Do Tuniska ze zvědavosti

Po Tunisku jsem sice pokukoval, ale letos jsem již na podobném výletě byl a na druhý jsem  neměl dostatek kladných bodů. Začátkem října však nastala nečekaná příležitost: manželka získala dva dny volna a tak se jelo (ona letěla, já vyjel o den dříve a přistavil motorku k letišti v Pise) na prodloužený víkend do Toskánska. Odlet měla kvůli výhodnější ceně z Říma a cestou jsem zastavil jakoby náhodou v přístavu Citavecchia. A zrovna náhodou druhý den (19.10.) odplouval trajekt do Tunisu. Povolenku od manželky jsem dostal a tím byly nejsložitější administrativní překážky pro cestu vyřešeny.

V hlavním městě Tunis jsem jen vyměnil peníze a pak hned uháněl na jihozápad. Výměnu 150 EUR jsem považoval jen za startovné, ale ukázalo se, že to na 5 dnů bohatě stačí. Cestou beru několik stopařů. Jednak si tím zpestřuji cestu, jednak se chci alespoň trochu odvděčit za místní pohostinnost. Jedu  mimo turistické trasy, konkrétně Tunis - El Fahs - Gafsa, a díky tomu za 1 a půl dne nepotkám jediné zahraniční vozidlo. Obojí (tedy turisté i pohostinnost) se prudce změnilo příjezdem do jinak nádherných oáz Mides a Tamerza. Takže jen v rychlosti projet, prohlédnout a zmizet. Pozdě večer jsem dorazil do Tozeur s tím, že přespím v kempu vyznačeném na mapě. Drobná potíž, jako že kemp už byl po sezóně zavřený, se hravě překonala tím, že opodál posedávající místní občan zatelefonoval majiteli. Než ten přijel, pozval mně na kafe a jakékoli placení odmítl. Dosti velký rozdíl proti nedaleké Tamerze, kde za podobné pozvání vyrukovali s požadavkem na 100 EUR! Majitel mi odemkl, řekl si v přepočtu o cca 140 Kč, a celý kemp s palmami nad hlavou jsem měl pro sebe. 

Ráno mně probudil příjezd asi 20-ti motorek. Byli česáči datlí. Nepříjemnost jsem jim velice rychle odpustil, protože pozorovat je při práci byl nezapomenutelný zážitek. Menší část sklízela, zatímco většina jim radila a povzbuzovala je, vymýšlela vtipy či zpívala,  zkrátka všemožně se starala o to, aby se jim co nejlépe pracovalo. Musel jsem však pokračovat a tak jsem  toto divadlo předčasně opustil, abych se vydal přes Chott el Djerid na Kebili a Douz. Ovšem dojel jsem nekonečnou kolonu italských karavanů, vpředu i vzadu jištěných karavany s tuniskou spz. V dáli na stejnou trasu najíždělo asi 15 motorek. Ne, tak tudy nepojedu. Bez zaváhání jsem se otočil a vydal se objet toto vyschlé jezero od západu. Vedla tam silnice, ale nechtěl jsem riskovat dohady s pohraničníky (na dohled byla mohutná brána hraničního přechodu do Alžírska) a tak jsem raději hned za vesnicí Hazwa zahnul doleva na kamenitou polní (pouštní) cestu.  Za vesnicí jsem předjel skupinu velbloudů, kolíbavým krokem se ubírajících na pastvu. Moje rychlost se zpomalovala spolu s tím, jak přibývalo písečných převějí, až cesta zmizela úplně. Mezitím nastalo poledne a ve vedru se motorka rychle přehřívala. Stočil jsem se na západ k pohraniční silnici, ale musel jsem často zastavovat a vypínat motor a tak posledních několik km bylo nekonečných. Mezitím mně velbloudi zase předešli.  Ve vesnici Matrouha  mně zastavili vojáci a podivili se, kde jsem se tam vzal, ale asi si řekli, že když mně pustili jejich kolegové, tak že oni to nebudou zpochybňovat. Kromě toho zde se už silnice stejně stáčela do vnitrozemí. Následující cesta přes Bechini až do Nouail byla velice zajímavá. Cizinci sem asi opravdu moc nezavítají, neboť místní obyvatelé mi mávali (a auta blikala) skoro všichni. Nakonec jsem dojel do Douz a ubytoval se v příjemném kempu v datlovém háji a za příjemnou cenu cca 105,- Kč. 
Dalším cílem byla oáza Ghilan, vzdálená vzdušnou čarou od Douz sotva 80 km, a oba body přímo propojovala na mapě vyznačená pouštní cesta. Ta však bohužel v necelé polovině skončila pod nánosy nekonečného písku. Otočil jsem se, abych neopakoval včerejší zkušenost v násobném měřítku a zamýšlenou trasu jsem projel v opačném směru - tj. Madenine - Tataouine s místními klenoty Chenini a Guermessa a pak z rozcestí zkratkou cca 10 km pouští do Qasr Ghilan. Tamní kemp je hezký, dokonce má malé termální jezírko na koupání, ale spát se v něm nedá. Smečka místních přivázaných psů terorizovala hosty celou noc (neštěkali na nic, jen sami na sebe) a tak jsem vzal spacák a odešel přespat asi kilometr do pouště, kde už bylo ticho. A také krásné hvězdy na jasné obloze. 
Předposlední den v Tunisku (24.10.) jsem se vydal zpátky na sever. Projel poslední zajímavější úsek a sice polocestu mezi RN20 a El Hamma (kombinace vylitého betonu, kamení a písku) a pak už jen nuda po dálnici do Tunisu, trajekt, a ještě větší nuda po důvěrně známých evropských silnicích. 

Nocování v Itálii - krajina ve středním Tunisku - město Moulares - kaňon u Mides - můj dopravní prostředek - oaza Tamerza

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE