sumoto_leden



3 Motorky, 12 dní, 15 států a 5500 Km

Mokrá cesta východní Evropou.

Kapitoly článku

Úvod

Typická otázka jako každý rok. Kam pojedu?  Východ!  Kam tam? Turecko! Dojedu tam? ANO! A bylo rozhodnuto. Cíl byl stanoven. Most do Asie v Istanbulu.
Na motorkářích.cz jsem vytvořil událost a přihlásilo se tam spousty lidí, ale nakonec se mnou jeli pouze dva (Ondra a Pepa). Všichni jsme +- stejně staří, máme podobné motorky (já TDM 850, Ondra V-Strom 650 a Pepa V-Strom 1000). Termín odjezdu byl naplánovaný na 25.5.2013 a sraz byl u mě.

Den první

Kluci spali u mě, jelikož to bylo po cestě. Večer se trochu pilo, tak vstávání neměli kluci jednoduché (já jsem abstinent, takže jsem byl o.k). Naši nám nachystali bohatou snídani. Už nezbývalo nic než se obléct, nabrat vodu, naposledy zkontrolovat motorku a vyrazit.
Ujeli jsme cca 30 km a začalo pršet. Paráda. Nahodili jsme nepromoky v domnění, že si to vybere hned a zbytek dovolené budeme mít od deště pokoj. Opak byl pravdou. Z Ostravy jsme jeli směrem na Žilinu, kde má Pepa známého a tak jsme se mohli u něj zastavit na čaj, ohřát se a trochu uschnout. Již po 150 km i přesto, že jsme byli navlečení v nepromocích, jsme byli na kost mokří, až na Pepu, který měl parádní moto bundu, která nepromokla.  Cesta pokračovala do Liptovského Mikuláše, kde jsme si zašli na oběd. Halušky, ty nemají konkurenci.
Nasedáme na moto a hurá neprší. Když jsme se však rozhlédli a viděli na nás valící se černo, bylo nám to jasné - zase zmokneme. Počasí se cestou dost střídalo a na Slovensko – Ukrajinskou hranici jsme dojeli za celkem slušného počasí. Hranice s Ukrajinou klasika. Hodina a půl otázek typu kam jedete, proč tam jedete, jak dlouho tam budete? Ale nakonec jsme i bez úplatků projeli.
Za hranicemi to je jiný svět. Cesty připomínají spíše šotolinové polňačky a když už tam narazíte na asfalt, tak je natolik rozbitý ,že jedete maximálně 40 a máte co dělat, aby jste neohnuli ráfek, což se Pepovi povedlo. Projíždíme pár vesnic, abychom si našli místo na nocování. Po pár desítkách kilometrů sjíždíme k řece a vybalujeme stany. To už zase prší a nám se naštěstí daří rozdělat oheň a uvařit si večeři.
Panuje dobrá nálada, je kopa srandy a jdeme spát.

Ujeto 505 Km

Den Druhý

Probouzíme se za deště. Balíme stany a celí mokří za opravdu hustého deště se snažíme vyjet od řeky přes louku na cestu. Dalo to některým z nás zabrat, ale bez újmy na zdraví a motocyklech se nám to podařilo.  Jedeme po cestě první třídy, u nás odpovídá tak čtvrté třídě. Na rozcestí přibrzdíme a Ondra odkládá svého V-stroma na zem. Hold šlápnout do prázdna (do díry), to nemohlo dopadnout jinak. Nic se nestalo a s vědomím, že nás podobné pády ještě čekají, se přiřítil na pomoc jeden domorodec. Jelikož pracuje v ČR, tak je snadné se domluvit. Pokecáme a mažeme dál. V nedalekém městečku si dáváme oběd. S velkým očekáváním vcházíme dovnitř, kde se nám pohledné číšnice, snaží nabídnout něco k jídlu. Bohužel neumíme rusky a ony anglicky.I přesto najdeme společnou řeč a objednáváme si. Za 2x boršč, 2 x nealko pivo a 2x pizzu platíme 10 euro. Miluju Ukrajinu!

Navigace ukazuje cca 100 km do Rumunska, a ejhle ujedeme asi 40 km a hranice s Maďary. Tak to otáčíme a utrácíme poslední peníze. U babky na silnici si kupujeme 2 kg jahod za 60 Kč. Sice to nebylo v plánu, ale nedá se nic dělat, lízli jsme Maďarsko cca 35 km a už jsme v Rumunsku. Hned po přejetí hranic zastavujeme a děláme pár fotek. V tom okamžiku k nám přiběhly děti a žebraly. Dostaly pár sladkostí a ujížděli jsme pryč. Cesty byly krásné, řekl bych, že lepší než u nás. Cesta ubíhala stejně jako čas. Začínalo se smrákat a nás zaujala polňačka vedle cesty. Sjedeme tam a budeme hledat vhodné místo na postavení stanů. Ale co, moc jsme nepřemýšleli a nedošlo nám, že pořád prší a že bude všude bahno. Jen jsem to domyslel a už jsem ležel na zemi. Tady to nepůjde, všude bahno, mokro a smrad z dobytka.
Nedalo se nic dělat. Nastupoval večer a tak jsme se ubytovali na prvním hotelu, který jsme cestou viděli.  10 euro na osobu, ale super. Prostorný pokoj teplá voda a čistá postel. Najedli jsme se, kluci něco málo popili, dali jsme si jahody a šli spát.

Ujeto 280 Km

Den třetí

Ráno jsme si sbalili svých pět švestek a opustili hotel s tím, že se najíme někde po cestě.  Hned co jsme vyjeli - začalo pršet. Po těch třech propršených dnech nepřekvapující. Ujeli jsme 60 km do města Dej, kde jsme vzali útokem místní bankomat. Koupili jsme si chleba a kus tvarohu. Zdál se být fajn, ale naše rozmlsané nosánky ten smradlavý kus čehosi nebraly. Chutnal sice docela fajn, ale dost smrděl krávou. Přesunuli jsme se na benzínku, kde jsme natankovali a posnídali. Místní byli opět v šoku, co za delegaci z ČR se to k nim dostalo.  Místní žebrající holčině cca 10 let dal Ondra tatranku a já 20 centů. No asi jsme se nepředali, ale nepřijeli jsme to tu spasit. Zase začalo pršet. Jeli jsme co to jen jde a po opravdu moc hezkých cestách, když najednou za sebou kluky nevidím. Vracím se a oni u krajnice, zapnuté čtverky a pobíhají  okolo Pepovy motorky. Ten proražený ráfek z UK se projevil až teď a Pepovi se v náklonu vyfouklo kolo. Mávnul jsem na první kamion a ten ochotně zastavuje.
 Rumun nám půjčí kladivo a dofouká z kompresoru kolo. Klobouk dolů! Lilo jako z konve a Rumun skákal kolem nás jako kolem králů. Dostal pivo a cigarety a my mohli pokračovat dále. Návštěvě pneuservisu se nevyhneme, doladili nám to a my se mohli alespoň domluvit, kam pojedeme. Drákulův Hrad, toť náš momentální cíl. Cestou jsme potkali takový liják jako prozatím ne. Do pěti minut jsme mokří na kost a tak zastavuje u penzionu a demokraticky hlasujeme. Jedeme dál nebo se ubytujeme? Jedeme dál. Víc mokří už být nemůžeme, prohlašují kluci. Dobré rozhodnutí! Přejeli jsme horu a tam už nepršelo, bylo sucho a tak ještě chvíli jedeme, abychom trochu oschli.  Před námi se objevil les, dobrá šance se ubytovat. Krásný kus louky hned vedle lesa a Ondra si musel zablbnout. Postavil se do stupaček s myšlenkou jet driftem. Jak to dopadlo? Ondru motorka kopla a on letěl na zem. Opět se nic nestalo a my v křečích ze smíchu ho fotíme a necháme mu to vyžrat, ať si motorku zvedne sám. Než jsme s Ondrou postavili stany, tak se Pepa vrátil do vesničky koupit párky na grilování. Rozděláme oheň a v tom se k nám přidali dva toulaví psi. Naštěstí hodní. Pojedli jsme, kluci popili, Pepa teda trochu více a šli spát.
Ujeto 439 km


Den čtvrtý

Konečně sluníčko. Super. Dáváme si alespoň na chvíli sušit věci než posnídáme a sbalíme stany. Při odjezdu z louky se mi pokazil tachometr, ale nevadí v dnešní době chytrých telefonů a všemožných aplikací mám hnedle náhradní. Cesta utíká parádně. Konečně nám přeje počasí a my se blížíme k Drákulově hradu. O tom ani moc psát nechci, jelikož nás docela zklamal. Nebo spíše jsme byli plní očekávání, které se nenaplnily.
Další plán byl si projet průsmyk Transfagarasan. Již dole pod kopcem jsme věděli, že je cesta zavřena kvůli sněhu, ale my se chtěli alespoň podívat a tak jsme vyrazili nahoru. Stoupali jsme nahoru krásnými zatáčkami a najednou přes celou cestu stádo koz. Žádný problém. U vrcholu už bylo hodně sněhu a nakonec i obrovská závěj i přes cestu. Tam odkládám já motorku podruhé. Tam taky naše cesta vzhůru skončila.
 Pro naše štěstí to bylo jen pár metrů před zavřeným tunelem. Pokocháme se výhledem a jedeme zpátky dolů. Některým z nás začíná pomaličku docházet benzín. Cestou dolů jsem musel hodně šetřit, abych to dojel a neuvíznul tam někde v horách. Ale povedlo se. Dojeli jsme na nejbližší benzínku. No benzínku. Spíše automat, se kterým jsme ani jeden neuměli. Po cca 20 minutách přijel natankovat i jeden domorodec tak jsme se koukli, jak to dělá a mohli jsme nabrat taky. Ztahaní jako koně se potácíme směrem na Bukurešť. Hledali jsme ubytování  a tak jsme v jedné dědince zamířili někam k lesu. Cesta se zužovala a stoupání začalo být docela brutální. První vyjel Pepa. V pohodě. Druhý jsem jel já a taky úspěšně. Největší problém měl Ondra. Ten to nezvládl a upadl. Bohužel tak blbě že pod motorku nechal nohu. Neměl to vůbec hezké, noha otekla a zrudla. Zvažoval i návrat domů. Ale Ondřej zatnul zuby a vydržel. Rozbalíme tedy stany a po večeři jdeme spát.

Ujeto 344 km

Den pátý

Ráno krásně svítí sluníčko, Ondrova noha bolí, tak si dává brufen, snídáme a chystáme se vyrazit dále. Dneska máme v plánu dojet až k moři někde k městu Constanta.  Najíždíme na dálnici směr Bucurešť , aby nám ty kilometry hezky přibývaly. Musím uznat, že Rumuni mají dálnici moc hezkou. Kde se na ně hrabeme my s naší D1 :D.  Zastávku musíme udělat v Bukurešti v servise, jelikož Ondrovi se sjely zadní desky úplně na železo.
Najít servis nebyl problém. Navigace nás dovedla přímo přede dveře.  Lámanou angličtinou se dorozumíváme a už jen čekáme na Mesengera který má desky doručit. Hurá po 2 hodinách čekání se jde na věc. Servisák se do toho pustil. Ovšem když si vzal do ruky flexu a začal srovnávat zadní kotouč, docela nás to zarazilo. Následně nám všem nechal umýt a vyčistit řetěz. Zaplatili jsme za desky a komplet vyčištění třemene, výměnu brzdové kapaliny cca 800 Kč. Za vyčištění zbylých řetězů jsme tam nechali každý krabičku cigaret, které jsme nakoupili na Ukrajině za levno.
Cesta po dálnici ubíhá, ale je to nekonečné, když nás navigace svede z dálnice a my jedeme pro změnu polem, ale i přes náš údiv se vynoříme na hranicích s Bulharskem. Přejedeme čáru a namíříme si to do prvního přímořského letoviska. Na místo dorážíme už za tmy. Pochodíme po městečku z hotelů, osprchujeme se na pláži a usteleme si na parkovišti pod širákem vedle motorek.

Najeto 487 Km

Den šestý

Nepříjemné bylo, že nás o pul 5 ráno vzbudil déšť. Trval sice jen 30 vteřin, ale i během té krátké chvíle jsme se stihli sbalit, a vybalovat se nám už nechtělo. Tak jsme naskočili na mašiny a jedeme dále dolů po pobřeží. Dojedeme do Varny, kde si dáme brzkou ranní snídani. Kafe, juice a croasant. Pepan nám podává ruku s přáním všeho dobrého, že se s námi loučí a jede zpět domů sám. Bylo nám to líto, ale bohužel pracovní povinnosti volaly. My nasedáme na motorky a jedeme směr Primorsko. Nemáme to daleko a tak tam dojíždíme okolo poledne. Najdeme si ubytování (320 Kč osoba) jdeme se vyvalit k moři. Večer úžasná večeře a spát. Je třeba nabrat síly. Zítra Turecko.
Přes den nám došla zpráva od Pepy. Čau, ve 110 km/hod jsem to položil, někdo vylil olej na cestu. Jsem ok, odnesly to jen hadry a motorka.  Jedu dál čau.

Najeto 220 Km


Den sedmý

Na hranici to bylo asi 1,5 hod cesty. Krásné cesty národním parkem plné zeleně.  A ejhle turecké hranice. Hned první celník nepříjemný, ale pustil nás. Druhá celnice mnohem větší. Honili nás od přepážky k přepážce. Já šel jako první a všechno bez problému. Ondra bohužel ne. Jeho motorka byla napsaná na jeho bráchu.  Slova celníka GO BACK TO BULGARIA!  Sedíme na hranicích a uvažujeme co dál. Ondra volá domů a prosí bráchu, aby napsal v angličtině plnou moc a poslal mu jí tady na poštu faxem.  Ondrův brácha neváhá a začíná oběhávat poštu, notáře a zase poštu. Čekáme cca 2 hod a fax dorazil. Všechno zlé je k něčemu dobré, mezi tím se nad námi přehnala šílená bouřka doprovázená krupobitím.
 
Během 20 minut byl na cestě 2 cm krup. Ondra jde tedy znovu za celníkem, ten aniž by se podíval, říkal oukej můžete jet. Jedeme tedy směr Istanbul. Cesty v Turecku jsou krásné. Ubíhá to a my zastavujeme pod stromy na oběd. Vytáhneme zásoby pojíme a jedeme dál. V dáli se nám ukazuje to největší město, jaké jsem kdy viděl. Na předměstí na benzínce si dáme melouna, ale sníst celý meloun ve dvojko je nemožné a tak zbylou půlku dáváme pumpařům. Vypadali, že jsou na to docela zvyklí. Chceme dojet do centra  Istanbulu a přejet most na  Asijskou stranu. Ten je od nás vzdálený cca 60 km. Nikdo kdo to neviděl, neuvěří. 6 proudů tam a 6 proudů zpátky a všechny ucpané. Ani s motorkou se nedalo prodírat mezi auty, prostě šílené. Jedeme cca 3 km za hodinu. Je šílené vedro a už padá tma. Most je před námi asi 11 km, ale nejde to dál. Zaparkujeme tedy motorky na pumpě a jdeme se podívat do města. Absolutně netušíme, kde jsme a tak se přidáme k většímu davu lidí a prostě jdeme za nimi. A hele my jsme v centru. Všude lidí jako mraků, koukáme po obchůdkách nakupujeme a utrácíme. V tom na nás jedna prodavačka : Co tady proboha děláte ? No jsme turisti pravím. Ona na nás že právě začíná povstání na konci náměstí, že se tam střílí a lidé umírají. S touto informací neváháme ani minutu a vracíme se ke strojům. Bohužel skoro o půlnoci byla tak šílená zácpa, že nemůžeme jet dál ale musíme se vrátit. Cíle jsme nedosáhli, ale aspoň se tam máme proč vrátit. Ven z Istanbulu to jde poněkud snáze. Chceme odjet co nejdál, tak jedeme až do pul 2 ráno. Na benzínce si zase usteleme pod širákem a jdeme spát.


Najeto 461 Km

Den osmý

Jsme kousek od hranic s Řeckem. Krásné počasí nás doprovází a km utíkají jako po másle. Na celnici opět první celník nepříjemný. Chce TP. Druhé okénko pas + TP třetí okénko jenom pas. Ondra projel a mě se zeptal, jestli jsem byl na rentgenu. Samozřejmě že jsem nebyl. Tak zpátky na začátek a do fronty za kamiony do RTG. Kamioňáci mě naštěstí všichni pouštějí. Projdu rentgenem a vracím se zpátky. Otázka RTG bylo? Říkám ano a můžu jet dále. Čtvrtá kontrola. Hurá Řecko, hovno výstupní kontrola. Jedeme k páté bráně a to už byli Řekové. Jedeme do prvního města Alexandrie. Místní gayové nám radí jak se dostat na „ tajnou „ pláž. Jedeme tam, je to 10 km. Když nás cestou míjí lidé v plavkách na skůtrech, je nám jasné, že jedeme dobře. Modré nebe teplota 25 stupňů a před námi se vynořila pláž plná barů, lehátek a krásných holek. Jsme asi v ráji, ale jen do té doby než vidíme ty ceny všeho kolem.  Salát za 5 Euro ?! Co to je ? my zvyklí na ceny z Ukrajiny a Bulharska a teď tohle? Ale na pláži to je jiný kafe, moře krásně osvěžuje, pohled na krásné Řekyně taky. Já jsem neodolal, vzal krém na opalování a šel oslovit slečny za námi. Namazali jsme si navzájem záda, ale to bylo tak všechno. Odpočinuli jsme si a vyrazili dále směrem na Thessaloniki. Nedaleko odtud jdeme spát na pláž. Já celý nadšený jak si ráno uděláme fotky motorek na písku s mořem ulehám a Ondra jde zkontrolovat bary v asi 1 km vzdáleném městečku. Díky bohu za mé lehké spaní. Asi o půl 3 se zvedl vítr a během pár minut přinesl obrovskou bouřku. My se naštěstí stihli uklidit do nedaleké benzínky.  Já si ustlal v myčce a Ondra na zvedáku pro auta. Paráda! Nebylo nám to však nic platné, voda tekla i tam. Když jsem se probudil po hodině spánku v kaluži vody celý zmáčený, bylo mi to jedno, lehnul jsem do ní zase a spal dál.

Ujeto 400 Km

Den devátý

Mokří a podráždění z počasí jedeme dále na Soluň, kde se dohodneme co dále. Po cestě tankujeme benzín za 2,10 Euro a sháníme olej, jelikož Ondra už přetahuje svůj a chce ho vyměnit. V Soluni úplně mrtvo, všechno zavřené, jen na nádraží na nás volá borec česky Ahoj chlapi. Pokecáme, řešíme politiku a peníze, borec si stěžuje, že bere jenom 1500 Euro měsíčně. To mluví za vše.
Domluvili jsme s Ondrou, že když už tak už! Projedeme všechny státy, které leží na východ od nás. Takže opouštíme hnusné, drahé a uprděné Řecko a jedeme do Makedonie. Celníci naprosto v pohodě, vysmátí nás pouští dále. Sjíždíme do prvního většího města a jdeme na čumendu.  Lidí mraky, krásné náměstí tak vybíráme každý po 1000 denáru (400Kč) a jdeme se najíst. Máme chuť na hamburger. To nebyl problém na každém rohu 10 občerstvení. Dáváme si Big hamburger, který byl opravdu big. Za 40 kč naprostá nádhera. Ondra tu sehnal i olej do moto za 240 kč litr. Není čas ztrácet čas a tak jedeme směrem k jezeru Prespes, kde se protínají tři státy. My chceme do Albánie. U jezera si bereme apartmán a jdeme se podívat do města a zkusit najít wifi. Povedlo se v krásné kavárně měli všechno, úžasné zákusky, dobré kafe a wifi. Když za vše platíme 8 Den ( 38 kč) nestačíme se divit a jdeme spát.

Najeto 430 Km


Den desátý

Ráno je pohodička, pokecáme, sbalíme se a v klidu za krásného počasí vyrážíme do Albánie. Ještě před hranicí nastal čas na výměnu zmiňovaného oleje. To byla story! Zastavujeme u garáže,kde chlapík opravuje auta. Poprosíme ho o nádobu, kde můžeme vylít olej. On nám ukáže na kanál u vjezdu, který končí v místní strouze. It is normal! Tak jo, když normál, tak normál. Olej jsme tedy vypustili tam. Naleli nový a mohli jsme pokračovat. Už jsme na hranicích a jdeme utratit poslední peníze do místního bufetu. Ondra si dává kafe, ve kterém stojí lžíce. Celníci na nás koukají, jak si dáváme do nosu a zabíjí tím čas. Přechod do Albánie byl snem. Vysmátí celníci, kteří mi chválí motorku a s přáním všeho dobrého nás pouští do své země.
Přes Albánii to máme asi 220 km a vše přes hory. Krásné silnice, Úžasné počasí, perfektní zatáčky, užíváme si, co to jde.  Za celou cestu projíždíme asi jediným městem. Ve městě skončily cesty a začala hlína a bordel. Musíme tankovat a tak hledáme benzínku, v čemž si Ondra nevšimne kanálu bez víka. A je tam náraz jako prase, přední kolo se mu zabočilo do díry, kurfy se nárazem otevřely a vypadlo z nich, co jen mohlo. Naneštěstí to bylo uprostřed křižovatky, dá li se to tak nazvat, hned před benzínkou. Jen to vyfotím, už mu běžím pomoct a se mnou hned obsluha benzínky. Ondra celý vyděšený si sbírá věci, a když narazí na plaskačku se slivovicí tak si hned cvakne na uklidněnou. Motorku jsme vytáhli během chvíle, ale hnedka u nás byl policajt. Moje myšlenky byly zmatené, sakra Ondra se napil a co teď? Policajt se ovšem chtěl jenom pobavit ataky se napít. Tak si s Ondrou cvakli spolu, pokecali jsme, vyfotili se a mohli jsme natankovat a jet dále.  Kosovo. Musíme si koupit pojištění, jelikož naše zelené karty tu neplatí. Platíme tedy 15e a můžeme jet. První dojmy nic moc. Spíše máme strach, ale ten vzápětí přejde. Musím na wc a tak zajedeme na benzínku. Ondra mezi tím hlídá motorky, ale žádný problém nebyl. A začíná zase pršet, oblíkáme nepromoky a jedeme k průsmyku Monte Negro. U první zastávky potkáme Holanďana který nám radí jak dál a dobrou restauraci. Tak jí jedeme hned zkusit. Restaurace to byla fakt moc dobrá ale taky celkem drahá. Maso za 5,5 e v pohodě ale já vůl chtěl i předkrm. Ten byl hnusný a stál přes 10 e. No co už. Jedeme dál ale bohužel špatně, cesta se změnila na lesní cestu plnou bahna šutrů a bordelu.  Já utopil svou TDM v bahně, ale vykousal jsem se z toho s Ondrovou pomocí. Aby to nemusel Ondra projíždět zbytečně taky, řekl jsem mu ať počká že to zajedu zkontrolovat.  Dojel jsem na konec. Vykopaná díra do země a za ní krásný asfalt a Monte Negro. Ale bohužel se tam nedá projet. Takže se vracím za Ondrou a společně se vracíme.  Už padá tma a my v Kosovu spát nechceme. Na hranice v Černou Horou to máme asi 60 km v dešti + 20 km do prvního města. Musíme přejet jednu horu, mě to strašně klouzalo a tak Ondra na mě musel chvíli čekat. V tom dešti to bylo nepříjemné, ale i přes mírné hádky a rozepře jsme to zvládli a dojeli s pomoci místních k hotelu. Ubytování trochu dražší. Chtěli po nás 20e na osobu. Ale my jsme tak zmáčení, unavení a dojebaní, že jsme to brali. Díky bohu to byl nejlepší hotel za celou cestu. Opravdu luxus.

Najeto 378 km

Den jedenáctý


Odjíždíme z hotelu a pro změnu prší. Tak jsme se dohodli, že jedeme domů. Lížeme Srbsko, které má opravdu krásné cesty, které lemuje krajina jako z Mrazíka. Moc hezké, ale jelikož pořád prší tak si to moc neužíváme a přejíždíme hranice s Bosnou a Hercegovinou. Tu taky proletíme a už na nás koukají hranice s Chorvatskem. Tam už jedeme za tmy, ale do Maďarska je to asi 80 km tak chceme dojet až tam. Jenom jsme přejeli čáru tak za tmy a za deště stavíme stan.

Ujeto okolo 750 km


Ráno se počasí neumoudřilo a tak zase za námi známého mokrého počasí jedeme kolem Balatonu na Slovensko. Když projíždíme Bratislavou, tak už si říkám, že jsem skoro doma. A ono hej. Hranice ČR. Přestalo pršet, ale je zima tak nepromoky ani nesundáváme a jedeme do Brna k Ondrovi domů.  Dáme si oběd čaj a já jedu do Ostravy. Po dálnici to byla rychlovka.

Ujeto 730 km

Co říct závěrem, dovolená byla naplánovaná na 16 dní, díky počasí byla jen 12 dní. Ale myslím si, že i když jsme hodně uspěchali cestu domů tak jsme si to užili na 110%. Miluju východ Evropy a proto říkám Evropo těš se další rok jedeme znovu !!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (31x):
Motokatalog.cz


TOPlist