Váš Pass, prosím

1.7.2013; Farchant - Silvaplana

Třikrát sláva - opět mohu zasednout za řídítka a vyrazit! Trasa byla naplánována už doma, řetěz je namazaný, ráno se kolem deváté loučím se ženou a dětmi a šplhám na peklostroj. Hodně jsem se těšil, konečně mělo dojít na "opravdové" passy a jízdu alpskými údolími. Z GaPa jsem se přes Fernpass (fujtajbl věc, plná smradlavých kamiónů a zoufalých okaravaněných Holanďanů bezradně postávajících kolem svých samohybů s utavenými brzdami) dostal do Landecku. Vzal benzín, chvíli se ještě oklepával ze "zážitku" z Fernpassu a pak vyrazil po Silvrettastrasse směr Kappl a Ischgl na Bludenz. Silnice má - většinou - dobrý povrch, stále stoupá údolím, občas se zanoří do skály, prostě jedna velká nádhera.

Ovšem nebylo mi přáno do Bludenzu někdy dojet. Po nějakých 40 kilometrech jsem za Galtürem dojel k mýtnici. Tam, totálně vykolejený z dotazu pána u závory, kamže to jedu, jsem se vzmohl jen na gesto ruky s nataženým ukazováčkem mířícím předpokládáným směrem silnicí vzůru. Kam taky jinam, že jo. Pán se na mne soucitně podíval a se slovy "No jestli chcete, dojeďte si nahoru, ale dál to nejde, vrchol je zavřený!" vyčkával mou reakci. Takže další skvělý plán a trasa v... Otočka a opět zrušení původní a navolení nové trasy. Sluníčko svítilo, bylo příjemně, snažil jsem se utěšit tím, že takových cest ještě uvidím - ale štvalo mne to, ne že ne. Drtíc temné kletby mezi zuby jsem si střihnul těch 40 km do Landecku zase nazpět, abych po poradě s navigací uznal, že nic jiného, než klasická cesta údolím řeky Innu přes hraniční přechod s poetickým jménem Martina pro dnešek už asi nepřichází v úvahu. A navigace snad poznala, jak moc po těch kopcích toužím, snad si vzpomněla na všechny své předchozí omyly, trasy odnikud nikam a nesmyslné rady: každopádně mne hned za Landeckem ve vesničce Fliess zničehonic a zčistajasna náhle donutila z hlavní odbočit. Nejdřív do kopce, pak do serpentin a nakonec na - i když asfaltovou - cestu pro kamzíky a místní horaly, kdy jsem se chvílemi bál, že se mi motorka převrátí na záda, nebo že něco proti mně vyskočí. Ani na kamzíka, ba dokonce ani na protijedoucího cyklistu tam nebylo dost místa. Skončili jsme na hřebeni u něčeho, co jmenuje Naturparkhaus Kaunergrat - a já do dneška marně přemýšlím, proč. Rozhodně to nebyla ani nejkratší, ani nejrychlejší cesta do Švýcarska.

Nemít Garmina, asi by se to nepovedlo.
Cesta do konečné v Silvaplana pak ubíhala údolím řeky Innu už v podstatě bez jakýchkoliv dalších výstřelků a dobrodružství. Je hezká, se slušným povrchem, užijí si jak milovníci zatáček, tak i vyznavači dechberoucích výhledů - ovšem pass je pass... :-). Nehledě na to, že ve Švýcarsku je maximálka mimo dálnice 80 km/h - a co jsem slyšel a četl, jsou tamni PaCHové poměrně nekompromisní. Takže jsem se navzdory svrbící pravé ruce - kdy by ty zatáčky dostaly asi o moc větší šťávu - chvílemi spíš tedy raději taky kochal. Aparthotel nalezen, ubytování skvělé, rodina dokonce vypadala i potěšena tím, že se živitel dostavil vcelku a v dobré náladě. Perlička na závěr - bydlíme a spíme v nějakých 1800 metrech.
Ujeto: cca 300 km

 2. - 5. 7. 2013; toulky kolem Sv. Mořice

Hlavní část dovolené se nesla v rodinném duchu. Motorka zaparkovaná v podzemní garáži, plnil jsem slib a dělal společnost rodině při přesunech v autu.
Švýcarsko má skutečně kulervoucí přírodu. Vzduch voní. Vodu můžete pít v podstatě z jakéhokoliv potoka. Na pár stech výškových metrech je možné projít během chvíle několika ročními obdobími od zimy až po léto. Tolik úžasných rozkvetlých věcí najednou jsem neviděl, ani nepamatuji.



Poprvé v životě jsem se brodil na začátku července ve sněhu. A Švýcarsko je taky drahé, dost drahé. Za jedno a to samé zboží či službu tady zaplatíte o dost, klidně i o polovinu víc, než v sousedním Rakousku či Německu, o Itálii nemluvě.



Je s tím třeba počítat. Na druhou stranu - jsem rád, že jsem mohl vidět a projít se horskou cestou z Punt Muraglu do Pontresiny,  vyjet lanovkou do zimy v asi 3000 m na Corvatschi a slézt zase nazpět do léta dolů do Silvaplana...

 Má posedlost okolnimi kopci (a passy) mne přivedla na myšlenku - navzdory slibům kajícně složeným už před  dovolenou - zkusit jeden rodinný výlet přes Abdulapass v již zmiňovaném diferzifikovaném módu. Plán byl přejet pass a sejít se s rodinou v městečku Bergün. Tady nechat samohyby, legendárním alpským vlakem dojet do Predy a odtud naučnou stezkou Via Abdula zpět do Bergünu, nasednout do auta a návrat do Silvaplana. Jenže v den výletu, středu 3. 7.  začlo úplně stejné počasí, jaké, domnívám se, zažil už pár let před námi Noe chvíli před záplavami. Takže všichni jedeme autem. Nevadí. Abdulapass je lepší ze strany od La Punt-Chamuez, směrem od sedla do Bergünu je povrch o hodný kus horší, nakonec jsem byl rád, že - i vzhledem k počasí - v tom autě sedím.

Na plánovaný výlet naučnou stezkou i přes náš hrdinný pokus nedošlo. V dešti jsme se zbaběle vrátili nazpět na nádraží v Preda a sedli pro změnu na vlak opačným směrem. Jeden zážitek z Bergünu stojí za to: někde u hlavní silnice v městečku je zaparkovaný starý vagón předělaný na prodejnu místních produktů. Vzhledem k tomu, že v okolních kopcích se kromě trávy, kamení a vody daří už jen kravám a ovcím, nabízejí tu místní sýry, jogurty, uzeniny a maso. Vešli jsme dovnitř a byli trochu zaskočení nepřítomností jakékoliv obsluhy či prodávajícího. Až po chvíli jsme si všimli, že všechny zde nabízené věci mají na sobě cenovku, u vstupu je kasička s cedulkou "Sem vhoďte celkový obnos" a vedle sešit, kam se zapíše, co jste si odnesli. Pokud byste snad neměli drobné, byl zde i plánek s fotografií, na jaké dveře v okolí máte případně zazvonit. No, vybrali jsme si, vytáhli příslušný obnos z pěněženky, vhodili do kasičky a šli po svých. Jak prosté, milý Watsone. Při představě něčeho podobného u nás jsem se ještě dlouho dusil smíchy. Jsem přesvědčen, že by během pár dnů zmizel i ten vagón.

Pátek 5.7.2013 byl vyhlášen dnem odpočinku a flákáním se, což v našem případě znamenalo lehký pěší výlet v okolí Maloja a pak přejezd přes Malojapass k itlaskému Lago di Como a následné koupačce. Poznatky z cesty:

• za Maloja se vám silnice náhle propadne pod předním kolem (koly) a spoustou úžasných serpetýn se řítí směrem kamsi dolů; pozor na kamiony, autobusy a koneckonců i ty Holanďany, všeho je tu moc, místa pro omyl naopak až nepříjemně málo;
• cesta až na italské hranice, čili až někam ke Castasegna, je super, rychlé i utažené zatáčky, široká, je také motorkáři (samozřejmě včetně samotného passu) velmi vyhledávána;
• od italských hranic nastává motorkářská smrt - jste oproti Malojapassu skoro o 2 tisíce metrů níž, silnice se mění na rovnou placku, my jsme se potýkali i se změnou teploty z cca 17 stupňů na 32 - a to už je znát;
• Lago di Como v den, kdy jsme u něj pobývali, musel někdo zákeřně vyměnit za Balt, takhle studenou vodu jsem zažil naposled na Rujáně blahé paměti;
• v Itálii dělají dobrou pizzu :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE