Do Turecka přes Balkán a Bulharskem zpět

Den 6. - Chios – Turecko

Jsou 4 hod. ráno a v kajutě lodi nás budí telefon. Špatná angličtina nám oznamuje, že za chvíli připlouváme na Chios. Vstáváme značně nevyspalí, protože loď opravdu hodně houpala. Jeli jsme už Trajektem do Tuniska, na Sardínii, ale takovéto houpání jsme ještě nezažili. Jsou to asi dozvuky bouří a dešťů, které teď panují v Istanbulu. Jak jsme se později dozvěděli, byly tam pořádné záplavy.
Za chvíli jsme na pevnině a čeká nás čekání 4,5 hod. na trajekt do Turecka do Cesme. Čekání prokládáme kávou a koblihem a klimbáním v kavárně. Je 8.00 a nastává celní odbavení. Na trajektu potkáváme motorkáře na BMW 800 GS z Austrálie, který je na okružní cestě Evropou. Trochu s ním pokecáme. Jede naprosto sám a na cestě je asi tři měsíce. Taky bych chtěl mít někdy tolik času.
A jsme v Turecku. Naše odbavení je vcelku bez problémů a konečně můžeme do Turecka. Míříme směr Izmír, kde měníme peníze, dáváme obídek a pokračujeme směr na Pamukkale a Hierapolis. Celkem to dnes dělá asi 300km. Jsme překvapeni kvalitou silnic. Do Izmíru je to dálnice se třemi pruhy v obou směrech. Za Izmírem očekáváme už horší silnice, nicméně jsme opět překvapeni kvalitou a šíří silnic. Kolem 18 hod. dorážíme na Pamukkale, kde se ubytováváme v hotelu.

Den 7. - Pamukkale – Antalya, Kemer

Ráno brzo vyrážíme na prohlídku vápencových útvarů Pamukkale a starobylého města Hierapolis. Pamukkale jsou opravdu nádherné a i množství turistů je přijatelné. Odmítáme koupání v centrálním bazénu a jen tak brouzdáme ve vodě, která teče po vápencových skalách.Každopádně to stojí za to. Kolem poledne si dáváme oběd a jedeme směrem Antalya. Silnice je opět poměrně kvalitní a je velké vedro přes 30 st. Asi 60 km před Antályí se silnice zvedá a stoupáme až do 1600m. n.v.
Jízdu si zase užíváme, se stoupající výškou klesá teplota a i provoz není nijak velký. Samá zatáčka, poměrně kvalitní silnice, prostě paráda. Na pár místech zastavujeme a fotíme. Pomalu dorážíme do Antalye, centra kam směřují davy turistů, kteří se potom rozplynou ve stovkách hotelů na celém pobřeží. Antalyí projedeme poměrně bez problémů a pokračujeme dále směrem na jih, kde se snažíme najít kemp.
Bohužel se to nedaří, po cestě nejsou žádné směrovky a kemp, který jsme měli v navigaci je zavřený. Končíme tedy dnešní jízdu v městečku Kemer, které je klasickým letoviskem. Ubytujeme se v hotýlku za 20 Eur i s večeří a snídaní. Ve městě je 99% Rusů, i nápisy jsou všude v ruštině, což nás trochu ruší. Jdeme si zakouřit vodní dýmku a popít pár piv.

Den 8.- Kemer

a okolí Původně chceme navštívit pouze Phaselis, což je starobylý přístav a lázně ze 7st. před Kristem, založený obyvately z nedalekého Rhodosu. Tam také dorážíme. Předtím si ale dáváme skvělou offroadovou vložku na jednu vyhlídku, kde je opravdu skvělý výhled na celý Kemer a pobřeží. Dorážíme do Phaselisu. Ruiny jsou fascinující, za vstupně asi 2 eur to rozhodně stojí. I pláž je super, minimum turistů a tak se jdeme koupat. Super je „bar“ na loďce místního Turka, který přímo z lodi prodává kafe a kolu. Jeho nabídku využíváme a tak v moři popíjíme vychlazenou kolu a dobrou kávu. Paráda. Jedeme dál po pobřeží asi 17 km do oblasti Chimarea. V této oblasti hoří věčný plamen ze země. Dojíždíme klikatou silničkou na místo, kde se dále musí asi kilometr pěšky. Platíme vstupně asi 1,5 eur, a jdeme na krátký pochod. Ještě před cestou si dáváme pivečko a vynikající zeleninový salát. Hořící plameny přímo na skalách jsou fascinující. Cestou k této památce jsme viděli spousty malých penzionů, hotelů a kempů. Jde o oblast zcela mimo turistický průmysl. Rozhodli jsem se tedy přenocovat v jednom z kempů asi 300m od pláže. Zajímavé je, že celá tato oblast je zcela mimo zájem turistů. Vlastně jedině dobře. Zatímco v Kemeru je to samý hotel, tady je to opravdu pro toho, kdo má rád klid a minimum lidí. V jednom malým hotýlku si dáváme vínko a pivka a jak říkal pan Komárek pořád „chčije a chčije“

Den 9. - Kemer – Egidir

„Chcalo a chcalo“ celou noc a to i ráno a v dešti poměrně rychle balíme mokré stany a věci a vydáváme se na další místo, kaňon Köprülü.
Na kaňon je to asi 180km, jedeme celkem svižně přes Antályi a dále směr na západ. Až do Antálye poměrně intenzivně prší, teprve až za městem přestává a můžeme sundat nepromoky. Z hlavní odbočujeme směrem doleva na kaňon a čeká nás perfektní asi 40 km úzká a klikatá silnička mezi skalami a kopci kolem řeky.
Cestou zastavujeme na vyhlídce a pozorujeme na řece četné skupiny raftů.Dorážíme do kaňonu. Je to opravdu úchvatné místo a stojí za to ho navštívit. Krásná čistá horská řeka se klikatí mezi vysokými skalami Dáváme obídek a domlouváme se kam a jak dál. Krátí se nám čas a proto se rozhodujeme nepokračovat dál do Kapadokie, což je asi dalších 500km, a stáčíme se pomalu směrem na východ. Bohužel jsme si při plánování neuvědomili, jak velkou zemí Turecko je. Cílem je město Egirdir u jezera Egirdir Gölü. To ještě netušíme pro jakou skvělou cestu jsme se rozhodli. Jedeme po silnicích, které skoro nejsou na mapě, samá zatáčka, skály, hory. Dobře že už neprší, přesto jsou silnice ještě mokré a je nutno jet opatrně. Vystoupáme až do 1450m, místy je kvalita silnic opravdu mizerná, písek, díry, bláto. Místy není asfalt vůbec a jede se po šotolině. Ale užíváme si to, na toto jsme čekali a pro naše motorky je to naprosto bez problémů.
V jedné malé vesničce, kde je dokonce pumpa zastavujeme a doplňujeme palivo. Vždy když v těchto oblastech zastavíme, sbíhají se místní a chtějí s námi komunikovat. Bohužel neumí ani slovo jinak než turecky a tak přichází na řadu posuňky. Jediné slovo, které pochopí je „Čechoslovákija“.
K večeru dorážíme do města Egirdir u jezera a je to tady opravdu moc hezké. Kdyby se uklidily odpadky, odstranily zbořeniny a zbytek nově natřel, bylo by to jako na Lago di Garda. Jezero je ve výšce asi 1000m a všude dokola skály a kopce. Nacházíme hotýlek, po dnešní noci a mokrém stanu se ho zasloužíme. Cena 15 eur je v pohodě.

Den 10. - Egirdir – Pamukca

(u města Balikesir) Ráno se domlouváme, kam to dnes zatáhneme. Cílem je Trója, ale to až další den. Stanovujeme jako cíl město Afyon.
Nebe je zamračené, ale zatím jedeme bez promoků. Vyrážíme na sever kolem jezera a opět je to paráda. Klikaté silničky, skály a skvělý výhled na jezero. Na obzoru je vidět déšť a tak i když se nám moc nechce, opět oblékáme nepromoky. Teplota je taky nic moc, asi 18st. To jsme v září nečekali, ale je pravda, že jsme pořád 1000 metrů vysoko. I když je na obzoru tma jako v noci, spadne jenom pár kapek a dešti unikáme.
Jedeme opět horami po poměrně kvalitní cestě. Za celou cestu nepotkáme skoro jediné auto a tak můžeme v klidu zastavovat, fotit a natáčet. Dorážíme do dnešního cíle města Afyon a po zjištění, že je Ramadán a nikde nedostaneme kávu ani oběd, nakupujeme chleba a nějakou konzervu a děláme si za městem malý piknik.
Domlouváme se, že pojedeme dál pře pohoří Taurus až do města Balikesir odkud to bude do Tróje něco přes 200km. Cesta přes Taurus je opravdu úžasná. Téměř 100km zatáčky, hory a minimum aut. Nepromoky už taky nepotřebujeme a tak si cestu opravdu opět užíváme. Ubytování dnes nacházíme v 5-ti hvězdičkovém spa hotelu za neskutečných 35 Eur za noc včetně večeře v městečku Pamukca.

Den 11. - Pamukca – Trója

Do Tróji nás čeká necelých 200 km a někde za Trójou na pobřeží chceme kempovat. Na mapě je vyznačeno několik kempů, tak snad to klapne. Vzhledem k tomu, že máme poměrně čas, jedeme naprosto vedlejšími cestami a k našemu milému překvapení jsou to jen šotolinové cesty, které se vinou kolem kopců. Projíždíme několika vesničkami, kde se zastavil čas. Každá vesnice je samé bláto, protože zde asi neznají kanalizaci a od každého domu teče voda. Všude, kde zpomalíme, vzbuzujeme velkou pozornost. Než se prokoušeme na hlavní tah směrem k pobřeží, ujedeme na šotolinových cestách asi 40km a je to bomba. Všichni jsme nadšení a užíváme si offroadu i skvělého počasí.
Do Tróji dorážíme kolem 15 hod., kupujeme za asi 7 Eur vstupné a jde se na prohlídku. Pro milovníka historie, a koneckonců i laika jako jsem já, je prohlídka zajímavá. Netušil jsem, že existovalo Trójí celkem devět a první vznikla kolem roku 5000 p.n.l.. Akorát toho Brada Pita a Helenu jsme tam nikde nepotkali.
Za to jsme potkali Angličana na kole, který byl na cestě taky přes tři měsíce, jako náš Australan z trajektu. Jede dál na východ a ještě neví jestli do Iránu nebo Gruzie. Super. Z Tróji je to jen pár kilometrů do Canakkale, ale před městem se snažíme najít kemp. Bohužel se nám nedaří, vše co kemp připomínalo je buď zavřené, nebo v dezolátním stavu. Ubytujeme se v levném hotýlku za 20 eur.

Den 12. - Canakkale – Burgas

(Bulharsko) Dnešek je posledním dnem v Turecku. Po nevalné snídani vyrážíme na cestu. V Canakkale hned nacházíme trajekt přes Dardanelský průliv a za chvilku jsme zpět v Evropě. Cesta podél poběží je opět skvělá. Jakmile opouštíme pobřeží, začíná být cesta poměrně nudnou, samá rovina po čtyřproudové silnici. Nevolíme hlavní tah dálnici na Edirne, ale jedeme na přechod Malko Arnovo.
Asi 30km před hranicí s Bulharskem se je super kvalitní nová cesta až na hranici, která je plná zatáček. Na hranici Turci předvádí byrokracii, celkem třem lidem ukazujeme pasy a techničáky a musíme získat tři razítka. Vstup do Bulharska je už v pohodě.
Cesta v Bulharsku od hranic je pravým opakem silnice v Turecku. Rozbitý a nekvalitní asfalt až skoro do Burgasu. Pro nás ale je to spíše příjemným rozptýlením. Vesnice, kterými projíždíme jsou v podstatně horším stavu než druhá strana v Turecku. Vítejte v Evropské unii! V Burgasu nacházíme rychle ubytování a hurá na prohlídku a večeři a připomenout si doby, kdy jsme sem jezdili před 25 lety na dovolenou.
Burgas – Drevograd, Srbsko bulharskem neprojíždíme hlavním tahem po dálnici, ale volíme pomalejší variantu vrchem přes hory. Cesta je vcelku v pohodě, pobavili nás cigánské (pardon romské) osady. Obchvat kolem Sofie je taky zábavný, ale provoz je opravdu silný.
Dojíždíme až na hranice a hned kousek za hranicí v Srbsku najdeme ubytování v rodinném pensionku se skvělou večeří. Toto je náš poslední společný večer. Já se zítra vydávám rovnou přes Srbsko a Maďarsko domů, kluci se ještě zastavují v Maďarsku u rodiny.

Den 13. – Srbsko - domov

Cesta přes Srbsko a Bělehrad je nic moc. Alespoň v Maďarsku se zcela vyhýbám dálnicím a jedu kolem Balatonu, přes Bratislavu, domů do Brna.
Před domem mě tachometr ukázal 4995km. Projeli jsme devíti zeměmi (pokud počítám i Slovensko). Celá cesta proběhla bez jakýchkoliv problémů a konfliktů. Nikde jsme se necítili nebezpečně (hodně nás všichni odrazovali od Albánie a odlehlých oblastech v Turecku). Všude byli milí lidé.
Příště, pokud se vydáme do Turecka, by to chtělo jet dále na východ. Začínáme ale přemýšlet o Iránu nebo Sýrii. Uvidíme, noci budou opět dlouhé a tak můžeme plánovat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE