Budweiser´s holiday on bike 2009 - Cesta do Švýcar

Deštivé ráno…

Z Českých Budějovic vyjíždíme s tříhodinovým zpožděním a první zastávka je v Linci u Louise. Zatímco my si nákupem antidešťových doplňků ukrajujeme z kopičky pěněz „na noční radovánky“, na tržbě profitující prodavačky u Louise po sobě významně mrkají, že déšť má něco do sebe. Nejmenovaný člen výpravy před strachem z “vlka“ kupuje tzv. funkční spodní prádlo a žádá dívčí personál o konsultaci v kabince. Po chvilce vysvětlování, že to co pod „boxerkami“ vypadá jako malá bradavička, je nadprůměrně velký penis poznamenaný chladem a vlhkostí, nákup končíme a míříme přes Salzburg na Zell am See.

Déšť zvolil tentýž směr a tak jedem stále stejně těžcí, protože to, co na pumpě natankujeme do nádrže, vylijeme z rukavic a bot (někteří i z helmy). V Saalfeldenu na křižovatce ztrácí Radek rovnováhu, padá a protože motorkáři nestojí za sebou jako autaři, nastává domino efekt. Komickou situaci zvládáme s grácií a slečně na chodníku, které hoši padají k nohám vysvětlujeme, že to je český způsob namlouvání. Když však vidí, jak chaoticky vyprošťujeme bezvládná těla z pod motorek, je patrné, že nám to nežere. Shodujeme se, že pro dnešek to raději zabalíme a tak se po 350 kilometrech ubytováváme za 22,- éček v hostinci Haidbach, asi 5 km za Mittersilem.

Ti, co mají kufry, se převlíkají do suchého a jdou povečeřet. Ostatní obkládají zdroje tepla, jako jsou televize, lampičky, rádia a provádí naivní pokusy o sušení. Vzhledem k tomu, že jediná kulturní akce v okolí je volební mítink socialistů, zůstáváme v restauraci. Když po chvíli začínáme nepřítomného pana Peťku podezírat, že jako odborář federace strojvůdců přeci jen vyrazil na mítink, uklidňuje nás Honza, že pod záminkou úpravy zevnějšku vyžebral od servírky fén a suší boty. Kája dodává, že to mu měla půjčit spíše depilační vosk a biolit.

Falešní Carabinieri a radar…

Navzdory tomu, že jsme se večer trochu „vyťukli“, scházíme se všichni u snídaně. Důvod je u švédských stolů jasný. Kdo se zpozdí – nežere. Odjezd tradičně brzdí pan Peťko. Abychom mu neujeli jako loni, připoutal se zámkem k ostatním. Navíc neprochází Markovo dechovou zkouškou a když mu pytlík zezelená jak sedma, fiktivně kolabuje. Po projetí Felbertauerntunnel (7,-eur) se vyhýbáme okluzní frontě, (výška tlak, teplota, rosný bod: 570, 954, 7, 6, - 3, 6 a 2760, 959, 9, 9, - 14.) a v Mastrei in Osttirol odbočujeme na Passo Stalle (2052 m.n.m.). Vítá nás blankytně modré nebe a první stovky zatáček. Malebný sjezd z vrcholu do Itálie je díky šířce vozovky 2,5 m jednosměrný a směr jízdy se mění po půl hodině.Nevyplatí se však na to spoléhat.  Playboy v Porsche, který se v serpentinách zdržel focením, jen tak tak uhýbá na odpočívku před desítkami řítících se strojů.





První zastávkou je neoprávněně opomíjený Würzjoch pass (2006 m.n.m.)a místní horská restaurace. Poprvé místo ukázání na cosi v jídeláku, víme díky Pidunovo italštině, co si objednáváme. Nutno však přiznat, že místní specialita líp zněla, než chutnala a zrovna ideální nebyla ani tuhost následné stolice. Dalším, ne moc navštěvovaným místem, je Penser Joch (2214 m.n.m.) Zprvu jsme i my váhali, zda tam vůbec jet, protože nám to dle GPS navigace přišlo moc „rovný“. Opak byl pravdou. Jedná se o jedno z nejhezčích svezení v Jižním Tyrolsku. Protože se blíží čas svačinky, spěcháme k Jaufenpassu (2094 m.n.m.) na tradiční „Apfelstrudel mit Vanillesauce“.
Při kapučínku vyčítáme panu Peťkovi, že se nám tam v zatáčkách motal. Bez mrknutí oka odvětí, že nám ukazoval „Rossiho stopu“ a že by očekával trochu vděku namísto výčitek. Když sjíždíme do St. Martin, kde se chceme ubytovat, máme za sebou 270 km. Menší problém je, že v našem loňském a dalších asi 150 pensionech je obsazeno. Po hodině a půl se nám daří najít ubytování (jaká náhoda) hned vedle zahradní restaurace. Scénář je jasný: večeře v italském stylu a pak až do zavíračky každých dvacet minut litr vína v kombinaci s anýzovým pivem, jež v restauraci vyrábí. V noci suplujeme pořádkovou činnost za místní Carabinieri tak, že bleskem foťáku imitujeme stacionární radar za křovím. Válíme se smíchem po zemi, když se najednou po silnici ze tmy vyřítí nekoordinovaným sprintem Kája a řve na Ivoše “ Naměéř měéé!!“ Pobaveně plašíme další řidiče, ale když jeden v leknutí, že byl změřen, málem sejme pouliční lampu, raději jdeme na kutě. Tedy až na pana Peťku. Ten se do 01.35 hodin opaloval nahý před pensionem na zahradě, se slovy, že přes den na to nemá čas. Inu stařecká demence….

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE