sumoto_leden



Východní Turecko 2004

Kapitoly článku

Další den 9.8. 

Konec srandy. V Bolu,  městě ležícím 250 km východně od Istanbulu, se mi stalo současně několik věcí: -na dvouproudé silnici jsem odbočoval doleva, blinkr jsem měl puštěný               a svítila mi zelená. Při nájezdu do křižovatky se za mnou ozval hlasitý svist brzd, ve stejný moment mě jakýsi katapult vystřelil i s motorkou velkou rychlostí dopředu a zároveň mnou obrovská síla švihla o zem.  Zezadu to do mně  napálil autem nějakej Turek. Všechno to bylo až příliž rychlý, pamatuju si to dost černobíle, jako by se mě to netýkalo :  -pomalu jsem se zvedal s asfaltu a  viděl lidi jak se zbíhají k místu srážky. Motorka ležela asi 5 m ode mě,  zaražená o krajnici vozovky. Okolo bylo na zemi spousta různých součástek a z nádrže vytýkal benzín. Někteří z přibíhajících měli cigáro, hned jsem je  nekompromisně poslal pryč a rychle zvedl motorku na stojan. Místní mi ukazovali, jako že už telefonují pro policii. Z auta,  které do mě narazilo a nyní stálo 20 až 30 m od motorky,  vybíhali lidi a cosi na mě hulákali –chtěli svést vinu na mě. Sundal jsem si prasklou helmu a křičel, ať se kouknou            na motorku, blinkr  ještě svítí, měl jsem zelenou atd. Potom kolem projela ambulance a až se otáčela, došlo mi, že je to kvůli nám. Mladí lékaři mně vzali dovnitř a prohlédli moje tělo. Říkal jsem jim, že jsem v pohodě, jen mi teče krev z ruky, ale zakroutili hlavou a znovu  mě celého prohmatali. Potichu se na něčem domlouvali, pak mi zavázali odřenou ruku a pustili mě ven. To už  přihoukalo pár policejních aut a turečtí poldi začali s vyšetřováním. Já zatím obhlížel motorku –no na hovno! Ten blbec to do mě napálil tak, že jeho levým předním světlem “kontaktoval“ můj zadek, teda výfuk           a hlavně zadní klec na kanystr  (zaplaťpánbů prázdný). Motorka spadla na pravý bok. Řídítka se stočila pod mašinu, urazila se přední brzda,  rychloměr,  zrcátko, přední světlo, zadní světlo, rozlomil se výfuk, rozrhla se taška na nádrži atd. Kolem se válely všechny tyhle komponenty, střepy, vyteklej benzín a brzdová kapalina. Přes celou šířku odbočovací cesty (tj. asi 8 m) se táhly do asfaltu vyryté rýhy od klícky na kanystr.Samozřejmě je taky popraskaná a  nepoužitelná.  Motor je vizuálně v pořádku, elektrika taky funguje. Auto, které do mě narazilo, byl starý renault (jako dácie) a kromě řidiče v něm seděli ještě dva chlapi, dvě ženský a tři děcka. Auto má zničený světlo a masku a píchlý obě levý kola.
Hádali jsme se s fízly,  řidič auta opakoval –stejně jako posádka jeho auta –že jsem mu vjel do cesty, ale to je blbost, prostě jel moc rychle a nekoukal na cestu. Já  říkal svou verzi ,ale na mé straně stál jen jeden svědek. Zajistil jsem  motorku u stanoviště taxíků a poldi odvezli mě, mého svědka, řidiče       a jeho svědka –spolujezdce- na fízlárnu.  Silnici rychle zprovoznili, tak jsem protestoval, že ani nezměřili brzdnou dráhu auta. Můj svědek –Atilla Önal- byl zároveň mým překladatelem, nikdo z poldů totiž neumí anglicky ani německy. Havárka se stala asi v 13.15, teď už jsou 4 odpoledne        a já furt trčím na policejní stanici. Atilla –pán kolem šedesátky- už musel odejít. Zatím jsme sepsali jsme všechny možný protokoly, dýchal jsem do rozbitýho měřiče alkoholu, pořád se dohadovali, jak to teda bylo. Atilla mě statečně bránil, jinak by to asi fakt hodili na mě. Budu-li však já nárokovat náhradu škody, budu muset zůstat ve městě, než se to vyšetří. To je samosebou nesmysl, s jedním svědkem nemám šanci a prachy na hotel taky ne. Domluvili jsme se tedy s druhou stranou, že já, ani oni nebudeme chtít uhradit vzniklou škodu. Teď tady sedím, čekám na něco, nikdo neví na co, ale zdrhnout nemůžu –mají všechny moje doklady. Policajti tady v kanclu mě už berou normálně, nosí mi        i čaj, ale já potřebuju ven!
       Nakonec se to dořešilo. Policajti mě zkasírovali o asi 30 dolarů za správní poplatky (-další legální čórka - tu zde platí každý účastník nehody, teda i ten, co mě srazil). Pak mě  ještě vozili po městě        na soud zaevidovat celou kauzu, pak na dopravní policii pro nějakou blbost , znovu na soud pro kopie, jak u blbejch. 
Slíbili mi, že mě dovezou ke směnárně, ale místo toho jsme jeli  na trh pro ženu a dceru jednoho           z  nich. Vyhodili mě u motorky- aspoň něco.  Spěchal jsem do města najít nějakou směnárnu (bylo už       7 večer) a pak se pustil do opravy. 
  V trochu provozuschopném stavu jsem jel pryč z města ,ale po 100 km mi bouchla elektrika a já musel přespat na betonovém plácku u hlavního silničního tahu –no sajgon.

10.8.


   Dnes , 10.8., jsem ráno elektriku znovu zapojil a vyrazil dál na západ. Motorka celý den protestovala, pořád jsem dotahoval výfuk, nebo se hrabal v elektrice. Samozřejmě se taky naplnilo přísloví, že na posranýho i hajzl spadne  - 50 kiláků před Istanbulem jsem chtěl zařadit čtyřku, ale nemohl nahmatat řadící páku. Koukl jsem pod sebe a chvíli trvalo, než mi docvaklo, že tam není –já ji ztratil!!!
   Chtěl jsem se pomalu otočit, ale motor chcípl. Pěšky jsem se vracel podél krajnice a hlasitě kurvapičoval  tak,  že se ještě teď stydím. Po 50 minutách rychlé chůze jsem řadící páku konečně našel, na druhé straně silnice a krásně slisovanou, protože už ji stihlo přejet pár přetížených tiráků.  Cestou zpět k mašině jsem  našel celý zadní světlo z nabouranýho kamiónu a kus z něj použil na mým zadním blatníku. V Istanbulu mě zastihl prudký déšť a zase jsem hodil i s eMZetou držku na mokré křižovatce. Další bouřka přišla sto kiláků za Istanbulem (tzn. západně od něj)  a já musel zastavit.       Na parkingu jsem dořešil přední, furt ještě rozbitý světlo. Vyklepal jsem a vytvaroval to co z něj zbylo a místo skla tam zasadil  plastovou placku, vyřízlou  z pet láhve. 
     Teď  je večer,  ležím ve stejném lesíku, jako první noc v Turecku. Motorka je schopná jízdy. Přední i zadní světla kromě brdy svítí. Přední brzda pracuje tak na 60 procent, rozervanou nádržku   na brzdovou kapalinu jsem zpevnil malou lahví z pevného plastu. Klec i s kanystrem jsem vyhodil, byla  úplně zrušená.  Dál mám pokřivený řídítka,  chybí mi rychloměr a kšilt, který chránil mou pravou ruku, plynovou rukojeť a přední brzdu. Zadní pneu je úplně sjetá a zadní tlumiče jsou už  taky dost unavený. Helma mi slouží dál, ale je urvaný plexisklo, na bundě mám roztrhlý rukáv. Zítra mi končí turecké vízum, takže musím dojet na bulharskou čáru. Mám bobky z celníků, ale tady to snad bude pohoda –větší problémy čekám až na maďarské hranici  -mašina je na tom fakt bídně. Taky peněz je málo –potká-li mě ještě nějaká nehoda, nebudu mít na žádný náhradní díly.
     Za poslední turecké liry jsem koupil  benzín a  trochu jídla a jím a odpočívám. Znovu se ozývají muezzíni, okolo šustí pískomilové,  kousek nad stromky prolítla tiše sova.
     Další den. V klidu jsem projel přes turecko-bulharskou hranici a jel do Burgasu kratší cestou,          o které jsem před tím kvůli staré mapě nevěděl.  V Burgasu  odpočívám v parku s kávou z automatu. Bulharky jsou fakt hezký holky, teď jsem se dva týdny koukal na samý zahalený muslimky, tak je pauza v parku vítanou změnou pro mé smysly. Dvě děvčata  se slabostí pro motorkáře si chtěla          ke mně i přisednout, ale jedna si včas všimla mých cigaret Türkü. Po zjištění, že jsem Turek, šli samozřejmě do háje- jižní sousedi jsou jim pod úroveň. Škoda.
    Jedu dál a přespávám na skvělým plácku, který je obklopený dozrávajícími vinohrady. Co přikusuju k večeři netřeba upřesňovat.
Další den projíždím přes Varnu a tentokrát mě vede cesta přes město a hezké ulice, okolo parků, vojenského muzea a dál kolem riviéry. K pláži tu dokonce nad silnicí  vedou lanovky. Jedu dál, přejíždím do Rumunska. V 2.Mai  kupuju  jídlo a válím se na mně dobře známé pláži. Teda ona je to vlastně nudapláž,  takže se po nezbytné koupeli krmím hromadou jídla a pozoruju bobříky.
        Pak jedu přes Konstancu, přejíždím Dunaj a ustýlám si na zalesněném kopci, obklopeném nekonečnými lány.
        Ještě než jsem usnul, mě vyděsilo nějaké zvíře. Šlo to kolem , ale neviděl jsem to, jenom stromy a křoví, jak se hýbají  5 metrů od mého ležení. Podle hlasitého zlostného bručení bych to typoval       na méďu, ale podle rychlosti jeho kroků spíš na prase. Chvíli to dupalo okolo, tak jsem si v tichosti připravil nůž, železnou tyč (z hustilky na kola), foťák a baterku. Ale TO po chvíli  s mručením uteklo pryč. Nůž a tyč jsem si nechal pro zichr u sebe.
        Ráno jedu stejnou cestou, kterou jsem přijel, teda přes Sloboziu a Buzau do Brašova. Dál ale nepokračuju přes Fagaraš, a Sibiu, ale jedu severnější cestou přes Sighišoaru a Tírgu Mures a přes místní pěkné vesničky, obydlené hlavně rumunskými Maďary.  Za Tírgu spím v lese.

 Další den –14.8.

Jedu na Cluj-Napoca, odtud pomalu přes hory do Oradey a vjíždím do Maďarska. Na hraničním přechodu schválně parkuju mašinu mezi dvě fronty aut tak, aby ji maďarští celníci neviděli a vychází to. Silnice do Tizsáfüred je delší než jsem čekal, přijíždím tam až odpoledne. Dávám si kávu na jedné zahrádce a pozoruju čápy. Odjíždím směrem ke slovenské hranici, projíždím přes vísku Homoktörenye a až za tmy dorážím na čáru. Slováci obchází můj stroj, jako by v životě neviděli větší vrak, měním prachy a tankuju. Jedu dál, ale nemůžu najít pořádný místo na spaní, v motorestu dávám čaj a jedu dál, ustýlám si v 1 v noci kdesi na kraji pole.
      Ráno pokračuju k naší hranici, za Trenčínem ještě zastavuju na polívku a kupuju domů k rumunským sýrům ještě slovenské. Kromě toho vezu pro kamaráda úlomek ze starého džbánu z Kamrak Vanku a pro sebe rumunský cigára. Celkem jsem najel 9 000 km, z peněz mi zbylo jen     20 euro a 6 dolarů.

15.8.

  Je 15.8., odpoledne, a já se pomalu  blížím k hraničnímu přechodu.  
   Celníci mi koukají na razítka do pasu a na motorku a  ptají se, kde jsem to vlastně byl. Zběžně jim to osvětluju  a jeden z nich se téměř  kamarádsky ptá: „…a přivezl jste si nějaký zážitek?“
„No jo, dobrý to bylo.“, povídám a jsem doma.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (37x):


TOPlist