Odessa Way 2011

Druhý den odpočinku s plánovanou prohlídkou Oděsy, velkoměsta s 1,6 mil. obyvatel a zajímavou historií. Vstáváme až se vzbudíme, ráno je pošmourné, ale přestalo poprchávat. Po kávě nebo čaji v recepci objednáváme taxi a vydáváme se po pamětihodnostech. Taxikář se ujal i role průvodce a je v pohodě. Procházíme částí historického centra od opery k oděským schodům (kdo viděl Ejzenštejnův němý film Křižník Potěmkin, tak po nich sjíždí ten dětský kočárek), ze kterých je pohled na „morskoj vagzal“, doslova mořské nádraží s impozantním hotelem.

Pokračujem kolem magistrátu na Puškinovu promenádu se zasklenými vykopávkami a dále na vyhlídku vedle „mostu zámků“, kde je tradice, že milenci nebo novomanželé napíší na zámek své iniciály, zamknou ho na zábradlí mostu a klíč zahodí dolů. Vracíme se starou zástavbou Oděsy a míjíme dům, který má jen uliční fasádu, opravdová Potěmkinova vesnice. Po pár krocích je ale jasné, že jde o optický klam, boční fasáda ubíhá dozadu pod ostrým úhlem. Začínáme mít hlad a tak nás náš průvodce směřuje do nějaké místní národní restaurace.

Obsluha sice pomalejší, ale vyfasovali jsme i podprdelníky a deky, abychom se cítili co nejlíp. Sušená slanina, pravý ukrajinský boršč a golubce byly mana nebeská. Zalíváme několika Obolony a voláme našeho taxikáře. Neměli jsme s ním na ten den dopředu dohodnutý honorář, tak jsme se shodli, že se fakt snažil a každý dáme třicet doláčů, celkem tedy stopadesát. Když mu je Dany předával, tak byl docela naměko, asi tu život nebude jednoduchej. Sluníčko už zase začíná hřát, tak kam jinam, když už jsme u toho móře?

Jindra hlásí zablokovanou páteř a jde to vyležet, my ostatní berem plavky, ručníky a hurá na pláž. Voda Černého moře se v červnu vyznačuje zvláštními účinky, skáčou tam kluci a vylézaj holky! Má totiž asi patnáct stupňů. Tak radši děláme vyvržené vorvaně a chytáme poslední paprsky zapadajícího slunce. Následná večeře na pláži je opět osvědčená trojkombinace Obolon - Zeljonaja marka – místní specialita a pak jdem brzy spát, zítra nás čeká první část naší LONG WAY HOME.

Odjezd je naplánovanej na šestou. V pět se mi chce sežrat řvoucí telefon a odmítám vztávat.Ve třičtvrtě na šest stojíme všichni disciplinovaně u naloženejch mašin a snídáme, co zbylo v kufrech – tatranky, sušenky, mulťák z termosky, protože personál hotelu tak brzo nevstává. Je třeba se vymotat z Oděsy správným směrem. Navigace nás trošku povodí, způsobí pár nasraných situací, ale pak se mrcha chytne. Míříme po pobřeží do delty Dunaje, přírodního parku s centrem v obci Vylkove. Mydlíme to asi kilo po silnici s dírama jak pasti na slony, zřejmě tady jsem udělal ze svého předního ráfku mnohoúhelník. Kolona se trochu roztáhne a Dany, který ji uzavírá, má najednou pocit že ho sleduje podezřelé auto. Bliká, troubí a chová se podivně. Dany přidává na hranici možností svých i motorky a několik kiláků se snaží toho neúnavného šmejda setřást. Při náhodném pohledu za sebe ale zjistí, že je něco špatně!!! Chybí top-case s civilem, neceserem a dalšíma nepostradatelnejma věcma. Rychle staví a auto za nim. Vyběhne z něj chlap, vrazí mu kufr do rukou, nevěřícně zakroutí hlavou a odjíždí. Ukrajinci jsou prostě skvělí. Vylkove je ospalá díra, projedem ji tam a zpět aniž bychom zatím zahlédli dunajské mokřady. Zato se ozývá hlad a tak stavíme v jediném podezřelém baru, který vypadá jak autobusová zastávka. Opakuje se situace z Balti, hovězí polívka, sumec v těstíčku a balkánský salát (samozřejmě s koprem) jsou vynikající, jen tentokrát radši nenahlížím do kuchyně a vychcat se jdu do lesa. Za Vylkovem se konečně setkáváme s mokřadama a stavíme u jednoho zdymadla na focení. Přitom nás tam obíhá takovej malej hubenej vořech se smutnejma očima. Jindra vyndává z kufru konzervy a se slovy „neznám horší osud, než bejt toulavej pes na Ukrajině“ udělá voříškovi vánoce. Pokračujem dál směr Izmail a moldavská hranice, neboť hraniční přechod Ukrajina – Rumunsko v dunajské deltě chybí. Jedem v podstatě off-road v oblacích jílovitého prachu, zajímalo by mě, jak by to vypadalo, kdyby zapršelo. Izmail je děsná díra a tak pokračujem k moldavským hranicím. Tady jsme zažili největší voser z celé cesty. Několikanásobná kontrola pořád dokola toho samého, možného i nemožného po dvou a půl hodinách vyústila ve zlatý hřeb programu. Sympatický celník si nás zval po jednom do kanceláře aby s námi pokecal a vysvětlil nám, že na vstupu do Moldávie se platí deset euro ekologická daň (my už ale věděli, že je to jedno euro). Problém je ale v tom, že pokladna je zavřená a neví kdy se paní pokladní vrátí. Můžeme to ale, samozřejmě bez stvrzenky, nechat u něj a on to pak předá. Takovej místní folklór, kterej mě ale neurazil, tady se každej holt musí o sebe postarat jak může. Celej tenhle trip byl pro mě v mnohém poučnej, když jsem na vlastní oči viděl, to co jsem viděl. Dál už to šlo jak na drátkách a po pětistech metrech moldavského území mezi Ukrajinou a Rumunskem jsme byli v evropské civilizaci. Východ Rumunska je průmyslovej a výskyt nějakejch penzionů téměř nulovej a tak jedem a jedem se zapadajícím sluncem v ksichtě, až téměř za tmy narazíme na hotel u silnice. Ani se nemejem, aby nám zatím nezavřeli hospodu, a jdem do místního lokálu. Servírka nám dává jídelníček a v ten moment jsme v prdeli všichni, jak Honza se svojí perfektní angličtinou, tak my ostatní s torzy ruštiny a němčiny, neboť je pouze v rumunštině. Milan ale neztrácí hlavu, prej některý slova jsou podobný francouzštině, kterou jakžtakž ovládá. Objednáváme teda trochu naslepo, ale výsledek je skvělej a moc jsme si pochutnali. Oslavujeme Milanovo lingvistické schopnosti a zjišťujeme, že má vlastně dneska narozky! (55 dědek jeden starej, musím ho prásknout). Takže objednáváme místní pálenku a začínáme rozumět rumunsky. Šláftruňk dáváme ještě na balkoně a jdem spát na cikána, jedno si ale budu do smrti pamatovat, sýr je rumunsky KAŠKAVAL.

Den osmý, středa 22.6.:

Vstáváme v sedm a zahajujeme den vydatnou snídaní. Dneska chceme projet částí Transylvánie a navštívit Bran, údajné Drákulovo sídlo. Vyrážíme v osm a za pár kilometrů stoupáme do kopců, vypadá to, že si dneska užijem. Jedeme krásnejma zatáčkama po dokonalém asfaltu, evropské peníze jsou tu znát. Často stavíme a fotíme neopakovatelné přírodní scenérie. Občas se stane že nový asfalt končí a pokračuje regulérní off-road třeba deset kilometrů, je to příjemné zpestření. Okolo druhé vjíždíme do obce Bran, fotíme drákulův hrad, ale protože je zase přes třicet stupňů, dáváme před prohlídkou přednost obědu pod zastřešenou terasou. Po dobrém obědě dáme presso abychom nabudili smysly před dalšíma zatáčkama a bylo jich teda požehnaně. Po příjezdu do Curtea de Arges, cíle dnešní trasy, máme z rukou vánočky a hlavy se nám točí. Na první světelné křižovatce se na nás usměje štěstí, stojí tam hotýlek, jak pro nás připravenej. Čisté klimatizované pokoje, dole samoobslužná restaurace, motorky na dvoře za domem a naproti přes ulici bankomat. Poprvé za cestu doléváme olej, každé GéeSo si vezme čtvrt litru a je to jediný servisní úkon za celou cestu. U samoobslužného pultu vytváříme na talířích neuvěřitelné chuťové kombinace a zapíjíme místním skvěle vychlazeným pivem v namraženejch sklenicích. Ještě otestujeme místní pálenku, probereme cestu dnešní i zítřejší a jdeme na kutě.

Vstáváme do jasného rána, balíme a bez snídaně vyrážíme dál. Dnes je před náma průjezd průsmykem v pohoří Fagaraš, kolem vodního díla, které včetně asfaltové cesty dlouhé cca 120 kilometrů, nechal zbudovat tehdejší diktátor Chaucesku za pouhých čtyři a půl roku a kde zahynuli desítky vojáků i civilistů. Ptáme se navigace kde natankovat a ta kráva blbá nám hlásí pumpy kde pak nejsou. Vracíme se proto do města, tankujem do plnejch, oplatka, redbull a míříme do průsmyku. Přehrada v horách je dílo fakt impozantní, děláme fotostop a pořizujem pár kýčovitých obrázků do alba. Cesta kolem přehrady je dost rozbitá, ale čím stoupáme výš asfalt se neustále zlepšuje, až je jak má být. Užíváme si neskutečně, pro ilustraci si představte asi tři Hochalpenstrasse na Grossglockneru za sebou. Před vrcholem stavíme u vodopádu a při odjezdu Danyho vyděsilo splašený hříbě, který se mu přimotalo před mašinu. Na vrcholu kolem zbytku laviny projíždíme tunelem a otvírá se před náma nádherné údolí plné zatáček a proti nám přijíždí červená lanovka. Vychutnáváme si serpentýny, sjíždíme do údolí a teplota výrazně stoupá. Měníme bundy za dresy a vydáváme se západním směrem na maďarské hranice. Město Sibiu jsem po více než třiceti letech nepoznal, je to regulérní moderní zrekonstruovaná metropole s průmyslovou i obchodní zónou. Rychlý oběd a valíme dál, už tu není nic moc k vidění a teplota dál stoupá. Tankujeme a Danyho teploměr ukazuje čtyřicet stupňů Celsia. Tady už nepomáhá nic, je to jako kdyby vám někdo horkým fénem foukal do ksichtu. Při průjezdu jedním rozkopaným městem najednou Jindra hází svou KTM na chodník a my ho čekáme na první pumpě, kde nás otravujou žebrající cikáni. Vypadl mu kablík z ventilátoru a začal vařit. Asi po hoďce zdržení frčíme dál na hranice, občasnou spásou v tom vedru jsou nové moderní klimatizované čerpačky, kterých je tam spousta. Překračujeme hranice a v Szegedu jsme se západem slunce. Szeged je tak rozkopanej, že je nám navigace k ho*nu a navíc se ztrácíme. Milan s Jindrou nám zmizeli a tak já, Honza a Dany dál hledáme ubytování. Je deset hodin, pořád je přes třicet stupňů a pořád se nám nedaří, zřejmě i proto, že jsme špinaví, zpocený a musíme smrdět na sto honů. Nakonec Honza zahlídl cedulku s postelí na jednom domě a máme vyhráno. Soukromý penzionek s hospůdkou, kde ale kuchyně už zavřela. Tak rychle tři piva na doplnění tekutin, telefon s klukama, že se sejdem v cíli zítřejší štace a taxíkem do centra něco sníst. Byl to nejteplejší den z celé cesty.

Trošku si pospíme, před námi je nejméně atraktivní den cesty, přejezd Maďarskem po dálnici. V devět tankujeme na výpadovce ze Szegedu, sendvič, presso, redbull a najíždíme na dálnici.  Dnešním cílem je Vinařství U Mlýnků v Dolních Dunajovicích. Cestu po dálnici nemá smysl popisovat a tak se přesuneme v čase a jsme U Mlýnků někdy v půl páté. Tam se potkáváme s Milanem, který nám sděluje, že Jindra byl z té mašiny trošku nervózní a tak to radši natáhl nejkratší cestou domů. Dany usoudil, že je ještě brzo a tak dá taky po deseti dnech přednost rodinnému krbu. Tak jsme zůstali tři ale rozhodně jsme neprohloupili. Majitel vinařství „Zdenál“ (JUDr. Zdeněk Mlýnek) se svou paní se o nás vzorně postarali, dostali jsme apartmán, českomoravskou klasiku s výtečným zelím a následovala prohlídka sklepů ze 16. století, samozřejmě s degustací. Normálně bysme „degustovali“ déle, ale byli jsme z tý dálnice docela zbitý, tak jsme to zalomili asi v deset.

Den jedenáctý, poslední, sobota 25.6.:

Dneska budeme doma. Nedáme si ale ujít tu krásnou cestu, kterou už známe a vyrážíme, s kufry narvanými vínem, směr Vranov nad Dyjí. Tam si díky objížďce zajedem skoro čtyřicet kilometrů, ale nevadí. Pod zámkem obligátní presso a podél rakouských hranic do Třeboně. V rybí restauraci Šupina dáváme, jak jinak, než rybu a pak už jen přes Orlík, Příbram, Křivoklát a Žatec domů, do Litvínova. Garáž otevíráme asi v osm, vítáme se s rodinou a kontrolujeme špek od Sašky. Přežil a byl výbornej!