Turkey or Bust 2024

Dnešek byl fakt výživný a to jak na ježdění, tak na zážitky. Ráno klasicky v 7 budíček a v 8:20 jsme byli na trati. Venku kosa a v údolí mlha. Ale ta se po chvilce roztáhla a vykouklo slunko, cesta absolutní nádhera, hluboké lesy, kopce, louky, super asfalt a nikde nikdo. A to jsme dnes měli s pár vyjímkami celých 300 km. Absolutní motoextáze. Dnes zatím nejlepší svezení a myslím, že takhle dlouhou trasu s tímhle profilem jsme ještě nejeli. Bulharsko absolutně překvapilo. Až na to jídlo. Včera jsme si zašli do stylové hospody na večeři. Anglicky nikdo nemluvil, v menu 3 jídla. Tak jsme si dali to nejdražší, bo to určitě bude super. Jmenovalo se to něco něco gondola. Za 20 minut nám každému přinesli keramickou misku ve tvaru gondoly plnou bublající bílé tekutiny, což bylo něco jako roztopený balkán se sýrem a jogurtem a v něm plavající kousky masa a nějaké zeleniny a snad hub? Jako měli jsme chuť na kus masa a navíc já tyhle šmakulády nemusím. Jediná výhoda byla, že žádná WC dohra naštěstí nebyla.

Po cestě dnes bylo hodně volně se pasoucích krav, což je celkem o hubu, bo nikdy nevíš, co udělá. Většinou jsou v klidu, ale některé začnou jančit a pak to začne být zajímavé, protože počítám, že při srážce by kráva vyhrála. No a pak se tam objevil taky jeden vůl. Měl plácačku a zastavil Krysáka, když nás dojížděl a zrovna předjížděl auto přes plnou čáru. V místě, kde byl provoz nula a výhled jak na letišti.

Tak ho zastavil a začal ho drtit. Krysák mu několikrát s vážnou tváří řekl Nemtudom no Ingliš a on pěkně nasraný ho nechal jet. Takže je jasné, že  důležité není umět řeči, ale neumět 😁. Po cestě na jedné zastávce se Pokladníkovi ozval z kufru podivný vrnící zvuk. Už jsme ho podezřívali, že tam má vibrátor a že tady, uprostřed bulharských hvozdů končí naše dlouholeté přátelství, ale nakonec se ukázalo, že se mu zapl v kufru holicí strojek.

Přefičeli jsme ještě kousek Řeckem, dorazili na tureckou čáru a v 15:45 místního času se nemožné stalo skutečností a my jsme vjeli na tureckou půdu. Tomu ale předcházela důkladná čtyřfázová kontrola na hranici, včetně otevření kufrů a hledání alkoholu. Celník měl evidentně problém s čichem. Mně se totiž vylila trocha rumu do jednoho kufru, a když ho otevřu, má dost zajímavý odér. A celník ho samozřejmě chtěl otevřít. Tak jsem ho otevřel, odér se vyvalil a já si v duchu říkám no a je to v dupě, jak to ucítí, tak mi to rozeberou do šroubku. Celník s přísným výrazem strčil ruce do kufru, nadzvedl jednu tašku, dal ji zpět a prý mužů jet. Ty voe, prostě musíš mít trochu toho štěstíčka a celníka bez čichu. No a pak jsme projeli kolem poslední střílny, pak mezi betonovými zdmi a byli jsme v Turecku. V prvním městě jsme vyměnili nějaké chechtáky a vzhůru do tureckého dobrodružství.

Valímě směr ubytko v Silviri a navigace nás vede na dálnic. Ok, proč ne, už toho máme dnes dost, tak se kousek svezeme po rychlodráze. Tak jsme na ni najeli a mysleli, že tam bude mýtná brána a ono nic jen čidla a samozřejmě se nemáš jak vrátit, tak jsme pokračovali a ujeli asi 150 km s tím, že se asi platí až na konci. Tam taky nic, jen zase nějaká čidla, takže jsme profrčeli, bo co jiného asi můžem dělat, že. Až večer jsme zjistili, že na některé úseky dálnic je třeba pořešit nějakou čipovou kartu a z té se to pak stáhne i zpětně, takže to budeme řešit zítra a vzhledem k jazykové bariéře to bude určitě výživné. Zítra nás čeká cesta do Istanbulu, chceme projet Bospor z vrchu dolů a přes Istanbul po evropském pobřeží, to bude mazec, hlavně provoz, ale stejně se těšíme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE