Ztraceni v poušti

Je dubnové páteční ráno, obloha zatažená a teploměr ukazuje +1oC. Podle předpovědi mělo být +15o… Chci dát motorku před garáž, ale nejde vytlačit ven. Dal jsem tam gumy Karoo a slíbil jim teplou poušť. Teď nechtěj do zimy a lepí se k podlaze. S Jardou máme sraz na Rudné u Prahy a v půl jedné vyrážíme směr Janov. Jedeme docela svižně, když se ale v jednu chvíli Jardův naložený Dakar rozvlní, jak fata morgana v poušti, raději zvolňujeme. Plný kufry a  „TéKáCečka“ se holt nemají rádi. Celá západní Evropa má asi prázdniny, protože na jih jede plno naložených aut, karavanů a offroad strojů. Po cca 600 km spíme v Itálii

Sobotní ráno. Venku je 7 st. a prší. Lezu do nepromoků, abych byl po 10 km zapařený a mokrý zevnitř. Za Bolzanem už je ale sucho a příjemných 20 st. Dálnice nad Janovem je samá zatáčka, něco jako trať na Grand Prix a my si to po těch nekonečných rovinkách docela užíváme. Po druhé hodině jsme v přístavu a dostáváme palubní lístky a nějaký formulář. Čekáme do pěti hodin a hned, jak to jde, tak se cpeme, jako správný Češi, dopředu. Nemáme ale vyplněný formulář a chybí nám razítko. Odstavujeme motorky a jdeme 200 metrů zpátky na celnici pro štempl. Pak sedíme tři čtvrtě hodiny na mašinách před vraty na loď, než nás pustí dovnitř. Mám pocit, že se do lodi chce nacpat celá Evropa, která se s námi valila po dálnici na jih. Taky auta Tunisanů, naložená tak, že pod nákladem nejsou vidět, přidávají tomuto naloďovacímu blázinci kolorit Orientu. Konečně jsme uvnitř a celý ten chaos pozorujeme v klidu z paluby, s plechovkou piva v ruce a úsměvem na tváři.

Vylodění a první zážitky

Neděle je od slova nedělat a tak se taky zařizujeme. Sice jsme zaspali snídani, ale dobrá káva a sladká buchta na baru nám to bohatě vynahradily. Do přístavu v Tunisu připlouváme včas a za slušného zmatku a troubení vyjíždíme z lodi. Dvě hodiny pobíháme po celnici sem a tam a tam a sem, než se nám podaří získat všechna potřebná razítka, vyměnit dináry a vyjet z přístavu. Další dvě hodiny hledáme nějaký hotel… Večeříme v tmavé uličce v sedě na chodníku moc dobrý domácí briq (taštička z listového těsta, plněná vejcem a špenátem) a pak si dáváme silnou africkou kávu v zahulené kavárně s šíšou a dědkama, co mastěj karty a domino.

 

V podělí ráno vyrážíme do Dougga, jedny z nejkrásnějších ruin města z doby římské říše, vystavěného před naším letopočtem. Není tu jediný turista ani hlídač a tak si v klidu vychutnáváme amfiteátr, chrámy i obyčejné uličky mezi ruinami domů. Všude můžeme chodit, dotýkat se…Je to nádherné a velmi působivé.Pokračujeme na jih, po krásné klikaté asfaltce, mezi kopci a skálami s nízkým porostem na Makhtar, kde je podobné římské město z 2. st. n. l. Je menší ale stejně působivé. V podvečer dojíždíme do Sbeitly a protože se už stmívá, rozhodujeme se nechat prohlídku města na druhý den. Po dobré večeři nás z dlouhé chvíle napadlo, že bychom si mohli zkrátit naše už tak krátké účesy a tak jsme začali pátrat po holičské čtvrti. Po deseti minutách sedáme do křesla a asi šedesátiletý, holičský virtuóz si nás bere do práce. Je to doopravdy „mistrovský koncert“. Chvíli holicí strojek, pak nůžky a břitva a zase strojek. Výsledek byl úžasný sestřih, vyladěný do posledního vlásku. To vše za pouhých 50 Kč.

 

Sbeitla a její okolní krajina byly (a stále jsou) ideální pro pěstování oliv a tak tu Římané založili v 2. st.n.l. další město plné krásných, lázní, chrámů a divadla. Po snídani procházíme to, co z památek zbylo a jsme překvapeni rozlohou města i krásnými, zachovalými mozaikami.

 Jdeme do hotelu, balíme věci a vyjíždíme směrem na Metlaoui a Touzer. Těsně za městem ale zjišťujeme, že Jarda ztratil jeden napínák řetězu a tak se vracíme do města a hledáme „servis“. V jedné dílně nás odmítli, ale hned se objevil chlápek na mopedu a odvedl nás do další, kde se nás ujal ochotný, vousatý „mechanik- všeuměl“. Za půl hodiny vyrobil náhradní držák, který pak vydržel bez problémů celou cestu až domů. Vyrážíme na Metlaoui, kde se chceme svézt vláčkem Lezard Rouge (Červená ještěrka), který jezdí přes roklinu Sálidža. Původně byla trať postavena pro tuniského beje v roce 1910 a vlak ho vozil do jeho letního sídla. Dnes vozí turisty. Ale jen ty, kteří vědí, kdy jede… Na nádraží jsme našli jen číslo mobilního telefonu, na kterém si můžeme rezervovat místa, a pokladní nám řekl, že jezdí jen v 10.30  každý druhý den. Jel dnes ráno a pak pozítří…

Dáváme si v tom líném a ospalém městečku aspoň silnou malou kávu a pokračujeme na oázu Nefta, která je 20 km za Touzerem směrem na západ, pouhých 35 km od alžírských hranic. Cestou se objevují výstražné cedule „pozor na velbloudy“. Asi v půlce cesty míjíme auto v příkopu s rozbitým předním sklem a vedle ležícího velblouda bez známek života. Raději zpomalujeme...

Zkoušíme písek…

V Neftě si vybíráme hotel Karavanserai s bazénem a drahým pivem, které se ale jinde ve městě koupit nedá. Večer couráme po městě, vysedáváme v „kavárně“ (většinou betonová místnost s barovým pultem, pár stolků uvnitř a venku), popíjíme čaj a pozorujeme okolí.

Ve středu ráno vyjíždíme do pouště k místu, kde jsou zbytky kulis z filmu Hvězdné války. Je to asi 25 km pouští, chvíli po zvlněné roletě, pak tvrdá hamada, občas písek. V písku mi to nejde a jsem nasr… Jarda zase naopak válí. Má za sebou už několik cest na motorce po Africe a v písku je jak ryba ve vodě. Cestou zpět couráme po Touzeru, fotíme a odpoledne se vracíme do hotelu. Je přes 25 st. a tak si užíváme pivko a bazén s krásnejma francouzskejma holkama, který s sebou bohužel mají krásný francouzský frajery…  :(  :(  V podvečer vyrážíme do starého města, plného krásných úzkých uliček, chodbiček a průchodů. Není problém se tu ztratit.

Na starém náměstíčku si sedáme na kafe s místními, hrajícími domino a snažíme se splynout. Vzhledem k tomu, že nám vystrčili stolek a židle dopředu a při bouchání s dominem se dívají našim směrem, mám pocit, že se nám to ne úplně daří. Cestou do hotelu ještě kupujeme berberské šátky v naději, že tím budeme tuniskému lidu přece jen blíž.

Ráno taháme přes celý hotel věci na motorky a balíme. Vybrali jsme si sice krásný pokoj s balkónem, ale na cestu z pokoje na recepci by měli půjčovat velblouda…

V Touzeru ještě měníme eura za dináry, tankujeme a dokupujeme vodu. Pak vyjíždíme přes solné jezero Chott El Jerid směrem na Douz, známý jako severní brána do Sahary. Je to cca 80 km rovně, pak lehce doprava a 30 km rovně.

Někde uprostřed cesty vidíme vrak autobusu a tak sjíždíme ze silnice.Povrch se zdál být pevný, ale je to mazlavé solné bláto a je lepší se držet viditelných kolejí. Fotíme a vracíme se na silnici a po chvíli zastavujeme u „berber café“ u cesty. Pijeme čaj a majitel si stěžuje, že teď jezdí málo turistů, protože se bojí teroristů a únosů. Hodně nás tím uklidnil, asi jako MZV…  Dojíždíme do Douzu a hledáme ubytování. Prodíráme se na motorkách přes plný bazar. Všude voní koření, místní prodávají a nakupují a tím vším se proplétají lidi, mopedy, koňské povozy. Prostě ta správná atmosféra arabského súku. Nakonec nacházíme hotel 20Mars. Čistý, příjemný, s kamenným atriem a cenou 25 dinárů za pokoj se snídaní.
Jdeme na lehký oběd a pak, přecpaný k prasknutí, opravujeme Jardovu motorku. Špatně chytá a občas chcípá na volnoběh. Protože oba umíme jenom vyměnit svíčky, tak se k nim pokoušíme dostat. BMW ale dodává k motorkám dlouhý svíčák, který tam nemůžeme dostat. Za hlasitého funění a asistence místních „pomocníků“ se nám nakonec daří svíčky vyndat, abychom zjistili, že jsou v pořádku. Montujeme je zpět. Pokud chcete vidět nový díl Pat a Mat v Tunisku, tak vyčkejte, právě se stříhá ve střižně…

…a další zasr…písek…

Vyjíždíme nalehko do pouště, abych se konečně naučil jezdit v písku. Najeli jsme cca 6 km za dvě hodiny. Nejde mi to, jsem zmordovaný a opět nasr…Bojím se o motorku i o sebe. Je na ten terén těžká i prázdná (aspoň pro mě), přední kolo mi lítá na všechny strany, zadní je pořád ve smyku. Bojím se stoupnout do stupaček, jsem furt zahrabaný. Když se chci rozjet, musím se nohama odstrkávat, jak malej harant, dokud nenaberu rychlost. Zatímco Jarda si na Dakaru vesele skáče po dunách, já jsem po dvou hodinách zlitej, hotovej a mrtvej. Vracíme se do města a večer jdeme do nedalekého kempu na pivo (jinde se zase nedá koupit) a já prodat KTM .

 V kempu potkáváme čtyři Němce na endurech (KTM 950, AfricaTwin, KTM 690 a Kawa KLR). Jedou zítra cca 130 km pouští do Ksar Ghilane. My tam jedeme taky, ale když Jarda viděl můj souboj s pískem, rozhodl, že pojedeme oklikou po pevnějším povrchu. A taky na poušť, tu pravou, s vysokými písečnými dunami, jsme moc naložený. Jdeme s klukama na večeři a pak si mezi místními opět dáváme obligátní kávu. Místní borec Fati nám nabízí pomoc v Ksar Ghilane.  Že nám tam zařídí ubytování s jídlem a výlet džípem do pouště s přespáním. To vše za „pouhých“ 440 Euro. Děkujeme mu, ale za cenu dvou místních měsíčních platů víme o lepší zábavě. Protože mi ježdění v písku moc nejde, domluvili jsme se s Jardou, že si tam džíp půjčíme sami a pojedeme na noc do pouště. To jsme ještě netušili, že se tam dá půjčit jen čtyřkolka a jen přes den a ještě s průvodcem. Ale o tom až později.

Je pátek ráno, svítí sluníčko, ale je docela chladno, 18 st. Po snídani strkáme motorky úzkými dveřmi ven na ulici, balíme kufry a vyrážíme směr Ksar Ghilane. Cesta, dlouhá 150 km, je 70 km rovně, pak ostře doprava a rovně. Fouká silný vítr, takže jedeme permanentně v náklonu. Občas si musím jednou rukou držet helmu, abych se mohl dívat rovně na cestu a ne bokem. Bolí mě z toho za krkem. Cestou potkáváme stáda velbloudů. Jsou plaší, a když zastavíme, abychom se s nimi vyfotili, mizí do pouště.

Odpoledne dojíždíme do Ksaru. Posledních pár kilometrů už jedeme po písku. Teda Jarda jede. Já se opět odstrkávám, jako malej harant na šlapadle. Ubytováváme se hned v prvním „kempu“ v beduínském stanu pro 8 osob, ale jsme tu sami. Cena je 60 TND (cca 750 Kč)  za oba s polopenzí. Obědy tu nevaří, tak jdeme vedle, za plot, kde je něco jako bar a restaurace, což je malá místnost s barovým pultem a venku v písku pod palmami zapíchnuté židličky se stolkem. Je to hezké, útulné a hlavně máme hlad. Jídlo se vaří ve vedlejším přístavku, za slaměnou stěnou, který vypadá, jako latríny… Vaří nám hubenej, malej, potetovanej berberskej týpek, který furt něco mele. Jídlo je arabsky perfektní. Dušená zelenina se skvělou omáčkou, nějaké maso a výborný arabský chléb. Domlouváme s ním, že bychom zítra chtěli jet džípem do pouště na noc. Džípy tu nemají, jen čtyřkolky, ale z důvodu bezpečnosti, je nepůjčují na noc…

 

Saharská enduroškola

Z toho vyplývá, že pokud chceme přespat v poušti, musíme jet na svých mašinách. A protože tam moc chci, tak mi nezbývá, než souhlasit. Stejně Jardu podezřívám, že to všechno věděl, jen mi to dávkoval pomalu, abych tu motorku neprodal už včera v kempu. Pojedeme nalehko, s sebou jen věci na přespání a vodu. Týpek pojede s námi na čtyřkolce, zůstane tam a uvaří nám večeři a ráno snídani. Skvělej nápad, jen se nám nepodařilo z něj dostat, kolik za to bude chtít. Prej má rád turisty a zítra má volno. A když slyšel, že máme slivovici, tak že se určitě nějak dohodneme…

 Po jídle vyrážíme nalehko trénovat do písku. Cestou bereme benzín v boudě u opilého beduína. Když jsme ho nalili do nádrže, tak říkal, že ještě neviděl motorky, co jezdí na naftu. Koukali jsme na něj, jak vopařený, a on se začal řehtat, že to byl fór. Prý nám dal doopravdy benzín, ale je to spíš tak, že v tom jeho kanystru je prostě to, co zrovna potřebujete koupit. Jezdíme po písku a mě to zase nejde, bojím se. Večer sedíme u termálního jezírka v oáze a domlouváme se, že dopoledne opět vyrazíme trénovat písek. Jarda ze mě chce udělat pouštního motorkáře a já obdivuju jeho trpělivost.

 V sobotu, hned po snídani jedeme zase do písku. Opět klasika-dětské odstrkovadlo a systém chcíp-start, ale postupně se mi to začíná líbit, přestávám se bát a za chvíli mi to i trochu jde. Vyrážíme směrem na Douz do cca 20 km vzdáleného „baru“ v poušti, který se jmenuje honosně „Cafe Restaurant ELBIBENNE CHEZ“ (Kdyby někdo chtěl o víkendu vyrazit na kafe tak GPS souřadnice jsou: N 33°04.005´, E 09°26.346´). Je to slaměná chýše, v které je příjemný chládek a vaří tam výborný silný čaj. Dál už „cesta“ pokračuje asi 40 km přes vysoké písečné duny a tam už si já netroufám. Přijíždějí Němci s obrovským expedičním kamionem a ptají se, jestli máme s sebou satelitní telefon, kdyby se stala nehoda v poušti. Říkáme, že máme jen navigaci, kompas a medvídka pro štěstí. Každej jednoho. To ještě netušíme, že zítra, cestou v písečný bouři přijdeme i o tu navigaci, medvídci se na nás vyserou a jedinej kompas nás zachrání. Ale to bude zítra a tak nepředbíhejme. Vracíme se zpět a před obědem se koupeme v termálním jezírku. Smrdí sírou, ale je to v tom horku skvělá věc a krásně se uvolňují svaly. Po obědě u tetovanýho prcka dáváme krátkou siestu a pak balíme vše potřebné na přenocování v poušti. Prcka veze jeho kámoš na čtyřkolce. Jedeme asi 10 km ke staré římské pevnosti, kde stavíme stany. Prcek mezitím zapaluje oheň, vaří večeři a peče chlebovou placku. Je to hutný berberský chléb, který se peče v písku.

Nejprve se ohněm prohřeje písek, pak se do písku dá připravené těsto, zasype se pískem a nahoru se opět nahrne ohniště. Peče se asi 20 minut, pak vyndat, oklepat písek a sníst. Chleba má výbornou chuť a dohromady s procesem pečení uprostřed pouště je to magický zážitek. Dole pod pevností, v uctivé vzdálenosti se mezi dunami utábořili berbeři s velbloudy. Vozí turisty pouští z Douzu do Ksaru Ghilane a teď jedou “prázdný“ zpátky. Večer za svitu ohně hrají na bubínky a tančí. Jsou jak malá zrníčka písku v té obrovské poušti.  Koukáme na ně z dálky, sedíme u ohně, popíjíme kafe a slivovici a je nám blaze. Ve stále sílícím větru zalézáme do stanu a během chvilky jsem tuhej.

Je krásné ráno. Mám vchod do stanu namířený přímo na východ a tak jen rozepnu zip a pozoruji východ slunce. Je krásně rudé, takže bude asi celý den foukat vítr. Stan mám zavátý pískem a Jarda ze svého vysypává asi dvě kila písku, které v nočním větru „nasbíral“. Prcek už má rozdělaný oheň a vaří snídani. Vajíčka s olivovým olejem, chlebovou placku a silný čaj. Nacpeme se k prasknutí a pomalu balíme. Písek je všude. Vlastně to není písek tak, jak ho známe v Evropě. Je to něco, jako cukr moučka, akorát to není tak sladké a nedrží to tak pohromadě, takže to vleze všude…

Vracíme se do kempu, kde jsme nechali nepotřebné věci.Balíme všechno na motorky a v devět vyjíždíme přímo přes poušť do TATOUINE. Čeká nás 90 km cesty pískem a kamením. Opět mi to nejde a mám chuť se vrátit na asfalt. Podklad začíná být ale tvrdší a já si pomalu zvykám.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE