Švýcarskem a Francii v sedle malého BMW

Je pondělí ráno...

Crrrrrrrr 7:00 zamačkávám budík. Jsem u známých na chalupě. Probíhá poslední kontrola vybavení a strojů a v 8:00 vyrážíme na společnou dovolenou. Odjíždíme z Měřína a máme v plánu dojet 1.den do kempu pod Stelviem. Nemáme rádi dálnice, takže jedeme po vedlejškách. Už v Orlíku nad Vltavou začíná pršet a musíme obléknout nepromoky. V těch překračujeme státní hranici ve Strážném a pokračujeme do Passova. Tady už to vypadá s oblohou nadějněji, na odpočívadle objedváme a hlavně svlékáme nepromoky. Vydáváme se po obědě k Mnichovu po silnici B12. Ta se několikrát mění v dálnici a najednou jsme před Mnichovem, domovem značky BMW. Mnichov objíždíme a upalujeme na GAPA, Garmisch je dějištěm takzvaných BMW days, na které se chystám v 2015 tak jsem si to byl teď obhlédnout. Z GAPA stoupáme po silnicích do hor k další státní hranici, Německo-Rakouské.

Míříme dál na Landeck a odtud po krásných horských silničkách do Rechenpass a kolem Rechensee do města Prato allo Stelvio. Je kolem 20.hodiny a přijíždíme do onoho kempu, bohužel se stahují mračna a tak rychle stavíme stany. Netrvá dlouho a spustí se bouře, která bude trvat celou noc. Ráno je sice vše mokré, ale svítí sluníčko a modrá obloha. Než se nasnídáme, stany oschnou a motorky taky. Začínáme balit a poté vyrážíme směr Švýcarsko, to je kousek od kempu.Ze švýcarska mám repsekt tak dodržuji rychlostní limity, nechtěl by jsem tady schytat pokutu. Vyjíždíme Ofenpass, fotíme se u cedule s nadmořskou výškou, když v tu chvíli... slyším jak z kamarádového předního kola syčí a utíká vzduch, ano píchnul. Naštěstí se s tím dá jet tak dojíždíme až do Samedanu, kde nacházíme servis na motorky kde mu za 18€ díru zalátali. Odtud si jedeme projet Berninapass a chceme navštívit Italské Livigno. Berninapass je krásná silnice a příjezd do Livigna je taky úžasný, tady kupujeme levný benzín, protože je to tady duty free.Projdeme nějaký ten krámek a vyrážime zpět ke Švýcarsku. Vracíme se do Samedanu a odtud jedeme přes Sv.Mořic až k Lago Como a do Locarna kde večer u Lago Magiore hledáme kemp a ubytováváme se.

Švýcarsko všeobecně není pro našince nejlevnější zemí, ale kemp za 63fr na osobu je blbost, hledáme a hledáme až nacházíme kemp kde nás to stojí 16fr na osobu. To už stojí naše motorky a stany na břehu krásného jezera. Dáváme si večeři z vlastních zásob, pokecáme, zhodnotíme den a jde se chrnět. Ráno mě budí létající vrtulníky po všech okolních kopcích(horách). Zabalíme stany a vyrážíme k přehradě, která si zahrála ve filmu o Bondovi a to v Golden Eye. Stavba je to obrovská a s Orlíkem se to nedá srovnávat. Od přehrady jedeme po krásných silnicích a přes St.Gothardpass se dostáváme k nejznámějšímu švýcarskému passu a tím je Furkapass. Za sebe říkám, že já jsem si ho užil na maximum, pěkná silnice, rychlá svižná s krásnými vracečkami. Švýcarským symbolem je Matterhorn, chceme jej vidět a proto nabíráme směr Zermatt. Cesta nám s různýmí zastávkami na kafčo, tankování a cígo zabere celé odpoledne, prostě nikam nespěcháme a užíváme dovolené. Boužel nás čeká velké zklamání, 6km před Zermattem, je cedule, která zakazuje vjezd všem motorovým vozidlům a dále se smí jen s nějakým povolením, které vydává kantonální policie. To samozřejmě nemáme. Do Zermattu se dá dostat jen vlakem. Na to my bohužel nemáme čas, protože potřebujeme dojet do Francie k Genevskému jezeru do kempu. Znechuceně se otáčíme a jedeme směr Thonon les Bains. Cesta nám ubíhá a začíná se blížit večer. Kolem osmé hodiny večer přejíždíme Š/Fr hranice a o pár chvil později jsme v kempu s výhledem na Genevské jezero a město Loussane. A už to začíná, domluva s francouzem co neumí ani slovo anglicky je tady. A tak to bude ještě mnohokrát. Ráno se probouzíme do slunného dne. Snídaně a balíme.

 Vyrážíme pokořit silnice Route des Grandes Alpes...na mapě je to samá klikatice, ve skutečnosti ještě klikatější. Nějaký čas si zvykáme na značení francouzských silnic, ta jejich žlutá Déčka to je věc. Než tomu přijdeme na kloub motáme se v 20ti kilometrovém perimetru někde u Albertville. To se už nacházíme v mapách a jedeme správně. Až do večera je to stále to samé nahoru, dolu, levá pravá. Počasí se mění každou chvilku, nejdřív svítí hned na to se zatáhne a to taky stále dokola, taky to k večeru vypadá na déšť, ale naštěstí to nedopadlo. Projeli jsme ten den všechny možné Alpské ikony, např. Val-d'Isère , za mě krásné lyžařské středisko i v létě. To už je osmá večer a chtělo by to někde složit hlavu, kempů je tady v horách opravdu jen pár, ale jsou.

První vypadá celkem dobře, tak jdeme na výzvědy...místo by bylo, ale jen na mapě kempu. Ani sám správce neví, že má úplně obsazeno...no jo frantík. Odjíždíme s tím, že se někde dál chytíme. Přijíždíme do městečka a na jeho samém konci nacházíme další pěkný kemp i s plochou pro stany motorkářů Za nedlouho stojí stany, jsme trochu zkultivovaní a jdeme se mrknout do městečka. Narážíme na pizzerii a volba večeře je jasná. Pizza za pár €ček celkem překvapila jak byla dobrá. Během večeře a pokecu na zahrádce začalo krápat a postoupila večerní hodina, jdeme chrnět.

 Ráno se poměrně rychle sbalíme a vyrážíme dál. Netrvá dlouho a podél řeky přijíždíme k pevnosti, kde byl podle informační cedule proveden první letecký vojenský výsadek z balonu při obláhání pevnosti. Nafotíme nějaké foto a mizíme dál, tentokrát potřebujeme najít nějakou sámošku a doplnit zásoby. Po návštěvě sámošky nás čeká další porce klikatých alpských passů, jeden krásnější než druhý a počasí nám dopřává krásné výhledy. Celý den jedeme opět nahoru, dolů, levá, pravá a tak stále dokola. K večeru přijíždíme opět do kempu, maník zase nepípne ani slovo anglicky takže zase sranda při domluvě. U večeře v místní restauraci se naše debata točí kolem cesty a dalšího plánu. Za sebe říkám, že už mě po 600km a 2dnech horské silnice moc nebaví a chci jet přímo na St.Tropez, to se opět moc nezdá posádce druhého stroje. Nemá cenu něco hrotit a být na sebe kyselí, tudíž domluva zní. Ráno se rozloučíme a potkáme se v Monaku, které má být naším dalším cílem. S tím se jde i spát. Ráno po snídani a sbalení stanů si přejeme navzájem šťastnou cestu a vyrážíme vstříc svým cílům já vlevo oni vpravo Projíždím údolím, které je prošpikováno 17ti kratšími tunely, nádhera.

Celé dopoledne jedu jedním údolím za druhým až najednou jsou všude kolem silnice cedule vojenský prostor. Tyto cedule mi dělají společnost nějakých 20-30km, během těchto kilometrů jsem nabral podezření, že jsem vjel někam kam nemám, protože všude kolem silnice jsou vidět pojíždějící tanky. Naštěstí jsem nevjel nikam špatně to jenom frantící mají vojenský prostor hned vedle silnice a co hůř tanky si tu jezdí jak chtějí taky. Náhodou zastavuji u nějakých kasáren nebo obrovského autoparku, bojová technika vyřazená kam až oko dohlédne. V tu chvíli si uvědomuji, že mám na přilbě kamerku GOPRO a co hůř, že na ní bliká červená dioda. Okamžitě jsem si vzpomněl na případ zatčených Čechů kdesi v cizině a jejich podezření ze špionáže. Neváhám na nic nečekám a ujíždím i s blikajícím GOPRO. Za necelou hodinu mě vítá cedule St.Tropez, těším se až dojedu k proslulé četnické stanici, jenže... Stejný nápad mají všichni frantíci a turisté z celé Evropy, takže než se probojuju přes celý záliv a skrze nepředstavitelné kolony aut trvá to pekelně dlouho i na motorce. Mise splněna, podařilo se mi zaparkovat přímo u četnické stanice...to je tak malý plácek Potkávám Čechy a prosím je o zvěčnění s četníkem v dobové unifromě. Jdu se podívat do přístavu mezi jachty, no když se divím aspoň zavřu hubu...tady to nešlo. Jeden koráb vedle druhého a ty kočandy, co vám budu povídat. Dávám si zmrzlinu, abych se zchladil Jenže v tu chvilku telefon o nepříjemné situaci doma...navíc mě začal bolet zub. Nedá se nic dělat, musím nabrat směr Praha.Odjíždím ze St.Tropez, projíždím po Azurovém pobřeží až k městu Cannes, tady najíždím na dálnici a v hlavě si uspořádávám kudy a jak to vezmu směr domov. GPSka začala blbnout hned jak byla potřeba, vybíjí mi jedny tužkovky za druhými. No nic, poradím si i bez ní. Jsou 4 odpoledne když u Monaka volám známým, že je změna situace a frčím do Prahy.

Popřejí mi šťastnou cestu i já jim. Po dálnici jedu od benzínky k benzínce, chci dojet až do Prahy na jeden zátah( v tu chvíli nevím, že mám před sebou 1600km, když nemám GPS). Jedu tedy na Janov, tady vidím v loděnici vrak Costy Concordie. V Janově nabírám směr na Miláno, dálnice je nudná, ale nedá se nic dělat, musím mazat co to jde. Ještě, že je krásné počasí a dlouhé letní dny. V Miláně jsem někdy po 18.hodině večer, jsem celke zcestovalý tak vím jak jet domů bez problémů, jedu na Gardu a před ní se v 20:30hod.napojuji na dálnici k Breneru a Innsbrucku. V tu chvíli se už stmívá a mám vygůgleno, že počasí bude dobré tak za to beru a jedu vstříc přejezdu Alp. No co vám budu vyprávět, unavený nejsem jen se vždy protáhnu na pumpě při tankování. Teplota nedaleko Breneru klesá z nějakých 24°C na 12°C, Alpy jsou Alpy, pouštím si vytápěné rukojeti a mažu dál. Sám se divím, že mi není zima a že není únava, ale i tak přemítám jestli když jsem kousek od Innsbrucku, jestli nemám najít hotel a vyspat se na zbylých 500km domů. Rozum dostává přednost a vjíždím do Innsbrucku hledat hotel. Mám ho, vjíždím do garáží beru kufr a jdu na recepci...tam po krátké debatě a zaplacení 152€ beru kartu od pokoje. Desáté patro s výhledem na Alpy je fajn po 1100km ujetých v sedle malého BMW F800R. Ovšem vše v naprosté pohodě a nic mě nebolí. Dávám sprchu a padám do postele.

Ráno mě probouzí sluníčko, jako správný kreditkář jdu na hotelovou snídani a po té se zabalím a odjíždím. Z Innsbrucku je to do Prahy kousek Na dálnici ještě doplňuji nádrž, pokecám s holkama co se vrací z dovči od moře autobusem a jedu na Mnichov. Z Mnichova mám obavy, je to vytížený dopravní uzel, ale chci jet po dálnici na Regensburg a Rozvadov. Netrvá dlouho a 40km před Mnichovem se jede mezi 40-50km/h. Na to nemám nervy a jak vidím první ceduli na Passov, měním plán návratu a jedu po B12 až do Passova. Z Passova už je to kousek na Strážné a pak do Prahy. Hned jak přijedu do Čech musím si uvědomit, že jsem na domácí půdě. Už to nejde poslat moto do zatáčky a nebát se, že tam cestáři nezalátali díru a nepocukrovali kopou drobného štěrku atd. Prostě zase cesty o hubu a řidiči plechovek na přes hubu. Pátá večer a jsem v Praze, přežil jsem 4000km po krásných cestách, kromě těch našich.

Tímto končím povídání o letní dovolené v sedle BMW.

 P.S. Zub mě trhala zubařka hodinu, mazec :D

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE