Alpskými pasy. Víte co to znamená pussy?

Samotný sranda výlet začal už před výjezdem. Dva týdny jsem chodil kolem zadní pneumatiky, která už měla to nejlepší za sebou a nalhával si, že cestu ještě zvládne. Čtvrtek, den před odjezdem jsem se na ni podíval o něco střízlivějšíma očima a zjistil jsem, že to pneumatika teda určitě nezvládne. Naštěstí mě zachránil pneuservis ve Slavkově, který má hromadu gum skladem a ještě ten den mi nahodili novou gumu - Pirelli Sport Deamon, se kterou jsem neměl žádné předchozí zkušenosti, a měl jsem tedy trochu obavy.

Pátek 30. června

Dnes mě čeká relativně jednoduchých 500 km. Dojet na čáru, přetrpět dosti nudné a ploché Dolní Rakousko, užít si prvních zhruba 250 km kopců a zatáček přes Štýrsko a Korutany a ubytovat se ve vesnici Bašelj nedaleko Kranje ve Slovinsku.

Někde na úrovni Vídně jedu nádhernou krajinou podél Dunaje a v dálce už se na mě smějí první kopce. Je sice vedro, ale nic hrozného. V tu chvíli jsem ještě netušil, jak budu na toto vedro za pár hodin rád vzpomínat.

Kolem druhé hodiny konečně vjíždím do dlouho očekávaných kopců plných zatáček. Začínám zlehka, protože nevím co si na (mně neznámé) gumě mohu dovolit a pomalu přidávám. Pohled na oblohu však dával tušit, že radost nebude trvat moc dlouho. A nemýlil jsem se. Po asi čtyřiceti kilometrech, těsně před vesničkou Moosland začíná pršet a já uhýbám k místnímu baru. Jedno z nejhorších míst, jaké si můžu pro takovou situaci představit, protože tu je jen velmi slabý signál. Naštěstí aspoň posílání zpráv přes messenger je funkční, takže bratrovi popisuji, kde jsem a ten za mě kontroluje radar.

 

Smrdím u toho baru asi hodinu a půl. Kolem profrčela banda asi deseti Čechů na pionýrech. Mají můj respekt za odvahu. Následuje jasná zpráva, na kterou jsem čekal. Za pár minut přestane pršet a musím za to zatáhnout, abych vyjel z toho nejhoršího. Navlečen do nepromoku tedy čekám, jak před startem Moto GP. Hotovo. Klaplo to a já jen za mírného mrholení ujíždím tomu nejhoršímu. Teda... Né na dlouho. Nedaleko Triebenu fotím krásné údolí, avšak barva mraků a předpověď dává tušit, že teď teprve vyzkouším kvalitu pneumatik a mého nepromoku. Až po Judenburg mě čeká krásné údolí plné zatáček a taky plné vody. Čekat nemělo smysl, předpověď je, že bude pršet až do následujícího dne.

To, co mě čekalo by se dalo popsat jedním slovem - peklo. Trasa krásná, rychlá, přehledná, ale vody tak akorát na vodní pólo, rozhodně ne na ježdění na motorce. Kvalita nepromoku otestována, neprošel. Po asi 40 km tohoto pekla, přibližně na úrovni Judenburgu přichází vysvobození v podobě jasné oblohy a velmi optimistické předpovědi na zbytek cesty. Obavy z pneumatik jsou fuč, shazuji nepromok resp. promok a jedu směr Klagenfurt, kde je v plánu mekáč a příprava na první opravdový průsmyk této cesty: Loiblpass. Pěkný průsmyk a taková ochutnávka toho, co by mě mělo čekat následující dny. Nahoře jen rychlá fotka a hurá pod kopec do Bašelj, kam přijíždím okolo osmé hodiny.

Dnešek byl poněkud náročnější, než jsem si původně vysnil a jsem rád, že jsem nevyjížděl až po obědě, jak jsem původně plánoval.

Najeto: 501 km

MAPA

UBYTOVÁNÍ

Sobota 1. července

Ještě jsem ani nerozlepil obě oči a už jsem sahal po mobilu, abych se podíval na předpověď. A ta bohužel mluvila docela jasně. Dopoledne to jakž takž půjde a odpoledne můžu skrz nepřetržitý déšť rovnou odepsat. Za cíl si tedy dávám alespoň jezero Bohinj a pak se uvidí.

Začínám rychlou snídaní, kterou mám v ceně ubytování, nezapomínám paní domácí slíbit, že pojedu opatrně a vyrážím.

Projíždím Kranj, Škofja Loka a jde se na to: Údolí, krásná příroda, nádherné přehledné zatáčky s dobrým povrchem. Prostě království “road racingu“, jestli se tomu tak dá říkat s mým strojem. Kousek za obcí Železniki se rozhoduji pro menší zkratku přes obec Sorica. Je o pár kilometrů kratší, ale bohatější na zatáčky. Když projíždím návsí, tak vidím starší pár vedle velkého cestovního BMW. Mávají na mě jak splašení a evidentně mají nějaký problém. Zastavuji, ještě nemám ani sundanou helmu a pán už na mě: „Hele já vůbec nevím, jakým jazykem. My. Problém. No gas. Hilfe potřebujeme.“ Na vteřinu jsem zapřemýšlel, jak dlouho ho mám nechat trápit se s cizí řečí. Opáčil jsem, že na mě může česky. Ačkoliv mu motorka ukazovala dojezd ještě 60 km, tak v dědině chcípla a dál už nejela. Prý hledal pomoc půl hodiny, bohužel v dědině kromě jejich motorky “chcípl pes“. Vytahuji tedy z tašky nepromok, pití a s prázdnou brašnou jedu zpět do Železniki pro pár litrů benzínu. Při návratu se pochlubil, že už jsou s ženou v důchodu a mají před sebou poslední týden z měsíčního výletu po Slovinsku. Skládám jim svůj obdiv a v tichosti si taky přeji takové stáří. Popřejeme si šťastnou cestu a já mířím dál směr Bohinjské jezero. Posledních 30 km né úplně kvalitní silnice a jsem tam. Bohužel pohled na radar dává tušit, že tímto pro mě krásy Slovinska pro tento den končí. Bohinjské jezero je asi jediné místo, kde v okruhu 200 km neprší. Dávám aspoň zmrzlinu, několik povinných fotek, nahazuji rovnou nepromok a mířím směr ubytování.

Po pár km už opět úřaduje déšť. Odbočku na Železniki jsem bohužel přejel, ale malou útěchou mi alespoň byla nějaká místní motorkářská hospoda, kde dávám oběd a čekám až přejde déšť. Místní gastronomii raději nechávám bez komentáře a kochám se alespoň několika starými fotografiemi na zdi. Dle mého odhadu pochází někdy z přelomu tisíciletí a dávají tušit, že todle muselo být ve své době místo největších motorkářských srazů široko daleko.

RESTAURACE

Předpověď studuji, jak Churchil bitevní mapu a po dvou nekonečných hodinách čekání vyrážím za mírného deště směr Železniki, kde mě nejspíš čeká další hodina pod střechou benzínky a poté bych se snad již měl relativně bezpečně dostat na ubytování. Plán se realivně vydařil a jediné, co už toho dne zvládám, je vybírání nového nepromoku. Můj 10 let starý (z pracovních potřeb) toto opravdu nezvládá.

Najeto: 160 km

MAPA

Neděle 2. července

Ranní rituál už mám zažitý. Kontrola radaru a až pak vše ostatní. Dnes konečně trochu důvod k radosti, protože nepromok by dnes mohl zůstat na dně batohu, což mě těší, protože mě čeká docela dlouhá a těžká cesta.

Balení, snídaně, rozloučení s paní domácí, kterou skoro omylo, když jsem jí řekl, kam až jedu a už si to mířím směr jezero Jasna. Se svým výhledem na Vršič ho řadím na jedno z nejkrásnější míst celých Alp. Jsem tu potřetí a ten pohled se prostě neomrzí.

 

Vyjíždím na Vršič a jsem moc rád, že předchozí den vyhrál selský rozum a nejel jsem v tom dešti. Zatáčky s kočičími hlavami by asi fakt nedopadly dobře. Kdo jel někdy cestu od Jasné, tak tomu ji asi nemusím popisovat. Ve zkratce jsou to pomalu jedoucí cyklisti, za nimi se táhnoucí auta a místy dosti nerovný povrch v zatáčkách. Jelikož už jsem na Vršiči byl, tak dobře vím, že kromě výhledu mi bude odměnou velmi příjemná cesta z kopce po velmi kvalitní silnici.

Po cestě dolů párkrát zastavuji, abych si vyfotil Soču a dojíždím až do vesnice Bovec, kde se potřebuji uklidnit a vytřást lejno z nohavice. Při cestě dolů, když jsem míjel jednu z mnoha kamených zídek, jsem docela těsně minul pár, který na této zídce přebaloval dítě. V místě, kde na druhé straně silnice byl chodník a lavičky. Zpětně si říkám, že to byl jeden z nejděsivějších momentů celé uplynulé sezóny.

V Bovci si to nabírám směr Mangart. Bohužel po pár kilometrech dojíždím skupinu motorkářů, kteří se táhnou za velkou dodávkou s holandskou značkou, kterou nejde předjet. Všichni současně zastavujeme pod Mangartem a nadáváme asi ve třech jazycích. Pokecám s párem Čechů, kteří tam také dojeli na Triumphu, pořídím několik fotek a jedu dál. Výjezd na Mangart si nechávám na jindy, protože podle navigace bych měl mít docela na spěch.

O pár kilometrů dál rychlá fotka u Lago del Predil a nadešel čas ulovit si oběd. Dívám se na hodinky a s hrůzou si uvědomuji, že už jsem v Itálii a jestli něco nesplaším tak zhruba do dvaceti minut, tak díky siestě jsem bez oběda. Zachraňuje mě nedaleká restaurace s těstovinami.

Po obědě jedu směr Tolmezzo, Mediis a zde uhýbám na Passo Rest. Za mě asi nejnudnější průsmyk z mé cesty. Kvalitní cesta, ale velmi ostré zatáčky, hustý les, nulový výhled do okolí, na vrcholu nic, za čím by člověk jel. Případným zájemcům tedy radím asi volbu jiné cesty.

Následovala cesta na Belluno, Sedico, Feltre a odtud (z důvodu časové úspory) kousek po dálnici do Borgo Valsugana. Tento úsek byl bez naštěstí bez poplatku, takže si stále v tichosti namlouvám, že jsem nepoužil dálnici.

V Borgo Valsugana jsem najel na Passo di Manghen a to byl, po mírném zklamání z Passo Rest, ten nejzáživnějsí výjezd. Celou trasu až do Molina di Fiemme, kde cesta končí, jsem nepotkal jediné auto, motorku, cyklistu, turistu. Zkrátka jen já, mírná mlha, hromada zatáček, pravděpodobně letos položený asfalt, sem tam stádo krav a příroda. Rozhodně jeden z nejlepších průsmyků a zážitků, jaký jsem na této cestě absolvoval.

 

Po tomto průsmyku už mě čekalo jen pár kilometrů po cestě Val di Cembra, která, na rozdíl od Passo di Manghen, nabízí velice táhlé, rychlé a přehledné zatáčky. Zde se zastavuji jen na chvíli, když si na tachometru fotím malé životní jubileum.

Svou dnešní cestu končím kolem 9 večer ve vesničce Lisignago. Manžel paní domácí Tullie mi hned otvírá garáž na motorku a já padám únavou do postele.

Najeto: 460 km

MAPA

UBYTOVÁNÍ

Pondělí 3. července

Ráno trochu měním zaběhlý rituál a na místo stresu nad radarem a myšlenkami, jestli dnes budu moknout moc anebo hodně moc, jdu nejprve na snídani. A jestli bych měl zvolit nejlepší snídani u Airbnb hostitele, tak to s největší pravděpodobností bude právě tady. Posezení na terase, výhled na hory, čerstvé pečivo, čaj, čerstvě natrhané maliny ze zahrádky.

Bohužel již při posezení na terase jsem tušil, že můj cíl, objet Lago di Garda, dnes asi neklapne. A následný pohled na předpověď mi dal za pravdu. Mám čas do dvou a pak se uvidí. Sbalil jsem tedy nepromok a vyrazil směr ranní špička v Trentu. Ta mi teda na náladě moc nepřidala, ale nedalo se nic dělat. Přejíždím na předměstí Trenta, do vesnice Cadine a tam už začíná výjezd na Monte Bondone a sjezd směrem na Lasino. Bohužel teď, při zpětném psaní cestopisu, zjišťuji, že jsem to dopoledne vůbec nefotil. Snad tedy aspoň z přiložené mapy bude dostatečně zřejmé, jak parádní cesta to musela být.

Po dojetí do Arca jsem se již konečně dostal na okruh kolem Lago di Garda, kde jsem se rozhodl jet podél západního pobřeží. Bohužel provoz byl velmi silný, možnost předjíždět téměř nulová, takže po nějakých 30 km, asi 45 minutách, jsem sjel v Limone z hlavní cesty a vrátil se zpět do kopců. V těch jsem se po pár kilometrech dostal do Tremosine a přišel čas oběda.

Tremosine je krásné město, ne příliš přecpané turisty a s krásným výhledem na Lago di Garda.

Bohužel jak je z fotky patrné, objížďka Laga právě skončila. Sedám na motorku a ujíždím zase zpátky na sever s vidinou lepšího počasí. Bohužel jsem dojel jen do Arca, kde jsem se šel na hodinu a půl schovat do restaurace

 

Jakmile se počasí zase na chvíli umoudřilo, vzal jsem si to směr Trento a Molina Fiemme, kudy jsem jel již předchozí den. Udělal jsem nákup a povečeřel nedaleko u jezera, kde jsem rovnou začal přemýšlet nad plány dalších dnů. Následoval už jen přejezd na ubytování, pár fotek ve vesnici a kochání se večerní bouřkou.

Najeto: 250 km

MAPA

Úterý 4. července

Pátý den jsem čekal, že to bude trochu kritický. Čekalo mě totiž vyjetí z hor a hromada nekonečných rovinek s pravděpodobně dosti nepříjemným provozem a vedrem.

Hned z Trenta jsem si to tedy namířil na silnici SS42, která je lemována hromadou alpských lyžařských středisek. V těch mě docela překvapila ranní teplota, která v některých místech klesla pod 10 °C, na což jsem samozřejmě začátkem července nebyl úplně připravený. Kolem oběda jsme dojel do města Morbegno, kde začíná první průsmyk tohoto dne - Passo San Marco.

Jedná se o další super průsmyk s minimálním provozem, krásnými panoramaty a přehlednými zatáčkami. Bohužel jsem zapomněl (jak je mým zvykem), že jsem v Itálii a existuje zde něco jako siesta. To je přesně ta chvíle, kdy přemýšlím, jestli na takové výlety jezdit sám a nebo ve dvou. Kdyby se mnou jel někdo inteligentnější, tak mi třeba řekne, že zas budu bez oběda. Kdyby mě neupozornil, tak s největší pravděpodobností bude muset trpět mou protivnou náladu.

V Lecco mě naštěstí lehce potěšil místní Lidl, kde si na siestu nehrají. Zařizuji ubytování (zatím ještě netušíc, že todle bude to nejvíc cool ubytování jaké jsem kdy navštívil a asi i navštívím) a po zacpaných okreskách v neskutečném vedru vyrážím směr Verbania ležící u Lago Maggiore. Cesta očistec, ale bohužel se nedalo jinak. Do Verbanie přijíždím kolem sedmé a zastavuji u místního Penny pro véču a nějaká pivka. Jestli si tady v Česku myslíme, že kolem Penny se vyskytují samé podivné existence a účastníci Výměny manželek, tak tady to bylo tak krát pět. Vypadalo to tam, jako kdyby loď s migranty parkovala hned u obchodu a snad poprvé na svých cestách jsem si vzal brašny i do obchodu, a ani tak si nebyl jistej, že tam motorka zůstane.

Po nákupu dávám do navigace polohu ubytování, které je 20 km za Verbanii a divím se, že mi to ukazuje čas dojezdu 45 minut. Chyba navigace? Po vyjetí za město začínám tušit, že jsem asi něco zpískal. Projíždím podivnou silnicí o šířce maximálně jednoho auta. Jednou se cesta ztratila v tunelu nahrubo vytesaném do skály, kde by i obyčejné SUV mělo problém projet. Po 45 minutách konečně dojíždím do cíle. Téměř liduprázdné vesnice jménem Cicogna. Možná jste někdy na internetu četli o opuštěných Italských vesnicích, kde Vám vláda dá dům zdarma a k tomu pár peněz na obnovu. Tak toto byla přesně ta vesnice. Počet obyvatel: 12. Počet domů: asi 50. Počet obyvatelných domů: 5. Není zde mobilní síť, elektřinu berou ze solárních panelů. Voda jen ta, co naprší. Internet je zde nějak natažený, ale ihned po příjezdu jsem upozorněn na to, ať jej používám jen na psání. Žádné posílání fotek, žádné surfování, protože to jinak celá vesnice pocítí. To vše mezi dvěma kopci, kde po civilizaci není ani památka. Jinak je můj “hotel“ krásně opravený a plně vybavený. Dokonce včetně ledničky, kde si můžu vzít co chci a buď mám přispět libovolnou částkou do kasičky a nebo to stejné koupit až pojedu do města. Kromě mě v hotelu i Němec, který sem přišel pěšky z Mnichova a banda artistů, kteří zde ve vesnici mají soustěředí. Po mně ještě dojel jeden starší pár z Polska. Podle výrazu ve tváři hádám, že si taky zarezervovali to nejlevnější ubytování v okolí a čtením popisu se příliš nezdržovali. Dávám dvě zasloužená pivka a jdu spát. Obhlídku vesnice si nechávám na další den.

Najeto: 445 km

MAPA

UBYTOVÁNÍ

Středa 5. července

Jasné počasí, krásná předpověď a to znamená jediné. Jede se k cíli mé cesty. Průsmyk Furka a fotka před ikonickým hotelem Belvedere. Vzhledem k poloze hotelu vstávám brzy a zhruba o půl sedmé vyjíždím. Nejkratší cestou do švýcarského Brigu. Tuto cestu jsem před mnoha lety absolvoval autem, za tmy a v zimě, kdy podél cesty bylo přes metr sněhu. Tenkrát z toho šel strach, protože silnice nebyla nijak osvětlena. Tentokrát to byla jiná projížďka - horská cesta, krásný asfalt, minimální provoz. V Brigu se zastavuji na benzínce a v místním Lidlu dávám snídani. Možná není od věci zmínit, že ceny ve švýcarském Lidlu jsou velmi podobné těm našim. Projíždím několika krásnými vesnicemi se starými dřevěnými domy až do Oberwaldu, kde začíná průsmyk Furka. Od té chvíle potěšení pro všechny fanoušky road racingu. Přehledné zatáčky, široká silnice, minimum aut, sem tam nějaký cyklista a motorkář. To vše až k hotelu Belvedere, kde dávám pár povinných fotek a kochám se výhledem. Až zpětně jsem zjistil, že jsem měl na provoz štěstí a běžně to tu bývá o dost horší.

 

Jelikož mám dobrý čas, tak jedu zpět dolů do Oberwaldu a jedu se podívat ještě k Totesee. Dál už mě však počasí nepouští, protože začíná pršet. Opětovný přejezd kolem hotelu Belvedere a u Hospentalu zase na jih, zpátky do Itálie. Pokud byste přemýšleli, jestli se vydat po poměrně rovné silnici 2 a nebo po, na první pohled klikatější, boční silnici 561, tak rozhodně doporučuji tu nudnější. Vybral jsem si totiž tu druhou a hořce zalitoval. Silnice je z velké části tvořena kočičími hlavami a ve spojitosti s mírným mrholením byl průjezd nekonečně dlouhou nudou. Poté už následoval jen přejezd přes Locarmo a kolem Lago Maggiore zpět na hotel. Za jedinou zmínku snad stojí jen hlavice ze stroje, kterým se razil nějaký místní tunel.

Zbytek odpoledne už věnuji jen procházce po opuštěné vesnici, která je opravdu uklidňující.

Najeto: 348 km

MAPA

Čtvrtek 6. července

Balím se v bohem zapomenuté vesnici a čeká mě nudný přejezd zpět do Lecco. Předpověď dává tušit, že na řadu opět příjde můj nepromok. Vše bylo naplánováno do posledního detailu. Před Milánem poruším mé předsevzetí, najedu na obchvat, vytočím plyn na maximum a do Lecco dojedu bez deště. Chyba lávky. Dálnice u Milána komplet zacpaná, takže u krajnice nasazuji nepromok a schytávám obrovskou sprchu. Za Milánem zastavuji na benzince na kost promočen a psychicky dosti zdeptán. Tu druhou patálii mi naštěstí vyřešil autobus plný turistů z Číny. Všichni chlapi, zapomenouc, že určitě potřebovali na záchod, se sbíhají kolem mé motorky a zběsile si ji fotí. Postarší ženy se zase sbíhají kolem mě, něco mi říkají a fotí si mě. Nemám nejmenší tušení proč a absolutně nevím, jak mám reagovat, jen se na ně blbě usmívám. Po chvíli za mnou přichází asi 130 cm vysoká Číňanka a lámanou angličtinou mi říká, že nikdy neviděla nikoho vyššího. Mé zmatení se v tu chvíli mění na záchvat smíchu. Dáváme si tedy povinnou fotku, sundávám nepromok a s kaluží vody v botách mířím dál. Projíždím Lecco a další zastávkou je Mandello del Lario. Město, kde se vyrábí Moto Guzzi. Konečně vysvitlo slunce a tak parkuji u restaurace s tou nejvíce prosluněnou předzahrádkou. Sundávám boty, ponožky a naboso se jdu se zeptat, jestli vaří a nemají siestu. Když jsem vešel dovnitř, tak jsem způsobil menší rozruch. Všude chlapi v draze vypadajících oblecích a mezi nimi vagus bez bot. Obsluha naštěstí rychle pochopila o co tady jde, takže mě nevyhodili. Po obědě dávám povinnou fotku legendárních červených vrat a mířím směr Bormio a průsmyk Stelvio.

 

Už po cestě jsem začínal tušit, že letošní průjezd Stelvia bude výživný. Zastavuji v Bormiu, dávám sváču a dívám se na radar. Na kopci prší, ale možná když chvíli počkám, tak to bude dobrý. Takhle jsem chvíli čekal... asi hodinu a půl a nakonec jsem to vzdal. Suchou nohou letos prostě Stelvio neprojedu. Po celou dobu déšť, průměrná rychlost asi 15 a na kopci velmi výživných 7°C. Za odměnu tedy dávám čaj a pokračuji. Cíl mé cesty dnes bude hned za Rakouskými hranicemi v městečku Nauders přes klidný průsmyk Reschenpass. Po cestě ještě na chvíli zastavuji u ikonické věžičky tyčící se uprostřed Lago di Resia.

Po příjezdu do Nauders se ještě promoklý a unavený pokouším pět minut před zavíračkou vletět do místního Sparu pro večeři. Prodavačka ve dveřích na mě řve, že už mají zavřeno. Docela jasným pohledem dávám najevo, že dnes to tady zavírám já a jestli ne, tak to nebude pěkný. Ubytovávám se v domě s výhledem na hrad Leonhardskapelle a zvládám ještě rychlou procházku městem, kde snad polovina lidí mluví česky.

Najeto: 385 km

MAPA

UBYTOVÁNÍ

Pátek 7. července

Předposlední den mého výletu byl naplánovaný jako zkouška zadnice. Přibližně 600 km přes celé Rakousko až ke známému v Grazu. V místní kavárně jsem tedy dal vydatnou snídani, pofotil místní panorama a vydal se směrem Innsbruck. Chcete dostat v Rakousku nejvyšší státní vyznamenání? Ukažte jim, co je to zelená vlna. V Innsbrucku nebyla jediná křižovatka na které bych nestál. A to jsem na hlavním průtahu městem byl téměř sám. Náladu jsem si však spravil záhy- za Jenbachem jsem se vydal směr Gerlospass. Asi nejkratší průsmyk z celé cesty, ale i cesta k němu stála za to. Výhled na jezero Gerlos, cesta lemována loukami s krávami.

Najeto: 590 km

MAPA

Sobota 8. července

Poslední den se nestalo už vůbec nic zajímavého. Jen přesun z Grazu do Brna

Najeto: 320 km

MAPA

Celkem najeto: 3500 km

Co říct závěrem? Snad jen škoda počasí, které úplně nepřálo. Zbytek byla pro mě, milovníka hor a zatáček, fantazie. Až na několik málo výjimek stály všechny průsmyky za to a pokud by se někdo rozhodl projet tuto trasu, tak nebude litovat.

Snad se ještě hodí poděkovat uživateli Seikos za parádní mapu alpských průsmyků, které mě k tomuto výletu motivovaly. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE