Turkey or Bust 2024

Ráno jsme koukli na meteoaplikace a bylo vymalováno. Tak 100 km po suchu a pak po vodě až domů. A prší i v okolních státech,, takže ani změna trasy nepomůže. A pršet má i v sobotu a v neděli a jak u nás, tak v Maďarsku a na celém Balkáně. Takže jedeme domů. Je to smutné, ale co se dá dělat, v dešti se motat v horách, to nemá smysl. V 8:15 jsme vyrazili z Leskovace, najeli na dálnici a vzhůru do Pinerola. Teda do Havířova. Navigace ukazovala 1140 km. No, tak uvidíme, jak to půjde. Po cca 150 km jsme zastavili na benzín. Místama jsme jeli po mokru, ale nepršelo, jen trochu mrholilo. Pokladník šel do nepromoku, my s Krysákem jsme plní víry pokračovali bez. To nám vydrželo asi 70 km, pak začlo pršet. Naštěstí bylo kousek parkoviště, tak jsme sjeli a převlíkli se. Bez nepromoku jsme teda jeli nějakých 200 km. No, aspoň něco. A začala zábava, chvíli pršelo víc, chvíli míň a do toho mezi Novým Sadem a čárou silný boční vítr, fakt maso.

A ještě se ochladilo na 14°. To jsme si mysleli, že mrzneme, ale vše má svůj vývoj, jak ještě uvidíte. Na pumpě před čárou jsme dali kafe a redbull a jazda do hungoše. Srbové jako vždy úplně v pohodě, zato Maďaři jako vždy totál brutál. Na hranicích kolona na dva dny a samozřejmě pořád vydatně chčije. Tak jsme mezi auty prokličkovali dopředu a musím, říct, že autaři nám uhýbali, co to šlo. Vepředu jsme se vetli před jednu paní, poděkovali, projeli k prvnímu okýnku a dali pas. Celnice koukla, ok, jeďte. Říkám si, tak to čumím, Maďaři oproti obvyklému prudění dnes v klidu. Druhá paní zase chtěla pas. Tak jí ho podám a ona, že chce, abych sundal helmu. Ty voe, jako fakt jo? Tolik asi k tomu maďarskému klidu. Takže sundat nepromokavé rukavice, což jde dost blbě, sundat promočenou helmu, ukázat pomačkaný modrý ksicht a pak zase vše nasadit. Moc příjemná záležitost. No, snad jsem se paní líbil. A vzhůru na dálnici. Vítr pokračoval, déšť taky a 14° taky, takže vše jak má být. Zastavil jsem na pumpě asi 70 km před Budapeští, zhruba v polovině cesty, tedy nějakých 570 domů a řešíme co dál.

Všichni jsme mokří a zmrzlí a kluci už toho mají plné zuby a jeli by se nejradši někam ubytovat. Já bych radši jel až domů, protože se mi nechce někde v maďarsku ze sebe ty mokré hadry tahat a ráno zase mokré oblíkat a v tom samém dešti jet domů. Stejně bych na ten opruz celý večer myslel a tak bych to měl radši za sebou. Slovo dalo slovo a se slzami v očích, které ale přes déšť nešly vidět, jsme se rozdělili. Oni ještě něco potáhnou a zabydlí se a já pokračuju domů. Tak jsme si popřáli šťastnou cestu a vijo. Jo a mimochodem, kluci se ubytovali někde v termálech, zůstali tam jeden den a domů dorazí až v neděli. No jo, když oni nemusí v pondělí do práce…

Jet sám má jednu výhodu, nemusíš koukat dozadu a jedeš podle sebe. U Budapešti přestalo pršet a foukat, ale pořád mokro a krásných 11°. A já jsem jel a počítal. Když potáhnu ještě aspoň 100 km, tak naberu plnou, pak dám nějakých 250km, naberu ještě jednou a dojedu až domů. Takže bych to ujel na dvě zastávky. Tak uvidíme, jak to dám, protože chlad a únava je sviňa a já bych chtěl dojet domů v jednom kuse. Tak jsem po 100 km zastavil na pumpě, nabral, sundal helmu a dal redbul. Jak jsem neměl nic na hlavě, dala se do mě brutální třesavka, takže redbull do sebe a helmu rychle na hlavu a hned to bylo lepší. Tak jsem vyrazil směr Blava. Jak jsem míjel Tatabányji, tak jsem vzpomínal, že když jsme tudyma jeli minulou středu, bylo 38°. Teď teploměr ukazoval krásných 10° Do helmy jsem si zpíval hóří a vzpomínal na hlášku z Járy Cimrmana, že když jim byla na Severním pólu zima, tak se bavili o požáru Národního Divadla. Úplně to vidím před sebou jako živé, jak ty plameny sálají a lítají jiskry, no nádhera 😃. A zhruba tam někde zase začal foukat vítr a poprchávat a to vydrželo až za Bratislavu. Ta mně přivítala krásnými 8°a v jednom místě dokonce 7° A nebudete věřit, jak jsem vzpomínal na pohodových 11°a komfortních 14° v Srbsku. Před Blavou jsem zvažoval, jestli mám najet na nový obchvat, bo jsem tam nikdy nejel, ale navigace ukazuje jeď, mně něco říkalo jeď přes město, tam to znáš, ale tak teda jo, jedem obchvatem. Všechno super, akorát na konci zavřený nájezd na dálnici. Ty voe, já jsem to tušil, mokrý, v kose a ještě budu bloudit. No takže jsem se ještě neplánovaně povozil přes Senec a pár dalších dědin a po cca 20 km najel na dálnici. Pěkně nasraný, že jsem neposlech instinkt, ale co i nasrání je vzpruha, že. Pak bylo načase zase nabrat. Sjel jsem na pumpu, nechal helmu na hlavě, nabral, zaplatil, koupil redbull, vyšel ven a psychicky se připravil na to, co mně čeká. Sundal helmu, vyklepal do sebe redbull, vyměnil na helmě tmavé plexi za čiré, bo se už celkem stmívalo a rychle šup na hlavu. Nějací týpci mně pozorovali od pumpy v kraťasech a tričku. Byla mi zima i za ně. A na motorku a vio domů, už je to jen 190 km. U Trenčína začalo brutálně pršet, ale co, teď už by mohly padat trakaře a dojedu to. Jízda na motorce po tmě je už tak celkem zážitek, déšť to posouvá do jiné dimenze. No a pak Čadca a sjezd z dálnice, přejezd do Jablunkova a po známých cestách domů. Jak jsem se blížil k domovu, tak jsem jako vždy poděkoval motorce, že mně pěkně povozila a slíbil jsem jí, že jak to půjde, zase někam vyrazíme. No a pak jsem zastavil před barákem a tam se na mně sesypala celá rodina. Já jsem byl šťastný, že jsem doma a že to sjel a mám to za sebou. Z nepromoku a oblečení mi pomohli (byl jsem durch mokrý, voda je sviňa a cestu si vždy najde), aj nějakou štamprlu přinesli, takže super dojezd. Pak jsem si dal 30 minut teplou a horkou sprchu abych rozmrzl a nějakou tu štamprlu se ženou. Takže dnes ujeto celkem 1150 km a trvalo to 12,5 hodiny včetně přestávek, z toho nějakých 950 km v dešti. No a to je celý.

A jako vždy, na závěr si dáme krátké shrnutí. Turecko jsme chtěli očuchat a dojem je trochu rozpačitý, Příroda super, krásné stavby, obrovské mosty, Istanbul hezký, cesty celkem taky, ale ti lidi, no nic moc. Nevím, jestli jsme to blbě trefili, ale začalo to už na celnici, kde ti dají jasně najevo, že policajt je tam pán a že se s tebou nebudou mazat. Lidi spíše zaražení, všude jsme měli pocit jako by chtěli, abychom už vypadli. Horor s kartou HGS jsem už popsal, takže to nebudu psát znova, jen je to prostě další zbytečnost, která jen ukazuje, jak mají cizince na háku. U moře neskutečný bordel a lidi v tom kempují a evidentně jim to nevadí. Je to jako bych vzal ženu na dovolenou do sběrňáku. Jo a i tam je větší pořádek.

Počasí po cestě úplně super, až na ten závěr, ale my jsme jen zmokli a zmrzli, ale upřímně je mi líto lidí, kterým voda zasáhla domovy a nebo jsou nedej bože díky tomu ohrožení na životě. Jako poděkování svému strážnému andělovi, že zase odvedl 100% práci, dám něco do sbírky na povodně, určitě nějaká bude. Ale zpátky k cestě. Nejtepleji bylo hned první den u Budapešti 39° a nepřekonalo to ani Turecko, což je dobře. Nejchladněji bylo u Bratislavy 7° ale to bych nepočítal, protože největší teplotní šok byl ve čtvrtek, kdy jsme vyrazili od moře v krásných 28°abychom za prvníma kopcema dáváli termoprádlo v mlze a 14°. Hodně nás překvapilo Bulharsko, parádní svezení a příjemní lidi a taky Řecko, to samé, navíc po Turecku to byla úleva, když se s tebou všichni ochotně baví, usmějí se a dokonce popřejí Have a nice day. No balzám, do obou zemí se určitě ještě vrátíme. Byli jsme poprvé v Asii, i když to je jen čára na mapě, protože pravá Asie začíná úplně jinde, ale i tak. Viděli jsme celý Bosporský průliv ze sedla motorky, super zážitek a přejeli jej pak přes most a pak se vrátili zpět do Evropy přes další známý průliv Dardanely. Parádně jsme se povozili a celou cestu si moc užili. Celkem jsme najeli nějakých 5270 km a jako vždy si užili každý metr jízdy. Včetně těch v dešti, protože co tě nezabije, to tě posílí, že. Týpků výletu bylo několik. Turek, který naštěstí uměl anglicky a nabídl nám pomoc, bez něj by jsme se v první hospodě ani nenajedli, protože to bylo něco jako samoobsluha a hospoda dohromady, ostatní nás měli v paži a my jsme nevěděli, jak to funguje, takže děkujeme. Dalším byl Turek, který se se mnou chtěl bavit anglicky a skončil na tom, že mi řekl něco jako Wat A Bro, což je slangově jak je brácho a pak už bylo jen ticho, prostě raperský slang už pronikl i do Silviri. A dědula v Makedonských horách, co žil v česku, ještě i něco česky uměl a bylo na něm vidět, že na to moc rád vzpomíná (aby taky ne, když mu tehdy mohlo být tak max 30 a české holky a české pivo...). Na srbské dálnici jsem s motorkou oslavil 50 000 najetých km, tak jsem jí popřál vše nejlepší do dalších 50 000 km, slza ukápla, ale přes vodu, co mi tekla po ksichtě, by to stejně nebylo vidět, takže cajk. Takže jako vždy, děkujeme motorkám, že nás krásně zavezly, našim ženám a rodinám, že nás v tomto podporují a starají se o nás jak o malované vajca (a prudí přiměřeně), všem lidem, co nám po cestě nějak pomohli a vám všem za vtipné komentáře a lajky u našich reportů z cest, které nás vždy potěšily. Pokud jsme i my vás aspoň trochu pobavili, tak jsme moc rádi.  No a co teď? No co by, vzhůru regenerovat do Lékárny 😃 Jo a prosím, až uvidíte v dešti na cestě motorkáře, berte na něj ohled, určitě to ocení, díky 😉👍

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE