Švédsko

      Sedmý den 12.6.2021

        Ráno si jdu naposledy zaplavat do jezera. Voda ve Finnsjönu  je křišťálově průzračná a pitná, stejně jako ve  všech švédských jezerech. Po snídani si balím na motorku ranec, který se mi zmenšil o všechna ta vypitá piva. Loučím se s přáteli a vyrážím k domovu. Při tankování u Vänernu se dávám na pumpě do řeči se dvěma staříky. Jeden má  superport od BMW a druhý rovnou fugl nový Triumph Rocket 3GT. Spolu pokračujeme ve svižném tempu téměř až do Göteborgu. Tam mi mávají a otáčejí to na sever, zatím co já se držím pobřeží a směřuji k jihu. O několik hodin později již mohu vidět bílý most, který spojuje Dánsko se Šédskem. Já však pokrčuji směr Trelleborg, odkud mi hodinu před půlnocí  odplouvá trajekt do Rostoku.  Je kolem páté a tak mám spoustu času. Rozhoduji se tedy, že se zajedu podívat do vsi Kåseberga.  Tam  je na kopci nad mořem mnoho menhirů, přezdívaných Vikingský Stonehenge. Znamená to že musím minout Trelleborg a vnitrozemím projet asi  65km za něj. Držím se dálnice a najednou vidím že po levé straně stojí několik stíhacích letounů.  V zápětí vidím sjezd a tak na něm pohotově sjíždím. Je  asi 17. hod a já se z návrší, koukám přes drátěný plot, na soukromý statek u kterého jsou je asi 7 letadel. Majitel je asi fanda do starých švédských stíhaček. Nikde ani živáčka. Chvíli se rozhlížím a pak se jedu podívat z druhé strany. Je ta brána s nápisem AIR MUSEUM. Vjedu drze dovnitř a parkuji u červenobílého  letištního autobusu. Od letadel mě dělí řada betonových jehlanů. Jdu se podívat z blízka. Je tu legendární Drachen, kterého jsem stavěl jako model když jsem byl kluk. Dále Vigen a Vigen jako spárka. Vrtuláky mě nezajímají. Nikde ani noha, asi mají zavřeno. Když se dost nabažím letecké historie, napadá mě že by se mi líbilo mít fotku motorky s letadlem.  Nastartuji a projedu mezi jehlany a  jak se blížím k letadlům v tom se otevřou dveře a jde ke mě majitel. Vjel jsem na soukromý pozemek bez jeho vědomí. Jen doufám, že se tu nestřílí bez vyzvání. Chcípnu motor a počkám až ke mě přijde. Zprvu se na mě mračí, ale mu vysvětlím, že jsem si chtěl udělat fotku Dkouše s Drakenem. Když zjistí, že se v letadlech trochu vyznám, zavolá ještě svého syna který vládne angličtinou o něco lépe. S ním se pak zasvědceně bavím o jednotlivých typech, mém modelu a Gripenech Armády ČR.  Nakonec mám povolení prolézt a vyfotit si úplně vše. Opět mě mrzí,že moje zrcadlovka zahálí doma. Další cesta vede mírně zvlněnou krajinou jižního Švédska do přímo do Kåsebergy, Na lokuách se pase dobytek projíždím malebnou vsí a sjíždím do malinkatého přístavu. Ten je tvořen dvěma hrázemi a vytváří téměř dokonalo podkovu. Uvnitř kotví desítka rybářských člunů a pár plachetnic. Přesto, že je vidět že jde o turisticky vyhledávané místo, nenjsou tu žádné davy. Těžím z výhod motocyklu a parkuji u mola.  Procházím kolem několika rybích restaurací a zvolna stoupám po dřevěných schodech do svahu. Tam vede asi 1km dlouhá naučná stezka. Jakmile vycházím nad horizont už mohu vidět proti zapadajícímu slunci,vztyčené balvany na vrcholku oblého kopce. Ty jsou postaveny do tvaru lodě a fungují  mimo jiné i jako kalendář.

Tohle místo určitě stojí za návštěvu, je odtud hezký výhled na Balt. Zpět do přístavu se vracím podél pobřeží, Omrknu lodě a chystám se na cestu do Trelleborgu. Vybral jsem si cestu podél pobřeží. Tady,ale narážím na nesčetně kempů a letovisek, po obou stranách cesty. Je to taková Švédská riviéra na jižním pobřeží. To sebou nese rychlostní omezení, tak že jsem se tu docela zdržel. Na druhou stranu jsem tu potkal nejvíc amerických bouráků v celém Švédsku. Když se začíná šeřit, tankuji plnou a vychutnávám si poslední půllitrové kafe ve Švédsku. Do přístavu v Trelleborgu přijíždím na poslední chvíli. Odbavení je rychlé, řadím se mezi motorky. Dávám se do řeči s Jedním Norem na cestovní Aprlii a němcem na GSu. Ten taky jezdí podle papírové mapy. Čekáme, všechno má zpoždění. Čas se vleče, teprve po hodině začínají vyjíždět kamiony z lodi. To trvá další hodinu. Potom začnou najížděl kamiony ze Švédské strany, motorky pojedou tentokrát na loď poslední. Když kurtuji Spirita k palubě, už je po půlnoci. To mám na tuhle cestu koupenou jednomístnou kajutu, abych se řádně vyspal.

No prostě vyhozený peníze. Zatím co se Švédské pobřeží mizí ve tmě, s lahví vychlazeného Budvaru, dumám jaká je šance, že dneska budu v 17hodin na benzínce v Klatovech.  No a to ještě na Harleji, kterého si předtím musím vyzvednout doma.

  Osmý den 12.6.2021

     Ve čtyři ráno mě budí lodní rozhlas, mám pocit, že jsem vůbec nespal. Hodinu trvá, než zakotvíme u mola v Rostoku, druhou hodinu, než vyjedou kamiony. V šest se moje kola dotknou asfaltu. Ještě v přístavu, celkem drze, asi polovinu z těch kamionů zase předjedu. V mžiku jsem ale na dálnici a pálím to na jih. Je mi kosa, ale stavět se bude, až kvůli palivu. Nějak jsem to v zápalu boje přehnal a minul jsem benzínku a po kilometru se hlásí o slovo rezerva. Zvolním na devadesátku a z prvního možného místa volám domů Míše, ať mi vygooglí, jestli mám v okruhu 30km nějakou pumpu. Naštěstí  je, a já mohu natankovat a vrátit se na dálnici ve standardním tempu. Další tankování spojím s obědem a přemýšlím, jak se vyhnout Krušným horám. Chci se držet se silnic vyšších tříd. Směřuji tedy troch k západu a hledám cestu na Cheb z německé strany.  Dálnice mi začíná připadat trochu nudná a tak si do helmy broukám svoje oblíbené písničky od Mordorů. Nelépe mi proti trudomyslnosti zabírá St. Elvis Hospital a Doly Morie. Při poledním tankování  V Bavorsku  mě Tlustá holka za kasou důrazně upozorňuje,  že jsem s Německu a že je zde nutné nosit roušky. To je poprvé za celou cestu. Ona to byla tedy  celkem vzato dost divná benzinka. Na pánském WC nechyběl automat na kondomy... Dopřávám si krátký oddech během kterého se z povzdálí koukám, jak mi místní bikeři okukují stroj a pak opět hurá na Autobachn. Čas je dobrý. Domů to mám posledních cca 270km. Počítám, že když pojedu rychlostí do 110km/h, nemusel bych  už vůbec tankovat. Naopak když to budu hnát ztratím další čas tankováním. Volím první způsob. Po hodině a půl rozeznávám  na východním obzoru obrys hradu Přimda. Hranici překračuji v Rozvadově.  To už jsem na D5 a odpočítávám poslední kilomery do Plzně. Mělo by to vyjít. Plzeň projíždím hladce, akorát v centru na křižovatce u pošty je červená. Zastavuji dávám nohy na zem. Únava se hlásí, jsem celej dřevěnej. Před třiceti hodinami jsem vyjížděl od 1600km vzdáleného jezera Finnsjön, spal jsem jen čtyři hodiny. Teď jsem navíc ujel za dvě a půl hodiny 260km v jednom  kuse. Zabývá posledních 9 km. Během nich musím ještě přepnout na rezervu. Uf, vyšlo to akorát, jsou tři  já parkuji doma na dvoře. To byla jízda! Děkuji Bohu za ochranu na cestě. Vítá mě žena. K dyž staví na studnu dva hrnečky s kávou, pořád ještě věřím tomu, že za hodinu odjíždím s Harikem do Klatov. Míša mi dává najevo, že jsem jí chyběl. Jsme tu sami děti jsou na táboře.... Na Šumavu jsem ten den již neodjel a vlastně mě to nakonec ani nemrzelo. Konec dobrý všechno dobré.

A moje cesta s Bobberem  Šumavu? To už je zase jiný příběh. Ten začíná tady.

https://www.motorkari.cz/motorka/?mid=128212&act=moto-denik-detail&ddid=80819

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE