motogbox



Tureckem do Gruzie 2019 + video

Popis cesty z Prahy do Tbilisi v roce 2019. Tento cestopis je začátek cesty kolem světa a pokusu o návod, jak takovou cestu realizovat, když je Vám 40, máte rodinu a práci.

Kapitoly článku

Úvod

 

 

V průběhu mojí předchozí cesty po Ukrajině a Moldávii na BMW R65 jsem měl z důvodu výběru motocyklu spoustu času přemýšlet, kam se budou ubírat moje cestovatelské choutky příští rok a celkově v následujících letech. O Covidu se ještě nic nevědělo a cestování bylo velmi snadnou záležitostí. Už dlouho jsem četl všechny dostupné cestopisy o cestách okolo světa na motorce, měl jsem nakoukáno stovky hodin různých videí a přestože všem cestovatelům to trvalo minimálně jeden rok takovou cestu dokončit a já jsem měl čas maximálně 14 dní jednou ročně, tak jsem se té představy nehodlal vzdát. 

Bylo mi jasné, že nemůžu okopírovat jejich styl, protože rodina a práce mi neumožňuje na rok až dva odjet na expedici kolem světa, ale musel jsem něco vymyslet. Vzdát se jízdy po Pamir Highway, silniček kolem hory Fugi, plání Jižní Ameriky nebo lesů Aljašky nebylo možné. Nakonec už ani nevím, kdo mě inspiroval, že je možné moto nechat tam, kam dojede, najít pro ní nějaké parkování a následně za rok si pro ní zase přiletět. Musel jsem vymyslet jak na to, když mám jenom těch 14 dnů volna. Po návratu z Ukrajiny jsem začal vše plánovat. Nakonec jsem nahrubo načrtnul trasu (prostě okolo bez Afriky a Austrálie) a vybral vhodné moto pro tuto cestu. Jet to na BMW R65 samozřejmě jde, ale chtěl jsem spíš jezdit, než opravovat a proto jsem vybral Hondu Transalp 650.

 

Honda Transalp splňuje vše, co potřebuji. Zvládne horší terén, má dva válce, nestojí moc a je vyhlášena spolehlivostí. Pravděpodobnost, že motorka zemře po cestě, nebo že jí už prostě jeden rok nenajdu tam, kde jsem jí zazimoval, je celkem vysoká, takže cena je při výběru důležité kritérium. Nikomu nedoporučuju takhle postupovat třeba s R1250GS ADV. 

 

Začal nekonečný kolotoč hledání správné motorky, kufrů, plexi a všech dalších nezbytností. Jakmile ale byla motorka doma, nebylo už cesty zpátky. Doma v Praze neměla žádné využití a její jediný smysl bylo objet svět. Taky v tento moment všem doma došlo, že se to celé opravdu děje, a že to myslím vážně. Musel jsem si tedy projít celým kolečkem, které nejlépe popsal Gándhí: “Nejdřív tě budou ignorovat. Pak se ti budou smát. Pak proti tobě budou bojovat. Potom zvítězíš.” Následně tedy už nic v začátku cesty nebránilo.

 

Toto je tedy první díl mého cestopisu, který se bude snažit nejlépe popsat, co taková cesta obnáší, co Vás na cestě může potkat a také snad nějaké praktické rady. Hlavně bych ale chtěl všem, co nemají čas, nemají miliony na cestování a jsou neustále pod tlakem povinnosti z práce a k rodině, dodat odvahu. Nejde o to, kolik času máte, jak jste starý ani jak dobrej jezdec jste, ale jde o to, jak moc něco takového chcete zažít. Celá cesta a moje další dobrodružství jsou také jako video na Youtube. Budu rád, když se na videa podíváte a pokud se Vám budou líbit, tak dáte odběr kanálu, protože další jsou na cestě. :-)

 

 

 

Za 36 hodin z Prahy do Turecka - cca 1600km

 

Den D je tady. Konečně všechno zapadlo do sebe a já můžu vyrazit. Z důvodu časového omezení, jak jsem psal na začátku, zní rozkaz jasně. Dojet do Turecka co nejrychleji, jak to jde a přijít o co nejméně pracovních dnů! Takže ve čtvrtek dopoledne po práci jedu domů, z garáže vytáhnu už nabalenou Hondu a vyrážím po D1 směr Brno, Bratislava, Budapešť a srbská hranice. Po utrpení při projíždění Prahy a po prvních 100 km naší nejlepší dálnice se začíná doprava trochu zlepšovat a mohu v klidu ukrajovat jeden kilometr za druhým. Jízda to byla nekonečná a po dálnici i celkem krutá k nazutým pneu se vzorkem 50/50, ale zase jsem se celkem slušnou rychlostí blížil k cíli. Hranice se Srbskem jsem překonal v cca 1:30 a měl už všeho akorát tak dost. Na booking.com jsem našel celkem hezké a levné ubytování kousek za hranicí (Vila Boska Palic), a proto jsem neváhal a vyrazil tam.

Ubytovala mě milá (vzhledem k tomu v kolik jsem přijel) srbská babička v cca 2:00. Na nějaké velké vítaní a vysvětlování jak funguje sprcha jsem neměl už moc náladu a hned jsem se zavřel ve svém srubu a padl do postele. Prvních cca 700km bylo úspěšně za mnou a věděl jsem, že už není cesta zpátky, pouze kupředu.

 

Druhý den ráno mi dala babička skvělou a obrovskou snídani a začalo lehce pršet. V tomto ideálním počasí jsem vyrazil s plánem dojet až do Turecka. Cílem bylo první město za tureckou hranicí Edirne, vzdálené zhruba 900 km. Srbsko je krásná země. Doufám, že budu mít někdy čas si ho lépe prohlédnout. Jediné, co mě překvapilo, byla šotolina a následně kočičí hlavy hned za bulharskou hranicí. Vzhledem k tomu, že to byl jeden z hlavních hraničních přechodů, tak jsem to nečekal. Bulharsko je svérázná země, a proto jsem si podobných věcí už ani dál nevšímal. Nevím kolik hodin jsem jel, ale k turecké hranici jsem dorazil až za tmy se spoustou obav, jak tato hranice bude vypadat. Vyzbrojen zkušeností z ukrajinských hranic, kde jsem čekal hodinové fronty, hledal správná okénka a sháněl razítka a pomalu jsem se duševně připravoval, že tam budu do rána. Kupodivu bylo vše vyřízeno u jediného okénka ze sedla motorky a následně jsem dojel k celní zóně. Tam dva turečtí celníci velmi slušně položili několik otázek, nechali si otevřít jeden jediný kufr a pak mávli, ať jedu a užiju si Turecko. Někdy v noci jsem dorazil do hotelu v Edirne. První turecké město a ještě v noci, to byl pro mě speciální zážitek. Naštěstí se člověk dopravě rychle přizpůsobí a pěkný hotel za pár korun taky potěší. Padnul jsem úplně mrtvej a sliboval si, že je to naposled, co jedu takovou porci km na jeden zátah.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (35x):


TOPlist