Slovenskem a Ukrajinou

Je sobota 4.6.2011, 8:15 a my startujeme naše koně a vyrážíme vstříc dobrodružství jménem Slovensko a Ukrajina. Byť chceme dnes urazit co nejvíce kilometrů, tak to bereme z důvodu vyhnutí se tomu hnusu jménem dálnice z Chlumčan spodem přes Blatnou na Jihlavu a až u ní se napojujeme na D1 a užíváme si ten sajrajt až do Vyškova. Pochopitelně byla někde před Brnem rána, tak jsme se prodírali mezi pruhy nějaký tři kilometry. Kupodivu se za ten kus cesty nenašel ani jeden plechovkář, kterej by nám bránil volnému průjezdu. Za to jim všem díky. Z D1 sjíždíme na Slavkov, kde u Shellů krmíme kobylky a bereme směr Uh. Hradiště a Starý Hrozenkov. Pod hradem Buchlov si dáváme první a asi nejhorší kus žvance. Prej krkovice. A že jsme toho po cestě zkonzumovali požehnaně. Z Hrozenkova směrem Žiar nad Hronom (tam se honily mraky a lehce sprchlo), Banskou Bystrici a Brezno. V Brezně na pumpě Radek potvrdil tradici, kterou začal už loni, a to, že první den zájezdu musí se svojí Tenerkou praštit. Pohoda. Vše OK a my můžeme vyrazit hledat nocleh. To se daří v obci Závadka nad Hronom. Supr penzion Pod Varechou. Jedna noc s polopenzí a 4 pivka k tomu 20E. Tak dobrou. Dnes 619 km.

Den 2 - neděle 5.6.

Ráno snídaně, nabalit veteš na motorky a můžeme vyrazit vstříc Ukrajině. Bylo teplo, tak se jelo v pohodě. Před Michalovcema jsme projížděli okolo památníku Dargovského bojiště. Nezbytné foto na tanku a mazat dál směrem Užhorod. Kolem poledne přijíždíme na hranice plni očekávání toho, co se bude dít. Z různých cestopisů máme načteno, jaká je to pakárna. Světe div se. Nic. Pár našich postřehů. Před námi 3 UA auta. Automaticky se řadíme za ně. Špatně. Pro členy EU je zvláštní pruh vedle. Slováci v pohodě. UA celnici tvoří buňka. U prvního okýnka dáváme pasy a TP motorek. To nám je vráceno a ještě nám přidali papír s razítkem a bylo nám řečeno jet dál a celník ukázal směrem do mírného stoupání na jehož vrcholu stojí dáma v maskáčích. Pro sichr nasazujem helmy. Člověk nikdy neví. Dáváme za jedna a berem za plyn. A pozor. Teď to přijde. Na konci buňky, což je asi 4 metry nám skočil do cesty jiný celník. Tak helmy dolů, pasy, TP a papír odevzdat. To nám vrátil a na papír přidal další štempl. Na dotaz zda éto vsjo řekl da a ukázal na tu holčinu na kopci. Ještě v bance vyměnit peníze a odevzdat na kopci orazítkovaný papír a jsme na Ukrajině. Nevyplňovali jsme papír ohledně cenných věcí a tahle operace na obou hranicích trvala cca 45 min. Asi proto, že bylo nedělní poledne. Jelo se v klidu až do Mukačeva. Tam na první křižovatce, nevím odkud, vyběhl trpaslík v modré uniformě a začal mávat dřevěným obuškem jako regulovčík, že máme zastavit. Odtáh nás na četnickou stanici a tam nám začal tlouct do hlav, že naše rychlost na povolené 40 byla 66 km. Prdel byla, když se ptal na alkohol a nechal Radka aby mu dejchnul do ucha. Divnej testr. Po půl hodině dohadování, kdy na začátku chtěl po každým 425 hřiven, dostal 50E za všechny a my jsme vyráželi dál směr Nizhni Vorota. Tam jsem čuměl do Miluny (GPS) a přehlídl jsem značku STOP KONTROL. Takovou značku tu asi zatím nikdo nezmiňoval. Je nutno zastavit na čáře. Jinak je průser, protože tam si nedovolí nezastavit ani domorodci. Takže nás zase mávli. Já byl tak nasranej z předchozího flastru, že na otázku fízla „ što mi s taboj sdělajem“, jsem mu odpověděl „tak miňja zastrel“. Nezastřelil. Dostal od každýho 5E a tím byly naše pokuty v této zemi ukončeny. Cesta pokračovala přes Volovets až do Pylypets. Tam je penzion U Leva. Ubytování, jídlo a majitelé supr. Večer guláš, pivko, pokec s majitelem a spát. Dnes 371 km. 

Den 3 - pondělí 6.6.

Po snídani sedáme na motorky, které jsou odlehčené od kufrů a jedeme na výlet po okolí. Cíl je Koločava. Cestou se dostáváme serpentinama na vrchol nějakého kopečku, ze kterého je nádherný rozhled po jarem čerstvě zelené přírodě. Bohouš zavětřil polní cestu po hřebeni, Radek se toho okamžitě chytil, a tak společně vyrazili zahnojit stroje od bláta. Toto mě nechává úplně klidným, jelikož Varadero se pro tyto rozmary moc nehodí a mně to také nebere. Měl jsem tedy dost času, abych zjistil, že se příroda na UA nijak moc neliší od Rumunské a že je tu fakt nádherně. Penzion Četnická stanice v Koločavě je zmiňovaný snad v každém motocestopise, do kterého jsem nahlédl. My jsme tam přijeli v poledne. Dojmy. Výzdoba pěkná, ale až na jednoho zbořeného domorodce totálně mrtvo. Shodli jsme se na tom, že U Leva je to podstatně lepší a hlavně mimo ves, takže klídek.Bylo nám doporučeno okouknout jezero Siněvir. Je to při cestě tak proč ne. Jezero pěkný. Je zasazeno do lesů a silně mi připomínalo Černé jezero na Šumavě. Pár fotek a mažeme k Levovi na večeři. Pečené maso a hranolky. Natálka je šikovná kuchařka. Bohouš o sobě tvrdí, že je všežravec, ale některé potraviny nezná, a tak je pro jistotu nežere. Z toho vyplynulo, že guláš bez brambor, hemeneks bez vajíček, zmrzlinový pohár bez šlehačky, chleba bez pomazánky, protože je v ní sýr, atd. Když na otázku Natálky co si dá k masu odpověděl, že hranolky, tak se ho zeptala, jestli nepřijel z pohádky, že ty jsou z brambor. Odpověď – ale hranolky já znám. Pivko a spát. Dnes 138 km.

Den 4 - úterý 7.6.

Snídaně opět nemá chybu. Nabalit motorky, rozloučit a můžem vyrazit směr Slovensko. Do Nižní Voroty jsme jeli stejnou cestou a pochopitelně nás na stop kontrolu opět zastavil policajt. Ale z naší strany proběhlo všechno tak jak má, tak dostal patřičně najevo co si o tom všem myslíme, zkontroloval Bohoušovi papíry a my mohli pokračovat směrem na Volosjanku. Dočetl jsem se v nějakém cestopise, že silnice v místech okolo Roztoky neexistuje. Ještě před odjezdem od Leonida jsem se ho na to ptal, a on nás ubezpečil, že tomu tak není, a že tam je nádherná cesta plná zatáček a že si to náramně užijeme. Užili. Přesně podle fotek z toho cestopisu. 20ti kilometrovej úsek pro tanky. Ale našla se tam i jedna výzva pro Bohouše. Ten neodolal a Triumfa skvěle vyválel. Ten potom chudák několik kilometrů pokuřoval, než se mu povedlo sežrat olej, kterej byl tam, kde nemá. U Volosjanky najíždíme na asfalt a nabíráme směr Ubľa. Nějakých 10km před Ubľou zažíváme situaci, co nejde normálně vymyslet. Projíždíme vesnici předpisovou 60kou a okolo nás prolítlo nějakých 10 Rakušáků na strojích typu BMW RT a LT. Kouknu do zrcátek a přísahal bych, že jsme toho 4. června odjížděli tří. Počítám. Já a za mnou tři motorky. V této pro nás nové sestavě jedeme nějaký 3 kilometry, než zastavíme u magazínu koupit domů za poslední hřivny nějaké sladkosti. Zastavím a za mnou všechny tři stroje. Ten poslední byl Rakušák, kterému bylo úplně jedno, že my máme jiné moto a SPZ než oni. Koukal, co budeme u obchůdku dělat a reagoval až když na něj Bohouš zařval „vole voni jeli dál“. Asi chlapec zjistil, že nám nerozumí, tak prásknul do koní. Dobře jsme nakoupili a vyrazili si vystát 2 hodinky na přechod. Slováci nám prohrabali komplet všechny kufry kvůli chlastu a když nám dali pasy, tak jsme mohli vyrazit na oběd. Po obědě směr Vranov nad Topľou a Bardějov, kde bereme ubytování. Při večeři nám Radek na otázku, co bude pepřit, odpověděl, že bude zabíjet salmonelu v tatarce. Na to je prej pepř nejlepší. Scénka jako z filmu Vesničko má středisková. Nějakej dobrák povolil víčko u pepřenky a tatarka zmizela pod černošedou hromádkou. Pivko a spát. Dnes 301 km.