reline_unor



Ukrajina 2006

Kapitoly článku

Neděle 9.7.

Ráno pořád prší, ale po snídani přestane tak se domluvíme že zajedeme zkouknout nedaleké jeskyně a odpoledne v klidu dojedeme do Alušty, kde najdeme nějaké ubytování na dva/tři odpočinkové dny. Jedeme v klasické sestavě Libor za ním Lída a my s Táňou uzavíráme naše trio. Mraky jsou nízko, ale od Symferopolu se kopce zelenají, silnice klikatí, takže motorkářovo srdce je po těch celodenních etapách pořád rovně jaksi veselejší. A ještě jedna zajímavost na této trase. Ze Symferopolu do Jalty vede nejdelší trolejbusová trať na světě. Motor studený tak se trochu loudám, no atakuji 90 km/h ať kolegy neztratím z dohledu, mrknu na digitální teploměr který mám v palubce na kolik že se ten olej už ohřál, kolik otáček má motor pak zvednu oči a ani nestačím na nic pomyslet. Kousek přede mnou stojí Lída, mačkám obě brzdy nejsilněji jak to jen jde. Gumy ani nehvízdnou bo cesta je navlhlá od deště a následuje jen rána a pád………. Proberu se kousek od motorky. Hýbat se můžu, zkouším zvednout mašinu to už přibíhá Libor ptá se jestli mě něco není, pomáhá mě a teprve teď si uvědomuji co se stalo. To je sen, po těch všech přípravách. Auta kolem nás stojí, kolem poběhují lidi z trolejbusové zastávky, kde Libor zastavoval, aby se zeptal na cestu. Chtějí pomoc, ale moc je nevnímám, v hlavě mě to šrotuje těžko to popsat.


Odtlačíme XJčko na krajnici a teprve teď si všímám Táni. Stojí myslím pořád tam kde se odkutálela, přilbu na hlavě.Jdu za ní.Dalších 10 min no coment.
Takže jsme celí. Lída byla při nárazu katapultována do protisměru, ale potom co jí náraz úplně zalomil do zadu, se nějak zvedla chytla řidítka a ustála to. Měla jen podřenou zadní kyvku (do které jsem narazil) a nosič na horní kufr. Do teď nechápeme. Po zjištění že mám křivý ráfek + kotouč, vytečenou brzdovou kapalinu na přední brzdě, ohnuté vidle, řidítka, ulomenou stupačku, blinkly a pak už jen kosmetika jako vylomené kapoty,zrcátka atd. se jinak vlastně nic nestalo… motor běží… No tak teď vážně. Na to že jsme šli jedenkrát pana / orel na asfaltě se divím že je motorka po kopě, ale na dojezd domů po vlastní ose to moc nevypadalo. Prázdné kufry fungovaly asi jako airbegy a kdybych neměl padáky, však to znáte. Libor odveze Táňu na hotel a já za nimi na dvojku tak třicítkou víc to nejde protože brzdový kotouč se skoro nemůže protočit přes třmen. U hotelu pneu prázdné. Ještě kecáme s Litevci na endurech kteří si vezou nějaké místní krasavice v džínsech obě jsou bosky! a boty mají v ruce aby si je asi nezašpinili či co. Dají cigárko, pokývou hlavami nad ráfkem že to je fakt blbé a jedou dál. V motelu zase sušíme a probíhá válečná porada. Naši společníci Libor a Lída pomáhají jak se dá, volají známým do Čr starají se, co mohu dodat? Jste skvělí… .


Nakonec jedou Stromy do čtyřistatisícového Symferopolu hledat servis a nám přijíždí odtah, který tak trochu omylem volají motorkáři z Donbasu kteří se tu stavili na jídlo a vidíme že jsou tvrdě ve vatě. Jsou velmi ochotní, projevují zájem o náš problém, něco obvolají s tím že pro nás asi bude nejlepší (a nejlevnější) poslat motku vlakem domů. Zajímavé je že jedou bez spz, ale vysvětlují že jejich XX Blackbird a BMW K1200 jsou nad veškeré síly Ukrajinské Policie DAI a jako asi už pátí v pořadí nám radí vůbec nezastavovat.
Když odtahovkáři vysvětlím, že odtah do Simferopolu mě nepomůže říká ok, ale chce 120 Hr za planý výjezd. Vysvětluji že jsem ho nevolal, že nejsem z Německa, ale z Čech tak ať se probere a že odtah potřebuji do Užhorodu. Uklidní se a volá známým a dostáváme se celkem snadno na 2500 Hr za odtah do Užhorodu což není na danou situaci mnoho, takže beru kontakt s tím že mám první úniková vrátka z této situace. No sláva tak aspoň něco. Podáme si ruku a loučíme se v dobrém. Pak volám domů a vytrhávám rodiče ze stereotypu všedního dne… .S Táňou rozložíme všechny naše peníze ve třech měnách a zjistíme že po zaplacení odtahu nám ještě zbyde asi 100 Hr. Tánička za žádnou cenu nechce jet domů na motorce, které se snažím myslet… že by bylo možné opravit. Jde o to za kolik. Lámu jí ať nezavrhuje žádnou variantu, ale jde to blbě po těch kotrmelcích. Pak se nám ve dveřích zjeví naši promáčení poutníci a přinášejí novinu o naději v podobě servisu Yamaha/Suzuki který našli, ale je neděle.Takže počkáme do zítra.
Večer jdu sundat křivý kotouč, narovnám držák na topcase tak že už by mohl udržet kufr, děda údržbář asistuje a já se konečně začínám bavit o normálních věcech. Dovídám se že tu pracuje už dlouho protože důchod je strašně malý, o poločase nakukuji do jeho kumbálu v dřevěné šopě a jsem zděšen bydlí v místnosti 3x3 metry kde má na obrácených bednách od piva 6 matrací, malý stůl, židli a skříň. Když si představím náš motelový pokoj s plastovými okny, podlahovým topením, koupelnou a luxusním nábytkem připadají mě mé problémy k smíchu.
O rodině moc mluvit nechce, dlouho se neviděli je tu sám. Nerozešli se v dobrém ale moc mu všichni chybí. Najednou se objeví šéfová a děda jak jinak než velmi úslužně, co nejrychleji dokulhá splnit její přání. Mám čas přemýšlet nad spletitostí lidských osudů, na náhody moc nevěřím a zajímalo by mě co bych si měl z tohoto setkání odnést.

Pondělí 10.7.

Rychle snídáme a letíme všichni čtyři na Stromech do servisu. Tam jsou celkem ochotní, ukazujeme na foťáku poškození na mém xj a vypadá to že by do toho šli, ale musí vidět motku na živo. Nabízejí odvoz za 300 Hr a diví se že se nám to zdá moc, ale to my si už nějak poradíme jestli nám to opravíte a mažeme pro mašinu zpátky. U Motelu zkouší holky stopovat dodávky a náklaďáky do Symferopolu s 50kou v ruce. Dívám se jak tam poskakují v motohadrech a snaží se – nechci aby to znělo nevděčně ale je to docela sranda. Poutají pozornost i jednoho z dělníku kteří tu opravují silnici. Když mu oznamuji že dám 100 Hr za odvoz moto do servisu naskočí mu v očích „$” a za 10 min přiběhne i s řidičem Zilu. Dost nekompromisně prosazuji šetrné naložení ale i tak… .Čtyřicet kilometrů jedeme hodinu třičtvrtě. Libor v kabině naviguje zbytek se stará o mašinu. V servisu si při vykládání začínám zvykat na trochu obhroublé způsoby, ale než stačím zakvičet ať dávají pozor na svody mašina stojí dole. Doskřípu zuby a chci platit. Řidič mě nezklamal a chce 150 Hr dávám mu 120, byl to výkon objet všechny zákazy vjezdu pro náklaďáky do centra. Připadal jsem si jako by jsme pašovali heroin.

V servisu mašinu opraví a domlouváme se že stačí jen tak, abychom dojeli. Loučíme se s Liborem a Lídou, děkujeme a seznamujeme se zaměstnanci Ťámou - 26 předák a flegmošem Serjožou - 29 Jejich šéf člen nějakého motoklubu se motá kolem plus další lidi máme v tom ze začátku hokej. Otázku ceny z nich lámu asi hodinu, nepřeháním. Nakonec padne cifra 200 dolarů, takže to bude 250 a to je tak akorát, abychom dojeli v úsporném režimu domů, jen aby to nebylo víc. Ještě se domlouváme že bychom rádi spali v servisu čemuž se diví, ale souhlasí. Ťáma se mě snaží ujistit že vše bude charašo a slovo „něpreživaj“ slyším tak 20x. Snažím se jim do toho nekecat, ale když je pro vás motorka v žebříčku hodnot - (nechci říkat že před ženskou) - hodně nahoře, ále však to znáte… pohled na xj je skličující. Nechávám se raději vyhnat do města, Táňu to tu taky nebaví tak jdeme. Ťáma nám dává plno zajímavých rad, vysvětluje že na Krymu je spousta grázlu protože Krym bere vše, moc tomu nerozumím. Máme dávat bacha na policajty kteří si rádi vezmou nějakou bankovku při osobní pohlídce z peněženky atd. Celkem zíráme. Hned v prvním supermarketu (který jak se později dovídám patří řetězci bývalé premiérce Timošenkové) kupujeme jídlo. Vynikající chaluhy a jiné dobroty jíme na opuštěném velodromu kde si hraje jen pár dětí. Poutáme pozornost poněvadž se mi přes sandál zapichuje do nohy střep a slušně řečeno sakruji na všechny strany. Centrum nás ničím nezaujme tak se snažíme najít jednu z nejstarších budov ve městě mešitu Kebir Džami. Zkouším se ptát v jednom domku se suvenýry, ikonami a náboženskou tématikou. Zjišťujeme že to je náhrada za chrám který se rekonstruuje, ale když jsem tu tak se ptám na tu mešitu babky která to tu udržuje.Ta vyvalí oči a skoro poskočí, Táňa do mě nenápadně kope, rychle se ptám na kostel. Stařena se uklidní a vysvětluje nám cestu k nějakému kostelu, děkujeme a padáme. Mešitu nenajdeme tak koupím na večer nějaké pivka a vezmu i pro mechaniky ze servisu bo to nemůže uškodit. Kluci se nás snaží zabavit pouštěním fotek a videí ze srazů. Docela se bavím, doba pokročí a Táňička nám chce skočit pro pivka, protože se stejně nudí. Ťáma ji hned zastavuje a nekompromisně vysvětluje že holka sama za tmy na ulici nesmí kvůli Tatarům kteří jsou prý magoři. Tak jdeme my a jak zjišťuji asi na tom něco bude protože při cestě zpátky se nás snaží vyprovokovat dva domorodci. Ťáma jen poznamená „ vidíš a to jdeme tři chlapi“ . Matračku nafukujeme po půlnoci a za pět minut jsem tuhý jak veka.

Úterý 11.7.

Ráno se klasicky budím jako první a zírám na sedícího - spícího Serjožu s čelem na stole a skrčence Ťámu spícího na dvou dřevěných židličkách sražených k sobě. Jsem myslel že nás zamknou a půjdou spát domu. Tak si říkám že to budu muset vyřešit nějakým pivkem. Po snídani se rozkecáme, ptám se na to jak to tu funguje a je to docela jednoduché. Šéf autosalonu Yamaha/Suzuki/Mazda si bere polovičku zisku v servisu, ale o kluky se vůbec nestará. Všechno s čím pracují si museli pořídit sami, veškeré vybavení atd. Druhá polovička peněz se dělí mezi tři mechaniky rovným dílem pokud není co zpravovat, není práce, nejsou prachy. Krom toho lidi pracující v autosalonu nám dávají od začátku najevo jací jsou snobi, a jsou to křupani jak bič. Čili rozdělení na hodné a špatné je celkem jasné že ano. Protože se nám ještě nevrátil ráfek z nějaké fabriky, kam byl odvezený k narovnání a není ani jasné kdy přesně by měl být, jdeme se koupat na pláž Nikolájevka ježící na západ asi 40 min jízdy Maršutkou. Řidiči svolávají cestující megafonem a místní nesměle, ale ochotně poradí takže za ¾ hodinky jsme na pláží a dáváme si konečně trochu oraz. Moře je čisté a nám se tu líbí. Ve sprše (5 Hr-osoba) zapomínám alumatku takže jsem s Táňou 1:1 ta zapomněla opalovací krém v servisu kde nám zavařili lešení. Cestou zpátky se smiřujeme s další nocí v servisu tudíž jsme v šoku, když po příchodu vidíme mašinu stát před servisem. Máme radost jako blechy a snad i tak skáčeme protože tu není nikdo. Všude mrtvo asi šli na pivo… Udělám zkušební projížďku, kotouč trochu kope, ale jede to rovně, brzdová hadice je v jednom místě trochu mokrá (nová by se musela objednat z Kieva) jinak vše vypadá v normě. Ještě čekám handrkování s penězi, ale Ťáma je bůh a chce jen 150 dolarů na kterých se domluvil s majitelem autosalonu. Jsem přesvědčený že kdybychom se dá se říci neskamarádili bylo by to mnohem víc. Například původně jenom ten ráfek měl stát v místní fabrice 150 $. Protože chceme ještě dnes někam dojet rychle balíme a o tom co si asi třikrát podáme s každým ruce, několikrát se vyfotografujeme pokračuje naše cesta směr Alušta. Zastavujeme na crash pointu, pozdravíme střípky z blinkru a ještě jednu zastávku provedeme v motelu, aby jsme poděkovali dědovi, protože se zcela nezištně snažil pomoci jak mohl. Děda lebeda není k nalezení, tak mu necháváme alespoň vzkaz.


Cesta do Alušty je co se přírody týče, jedním z nejkrásnějších kousku naší cesty. Voláme L+L neúspěšně, takže jedeme směr Jalta a skoro za tmy odbočuji z hlavní cesty. Sesazuji Táničku a zadní kufr. Vypnu světla a dáváme divočáka v kopcích kde se po brutal cestě jen tak, tak na jedničku vydrápu. Dřív jsem zastavit nemohl protože bych se neměl šanci vytočit. Přemýšlím jak to ráno sjedu a po deseti minutách přijde nasraná Táňa s přilbou na hlavě a kufrem. Vypadá jako zatoulaný kosmonaut z Bajkonuru. Rozděláme stan, dáme si salám domluvíme plán na další den a radši usnu jako špalek protože z venku se ozývají všelijaké pazvuky, Táňa se bojí a já už dnes nehodlám nic řešit.

Najeto 70 km

Středa 12.7.

Ráno je fakt krásně, pod námi lesy a vinice, nad mořem opar, ale cesta dolů je horor. Nejde nastartovat tak bez motoru vždy jen tak po 100 metrech, abych pomohl Táni s kuframa (bočáky tak 13kg jeden).K tomu tahání přileb a bund, no pod kopcem jsme mokří a voňaví jak z prasečáku. Na hlavni je to o hubu poněvadž krymští řidiči se od zbytku UA liší dosti agresivní jízdou. Asfalt je ale paráda a to pobřeží v kontrastu s vysokými skálami přes 1000 m/n.m. nemá chybu. Zkouším 140km/h, ale Tánička mě svým pevným stehenním svalstvem upozorňuje co si o tom myslí, toš jedu radši pohodičku. Na benzince evropského standardu s otřesným personálem snídáme. Na terase se seznamuji s hlídačem nápojů který si čte detektivku a uprosím ho aby nám dal nabít foťák. Dozvídám se že tu pracuje v noci a smysl jeho práce tkví v hlídání čtyř boxů s nápoji roztroušených po terase. Jsem svědkem velmi důležité kontroly od majitele. Škoda že má ruština je tak slabá protože tenhle hlídač na mě působí spíš jako univerzitní profesor.




Na Jaltě je taky krásně, parkujeme za švýcarským BMW K100RS. Ještě se nestihneme ani rozkoukat a stojí u nás chlapík podezřele vysmátý. Jedná se jen o planý poplach. Asi nejlepší angličtinou kterou jsem za poslední rok slyšel vysvětluje že parkujeme blbě. Po tom co zjistí že jsme Čechoslováci začne vyprávět jak pracoval mimo jiné země v Karlových Varech a že je učitelem dějin a angličtiny. Sonduje jak je to u nás se školstvím a platy a odrovná mě znalostí českých dějin protože ví víc než já… dozvídáme se že s Renaultem Kangoo dělá výlety po okolí a dává nám zajímavé typy včetně pláže se sprchou, tak se jdeme konečně pročváchnout. Tánička se podivuje nad místní módou zlatých zubu. Ostatně rozšířená po celé UA, ale tady jsme potkali holku tak 21 roků krasavice jako blázen, no pak se usmála a málem jsme oslepli. Protože chceme ještě dnes stihnout návštěvu Sevastopolu vracíme se a už z dálky vidím že počet moto na parkovišti se zdvojnásobil a má českou vlajku… že by ??? Zíráme ne Lídin V-strom který bez předchozího domlouvání dočmuchal náhodou až k nám. Po chvíli se k naší radosti objeví i oba plantážníci, takže si sdělujeme zážitky a nakonec jedeme i do Sevastopolu ale L+L přes hory a my s čerstvě dobitým XJ radši po pobřeží.Co se dá dělat…
Při jedné zastávce na drink zalézáme do malého přístřešku, abychom se zchladili a měli klid. Není nám dopřáno protože jeden Ukrajinec zaslechne naší českoslovenštinu a má z toho obrovskou radost. Se silným přízvukem rodilého Plzeňáka na nás chrlí všelijaké dotazy jenže já jeho nadšení moc nesdílím. Vypráví že je z Mukačeva, ať tam navštívíme jeho maminku pojíme a odpočinem si, načež si musíme napsat jeho adresu. Slušně odmítáme, což moc nepomáhá tak slibujeme že to ještě zvážíme. Nevím jaké má zkušenosti s Plzní kde sedm let pracoval, ale asi moc dobré a možná skrze můj ne zrovna nadšený výraz dodává že určitě nebudeme muset nic platit. Probíhá ještě nezbytné focení a jedeme dál. Po cestě uvažuji o tom jak bych ještě rád tohoto člověka potkal a pokecal s ním stejně vřele jako on, protože byl opravdu moc milý na rozdíl ode mě. Jenže já jsem death.


Po 120 km jsme konečně v Sevastopolu. Ptám se na cestu kluka co popíjí kolu na krajnici a snažím vysvětlit že bychom rádi viděli ponorky. Zkoušíme anglicky, rusky, rukama nohama , kreslím ponorku na papír – nic. Nakonec asi po 15min !! z něho vypadne něco jako „lodka podvodna?“ no tak to bychom měli. Znaje ruského názvu pro ponorky, chci se zeptat na cestu někoho jiného, ale borec mě někam táhne přes ulici. Končíme v nějaké reklamní firmě kde pracuje a vypadá to tu fakt jak v ruském filmu. Starý nábytek v kontrastu s moderní výpočetní technikou, samý kablík, dokumenty, čajník, mumraj… na svém 21 palcovém monitoru mě ukazuje letecké snímky Sevastopolu z google a vidím že to není žádné béčko. Podle vytištěných snímků nalézáme přístav, seznamujeme se s vojenským městem postaveným v novoklasickém stylu které je jak říká průvodce jedním z nejčistších v bývalém SSSR. Motorku necháváme před vojenským velitelstvím asi kilometr nad náměstím admirála Nachimova. Toto místo nám radí starší voják, myslím dost vysoká šarže při parkování zjistím že jsme na místě vyhrazeném pro vojenskou elitu, ale aspoň bude motorka s věcmi v bezpečí. Dvoje moto bundy a kalhoty zamykáme jedním cyklistickým zámkem provlečením přes rukávy / nohavice a motku zakryjeme plachtou s nápisem Luise.de Gazíky přivážejí šarže a jednomu se dost nelíbí právě naše plachta.Chce nás vyhodit, ale když řekneme že jsme češi, je hned samý úsměv, bratři slovanja vsjo charašo. Je to příjemné že se vlastně po celou dobu naší cesty setkáváme s kladnými ohlasy na adresu Čechů a Slováků.


Sevastopol nezůstává dlužen ničemu co jsem o něm četl a líbí se mě hned jak jsme do něj vjeli. Po úzkém schodišti se dostaneme do přístavu kde míjíme cedule zakázaná zóna tak suverénně, že si nás nikdo nevšimne. Užíváme si koledování o průser a teprve když vše prošmejdíme a vracíme se jsme upozornění že se tu nesmí a starší paní nás vyprovodí až k hlavní ulici. Tam nás docela pobaví jak se místní začnou po naší otázce kde je centrum dohadovat, kde že to vlastně je a každý nás posílá jinam. Jdeme na ulici Bolšaja Morskaja dáme si chutnou Pizzu a trochu se projdeme.S Táničkou spaní vidíme zase na divočáka, tak ještě rychle už na motorce na náměstí admirála Nachimova a rychle za město dokud je ještě světlo. Cestou míjíme plno památníků a zajímavých staveb, škoda že nemáme více času.
Něco málo o bojích které tu proběhly se dozvídám od dědy na polosamotě, kde se ptám na možnost postavit si stan. Z počátku to vypadá že tu snad nikdo není krom uřvaných psů, ale nakonec se vynoří zmiňovaný děda, za ním babka a když zjistí že jsme mírumilovní pocestní nemají s ničím problém. Jsme utahaní jako koťata, děda to vidí tak přeje dobrou noc. Kdyby nežrali komáři usnul bych s pohledem na hvězdy, protože zem je vyhřátá a díky absenci světelného smogu jsou na obloze hvězdy jasné jako perly. Škoda snad někdy příště.

Najeto 135 Km

Čtvrtek 13.7.

Ráno je opět jak z pohádky. Nechce se mě ani odjet, nejradši bych uvařil v kotlíku guláš, po obědě vyrazil do kopců čekal až příjde večer. Pohoda a odpočinek. Provokuji Táničku že ležím a nikam se nehnu, jestli chce ať jede sama bo já jsem mrtvolka… ta mi to ale nebaští… .Cestu nám zpříjemňuje boční vítr, asi ve 100-vce přejedu hada který má tak přes metr, promiň kámo to jsem opravdu nechtěl. Za Symferopolem nás to dvakrát zfoukne do protisměru, takže jedeme po úplné rovince 80-100 km/h naklonění doprava jak žebřík opřený o zeď a děsně mě to těch 200 km do Cherkonu baví. Zde taky naměřím nejnižší spotřebu 6,2 l/100km. Normálně se spotřeba při turistickém tempu pohybovala kolem 6,5 a při rychlejších dálničních přesunech nad 130 km/h 7-9 l.



Za Krasnopetrovskem zastavujeme u růžově zabarveného jezera nebo zálivu ? což v kombinací s opuštěnými továrnami které jsou rozeseté po okolí vyvolává dojem krajiny v havarijním stavu. Těžko říci čím je toto zvláštní zabarvení způsobeno.
Naše putování po Ukrajině se chýlí ke konci a v postatě se už jen vracíme bez konkrétního záměru někam se podívat nebo něco vidět. Zastavuji, kontroluji motorku jestli je vše ok, taky proto že mě z toho větru začíná bolet za krkem. Tánička mě masíruje i za jízdy – bohyně. K večeru dojedeme do malého města Alexandrovka, kde chceme najít nějaký hotel. V prvním nás chtějí dát do čtyřpokojáku ještě s někým (nepřipadá v úvahu) druhý je mnohem lepší, ale drahý a v třetím, spíš motel pro kamijoňáky, ale úplně nový čistý s pěknou restaurací a dokonce i saunou je plný. Usměvavá majitelka by nás ráda ubytovala, no nedá se i když přihazuji chechtáky. Tánička mě přemlouvá ať jedeme dál, což se mě moc nechce, protože mě světlo svítí spíš na veverky než na vozovku, ale jedeme dál do města Južnoukrajinsk vzdáleném 28 km. Tahám za to a dojíždíme skoro za tmy. První hotel luxus, ale ještě dražší než v Aleksandrovce, v druhém na nás vyběhnou dvě staré pixle, ale spíš by se hodilo jiné slovo začínající na stejné první dvě písmena pixle, protože se chovají jak prezidentky zeměkoule. Třetí je nejlepší a stojí za zmínku. Je to vlastně taková ubytovna. Na recepci která vypadá spíš jak vychovatelna v diagnostickém ústavu mě prví paní podezírá jestli unikám před zákonem a jestli nejsem zločinec… jsem podroben krátkému výslechu. Už teď vím že tady spát nebudu, ale chci vidět jako pokoj a celý ten panelák. Paní mě vede do bytu 1+1. Když vidím sprchu s WC, plíseň, matrace a vybavení tak 40 let staré, nejblíže jsou slova humus a katastrofa. Navíc vyjde z vedlejšího pokoje, náš potenciální potetovaný soused, tak 50let tváří se jako by chtěl mě i tu ženskou zabít. Připomíná mi řidiče taxíku z poeticky laděného filmu Hostel i s atmosférou toho filmu. Mažu pryč, jenže to není všechno. Když vylezu s tohoto nepopsatelného domu ven srdce se mě rozbuší. Je tma kolem motorky je asi 25 Ukrajinců všech věkových kategorií. Rýpou to Táni, ta má skoro na krajíčku. Sedáme rychle na motorku nastartuji a když se rozjedu uhýbá i poslední mamlas který ostatním předvádí že on se nehne.
Je to ale jenom jedna z epizod a protiváhu těmto lidem je například chlápek který šel jen vynést smetí v papučích a po dotazu na zmiňovanou ubytovnu běžel před motorkou, abychom to mezi paneláky trefili přesně. Kdyby jste ho viděli – bílé tílko zastrčené v modrých teplácích s lampasem v ruce koš, cupital v těch papučích co nejrychleji a chvíli za námi běželi i děti. No nechápali všichni. Nebo mládež s kterou jsme v tomto městě příjemně poklábosili, byli zvědaví na motorku, ale svým příjemným vystupováním mě přiměli zodpovědět všechny ty dotazy které jsem slyšel tak 5x denně, jako kolik to stojí, a kolik to jede a žere atd.


Jedeme zpátky to prvního hotelu a 190 Hr se nám už nezdá až zas tak moc. Je skoro tma a projede plný autobus který nesvítí ani na cestu ani uvnitř. Z deset paneláku je jen v jednom tak po pěti rozsvícených oknech. V hotelu mi ženská jízlivě oznamuje že už prý mají plno. Jsem klidný protože vím že nám to dělá naschvál. Další město je 40 km daleko. Ach jo. Takže jedem. Pro zpestření protijedoucímu kamionu praskne jeden ze „sliku“ na kterých se tu jezdí právě v okamžiku kdy se míjíme a je to pořádná řacha. Při vjezdu do města kde opět svítí jen sem tam restaurace se málem vymelu na obrovském kruhovém objezdu protože jedu rovně. A potom spíš do čtverce. Cedule čtu tak že u nich zastavím. Na jedné ulici minu NĚKOLIK! kanálů bez VÍKA! a jeden úplně těsně. Zuřím a strašně nadávám, vjet do něj tak to jenom tak nerozchodíme. Tánička ani nedutá. Naštěstí díky taxikáři najdeme hotel. Je to stará komunistická budova ale je úplně ok. Sprchujeme se v polospánku a v restauraci kde už zavírají, vyškemrám jednoho vychlazeného Slavutyče protože musím.

Najeto 598 km


Pátek 14.7.

Dnes nás čeká další transportní den, ale z postele se nám moc nechce. Když se konečně vykutálím na balkon koulím očima kde to vlastně jsme. Docela pěkné socialistické náměstí. Kino, Lenin , trh = pohodička. Před hotelem se seznamujeme s motorkářem ze Švédska velkým jak tři Táničky, který cestuje na něčem co byla kdysi suzuki a řeší řetězovou sadu, která je dávno za zenitem. Chudák s angličtinou se tu nemůže s nikým domluvit. Takže pomáháme, on na Táňu anglicky, ta přeloží mě a já na domorodce rusky, a to celé zpátky. Pak ještě proběhneme trh, vyzvednu motorku z hlídaného parkoviště a rychle směr západ. A zas ten boční vítr, naštěstí v téhle oblasti je plno alejí podél cest, které jízdu podstatně zpříjemňují. Na jedné z hlavních křižovatek zastavujeme u stánků, je jich tak patnáct a nabízí se tu všechno možné od občerstvení, přes sluneční brýle až po proutěné košíky. Chci si koupit nějaký suvenýr a zkontrolovat moto. Kromě stánkařů tu skoro nikdo není takže máme přehled. Děláme okružní kolečko a najednou vidím jak za námi běží chlápek, myslím si že nám chce něco prodat. Ale když se otočím vidím že cpe Táni do ruky nějakou peněženku že jestli jsme ji neztratili. Jenže tuto fintu známe a víme že kdybychom si tu peněženku vzali přiběhl by jako skutečný majitel a tvrdil by že v ní bylo mnohem víc peněz a ať je vrátíme. Je pak velmi těžké vysvětlovat třeba i policii že v té peněžence nic nebylo, protože ten který nám jí vnutil, bude oponovat že tam peníze byly atd. Okamžitě se otáčíme a jdeme pryč. Ještě vidíme jak zcela bez ostychu „poctivý“ nálezce dává onu peněženku kolegovi a oba s kyselými úsměvy, tak se ještě loučíme vztyčeným prostředníčkem. O dva kilometry dál na benzince stojí policejní žigulík a jak jsem ještě nasraný z toho divadélka, zastavuji a vše jím líčím. Jsou totálně zaražení a v rozpacích. Nabízíme že s nimi pojedeme zpátky, ale vůbec se jim do toho nechce všelijak se ošívají, chodí bokem se domluvit co budou dělat. Toš teď pro změnu nechápu já. Ale pak mi to pomalu dochází. Nabízím že s nimi pojedu na velitelství. Úplně v nich hrkne že tam zajedou sami. No jo, oni jsou s těmi hajzlíky asi domluvení. Říkám že je to trapné a že dělají ostudu celé Ukrajině. Sedneme na motorku a jedem.
Protože jsem zde ještě nejedl šašlik napravuji to v malém motorestu a dáváme si k němu i boršč. Je to mňam a jsou tu fajn. Děvočka se na mě usmívá zlatým (dva zuby) úsměvem, já na ni, Tánička se neusmívá, dívá se škaredě…
Kolem projedou dvě GS 1150 ale že jsou to češi zjistíme až večerů, kdy odjíždí z benzínky na které právě zastavujeme. Chvíli řešíme jestli si oblečeme nemoky, protože to vypadá na déšť, ale chuť pokecat s krajany vítězí takže je dojedeme a strávíme příjemnou třičtvrtě hodinku. Dozvíme se jaké je to v těch krymských horách, kde jsme bohužel nebyli, nebo jak jeli deset kilometrů dva dny skrz neprůchodnost terénu, nazval bych to - motomasakr.
Loučíme se a kupodivu hned na poprvé, hurá, hurá, před městem Chmelnickij nalézáme pěkný motel. Bereme si pokoj s WC za 140 Hr. Venku fotím sochu Švejka a ptám se hlídače jestli ví kdo to je. Pokrčí rameny a řekne Švejk. Tak to mě teda překvapil. Prý ho tu znají.
Počítám peníze a zjišťuji že naše šetření (kdyby se musela měnit třeba brzdová hadice atd.) naspořilo v cestovním prasátku dost penízků a ty musíme utratit. V restauraci obědváváme večeři o několika chodech, lahvinku vina, protože vypnuli kvůli bouřce elektřinu personál donese plno svíček, romantika jako prase. Ještě si objednáme na pokoj zmrzlinové poháry, Jó na světě je přece tak krásně…

Najeto 390km

Sobota 15.7.

Ráno, raníčko prší jako z konve. Přemýšlím jestli dorazíme dneska domu. No uvidíme. Protože v prasátku jsou pořád korunky, vlastně hřivničky, kupujeme při zastávce na jídlo 5 litru vodky Chortica platinium, podle Ťámy ze servisu nejlepší na Ukrajině a cigarety pro mou potenciální svokru. Konečně najíždíme na nejhezčí cestu kterou jsem tu viděl ze Stryje do Užhorodu a protože se dostáváme do zakarpatské oblasti krajina se mění tak jak to znám ze Slovenska, nebo rodného Valašska. Lesy, louky, dřevěnice, paráda. S Táňou přemýšlíme že si tu zakarpatskou musíme dát někdy zvlášť.
foto 43,44
Jen kdyby mě tak nebolelo za krkem a slibuji si že to turistické plexi si už opravdu koupím. Na odpočívadle si konečně koupím suvenýr takže nepřijedu domů z prázdnou a letíme dál na Velkýj Bereznyj ať to stihneme za světla protože na Ukrajině jsem si za tmy troufl oslňovat protijedoucí vozidla, ale na Slovensku, v civilizaci na mě každý bude blikat jestli jsem ok. Protože spěchám blbě odbočím. Třicet dva kilometrů zajížďka. Pak fotíme krávy na cestě a když si předáváme foťák spadne na objektiv a přestane fungovat. Jsme ale skoro doma tak na to prdíme. Na celnici všechny předjedu, docela tvrdě se mě vyptává Ukrajinský celník-žena kde jsme byli a pak se nechám seřvat, protože jsem jí nerozuměl. Nicméně odbaví nás rychle. Táňa k tomu ještě přidá úvahu o tom, že vždy když se setká se ženskými v uniformě, chovají se drsněji a nepříjemněji než jejich mužské protějšky. Na Slovenské straně absolvuji kompletní prohlídku zavazadel a musíme vypisovat celní doložku na cigára a vodku. (jak se dozvídáme je to jen záležitost tohoto přechodu) Můžu si za to sám vlastní blbostí, protože jak jsem přeambiciovaný rychlým přesunem do Popradu ještě dokud je trochu světlo, nepopojedu od celní kontrole k pasové v domnění že pasová už proběhla a zastavím až za celnicí. To v celníkovi vyvolá logicky zájem. Po přejetí hranic mám pocit jako by jsme se octli na německé bundesce a nemůžu se vzpamatovat z tak kvalitní silnice. V Michalovcích je už regulérní tma, na benzině potkávám známého, má nový motocykl tak se to trochu protáhne. Už není ani kam spěchat a šíleně mě bolí za krkem.
bolí za krkem.
Jedu za auty, abych viděl na cestu a do Popradské motorkářské krčmy Rock Art dorazíme v jednu v noci. Všechno je tu v normálu při starém. Moji popradští kamarádi jsou úplně v lihu. My jsme rádi že jsme tu celí a že jsme se z toho vysekali sami bez rescue z ČR. Samozřejmě za vydatné pomoci Libora a Lídy. Ještě jednou - jste skvělí. Sms-kuji do ČR rodičům že jsem ok a bilancujeme u pivečka těch 4360 km . Ukrajina je jiná, syrová a přechod ze socializmu tu probíhá bolestněji a pomalu. Historie velmi zajímavá, ale plná krve a křivd jaké u nás neznáme. To se podepsalo na zdejším obyvatelstvu a pokud člověk chce vnímat, tak to cítí na odolnosti těchto lidí. Panují tu mnohem větší sociální rozdíly než u nás a s tím spojené problémy lidí. Poznal jsem že Klaban z Valmezu a Robo z Popradu jsou opravdoví kamarádi, protože pro mě chtěli dojet do 2000 km vzdáleného Symferopolu a s Táňou jsme se jednoznačně shodli, že tato dovolená byla i přes všechny ty peripetie naprosto skvělá. Intenzivní, vyčerpávající a skvělá. Trochu divná kombinace, já vím, ale tak to bylo.

Najeto 761 km

………Týden na to, kdy už se moje bříško začíná zase zakulacovat a nabírá tak původní tvar, drnčí telefon. Pražáci se vracejí z Ruska !!! Volám Táni, ta už to ví taky a ve smluvený čas jsme oba na benzince. Máme v živé paměti nejrůznější příhody, takže klábosíme jak jsme dojeli domů a podobně. Navštívíme pizzerii, ale mají totálně plno, takže L+L protože spěchají domů, sní na stojáka jenom bagetu. Nenechají se ukecat na přístřeší, které nabízíme pro tuto noc, tak alespoň předám věcné dary v podobě pravé valašské slivky a cd s fotkami. Loučíme se se slovy „adin hau hau a adin mnijau mnijau“ pod známým panoramatem Tater a děláme tak definitivní tečku této báječné dovolené…

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (10x):
Motokatalog.cz


TOPlist