti trošku naklání ten tvůj valašský skvost. Jakoby se ti ohnul, nebo co,“ děláme si z Boba srandu. Zastavili jsme a Bob provedl zevrubnou prohlídku své kovářské práce. „Nejen, že se ohnul. Ono to prasklo,“ překvapeně hleděl na svoji chloubu Bob. A k pobavení místních usedlíků problém vyřešil přímo na místě odlomením nosiče z Harleye. Schoval jej do brašny, kterou přivázal na zadní sedák. „To si pan svářeč za rámeček nedá, co mu povím.“ Poznámku o Číně jsem spolknul a Míša špitla: „Se mu to nějak začíná rozpadat, kde asi, soudruzi v U.S.A., udělali chybu?“ Smějeme se a vyrážíme dál, vždyť jsme ještě nic neujeli.
Anča II., přestože vodotěsná, stále nenacházela ani sebe a ani Ukrajinu, tak jsme se svěřili do rukou Bačaukyho navigaci Garminu Zumo. Ten však, přestože aspoň znal pár bodů cesty, po které jsme jeli, podle mě vůbec nevěděl, kam tato směřuje. Trošku jsme bloudili a přitom mohli obdivovat nádhernou ukrajinskou přírodu a vesničky o pár domcích s hliněnými návsemi, po kterých nerušeně kráčely husy, sem tam nějaká ta kráva nebo kůň s vozíkem. Z domků vybíhaly děti i dospělí, mávali nám a jsem si jistý, že jsme byli prvními cestovateli, kteří tudy za celý jejich život projeli.
„Miško, foť tu cestu, ať čeští řidiči vidí, jak vypadá správná díra,“ volal jsem se na Míšu. „Jasně tati,“ na to Míša vytahujíc foťák. Po pár minutách však znovu Míšin hlas: „Tati zastav prosím.“ „Pročpak, čurat?“ „Zastav, spadl NÁM foťák.“ Otočil jsem motorku, ale fotoaparát, který NÁM upadl, nebylo nikde nevidět. „Jeď zpátky, muselo to být někde tam,“ ukazovala Míša k té největší louži vody. Popojel jsem asi padesát metrů a opravdu. Z kaluže vykukoval rožek mého miláčka. Vytáhli jsme ho ven, a přestože vím, že se to nemá, zapnul jsem ho, blbec, jestli funguje. Na displeji se objevila poslední fotka – obrovská kaluž, asi ta, co jsme u ní stáli a potom tma. „To jsme brzy dofotili, “ hleděli jsme na odkapávající vodu z foťáku. „Nic si z toho nedělej, holčičko moje, to se může stát každému, ještě máme mobil s 4 GB kartou, to bude jistě stačit.“ „Tak to nebylo,“ slyším teď v duchu Míšu.
Pokračovali jsme a já nešťastný, jsem za jízdy přemýšlel, jestli by se nevyplatilo někde tady fotoaparát koupit, vždyť dovolená teprve začínala, jak ji můžu bez foťáku přežít? Minuli jsme závoru s nápisem Lvovská oblasť, u které stál voják se samopalem, ale neříkal nic, tak jsme projeli s mávnutím kolem něj. V zrcátku jsem ještě kontroloval, jestli má samopal stále na rameni. Měl.
Oblasť byla překrásná. Nedotčená příroda, nikde známky života, jen hlíno-štěrko-kamenitá cesta po jedné straně lemovaná divokou říčkou a na straně druhé lesy a poloninské kopce. Brzy se mělo stmívat a už jsme přemýšleli, kde složit hlavu, když tu jsme uviděli místo jako ve snu. V ohybu řeky krásná loučka s krátkou trávou, sestříhanou od krav, nad řekou skála a kolem jehličnaté lesíky, na střídačku s březovým hájkem. „Tady nebo nikde,“ volali jsme na Bačaukyho, ale ten už slézal z motorky a nabízel cigaretu dvěma dědáčkům, pasáčkům krav. „Jesť možno zděs spať?“ „Da, pačemu nět?“ nechápali dědáčci a udiveně hleděli na Bačaukyho tenkou „slim“ cigaretu, kterou jim nabízel. „Eto dla děvušek?“ Ale strčili si ji za ucho, podle mě spíš, aby ji pak ukazovali pro srandu ostatním, než aby se snažili ji doma kouřit.
Po mokré trávě jsme sjeli dolů k řece. V-Stromy svižně, „kros“ opatrně. Stavba stanů byla otázkou minut, protože jsme si to tu chtěli trošku prohlédnout, ještě než se setmí. Nad naším tábořištěm byl březový lesík a v něm jsme objevili starý polský hřbitov. Hroby už dávno zarostly trávou a stromy, místo odpočinku nebožtíků označovaly jen rezavé kříže se zbytky sto let starých nápisů. Trávu z hrobů pokojně spásalo několik kravek, které se tu pohybují, asi jako u nás srnky. Pohladit se nedaly. Taky jako srnky.
S Miškou jsme se snažili rozluštit staré nápisy a vnímali zvláštní atmosféru tohoto místa. Slunce pomalu zapadalo a my se vrátili zpátky právě včas, abychom mohli vyfotit nahého Bačaukyho, cákajícího uprostřed říčky a lákajícího nás ke koupeli za ním. Dlouho to nevydržel, voda byla studená a my ostatní jsme se tedy raději věnovali přípravě večeře. Asi stárnu, už se nedám vyhecovat na kdejakou ptákovinu s padesátníkem.
Znovu začalo pršet, tak jsme zalezli do stanu, ulehli na pohodlné karimatky a brebentili o uplynulém dni. Zkusil jsem nastartovat foťáček. Hurá, naskočil, ukázal pár fotek, ale vzápětí opět zčernal. „Miši, víš co, budeme ho odteď každý den nahřívat nad Primusem, ať se ta voda odpaří, třeba ho ještě rozchodíme.“ A s novou nadějí jsme se rozešli do říší svých snů.
Ten den jsme kvůli bloudění a nekvalitě povrchu ujeli pouhých 155 km. Nějak nestíháme, chtěli jsme se dostat až do Řecka a čas byl omezen na 14 dní.

Třetí den

Pršelo celou noc. Poznali jsme to podle výšky hladiny vody v předsíňce stanu, která nám v nejhlubším místě sahala po kotníky. Ne vždy je nejrovnější místo ke spaní tím nejlepším. Naše bylo v mělkém dolíku. Bobovo ale taky. Ukázal pak na chlup stejné fotky s louží. Vylezl jsem ven a chtěl si obléct bundu, kterou jsem v předsíňce nechal. Byla hodně těžká a celá nasáklá vodou, včetně peněženky a všech našich Eur. Příště ji musím vzít sebou do stanu, podlážka je zvýšená a díky bohu do ní neteče. Protože stále jemně pršelo, vrátil jsem se zpátky a zatím aspoň ohřál snídani, poslouchaje kluky vedle, jak se v dešti snaží balit stany. Než jsme dojedli a kluci dobalili, déšť ustal. Balili jsme my a kluci komentovali naše počínání. Něco ve smyslu, že „ti nejpomalejší mají aspoň štěstí na počasí,“ atd., atp., nevěnovali jsme tomu zvláštní pozornost. Při odjezdu jsem chtěl ještě vyfotit tábořiště aspoň mobilem, ale po kapsách jsem ho nikde neměl. „Asi bude už v kufru, jedeme.“
Cca hodinu jsme za mírného mrholení jeli po hliněné až blátivé cestě, zato všude kolem krásná příroda a já litoval, že jsme mobil zabalili do kufru, místo abych ho měl po ruce k zachycení těch úžasných panoramat. Zase slalom mezi dírami v hliněné cestě a já zezadu sledoval Boba, jak se svým tlusťochem poměrně obratně trefuje snad jen jednu díru ze tří. Najednou zastavil a rozhlížel se po blátivé cestě. Dojeli jsme ho. „Ztratil jsem pružinu ze stojanu Honzi.“ To byl dost problém, protože pružina drží stojan na spínači, bez nějž nelze nastartovat moto. „Kde asi tak Bobe?“ „No v některé tady z těch jam, plných vody,“ opsal rukou půlkruh o poloměru sto metrů. Postavili jsme motorky na kraj a k pobavení dědečka s kravkou začali rukama prohrabávat louži za louží. Když jsem měl ruce asi v patnácté louži, uslyšel jsem Bobovo: „Mám! Zůstala viset pod motorkou.“ Natáhnout zpět šla těžko i ve třech, ale nakonec jsme ji vrátili na místo a mohli pokračovat. „Honzi, prosím tě zůstaň za mnou a sbírej, co ze mě bude průběžně odpadávat.“ Tak bylo definitivně určeno pořadí naší ekipy. Jako první jezdil Bačauky – navigátor, uprostřed se pohyboval Bob – rozsévač a skupinku jsme uzavírali my s Miškou – sběrači.
Blátivá cesta postupně přešla v děravý asfalt a mírný deštík v hustý liják. Jako na zavolanou jsme zahlédli benzínku s nadstřešenými stojany a ukryli se v ní. Pořád mi v hlavě ležel ten můj nenalezený telefon. „Ty Miško, dávalas´ ho do kufru ty nebo já?“ „No já rozhodně NE tatínku, tohle na mě nesvedeš.“ Probral jsem se prvním kufrem a znejistěl. „Nezabalil sis ho do toho mokrého stanu?“ Zeptal se Bob. „To by totiž za tu dobu už bylo po něm.“ „Nejsem blbec, proč bych balil mobil do stanu, kór, když je to teď jediná věc, se kterou mohu fotit?“ Prohledal jsem druhý kufr. „Řek bych, že bude v tom stanu,“ na to pro změnu zase Bačauky. Třetí kufr, všechny kapsy a Michalčin tankvak. Že já ho ztratil u té říčky. Ale kontroloval jsem tam všechno, nikde nebyl. „Mrkla bych, tatínku, do toho stanu,“ přidala se Miška. Ten nádech sarkasmu ve slově „tatínku“ byl jistě jen můj subjektivní pocit. „Tak já Vám to teda dokážu!“ Přestalo pršet a tak jsem, pro ostatní na důkaz, vybalil úplně celý stan na parkovišti před benzínkou. Po čtyřech jsem lezl po textílii a hmatal, ale kde nic tu nic. „Musí tam být, když nikde jinde nebyl, podívej se pořádně Honzi,“ rýpnul si zase Bob. Popadl jsem celý stan do obou rukou a jako se vytřepávají deky, jsem s ním v amoku máchal, aby uvěřili, že tam skutečně NIC není. S každým zatřepáním jsem hláskoval: „Ne-jsem-ma-gor, ne-ní-TAM“ a pak v šoku hleděl, jak při slově „TAM“ mobil přelétl celé parkoviště, zalesknul se na sluníčku, které se na chvilku vynořilo, snad aby taky mrklo na moji potupu, dopadl na beton, chvilku se po něm škodolibě klouzal a naschvál se zarazil až o betonový okraj parkoviště. Snažil jsem se nevidět potlačovaný smích svých souputníků a jal se kontrolovat jeho stav. Mokrý byl, to jo, ale fungoval, teda aspoň z části. Netelefonoval a při doteku na displej trošku chrčel. „Asi končí Miško, musíme oživit foťák. Trošku ho zase nahřej nad plamenem, ráno jsme na to zapomněli.“ Míša nahřívala, já rozebíral telefon. „Tati?“ Vyrušila mě z úvah nad mojí nekonečnou smůlou Míša. „Copak, panenko?“ „Trošku se NÁM to rozteklo.“ „Co se rozteklo?“ „Tohle se rozteklo.“ Podávala mi foťák a přitom z něj odpadla roztavená šňůrka. A nebyla roztavená jen šňůrka, ale i celý objektiv. „To nic není, panenko moje, všechno bude zase v pořádku, to by se stalo i mně.“ „TATI??!!“ Vznáší se nade mnou Míša.„To je lež jako věž. “Vytřeštil jsem oči na novou pohromu a už jen s pocitem bezmoci jsem foťák zkusil zapnout. Zubožený objektiv se vysunul a přitom z něj odpadla žárem zkroucená krytka objektivu. „To mě podrž ty vole. Voni ho utopěj a hned pak ještě spálej. To až budu vyprávět v Děčíně…,“ se smíchem protahoval svůj čecháčský dialekt Bačauky. Přesto všechno ale foťáček vyfotil svoji první poúrazovou fotku a tak jsme s pocitem, že není tak zle, nasedli a pokračovali směr Stryj. Fotky z dovolené možná budou.
V další bezejmenné vesničce, kterou jsme projížděli, jsem uviděl obrovský památník s nápisem „Slava gerojam,“ i se sochou válečného hrdiny. Nechal jsem kluky poodjet, však mě viděli v zrcátku a zastavil. Chudák Míša, ještě zdrcená diskuzí o spáleném foťáku, který jsem chtě nechtě přičetl na její vrub, ale neměla pro nějaké focení zbla pochopení. „Miši, podívej se na mě, vyfotím tě s památníkem a hned pojedeme dál, musíme kluky dohonit,“ mířil jsem na ni znetvořeným foťákem „Nebudu se tady fotit.“ „Ale musíme mít přece fotku s hrdinou a nápisem v azbuce.“ „Nemusíme.“ „Dokud nebude fotka, nepojede se dál,“ zkouším Míšiny nervy. „Nebudu se fotit.“ Mezitím se začali k motorce s Míšou, sedící na zadním sedáku, scházet zvědaví puberťáci, kteří tak velkou motorku viděli poprvé. „Miši, usměj se tady do foťáku, já to prostě zmáčknu a pojedeme dál.“ „Ne.“ Prodýchal jsem tento projev odporu a šel si přečíst v azbuce všechna jména padlých hrdinů na památníku opodál a že jich bylo. Však ona změkne. Myslel jsem trochu na kluky, co nám řeknou, až se jim budu pokoušet vysvětlit, co jsme tady takovou dobu dělali. Ale důležitější teď bylo zlomit „frackův“ odpor. Po půlhodině četby jsem se vrátil zpět. Míša už seděla v obležení asi 10 výrostků, stojících přímo u ní, ve stejné pozici, nehnutá, na zabití. „Miši,“ snažím se o úsměv, „honem se na mě podívej, vyfotím tě a jedem, kluci už musí být pěkně najedovaní.“ „Nebudu se tady fotit a dívat se do čočky už vůbec ne.“ Na to nebylo co říct, ale jsem bojovník a nebýt Boba, který nevydržel a přijel se podívat, jestli se nám něco nestalo, stojíme tam asi dodnes. „Máme krizi Bobe,“ snažil jsem se vysvětlit naše zdržení, ale Bob neměl pro naši hru pochopení a tak mi nezbylo, než vyfotit Míšu z profilu, nasednout a hořkou pilulku porážky si vychutnataž do trpkého konce.
Ve Stryji se Bačauki na mostě nevyhnul obrovské jámě plné vody, což nebylo nic neobvyklého. Zajímavé bylo to, že z louže vylétl kus trojúhelníkového železa a já přemýšlel, jestli to náhodou nepatřilo k jeho motorce. Bob, který jel hned za Bačaukym nic nesignalizoval a tak jsem na událost na chvilku zapomněl. Událost se připomněla sama asi po pěti km, kdy Bačaukyho V-Strom chytnul „plaváka“ a vzápětí dal Bačauky blinkrem signál k zastavení. Dojeli jsme ho a pohled na zadní gumu prozradil, že díl k motorce sice nepatřil, chvíli v ní ale zůstal. Mezi drážkami dezénu vysekl asi centimetrovou trojúhelníkovou skobu. „Proč já, ty vole?“ brblal pro sebe Bačauky, rozbalujíc nářadíčko na opravu gum. „Protože my máme už utopený a spálený foťák s nefunkčním mobilem, víš?“ Omlouval jsem, proč jsme nepíchli právě my s Miškou. Do díry byl nacpán opravárenský knot, pneu zčásti nafouknuta bombičkou a zbytek Bačauky dofoukal na benzínce asi kilometr zpátky.
„Jedem, ne? Furt to tady někdo brzdí, s takovou do Řecka nedojedeme,“ rýpnul jsem si, ale hned se kousnul do rtu, když mě oba setřeli pohledem. Událost s kamenným hrdinou ještě byla příliš živá. Zase začínalo pršet, tak bylo dohodnuto, že najdeme nějaký pěkný motorest, kde ochutnáme zdejší jídlo. Asi po desíti kilometrech nám padnul do oka jeden, který vypadal jako chaloupka z Mrazíka. Dřevěný srub s vyřezávanými ruskými motivy, krása pohledět. Špinavé motorky jsme postavili hned u vchodu a cestou do hospody za sebou zanechávali loužičky vody. Hospodský byl fajn chlapík a uměl trochu česky. Nepamatuji si už, co jsem si dal, ale jistě to bylo moc dobré. Miška byla nadšená z velikého hrnce čaje s pokličkou, ve které byly sušené kousky ovoce. Vegetarián Bob si dal kukuřičnou kaši s houbami a cibulí.
Když jsme vyšli z hospody, u motorek stál hlouček lidí a okukoval. Už jsme na to byli zvyklí, ale pokaždé jsem se těšil na jejich reakci, když Bob nastartoval svůj burácivý Harley. Zase mě nezklamali. S prvním třeskem leknutím odskočili od motorky a pak znalecky pokyvovali, jako že ví, že to tak má být, že Harleye to tak prostě dělaj´.
Den se chýlil ke konci, a protože místy stále přeprchalo, rozhodli jsme se tentokrát zažít ukrajinskou pohostinnost v hotelu. Našli jsme nádherný „gotelj,“ opět v mrazíkovském stylu. Zdálo se mi, že před hotelem neparkuje levnější auto než Lexus a skoro jsem se bál zeptat na cenu, ta ale byla nakonec tak neodolatelná, že jsme s radostí nechali špinavé mazlíky venku a jásavě si štrádovali do patra po vyřezávaných schodech.
„Miško, jdu do sprchy, udělej prosím zatím něco k jídlu, jo?“ „Jasně tati, chceš trenčianský párek s fazolí nebo trenčianský párek s fazolí?“ Měli jsme i jiné konzervy, ale nemá smysl ptát se Míši na výběr. Vždycky odpoví stejně. „Tak třeba udělej trenčianský párek s fazolí, hlavně ať je to rychle. A klidně můžeš i na liháči, tady není vítr, ušetříme plyn.“ Pustil jsem sprchu, nakročil do ní a hodlal odevzdat své tělo proudům příjemně teplé vody. „Tatíííííí rychle, hoří!“ Vyletěl jsem ze sprchy ven, na mokrých dlaždičkách uklouzl a na zdi zanechal špinavý otisk dlaně. Uprostřed pokoje seděla na bobku Míša, na zemi vařič, převrhnutý ešus a hlavně, z koberce šlehal velký plamen, který se naštěstí opakovaným plácnutím ruky podařilo uhasit. „Se NÁM to trošku zvrhlo,“ provinile se usmívala Míša. Škody naštěstí žádné, protože zatím hořel jen líh, který koberci neublížil, a otisk dlaně ze zdi se podařilo setřít. Zbytek večera jsme prožili bez zvláštních příhod. Za zmínku stojí snad jen, že jsme si dali s Bobem pivo dole v hospůdce a hotel měl Wi-Fi připojení, díky kterému se z chrčícího mobilu podařilo poslat domů fotku krávy na polském hřbitově.
Ten den jsme díky dešti, dírám, kamennému hrdinovi a Bačaukyho defektu ujeli 305 km a trošku se tím dostali do skluzu, který už těžko doženeme.

Čtvrtý den

Když chán Ocman v roce 1621 uviděl opevnění Kamence, zeptal se: "Kdo vybudoval to mohutné město?" - "Sám bůh!" - zněla odpověď. "Ať tedy Bůh dobývá jej." - vyřkl chán a stáhl vojsko od valů Kamence.
Ráno bylo opět deštivé, tak do nepromoků a konečně už snad dojedeme do kýženého Kamence Podolského. Nemělo by to být daleko. Pak hranice a Rumunsko, další země, kterou si nalepíme na náš zadní cestovatelský kufr. Najeli jsme na „avtomobilnoju darogu“, která snad protínala celou Ukrajinu bez jediné zatáčky. Připadali jsme si jako v americe na Route 66. Přímka silnice z načervenalého asfaltu, tentokrát téměř bez děr, se ztrácela před námi v nekonečnu a kolem nás, až po obzor byly samé stepi a pole, jako uprostřed oceánu. Auta jsme potkávali tak zřídkakdy, že se až zdálo, že silnice je tady jenom pro nás.
Památku ze seznamu Unesco, město sedmi kultur, Kamenec Podolskij doma nastudovala a vybrala Míša a byli jsme jí vděční, protože jeho návštěva za vidění rozhodně stála. Pevnost bylo vidět už z dálky, a čím více jsme se k ní blížili, tím více jsme se těšili, až si ji budeme moci prohlédnout zevnitř. Zastavili jsme přímo u vysokánské zdi a zjistili, že cesta do středu Starého města vede přes historický most, před kterým stojí dopravní značka se zákazem vjezdu. Zatímco jsme váhali, jestli to tudy risknout, všiml jsem si žigulíku s označením milicija a rozběhl se za uniformovaným příslušníkem s otázkou, jestli zákaz vjezdu platí i pro nás. „Kakoj?“ Hleděl na tu značku, jakoby ji viděl poprvé a pak mávnul rukou, ať si pro něj za něj jedeme, kam nás srdce táhne. To byla úleva, protože Bačaukyho navigace znala jen tuto cestu a Anča II., přestože stále zapnutá, mlčela a nešťastný třetí satelit hledala už čtvrtý den. Pojedeme tedy přes zakázaný most, ještě ale ne, ještě pohladit všechny zatoulané psy, kteří polehávají u pevnosti, Míšina povinnost. „Ne Michalko, nemůžeme si vzít ani jednoho.“
Jízda přes „Turecký most,“ jeden z nejstarších mostů ve východní Evropě, nad hlubokým kaňonem s řekou Smotryč a Starou pevností v zádech byla zážitkem a kdo viděl ty vysokánské skály, musí uznat, že město dostalo svůj název právem. Souznění nezvyklé, přírodou vytvořené lokality a lidskýma rukama po staletí budovaných architektonických perel vypadá tak dokonale, že se až nechce věřit, že jde o realitu a ne o uměle vytvořené filmové kulisy.
Motorky jsme zaparkovali u hospody na náměstí a za to, že nám schovali věci za výčepem, jsme paní vrchní slíbili, že se k nim přijdeme najíst. Město bylo krásné, starobylé, s kostely různých kultur a jednou zvláštností, na kterou nás upozornil už celník na ukrajinské hranici, když nám ukazoval rodinu na výletě v Kamenci. Při okupaci města Turky, vystavěli v něm tito mešitu s minaretem a půlměsícem na jeho vrcholu. Po jejich odchodu byla mešita přestavěna na kostel, a protože minaretu by bylo škoda, shodili měsíc a na jeho špici místo něj postavili zlatou sochu panenky Marie. Přišlo nám to jako sympatické řešení.
Minaret jsme vyfotili ze všech stran a Bob neobdaroval místní žebračku, která, sotva jsme zmizeli z jejího dohledu, vytáhla mobil a snad telefonovala kámošce na jiném místě, že ti čeští turisté se teda zrovna moc nepředají.
V bance jsme vyměnili další mokrou eurovku za hřivny a když jsme přicházeli k hospodě, právě zase začínal liják, jakých u nás bývá málokdy. Ještě že jsme to stihli, nit by na nás nezůstala suchá. Na jídlo jsme čekali hodinu, ale protože pršelo, bylo nám to celkem jedno, co jiného se taky dalo dělat, než sedět a klábosit. „Ty Honzi, jestli ta tvoje navigace nemá slabou anténu, že jako přes ty mraky ten satelit nenajde?“ Přemýšlel Bob. „Ty vole, tak voni udělaj vodotěsnou navigaci, kterou ale v dešti nelze použít, protože jako když prší, tak vona ty vole není schopna se najít?“ Dával si to se svým českým přízvukem dohromady Bačauky. „Pro koho to ty vole potom je? Pro potápěče v Karibiku nebo co?“
Další řeči přerušila paní vrchní, která se konečně vynořila s boršči, pivy a nezbytným Michalčiným ovocným čajem se spoustou kousků ovoce v mističce pod víčkem, jak si to už tady zvykla pít. Po dešti jsme se vydali obhlédnout pevnost. Ještě malá zastávka u atrakce s luky a šípy, kdy Miška pána od atrakce vyškolila přesnou ránou do středu terče a obdržela za ni cenu v podobě šípu s peříčky a kovovou špičkou. Byl jsem hrdým otcem. Šíp jsme přivezli až domů. Zlomený.
Pevnost uvnitř nevypadala tak monstrózně, jak se nám jevila zvenčí. Ale z ochozů jsme mohli shlédnout celý Kamenec, město, které vypadalo, jako by se v něm zastavil čas a nevynechali jsme ani muzeum vojenských uniforem, kde měli dokonce i několik soch báťušky Stalina. Během prohlídky pevnosti se umoudřilo počasí.
Z mraků konečně vysvitlo sluníčko a po dlouhé době jsme mohli vidět kousek modré oblohy. Honem k motorkám a vyjé na jih, k rumunským hranicím. Kamenec dobyt!
Zatímco jsme na benzínce za městem tankovali, znovu se rozpršelo. Z benzínky jsme vyjeli v pořadí: Obrovský, starý, kouřící ZIL bez zástěrek na kolech, Bačauky, hřmící Bob, policajti s blikajícím modrým majáčkem a my s Miškou jsme kolonu uzavírali. S obavou jsem očekával, jestli policajti někoho z nás nezastaví a přemýšlel jsem, proč blikají svojí modrou půlkou majáčku. Bačauky to valil za stříkajícím náklaďákem hlava nehlava. Že jezdit s blikající půlkou majáčku je na Ukrajině normální mi došlo, když Bačauky psychicky nevydržel neustálé ostřikování koly náklaďáku a střihnul to před něj přes plnou čáru. Jakoby na tento povel čekali, rozblikali policajti druhou, červenou půlku majáčku a vyrazili za ním. „Bačauky je v prdeli,“ oznámila zezadu Míša. A taky jo. Asi po sto metrech jsme minuli Bačaukiho, stojícího u motorky, zablokované modrobílým žigulíkem s blikajícími majáčky. Zastavili jsme o kus dál a hlavou nám běžel film nejhorších scénářů, které by Bačaukyho mohly potkat. „Zavřou ho, až zčerná“, truchlivě poznamenala Míša. „Jsme bez navigace“, podotkl praktický Bob. „Vytrhneme mříže Harleyem, je nejsilnější, viděl jsem to ve westernu a osvobodíme jej,“ na to zase romantik já. „Kam přivážeš lano, za Bobův nosič v brašně?“ Zpochybnila teorii přemýšlivá Michalka. Další úvahy ukončil známý zvuk Bačaukyho V-Stromu. „Ty krávo, 40 éček za prohlídku policejního žigulu zevnitř,“ pravil, když nás dojel. Pak spokojeně dodal: „Chtěli 250,-, ale usmlouval jsem to.“ Postupně povyprávěl, jak si ho vzali do auta, aby nebyla vidět předávka peněz a jak jim rusko-chorvatsko-česky vysvětloval, kterak k přestupku došlo a snižoval cenu až na poslední, neodolatelnou nabídku čtyřiceti eur, přes kterou už nejel vlak. Doplatil na své vysoké turistické plexi, které sice báječně kryje za sucha před větrem, za deště ovšem totálně zneprůhlední a chudák Bačauky, jsa neustále ostřikován špinavou vodou od kol, aby aspoň trochu viděl, rozhodl se jej předjet. Čáru vidět nemohl, byl rád, že rozeznává obrysy silnice.
Dnes jsme chtěli spát venku, abychom usušili stany a vyvětrali vlhké věci v kufrech. Přejeli jsme ale jeden kemp a další nikde. Ať jsme se dívali jak, nikde podél silnice nebyl ani žádný pěkný plácek. Znovu to vypadalo na déšť a nakonec jsme vzali zavděk *** hotelem Formula s pokojíkem za 15 Eur.
Výpis s Bobova deníčku:
„Nakonec spíme ve Formuli, obchůdek non-stop. 184Kč / 7,5€. Pod hotelem nějaká oslava, rachot větší jak na Freedom party. Mira večer kouří na balkoně, během jednoho cíga tři Ukrajinci kopnou tři štamprle. Ráno na nás na balkony huláká ožralý Ukrajinec ´privjééét´, přitom se zakloní a
spadne na záda. Pak se diví, proč se mu smějeme“.
Na pokojích bylo něco jako protipožární snímače, vařili jsme tedy na balkonech, které byly těsně vedle sebe a my mohli plkat a sledovat ruch oslavy pod námi. Konečně jsem usušil všechna svá eura.
Ujeto pouhých 160 km. Zdržoval Bačauky s policajtama a Bob s pružinou.

5. den

Ráno jsme konečně uviděli modrou oblohu. Jaká radost! Mraky byly jen na severu, tam ale my nejedeme, my si to namíříme pěkně na jih, do tepla, k moři.
„To si poslechněte,“ smál se ráno u motorek Bob. „Pověz jim, Míro, jak jsi sušil svůj blue-tooth.“ „No, u žárovky,“ neochotně připouštěl Bačauky. „Říkám, ty vole, nespálím to jak voni nad plamenem“ a ukázal nám svoji žárem zkroucenou komunikaci. Kuckali jsme smíchy a já se zadostiučiněním myslel na posluchače v Děčíně.
Cesty byly čím dál lepší a brzy jsme přijeli na ukrajinsko-rumunskou hranici. Oslavili jsme jejich bezproblémový přechod a hurá, už se nemusíme obávat euro-lačných policajtů, nebo aspoň nevíme o nikom, kdo by měl v Rumunsku s nimi problémy.
Anča II. na chvilku procitla ze spánku a ukázala mi pár zatáček. Poté zavřela dveře a na kliku zavěsila visačku NO SIGNAL. Počkej Jurku, to ti osladíme! Ještě, že nám půjčil i papírové mapy. Každý večer jsme nad nimi ladili další plán postupu a byly pro nás více než nepostradatelné, za to zase Jurku obrovský dík!
Projížděli jsme Rumunskem a těšili se z krásné, těžkým průmyslem nezasažené krajiny. Nejběžnějším dopravním prostředkem byl dlouhý otevřený vozík, zapřáhnutý za jednoho nebo dva koníky. Ve vsích seděli před každým domečkem na lavičkách dědečci a babičky a my na ně mávali a zpestřovali jim svou přítomností jejich jednotvárný den. „Dívej, Míšo,“ ukazoval jsem Mišce rukou Mazlíkův tachometr, na kterém se právě přetočila šestka se čtyřmi seřazenými nulami.“ „Happy birthday to you, happy birthday to you,“ začala Miška a zazpívali jsme Mazlíkovi celý ten slavnostní popěvek. Nikdo nezdržoval a tak jsme konečně mohli ukrojit svoji předepsanou denní porci 400 km.
Dohodnuto bylo spát na volno venku, abychom vysušili stany a tak jsme první slibnou odbočkou poodjeli z hlavní silnice ven do přírody. Najeli jsme na hliněnou, udusanou cestu a po ní přijeli až k poslednímu domku vesničky, obklopenému už jen strništi polí. Před domkem seděla žena neurčitého věku s dítětem, ta zase obklopena smečkou asi desíti obrovských psů. Vlastně jen do chvíle, než zaslechli Bobův Harley. Bob byl vůbec nejpronásledovanějším členem naší skupiny, co se polodivokých psů týkalo. Největší vytrvalci za ním běhávali i stometrové vzdálenosti a řekl bych, že hodně pod 9 sec., on jim ale pokaždé dokázal s Harykem ujet. Tady to bylo něco jiného. Stáli jsme a já se potřeboval paní zeptat, nebude-li jí vadit, když tady někde poblíž přespíme. Seběhli se k nám a já se snažil přeřvat jejich štěkot a vzpomínal na všechna slova, co se noclehu týče. „Jesť vazmožno pjerespať zděs, is it possible to sleep somewhere around here, schlafen bitte?“ Řval jsem na ni, setřepávaje z nohy nejdotěrnějšího podvratce. Opsala rukou kruh na znamení, že kdekoliv je nám libo, já zařadil a ucuknul i s motorkou přesně 0,01 vteřiny před docvaknutím krásných zdravých zubů u mého stehna. Podvratcův ještě větší kolega na mě udělal aspoň baskervilské BAAAF, díky kterému jsem i s plně naloženou motorkou a Míšou poskočil, jak jsem v leknutí škubnul plynem a co nejrychleji jsme zmizeli z onoho místa. Nepronásledovali nás, ale jistě se nám škodolibě smáli ještě dlouhou chvíli. Jeli jsme podél pole, dokud jsme nepřestali slyšet jejich štěkot a zastavili na prvním příhodném místě. Bylo vedro a my konečně mohli vyhnat ukrajinské vlhko z našich stanů, které jsme dostavěli skoro za tmy. Čistotný Míra jako vždy, na rozdíl od nás, nezanedbal svou očistu a zběhl se do křoví opláchnout alespoň vodou z pet lahve. Mýval jeden.
Ten den jsme ujeli 405 km a začínalo nám být jasné, že Řeckou nálepku tento rok nevylepíme.

6. den

Probudil nás zvuk rozhrkané staré Dacie se dvěma Rumuny, jedoucími někam na pole. Uhnuli jsme jim s motorkami a za to od nich dostali při zpáteční cestě dva krásné a voňavé žluté melouny.
Při manipulaci s motorkou jsem si všiml, že se v jejím rámu zabydlel pavouk sklípkan a přes noc vystavěl mohutné dílo ze silných pavučin od oné díry přes řadičku až po zadní stupačku. Nakoukl jsem dovnitř a uviděl ho, spokojeně si tam spícího po celonoční šichtě. Skoro mě mrzelo, že dílko musím zničit, ale za jízdy by ho vítr stejně odvál.
Meloun je více než jablka, musel jít do Míšina tankvaku a celou cestu až do Bulharska jsem si jej přidržoval tu jedním, tu druhým kolenem, podle toho, na kterou stranu nádrže se v jaké zatáčce právě skulil.
Počasí bylo jako vymalované a cesty nádherné. Anča II. se na chvíli probrala a úplně stejně jako Bačaukyho Garmin nás špatně svedla zpět na sever do Galati, odkud se dalo pokračovat jedině trajektem. Vzali jsme to jako zpestření, nalodili se na zvláštní dvojloď – dvě lodě s uřezanými boky, mezi kterými byla přivařena kovová plošina, a Mazlík poprvé v životě putoval po vodní hladině.
Po zážitku s katamaranovým trajektem jsme po nějakém čase vystoupali na náhorní plošinu, odkud byl tak krásný rozhled, že jsme vytáhli svačiny a zdrželi se asi půl hodiny focením. Bohužel jsme si nezapsali název oblasti.
Cesta nás vedla dál k Černému moři a krajina kolem začala získávat přímořský charakter. U domků byly zaparkované motorové čluny, po městech se pohybovali lidé v plážových oblečcích, a přestože bylo horko, ve vzduchu byl cítit osvěžující slaný vánek. Na každé zastávce Míša rozmazlovala smečky toulavých psů. Vypadali zdravě a v uších měli zelené známky z plastu na důkaz očkovaní, chytré. Byli vděční za pohlazení a
před Miškou táli jako loňský sníh. Brzy jsme míjeli přímořské hotely a místy konečně mohli spatřit obzor Černého moře.
Rumunsko-bulharská hranice byla volně průjezdná, ale zastavili jsme aspoň pro výměnu teď už totálně suchých eur za bulharská leva. Moře v tom horku tak lákalo, že jsme se vzdali myšlenek na další postup a začali hledat příhodný kemp. Ten první byl v zálivu a puch bažin byl i pro nás příliš. Další kemp se nám líbil. Sice se v něm od 70. let, kdy sem ještě jezdívaly zájezdy s ROH, mnoho nezměnilo, zato měl báječně levnou restauraci se smaženým sýrem a sprchy s léčivou vodou ze sirnatého pramene, který nebylo nutno ohřívat, protože teplá voda vyvěrala přímo ze země. Postavili jsme stany a seběhli na písčitou pláž, užít si dovolené u moře a taky smýt ze sebe prach rumunských cest.
„Tati?“ „Copak Mišánku?“ „Spadlo TO do písku a nejede to,“ nesměle pravila Miška s nebohým foťákem v ruce. „Ale to vůbec nevadí.“ Michalka: „?????!!!!!!!?????, že ti není hanba, takto bezostyšně lhát čtenářům do očí.“ Zkusil jsem ho zapnout, ale nápis na displeji „chyba objektivu, objektiv nelze vysunout,“ napověděl, že máme nový problém. V Děčíně bude veselo. Přece nás po tolika štrapácích nevyšplouchneš se zrnkem písku? Bojuj trošku, mluvil jsem v duchu s naším Cannonem. Třepal jsem s ním, zkoušel objektiv vysunout tam a zase zpět, a když jsem mu pomohl ještě rukou, objektiv se skřípěním se vysunul, vzdychnul a teda že jo, že teda ještě bude fungovat dál, když jsme tak neodbytní. Ukládám si do paměti poznámku: Napsat vedení firmy Cannon děkovný dopis. Od této chvíle už byla na každé fotce v rohu malá tečka, způsobená zapomenutým zrníčkem písku z Bulharska, na památku.
Chvilku jsme dováděli ve vlnách, ale hlad nás brzy vyhnal a tak jsme navštívili zdejší restauraci, kde číšník mluvil česky, asi také pozůstatek socialistických odborových dovolených v jeho zemi.
Spát jsme šli brzo. Tolik kilometrů zase. Vlastně, vždyť plán jsme nesplnili. Dnes jen 333 km.

7. den

Z Bobova deníčku:
Luxusní počasí.
Jedeme se projet do města přes nějakou zkratku. Cestou zajíždíme ke břehu moře, v
bahně se tam rochní lidé, kolem rozmlácené chatky starého kempu. Musíme projet
kolem zamčené závory do města. Opět celkem levné jídlo, hezké městečko, hodně
turistů.
Myjeme moto v ruční myčce. Obsluha, mladí Rumuni, z nás mají prdel. Motorky se moc
umýt nedají, bahno z Ukrajiny je zažrané. Vegetíme u moře, koupačka. Večer mají
diskošku s ohni ukrajinské děcka na pláži. Poláci si přistaví křesílka a mají z toho
divadlo.
Sklípkan přes noc nelenil a na stejném místě vystavěl ještě pevnější hradby. Díval se na mě svými osmi očima a přišlo mi, že vyzývavě, jestli jako tohle dokážu zlikvidovat také. „Takže kdo z koho? Oukej chlapečku“ a dřívkem jsem celonoční stavbu odstranil, než by sklípkan stačil všemi mrknout.
Balchik bylo typické přímořské městečko s obchůdky se suvenýry, malým přístavem a hlavně s hospodami se zahrádkami, kde jídlo stálo polovinu toho, co u nás. Dal jsem si „Black fish“ a na talířku mi přinesli dvě
obrovské ryby s oblohou. Skoro se to nedalo sníst, a jak to bylo dobré… Bob s Bačaukym se neměli k odchodu, tak jsme s Miškou zaplatili a vydali se hledat suvenýry pro naše blízké. Hned v prvním obchůdku jsme našli tolik nepřeberných kýčků, že jsme nevěděli, kam se dívat dřív. „Tati, dívej, ono se rozbilo,“ šeptla mi Miška do ucha a ukazovala v ruce zbytky něčeho, co dříve byla skleněná koule plná oleje, ve které mělo plavat něco jako podmořský vrak galéry. Ještě že je tady tak levně. Koupili jsme pohledy, náramky a dalších pár drobností včetně hromádky střípků galéry a vrátili se k motorce. Bačauky s Bobem ještě stále seděli v hospůdce, tak jsme s Miškou zajeli hledat MPZ Bulharska na kufr. Našli jsme i tu a koupili jednu i pro Míru Bačaukyho, který sice naoko dělá, že jejich hledáním po městech ztrácíme čas, když je však najdu, vylepuje je na kufry se stejným nadšením, jako já.
Při hledání MPZ jsme našli i myčku a zavedli do ní kluky na opláchnutí motorek. Špína z plastových Stromů šla celkem dobře dolů, Harleyův černý lak se však, přes všechnu Bobovu snahu, rozhodl si ji ponechat a hrdě nosit až do konce dovolené. Byl jsem zvědavý, co na vysokotlakou sprchu řekne sklípkan, trošku jsem mu propláchl i jeho úkryt, byť s lítostí, už jsme si s Miškou pomalu zvykali, že na Stromkovi cestujeme tři.
Na benzínce Michalka vyfotila rozesmáté kotě.
Zbytek dne jsme strávili u moře. Našel jsem spoustu mušlí ve tvaru šneka. Houbaření je fajn, ale hledání mušlí je lepší.
Dnes najeto 15 km. Sbohem Řecko.

8. den

První pohled patřil dírce v rámu. Byl tam. Síť zářila novotou a Pepík ji posychroval několika novými úchyty k řetězu i zadnímu kolu. Řekl jsem mu do jeho trychtýře „dobré ráno“ a on máchl tlapkou. „Že tě to baví kamaráde,“ říkal jsem si s dřívkem v ruce při likvidaci jeho díla.
Díky všemožným zpožděním bylo nutno přehodnotit původní plán a koupání na Chalkidiki oželet. Byla vytyčena trasa nová, vedoucí napříč celým Bulharskem, přes Srbsko a Kosovo do Albánie. Než jsme vyjeli, rozloučil jsem se se psem, který si mě tam obzvlášť oblíbil. „Tatínku, ten tě má rád, opravdu ho tady necháme?“
Výjezd z kempu provázely menší obtíže, protože Bob píchnul svoji megaširokou zadní gumu o celkem nepatrný vrut s půlkulatou hlavou. Šel docela pěkně vyšroubovat. Bohužel, zanechal po sobě dírku, ale na všechno máme lék. Vytáhnul jsem z kufru dárek od ježíškač.2, sprej na defekty a celý ho Bobovi do pláště nastříkal. Neuvěřitelné, že dokázal natlakovat celý ten jeho zadní 200 mm „medicimbal“ na tři atmosféry a ještě neuvěřitelnější je, že na té gumě jezdil Bob další dva měsíce, než byla skoro sjetá.
Zdržení nebylo nijak dramatické, a protože bulharské cesty jsou s těmi ukrajinskými nesrovnatelné, ten den jsme urazili jednu z největších vzdáleností. Krajina byla dost placka, hodně se jelo po dálnici, takže jsme docela uvítali, když nás naše cesta svedla zpátky na okresní cestu.
A jako odměna za tu dálniční nudu se nám hned na sjezdu připletlo do cesty přírodní vojenské muzeum, s exponáty volně k prohlédnutí. Obrovské sousto pro můj nenasytný fotoaparát. Ještě než se kluci rozkývali, projeli jsme s Miškou zábranami pro auta a cestičkou pro pěší pěkně dojeli až pod obrovské Migy napíchnuté na železných pilotech, pokojně čnící k nebi.
Než kluci přijeli, Mazlík už byl s letadly nafocen ze všech stran a já se právě vrhal na střelu středního doletu. „Miši, uúúúú, tatínek je tadýýýý,“ volal jsem na ni z její špičky, pár metrů nad zemí. „Ty vole, jestli to maj ještě nabitý a von s tím slítne dolů, dáme dneska nakonec i to Řecko,“ pochybovačně hleděl vzhůru Bačauky, ale já na jeho rýpnutí nebral ohled a pospíchal se s Míšou fotit do vojenského ZILu, kterého kabinka byla podobným, jako jsem já, volně přístupná.
Před odjezdem jsme ještě nakrmili toulavou fenečku uherákem z Kauflandu, Míšu jsem od ní odtáhl za ruku a pokračovali jsme dál na západ, k srbským hranicím. Po další asi stovce km jsme zastavili na oběd v malé, opuštěné hospůdce na velkém, prázdném parkovišti, pozůstatku lepších časů.
Bobův deníček:
Cestou v motorestu super šopák, mísa za 35,- Kč, bagety, česneková pasta a sušené
chilli papričky na stolech. Obsluhuje šikovná Bulharka, asi nějaká sportovkyně,
namakaná.
Po obědě se Bačauky zvedl, že skákne za hospůdku na záchod, bylo to blíž. Když se vrátil, něco špitnul Bobovi a oba pokývali hlavou. Až mnohem později jsem se dověděl, že mu Bačauky říkal: „Kus za hospodou je nějakej vojenskej památník. Musíme to před Honzou utajit, zase by na to lez´.“
Projeli jsme dvakrát Sofií, Bačaukyho navigace má taky svoje mouchy a Míša aspoň z motorky vyfotila pár zajímavých historických budov včetně pedagogické univerzity, kterou bude za rok studovat též.
Slunce na obloze postoupilo a bylo načase najít další nocleh. Hledali jsme, kudy sjet z hlavní silnice a poradila nám skupinka teenagerů, z nichž úplně náhodou jeden uměl česky. Odbočili jsme do kopcovité krajinky s loukami a pasáčky s ovcemi a snažili se najít nějaké klidné místo. Zastavili jsme k menší poradě, zda vlevo či vpravo a dojela nás Dacie se dvěma chlapíky, kteří na náš dotaz zatvrzele tvrdili, že tady je táboření ve volné přírodě zakázáno, ať jedeme za nimi, jejich bratranec má hotel. Nechal jsem kolegy v družném hovoru s oněmi prospěcháři a odjel se sám poohlédnout po nějakém vhodnějším místě.
Asi po dvou km jsem našel dědinku, sestávající snad ze čtyř domků, kde u jednoho z nich sedělo pár místních usedlíků a popíjelo lahvová pivka. „Excuse me, does anybody speak English here?“ Zeptal jsem se spíš jen na úvod zdlouhavého a pracného vysvětlování ve skoro zapomenuté ruštině. Jaká úleva, když jedna starší paní s úsměvem odvětila: „Yes, I do.“ Bariéra zbořena, vysvětlil jsem, že je nás ještě několik, kteří bychom tady někde rádi přespali do rána. „Samozřejmě je přiveďte, stany si postavte támhle za domem a přijďte za námi na pivko.“ To byla jiná. Otočil jsem moto a za chvíli už jsme všichni stáli na krásném paloučku s rozhledem na celou vrchovinu. „Jdeme na to pivko, slíbil jsem jim to,“ nařídil jsem skupince a vyšli za těmi dobrými lidmi.
Hned nám mezi sebou udělali místo, a co si dáme? Měli jsme zase už jen eura, ale majitel garážového obchůdku nám je ve výhodném kurzu směnil a za chvíli jsme družně špitali se všemi, jak kdo zrovna uměl. Po chvíli přijel i pán, co nás zrazoval od spaní ve stanech a zanedlouho lehce ovíněný, nám stále nerozuměl, proč chceme spát na louce, když on nás přece zve k sobě domů? „U miňá dom, vy budětě spať u miňá. Útrom pajďom na rýby i oná,“ ukázal palcem na Míšu „sďélajet úžin dla nas…“ Míša ruštinu ve škole neměla, ale z jejího vytřeštěného výrazu jsem poznal, že pochopila, co se od ní očekává. Ženy žijí v této společnosti pro práci, muži pro zábavu. Líbilo se mi to. Bob mu přesto zkoušel pracně vysvětlit, že „my z góroda a my chóčem spať v platínke , éto romantika dla nas…“ Nepochopil, ale alkohol ho brzy přemohl a ještě než nás stačil k sobě odvléci, hospodský jej z preventivních důvodů odvedl pryč. Byla to milá společnost a skoro se nám nechtělo odejít. Trošku jsem se tam prý cinknul, řekla mi Míša a ráno všichni potvrzovali její tvrzení. Byl jsem s Miškou, vlastně k Mišce v našem stanu upovídaný až dlouho do noci…
Tento den jsme urazili 597 km.

9. den

Ráno bylo kouzelné a obloha modrá, bez jediného obláčku. Zatímco jsem balil, Miška se fotila s obrovskými slunečnicemi a Bob psal na svém Harleyi svůj cestovní deníček. Vypadal tak spokojeně, že jsem si ho musel na památku zvěčnit už zase bezvadně fungujícím foťáčkem.
Pepík nikde. Vzal si mé včerejší povídání k srdci a sbalil krám. Dobře udělal, sám bych tu s chutí zůstal.
Hodní lidé a nádherná, nedotčená vrchovina – krásné místo pro život.
Ale měli jsme ještě hodně co vidět, tak „šup Miško, naskoč a juchajdá, jedeme,“ vždyť i tu jízdu my máme tak rádi...
V-Stromy poklidně vrněly, z Harleye už delší dobu nic neodpadlo a tak jsme si užívali poklidnou jízdu až na srbské hranice, ke kterým už to nebylo daleko. Bez zvláštních průtahů jsme projeli skrz a namířili si to na hranice kosovské. Doma nás všichni varovali, že válku mezi těmito zeměmi sice vystřídalo příměří, ale rozličných půtek a bojůvek se tamní ještě úplně nevzdali. Týden před naším příjezdem byla jedna z kosovských hranic zapálena srbskými nájezdníky, protože Srbové se už od roku 1999 nemohou smířit se ztrátou části svého území, nyní nezávislou republikou Kosovo. Srbskem s jeho nízkými kopečky jsme nejeli dlouho, přesto se mi na jedné benzince podařilo sehnat nálepku SRB, sláva a brzy mělo přijít Kosovo. Neuznání kosovské samostatnosti naznačovala jen prozatímní hranice z mobilní stavební buňky, v jejímž stínu se před žhavým sluncem schovávalo pár vojáků se samopaly, ti ale na náš němý dotaz vesele mávali, že můžeme pokračovat dál. Čekali jsme, že teď přijde hranice kosovská, ale k té jsme museli jet územím nikoho ještě asi pět kilometrů.
Bob:
Hranice mezi Srbskem a Kosovem daleko od sebe. V Kosovu musíme platit 15€ cestovní
pojištění, zelená karta zde neplatí. Jezdí tu plno aut s kosovskými vlajkami (předchozí
konflikt se Srbskem a příměří?) Kosovo dost placka a neskutečný bordel podél
silnic. Jezdí tu mnoho aut s CH značkami, pravým řízením, různé stavby čtyřkolek.
Ke konci Kosova nádherná planina Shar podobná Alpám ale i tam je všude podél
silnic bordel, plast, papíry.
V Kosovu jsme zažili největší vedra z celé naší dosavadní pouti. Sužovala nás nekonečná žízeň a v prvním obchůdku, na který jsme narazili, jsme nakoupili několik PET lahví s vodou. Odplížili jsme se do stínu a pili jak velbloudi po přechodu pouště. Bob si chtěl ve stánku naproti přes cestu koupit dvě papriky. Pán ale prodával jen na kila, tak mu je věnoval. Zašli jsme si s Miškou taky, se stejným výsledkem. Přikoupili jsme tedy aspoň pár broskví, ať neříká, že ti Češi by jen rádi všechno zdarma, nasedli na motorky a zatroubili na pozdrav. V zrcátkách jsme jej viděli ještě dlouho mávat.
Překvapilo mě, kolik v Kosovu vzniká nádherných novostaveb. Byly vidět na každém kilometru, někdy i několik vedle sebe. Válkou zdecimovanou zemi jsme si představovali jinak. Pozůstatky konfliktu nám připomněl až velký kemp německých jednotek KFOR na periferii malého městečka, kterým jsme projížděli. Byla to velká plocha s vojenskou technikou a stany, obehnaná kolem dokola bílou plachtou, aby dovnitř nebylo příliš vidět. Vojáků uvnitř nám bylo v tom šíleném vedru líto. Brzy jsme potkali i kolonu vojenských jeepů s vojáky se samopaly na klínech. „Foť to Miško, takovou příležitost nesmíme propást.“ „Nebudu fotit vojáky s nabitýma flintama tati.“ „Ježiš dej to sem, srágoro,“ převzal jsem od Mišky foťák a na poslední chvíli při jejich předjíždění jsem spoušť dvakrát zmáčkl. Fotky jsou mázlé, ale vojáčky máme. „Vidíš, že nás nezastřelili,“ konstatoval jsem s uspokojením. „Tos´ ale nemohl předem vědět.“ „Není risk, není zisk,“ upravil jsem si anglické „no pain, no gain.“
Krajina, kterou jsme teď projížděli, byla překrásná. Vysoké hory a skály, ozářené odpoledním sluníčkem a mezi nimi hluboká, úzká údolí s pěknými silnicemi plnými zatáček, přesně jak mají motorkáři rádi. Občas jsme se vyhoupli na hřeben a mohli obdivovat nádherná panoramata hor, táhnoucí se do dálky. U silnic přibyly nové, nám dosud neznámé žluté dopravní značky, na kterých byla vyobrazena nejvyšší dovolená rychlost …s obrázkem tanku.
Motorky ohlásily žízeň a tak jsme odbočili na první benzínku po sjetí z hor. Zatímco kluci tankovali, sháněl jsem se, jako pokaždé v nové zemi, po mezinárodní poznávací značce na náš cestovatelský kufr. Mladí kluci, kteří zde obsluhovali, byli z našich zaprášených motorek unešení a udělali by cokoliv, aby nás potěšili. Jeden uměl trošku anglicky a na mou prosbu prohrabal všechny šuplíky v kanceláři. Vypadalo to, že beznadějně, ale pak s pusou od ucha k uchu v širokém úsměvu vyběhl se dvěma nálepkami s písmeny RKS. Myslel jsem, že ho radostí políbím, ale vystačili jsme si s vřelým objetím. Vylepil jsem nálepku hned na místě a kluci z benzínky byli tak nadšení, že jeden z nich ještě jednou vběhl do kanceláře a vrátil se s plátěnou kosovskou
vlajkou, kterou jsme připjali na kufr, aby za námi hrdě vlála. Dostali jsme ještě radu, ať ji v Srbsku moc neukazujeme, nechceme-li si zadělat na problém a s troubením a máváním se s kluky rozloučili.
Kosovo nebylo příliš rozsáhlé a tak jsme zanedlouho po příjemném benzínkovém setkání stáli na Kosovsko-albánských hranicích. „Albánie??“ Třeštila na mě doma oči maminka. „Zatknou vás, prodají do otroctví, Michalku vymění za velbloudy, vždyť tam nejsou silnice, jak se tam chcete pohybovat!“ Čekali jsme hrůzu a byli skoro zklamaní, že se nic z toho nekonalo. Na hranicích žádné prostoje a po jejich přejezdu jsme najeli na supermoderní dálnici, na kterou by i v Německu byli pyšní. Polonahé děti kolem dálnice nám mávaly a nebýt té nádherné cesty, připadali jsme jako na Ukrajině, kde nám všichni chtěli pomáhat a kde nebylo člověka, který by nás cestou nepozdravil aspoň pokynutím. V těch nejchudších zemích jsou lidé nejpříjemnější, sami sebe jsme se ptali, čím to asi tak je?
V plánu jsme měli přespat někde venku uprostřed Albánie, ale silnice byly tak nádherné a tak hezky se po nich jelo, že jsme se na jedné z našich občerstvovacích zastávek u zavřené hospody rozhodli dojet až k moři.
Michalka vytyčila další cíl, návštěvu pevnosti Lezhe ve stejnojmenném městě, na miláčcích jsme postupně nacvakali rychlost č. 6 a po několika hodinách svižné jízdy jsme projížděli městem pod prastarými obrannými valy pevnosti. Do města jsme dorazili až navečer a bylo nutno se poohlédnout po ubytování. Hotel jsme našli docela rychle, kluci počkali venku a my s Miškou – dva mluvčí – vyběhli po schodech domluvit cenu. Hotel byl právě v přestavbě, ozývaly se zvuky vrtaček, všude po chodbách byl rozložený stavební materiál. Za recepční deskou stála krásná tmavovláska. „Excuse me, would it be possible to stay here for one night?“ „Yes.“ „How much is one two-beds room?“ „Yes.“ „Look, understand, MONEY, how much MONEY do you need for one room?“ „Thirteen Euro.“ Jásáme: „Really? Have you really said thirteen?“ „Yes.“ Ubytovali jsme se a šťastní, jak jsme ušetřili, jsme vyrazili na procházku po městě. Až po návratu, kdy už stál za recepční deskou jiný pán, jsme se dověděli, že slečna chtěla říci 30,-, bohužel pro nás z hezkých úst, řečí neznalých, vyšlo 13,- …a my prodělali 17,-.
Bobův deníček:
V Albánii najdeme hotel v rekonstrukci. Chybí zábradlí, okna na ulici, mezi pokoji je
díra zakrytá skříní, sprchový kout je jen vanička bez plachet. Recepční, holka kolem
dvacítky, neumí dost anglicky. Tvrdí, že nocleh je za 13€/pokoj, večer před spaním se
dozvíme, že to mělo být 30€/pokoj. Motorky schováváme pod hotelem, ale prý je
můžem nechat i na ulici, že se nic neztratí :o))) Když Míra neví, kam hodit špačka od
cigára, řekneme mu chlápek, že kamkoliv, přece Albánie. Neví, jak to vypadá
v kempu a ani na pláži u moře, cca tři kiláky od hotelu. Prý tam během svých 60let života
zde nikdy nebyl. Večer jdeme na ulici. Směnárny zavřené, pikolík nás posílá směnit do pizzerie,
kurzlepší jak v bance. Večeříme po návratu v hotelové restauraci. Číšník neumí jediné
slovo anglicky. Vybíráme podle nálady :o)
Ujeto 414 km.

10. den

Ať už byl hotel jakýkoliv, spalo se nám v něm dobře. Probudil jsem se ještě před Miškou, otevřel si okno a sledoval ranní pouliční ruch. Bylo krásně. Pod hotelem nádherné palmy, na kopci nad hotelem se ještě ve stínu rýsovala pevnost Lezhe, kam jsme se dnes chtěli podívat. Kus od hotelu vedla docela rušná hlavní silnice, uprostřed které bylo něco jako mlýnský kámen o průměru asi metr, se značkou kruhového objezdu. Bavilo mě sledovat, jak se kolem kamene autíčka točí, a všiml jsem si, že v Albánii čas nehraje žádnou roli. V jednu chvíli se u kamene sešla tři auta, jejichž řidiči se znali. Zastavili kolem něj ve tvaru trojúhelníku, stáhli okénka a dobrou minutu se spolu hlučně bavili. Ochromili tím celou dopravní tepnu, ale nikdo netroubil, všichni v klidu počkali, až si to ti tři dopoví. Pak si zamávali, rozjeli se a proud autíček pokračoval, jakoby nic.
Dírou ve zdi jsem uslyšel zvuky vstávání Boba s Bačaukim a po chvíli se protáhla i Míša. Takové to bylo malé nic a už je to přes celou postel, fm. „Tak dnes ta tvá pevnost Miši, těšíš?“ „No jasně, nezdržujem, jedem.“ Sbaleni jsme byli v cukuletu. Zaplaceno 2x 30 Eur, pak proplést se s motorkami rušnými uličkami a několikrát se zeptat místních, kudy tudy k pevnosti. Kamenitou cestu vzhůru jsme našli, potíž byla v tom, že v její půlce nakládal bagr na náklaďák hlínu, s nakládkou nijak nespěchal a nebylo možno je nijak objet. Pohledem do korby jsme nakládku albánským tempem odhadli ještě tak na hodinu, a protože motorky jsme o samotě nechávat nechtěli, po krátké poradě jsme vymysleli trasu k jiné, nemenší pevnosti Rozafa u města Shkodér. Cesta nás vedla vyprahlou kopcovatou krajinou, ve které díky sluncem spálené vegetaci převládala hlavně hnědá barva. Místy jsme míjeli velká jezera, ve kterých se chladily krávy. Bylo tak úmorné vedro, že jsme kvůli dodržování pitného režimu museli několikrát zastavit. Na jedné takové zastávce našla Miška malinkaté umňoukané kotě. „No tati, tu tady nemůžeme nechat, někdo ji zajede a navíc, v kufru už máme místo, půlka konzerv je snědena,“ zkoušela to na mně. Dali jsme jí trochu vody a podařilo se mi přesvědčit Mišku, že cestování v kufru pro kočičku není právě nejšťastnějším řešením. Zanesla ji tedy k malému domku, odkud nás pozoroval albánský domorodec, vložila mu je do rukou a se slovy v češtině: „Na, a pěkně se o ni starej“ přešla zpátky k motorce, nasedli jsme a odjeli. Byl úplně v šoku a moc bych za to nedal, že tam i s kotětem v náručí stojí dodnes.
Středověká pevnost Rozafa leží na soutoku tří řek, Driny, Kiri a Buny a dříve střežila přístupové cesty do města Shkodér. Místní legenda praví, že pevnost dostala své pojmenování podle ženy, která je zde zazděna. Tou měla být manželka jednoho z bratrů, který pevnost stavěl. Bačaukymu bylo úplně jedno, čí žena je zazděna kde a při pohledu na tu výšku, kam by musel ve svém moto-obleku šlapat pěšky, se rozhodl počkat na nás ve stínu slunečníků restaurace na břehu řeky Driny. Ne tak my, staří průzkumníci. Hledali jsme s Bobem místo na parkování a já si všiml obchůdku s autodíly, kde většinou mívají mé sběratelské MPZ. Mezinárodní poznávací značku Albánie jsem sice nesehnal, za to jsem dostal pár rad, jak se dostat k pevnosti i s motorkou a brzy jsme stáli na hliněném parkovišti kousek pod její první hradbou. Hlídačka to s námi uměla, prý před třemi týdny našim německým kolegům vykradli motorky, protože si je k ní nedali. Nechali jsme tedy u ní Mazlíka s Harykem ve stínu oliv a vydali se na obhlídku, v tom sálavém vedru, úplně vylidněné pevnosti. Žebračka u vchodu do pevnosti měla tepláky od Adidasu, přesto jsme jí pár drobných nechali, nebudeme dělat Čechům špatné renomé. Pevnost byla krásná, rozlehlá a hlavně z ní byl úžasný rozhled na všechny světové strany.
Mohli jsme obdivovat Shkodérské mraveniště pod horami na severu, hada řeky s otočným mostem na východě, kde tam někde poblíž ve stínu lámal Bačauky jistě už své třetí nealkoholické pivo i všudypřítomné hnědé hory kolem dokola. V pevnosti jsme pořídili spoustu fotek s rozvalinami, oblouky i hlubokou studnou a návštěvu zakončili ve zdejší kamenné hospodě, kde byl úžasný chládek a také pravá albánská čajovna s vodními dýmkami a kulisami původních obyvatel v dobových krojích. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE