Expedice Ukrajina 2008 s kamarády z Německa

Míca:
Den kdy překročíme hranice mezi Západem a Východem. Po zabalení vyrážíme přes poslední slovenské město Ubla na přechod Malyj Bereznyj. Tak a je to tady – setkání s realitou začíná vyptáváním slovenských celníků, jestli jsme tam už někdy byli a co, že nás jako vede k tomu tam jet. Pak nám radí, co musíme udělat na druhé straně, vyplnit bumážku, vystát frontu s hromadou Slováků, co se nás ptají na to samé a tvrdí nám, že motorky nám určitě ukradnou a po zapsání do počítače dotlačit moto k prvnímu celníkovi v maskáčích – ten hlavně zjišťuje, jestli nemáme kudly, zbraně a drogy. Když vrtíme hlavama a ukazujeme zavírací žabičky, tak už se jen vyptává na ceny motorek a pouští nás do země zaslíbené. Za hranicemi je několik velkých benzinek v evropském stylu, kde vidíme naše kamarády Slováky jak zuřivě tankují – Felicie s 90l nádrží – zajímavé, a ještě lepší je vychytávka pumpařů, co navigují každé auto aby nacouvalo na dřevěný podstavec a vešlo se mu co nejvíc. Hned za pumpama jsou obchody plné pitiva a cigaret, takže dýmající část výpravy fascinovaná cenami kuřiva okamžitě vycpává každou volnou skulinu bagáže.

Bruce:
Velbloudy za 3,4 hřivny !!! 

Míca:
Pokračujeme podle původního plánu odvozeného z informací z webu Anucha a Klasiky směrem na Perečin. Po asi 10 km nás zápaďácký enduro čich žene za vesnicí Dubrinič do kopců. První cesta potokem nás dovede po cca 2 km k závalu, za nímž cesta končí (tento východní systém turistických cest nás bude překvapovat ještě vícekrát) a vzhledem k tomu, že to byla jen zkouška, tak to poslušně otáčíme zpět na silnici a frčíme (haha, spíš čučíme kolem sebe a přesunujeme se) směrem na Volovec. Mírně vykulení z množství krav pobíhajících po silnicích I. třídy mezi Mercedesy,dojíždíme na parkoviště s monumentem nad Volovcem. Za minutku vedle nás zastavují dvě auta s českou značku a ukrajinské osádky brněnských zedníků nám obléhají motky a vyptávají se, co jako že chceme v jejich krásné zemi. Ukazujeme, že chceme nahoru na poloninu Boržava, a tak nám kluci ukazují, kudy projedeme Volovec a kde je cesta na poloninu. Ve Volovci si nacpeme pupíky v restauraci, kde čepují ukrajinský Staropramen a pod nohama nám běhají husy a jedeme hledat tábořiště. Na kopci nad Volovcem ho nacházíme na vršku sjezdovky u lesa, kde je parádní výhled po okolí. Chybí sice voda, ale první den to přežijeme. 

Den čtvrtý, pondělí 18.8.08

Míca:
Ráno (9.00) po sbalení stanů celí žhaví vyrážíme po cestě, kterou nám včera ukázali kluci ukrajinský z Brna do kopců. Jde to asi tak kilometr, a pak přijíždíme k cca ¾ metrovým kolejím plným bahna. Bábuška co kousek pod kopcem pásla krávu, nám ukazuje, ať vyskočíme do lesa na pěšinku, že tam to půjde, a taky že jo. Po pár stovkách metrů kličkování po lese i tato pěšinka končí v bahně, ale už normální hloubky (jsem si myslel, když jsem do něj hupnul), následuje první ukrajinské tahání motorek.

Dále pokračujeme pěšinkou kopírující cestu, protože cesta je pro nás nesjízdná, a jak po chvíli zjišťujeme tak nejen pro nás – setkáváme se s ukrajinským horským para-taxíkem. Zil naložený cca 20 paraglidisty se pokouší probojovat bahnem nahoru, ale po několika pokusech vyhání lidi s korby a teprve potom projíždí metr hluboké koleje. Rychle skáčem na motky a ujíždíme před pomalu se sunoucí bestii. Po pár stech nádherných metrech do pořádného prďáku po suché cestě dojíždíme k dalším bahenním lázním, zase hledáme uzoučkou cestičku mezi bahnem a svahem a po té pomalu projíždíme – KTM to má na milimetry mezi stromem a bahniskem. Zil nás dojíždí a tak ho pouštíme, čehož za chvíli litujeme, protože cesta je dál nádherně suchá a kamenitá a potvora nás zdržuje. Kytka ho proto kaskadérsky předjíždí, což řidiče přiměje k tomu nás pustit všechny. Po pár kilometrech nás to vyplivne u radarové stanice na vrcholu kopce. Je nádherně, parádní rozhled. Dojíždí i Zil a tak si vzájemně obdivujeme stroje. Přichází k nám dědula a chce vědět na někoho telefon, že prý je od horské služby a musí nás nahlásit. To vzápětí dělá a nás jen překvapuje, jak to tady funguje – horská služba na Sněžce by reagovala asi o fous jinak. Po odpočinku vyrážíme dál směrem na Stoj. Je to zas do slušného kopce.

Potkáváme polské cyklisty na celoodpružených kolech – my jedeme, oni je nesou na zádech. Na vrchu kopce nad radarovou stanicí končí pěkná cesta a mění se v horskou pěšinku. Tady dojíždíme do místa, které nám nedělá na žaludek zrovna dobře. Pěšinka je zařízlá do svahu porostlého borůvčím. Svah je cca kilometr dlouhý a převýšení tak 600 metrů. Hloupé je, že pokud se jede po pěšince blíž ke svahu, tak na druhou pěšinku se nedosáhne a mezi oběma cestičkami je hluboká kolej zarostlá trávou a neviditelná.

Zaváhání by znamenalo asi pád a pak by to bylo jen o štěstí, jestli bysme to sjeli po zadku, a nebo skutáleli – každopádně Kytkovy řeči o klacku s jeho helmou zaraženém pod svahem nás povzbuzují k urychlenému přesunu pryč. Po pár stech metrech adrenalinu jsme opravdu rádi, že to máme za sebou. Dojíždí nás cyklisti a chechtají, se že jsme zrovna nefrčeli, ale uznávají, že tohle je na motorku fakt síla. Cestu na Stoj vzdáváme – je to přes skály a po hřbetě, takže ty sešupy jsou na obě strany. Jedeme směr Magura. Cestou necestou se dostáváme až na tento kopec (při výjezdu za pomoci všech zúčastněných taháme po skále jednu motorku za druhou (teda až na Bruce, ten to vyhopsal sám)).

Kluci polský jedou dál směrem na vesničku Ričky, kde spí. Jedem teda za nima, je to pořád z kopce, takže nám ujíždějí. Poprvé opravujeme – bohužel mojí DR. Za tuto cestu všichni odložili několikrát, ale že urvu páčku, když motorka spadne ze stojánku, jsem fakt nečekal. Zjišťuju, že před odjezdem jsem měl páčku trochu víc otestovat – zkusil jsem jen brzdovou a ta seděla. Spojková nic moc, chtělo by to prsty tak dvacet centimetrů dlouhé. Naštěstí pasuje páčka z XT jen je potřeba vyřadit spínač kontroly zmáčknutí spojky a jede se dál. Po chvilce bloudění se ptáme místních dřevorubců, kudy se dostaneme dolů a oni nám říkají, že máme jet po cestě, kudy jezdí oni, že to poznáme podle stop po traktoru. Cesta spíš připomíná horskou bystřinu bez vody. Je to cesta vodou vymletá až na skálu a krpál, jak hovado. Po několika horkých kilometrech konečně dojíždíme do vesnice. Vyprahlí nakupujeme pitivo v místním koloniálu tradičně spojeném s hospodou. Naše stroje lákají osazenstvo hospody a chlapi se s námi pouštějí do řeči. Jsou do jednoho nalití tak, že každou chvíli se někdo z nich svalí a ostatní mu pak pomáhají na nohy. Jinak jsou ale fajn, radí kudy do města a ptají se, jestli nepotřebujeme něco opravit, že mají ve vsi nějakého kamaráda Brouka Pytlíka. Po občerstvení odjíždíme do města Mežgorje, kde chceme najít nějaký penzion nebo hotel a dát si sprchu. To se nám po pár pokusech daří a jsme celkem příjemně překvapení slušným komfortem a příjemnou cenou okolo 200,- Kč za člověka. 

Bruce:
Vířivka černé barvy asi tak pro pět, mi připadla jak vybavení bordelu, ale chyběly tam lepé děvy.