5 moří se zápisem do knihy rekordů

Na jaře vždy probíhá Motoroute sraz,  který je pro nás každoroční jistota – něco jako olejová výměna: nevynechává se!!

Ale letos jsme udělali výjimku, protože jsme se vydali na cestu za českým rekordem.
Bylo nám líto, že jsme u toho nemohli být s vámi – ale víme, že na tom podzimním ve Vizovicích se potkáme 😉

Ale naše nezkrotná touha být v něčem první nás přivedla k nápadu– a lehce šílené – myšlence: během deseti dnů navštívit pět moří a to vše na motorkách. Ano, čtete správně. Ne pět hospod, ne pět vyhlídek, ale rovnou pět moří. Sbalili jsme kufry, odvahu a přiměřeně snížené nároky na pohodlí. 
Výprava začíná!

Za řídítky a s mapou v ruce (dobře, spíš s navigací v mobilu) vyrážím já, Marián, bok po boku s Kamilem – oba vyrážíme z Havířova. Bylo 16. května 2025 3 hodiny ráno a 3°C. V tu hodinu lidé obvykle spí, někteří možná ještě hledají boty po předchozím večírku. My? 
My jedeme k moři – míříme rovnou k Jadranu.
Večer téhož dne jsme dorazili do kempu Dole u Živogošče v Chorvatsku. Cestu jsme zvládli bez větších trablů. Slunce zapadalo, moře šumělo a naše zadky si uvědomily, že sedět na motorce celý den není úplně rekreační zážitek. Ale stálo to za to – první moře zdoláno. Čtyři zbývají… a my teprve začínáme.

Voda Jadranského moře nás hned první den pěkně vyzkoušela. Řekněme to na rovinu – byla tak ledová, že i naše chlapská hrdost lehce couvla. Kdo by to byl řekl, že slunce bude pálit, ale moře si bude hrát na lednici? Přesto – otužilecký křest proběhl, fotka v moři taky, takže mise splněna.

Druhý den, tedy 17. května 2025, sedáme znovu na motorky – mírně rozlámaní, zato odhodlaní. Naším prvním cílem jsou nedaleké vodopády Kravica v Bosně a Hercegovině. Cesta příjemná, počasí jak z katalogu a vodopády? Jak vystřižené z plakátu. Uděláme malou zastávku, chvíli se kocháme, natáhneme nohy a zvažujeme, jestli se znovu máčet ve studené vodě. Nakonec vítězí zdravý rozum a suché boty.

Po načerpání přírodní energie pokračujeme dál – tentokrát nás čeká jeden z nejjižnějších fjordů Evropy – Boka Kotorská. Silnice se vine podél skal, výhledy berou dech a vdechují do nás další dávku cestovatelského nadšení. Kotor nás vítá historickými uličkami, hradbami a atmosférou, která by se dala krájet. Dáme si něco malého k jídlu, projdeme se, nasajeme kus historie – a vyrážíme dál.
Večer přijíždíme k městečku Buljarica v Černé Hoře. Kempy? Zavřené. Možnosti ubytování? Nic moc. Ale motorkáři se nezaleknou. Spíme rovnou na pláži , s hukotem vln v uších a pískem ve spacáku rozhodně zážitek, který si budeme pamatovat. Jadran s námi ještě neskončil – a my s ním taky ne.

 

3. den – 18. května 2025 – budí nás první sluneční paprsky a také fakt, že spát na pláži zní romanticky. Balíme věci, nasedáme na motorky a míříme dál – do Albánie.
Cílem je pláž nedaleko městečka Vlore. Silnice je jako horská dráha, ale výhledy? Ty by člověk nejradši zarámoval. Dorazíme ke klášteru Manastiri i Shën Marisë, klidné místo obklopené přírodou, jako stvořené na chvíli ticha a odpočinku. Uděláme pár fotek, protáhneme nohy – a pokračujeme na blízkou pláž, kde máme v plánu vyzkoušet něco speciálního: jízdu na motorce v písku.

No… jak to říct slušně. Zní to dobrodružně, ale realita? Když písek nemá rád vaše pneumatiky a vaše motorka ztratí smysl pro rovnováhu, je o zábavu postaráno. Párkrát jsme se pěkně zapotili – a možná i zapadli – ale neodjíždíme bez úsměvu. A pár komických záběrů na kameru? Ty máme taky.
Večer dorážíme do Eco Campingu Valona – oáza klidu a civilizace. Dáme si sprchu (vítězství dne!), a pak přichází zasloužená odměna: čerstvá ryba na grilu, k tomu pivo, trochu rakije a pocit, že svět je v pořádku. Spíme v chatce a za kempem? Klidné jezero, u kterého se procházejí plameňáci. Jo, fakt. Růžoví, dlouhonozí, jako by vypadli z dokumentu National Geographic.
Stále Jadranské moře, třetí den, a pořád máme chuť jet dál. Pět moří za deset dní? Zatím držíme plán. 

4. den – 19. května 2025 – budík netřeba, ptáci a slunce se postarali o včasné probuzení. Po včerejší rybí hostině a noci v chatce se cítíme jako znovuzrození. Káva, snídaně, rychlá kontrola motorek a vyrážíme – tentokrát míříme do vnitrozemí Albánie, kde nás čeká doslova horký zážitek.
Jedeme za přírodními termálními prameny Banjat v národním parku Kombëtar. Cesta klikatá, sem tam díra, sem tam kráva na silnici – klasika balkánských horských silnic. Teplá voda vyvěrající přímo z nitra země, obklopená zelení a skalami, a my – dvě rozlámané postavy z motorek – se do ní noříme jako do svatého grálu. To uvolnění? K nezaplacení – ráj.

Odpoledne sedláme stroje znovu a míříme k dalším hranicím – tentokrát do Řecka. Cestou se mění nejen krajina, ale i atmosféra. Všechno jako by zpomalilo, olivovníky střídají vinice a moře se znovu objevuje na obzoru.

Večer dorážíme do městečka Parga na pobřeží Jonského moře – druhého v našem výčtu. Malebné uličky, bílé domky, barevné lodě, vůně gyrosu a slaného vzduchu. Ubytujeme se, chvíli posedíme na pobřeží a pozorujeme, jak slunce pomalu klesá do moře. Voda je tu teplejší než Jadran – a naše ponoření tentokrát neprovází šok, ale spíš povzdech blaženosti.

Dvě moře za námi, tři před námi. Motorky drží, my taky – a cesta pokračuje.

5. den – 20. května 2025 – ráno nás v Pargě vítá azurové nebe a vůně čerstvé kávy. Jonské moře za námi šumí jako by chtělo říct: „Tak zase někdy.“ Ale my už máme v hledáčku další cíl – třetí moře. Jenže než se k němu dostaneme, čeká nás pořádný kus cesty – a hory.
Vyrážíme do vnitrozemí Řecka přes horské pohoří, kde se silnice klikatí jako had na slunci. Motorky funí do kopců, my obdivujeme scenérie jak z filmu. Cestou se zastavujeme u mostu Agiou, kde poprvé zjišťujeme, že nedaleko se nachází slavné kláštery v Meteoře. To samozřejmě nemůžeme vynechat.

Dorazíme k nim – a vypadá to jako zjevení. Kláštery jako by levitovaly na obrovských skalních pilířích, působí skoro nadpozemsky. Bohužel je ale něco, co nezvládneme přeřadit – čas. Přijíždíme po 16. hodině, a kláštery už jsou zavřené. No co – aspoň si je prohlédneme zvenku, uděláme pár fotek a přidáme do seznamu „musíme se sem vrátit, až budeme jednou na dovolené a ne na expedici pěti moří“.

Po krátké zastávce opět sedáme na motorky a pokračujeme dál přes Řecko – slunce pomalu klesá, ale my míříme k pobřeží Egejského moře.
 Dorážíme až večer s pocitem dalšího splněného cíle. protahujeme ztuhlé nohy. A právě ve chvíli, kdy si říkáme, že bychom nejradši ulehli na první volnou lavičku, se objeví milá paní s úsměvem, co má sílu espressa – a doslova nás zachrání.

Nabízí nám ubytování přímo u své malé restaurace, která stojí jen pár kroků od vody. Nejdřív si myslíme, že se nám to snad zdá – terasa s výhledem na moře, pár metrů od nás šumí vlny, a v dálce se nad pobřežím tyčí hrad Platamonas, který večerní světlo proměňuje v romantickou siluetu z pohádky.
Pláž nás vítá jemným pískem a šuměním vln. Už potřetí si smočíme nohy – a tentokrát už skoro bez křiku.
Tři moře za pět dní. Nejsme jen dobrodruzi, jsme i plánovači na plný plyn. A zatím to drží.

6. den – 21. května 2025 – ráno nás budí vůně moře, slabý vánek a šustění života kolem restaurace, kde jsme se včera tak pohádkově ubytovali a my znovu sedláme naše dvoukolé stroje, tentokrát s cílem jasným: Turecko.

Ale jak už to u nás bývá – přímá trasa neexistuje, zvlášť když se cestou objeví další moře a hrad. Nedaleko města Kavala se zastavujeme pod hradem Apollonia – a jak jinak, hned se musíme smočit v moři. Slunce pálí, voda láká a my se necháme zlákat… možná aého terénu. Výsledkem je solidní operace „vyprosti zadní kolo“, u které se zapotímež moc. Po chvilce zábavy přichází realita: motorky zaparkované na pláži nejsou zrovna fanoušky sypk víc než na cestě přes hory.
Po písečné vsuvce a pár nových slovíčkách (nevhodných do tisku) pokračujeme dál – směrem k hranicím Turecka. Přejíždíme je hladce, a když překročíme Dardanelský most, máme za sebou symbolický milník: opouštíme Evropu a vjíždíme do Asie. S helmami na hlavě a úsměvem pod štítkem – jsme oficiálně na jiném kontinentu.

V městě Çanakkale nás čeká trochu chaosu – rušné centrum, hledání ubytování, spousta světel, klaksonů a nekonečné množství „kudy dál?“. Po chvíli bloudění a uvažování to vzdáváme a vyjíždíme za město hledat klid. A najdeme ho – na pláži výhledem na Dardanelský průplav.
Tam sledujeme, jak kolem tiše, ale majestátně plují obrovské lodě. Některé svítí jako plovoucí města, jiné jen šeptem rozrážejí hladinu. Noc je teplá, tichá – jen moře a lodní motory si povídají.
A my? My máme za sebou šestý den a jsme v Asii. Tři moře, dvě desítky zážitků a spoustu písku, který se bude z motorky ještě dlouho sypat.

7. den – 22. května 2025 – probouzíme se s výhledem na Dardanelský průplav, kde se i po ránu tiše sunou kolosy přes moře jako v pomalém filmu. Po vydatné turecké snídani míříme zpět do Evropy. Přejíždíme Dardanelský most, naposledy máváme Asii, a za pár minut už zase cítíme, že jsme doma – alespoň kontinentálně.

Dalším bodem našeho seznamu je čtvrté moře – Marmarské. K němu přijíždíme od městečka Şarköy, kde se silnice začíná elegantně vlnit podél pobřeží. Silnice nás vede přes rybářské vesničky a pusté pláže až do města Barbaros.

Tady konečně odhazujeme boty a skáčeme do Marmarského moře. Čtvrté moře a další zářez na plavkový pás. Voda příjemná, ale okolí? No řekněme, že z toho letovisko úplně nevyzařuje.
Po krátké debatě děláme bleskové rozhodnutí: ještě dnes dojedeme až k moři pátému a poslednímu – Černému.

Naskáčeme na mašiny a vydáváme se na přesun zpět na sever.
Večer už se nad námi sklání městečko Ravda v Bulharsku, hned vedle známého Nesebaru.Moře šumí a my –naprosto spokojení – stojíme u moře Černého.
Sedmý den. Pět moří. Ale teď už s pocitem, že jsme to dokázali.

Závěr příběhu pěti moří a Návrat domů

24. května 2025
Po sedmi dnech a 3 584 kilometrech v sedlech motorek jsme úspěšně dosáhli cíle, který zněl jako šílený nápad u kafe – pět moří za deset dní. Navštívili jsme Jadranské, Jónské, Egejské, Marmarské a nakonec i Černé moře, kde si konečně dopřáváme dvě zasloužené noci v kempu Nomad Camp v Ravdě. Představa, že nemusíme ráno vstávat a balit věci na další přejezd, je najednou skoro podezřelá – co budeme dělat s tolika volným časem?
Jenže každá jízda má svůj konec.

9. den – 24. května 2025 – vyrážíme na zpáteční cestu domů. Tentokrát volíme přímou trasu po dálnici. Možná méně romantiky, zato víc kilometrů za hodinu – a taky vyšší spotřebu. Sledujeme předpověď a rozhodujeme se využít každé suché hodiny, protože déšť se k nám pomalu přibližuje.
Jede se dobře, svižně – a tak dobře, že nás cesta najednou táhne dál a dál. Kilometry mizí pod koly, tachometr šeptá stovky a my si říkáme: „Tak co, dojedem rovnou domů?“ Odpověď? Samozřejmě, že ano. A tak někde za Budapeští padá rozhodnutí, že každý dojedeme do svého bydliště. Rozdělujeme se – Kamil míří domů do Levic, já do Havířova.

A pak už to jede jako podle scénáře – déšť, tma, 3 °C, ale taky odhodlání a ta tichá radost, že za sebou máme něco, co jen tak někdo nedá. Kamil urazil v ten den 1 308 km, já 1 687 km a dorazil hodinu po půlnoci. Zmrzlý, ale šťastný.

Cestou nás potkal jen jeden defekt, žádní nepříjemní lidé – právě naopak. Všude jsme potkávali přátelské tváře a otevřená srdce.
Celou cestu jsme natáčeli – vzniká z toho krátký film, který nám bude jednou připomínat, že s dobrým plánem, trochou odvahy a dvěma motorkami můžete projet půlku Evropy a vykoupat se v pěti mořích za deset vlastně sedm dní.

A že některé sny se nejlíp plní – na dvou kolech.
A tak tedy přichází finální tečka za naší výpravou, která začala jako nápad dvou kluků a skončila jako dobrodružství přes 10 zemí, 5 moří a 2 kontinenty.

🌍 Projeli jsme:

• Slovensko
• Maďarsko
• Chorvatsko
• Bosnu a Hercegovinu
• Černou Horu
• Albánii
• Řecko
• Turecko
• Bulharsko
• Srbsko

🌊 A koupali jsme se v: Jadranském, Jónském, Egejském, Marmarském a Černém moři – pěkně jedno po druhém, den za dnem, od západu k východu.

• 🌏 Na chvíli jsme dokonce opustili Evropu a přejeli do Asie, abychom viděli i druhý břeh světa.
• ⛽ Společně jsme spotřebovali 585 litrů benzínu
• 💶 Denní limit jsme si dali 100 € – a ani jednou jsme ho nepřekročili! (Naopak – většinou jsme zjistili, že vlastně za den člověk ani nestihne tolik utratit, když pořád sedí v sedle a občas zapadne v písku.)
• 🎥 Celou cestu jsme dokumentovali a natočili jsme film, který nám i ostatním připomene, že svět je velký, ale dá se projet na dvou kolech

🏆 A co je na tom nejvíc k neuvěření?
Tímhle kouskem jsme se zapsali do knihy rekordů jako první Češi, kteří projeli 5 moří za 10 dní!
Tahle cesta nebyla jen o kilometrech. Byla o přátelství, o vůni soli ve vlasech, o mokrých botech, smíchu u zapadlých pump, o lidech, kteří pomáhají, i když vás neznají. O tom, že když se rozjedeš, nikdy nevíš, kde přesně skončíš – a v tom je ta krása.
Díky, že jste jeli s námi.

Marián Heczko & Kamil Franěk – 5 moří / 10 dní / 10 zemí / 2 motorky / 2 kontinenty.

Video:

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE