Švédsko

                Cestování solo má řadu nevýhod, ale na druhou stranu otevírá spoustu možností. Je možné prožít  soustu času uvnitř sebe. Cesta o samotě má pro mě často příchuť duchovní pouti. V tohle směru se může i cesta stát cílem.

                S myšlenkou cesty na sever jsem si pohrával již dlouho, ale nikdy to nemělo žádný konkrétní obrys. Když jsem se tedy  někdy v únoru dozvěděl, že můj známí jede v srpnu do Švédska se svými syny na ryby, zbystřil jsem.  Dozvěděl jsem se že tam pojede na dýl než já dostanu dovolenou a že bude rád když ho tam na pár dnů navštívím. Dlouho nebylo jisté, jestli bude cesta možná z důvodu opatření proti Coroně a tak ani  v plánu nebyli dlouho žádné pevné body. Rámcově šlo o to dojet první den z Plzně do Rostoku tam se nalodit na trajekt a noc strávit na trajektu. Druhý den pak dojet  k jezeru Finnsjön  do rybářské chaty. Tam se trochu vzpamatovat z té porce kilometrů a po pár dnech se podívat ještě dál na sever.

                S volbou stroje jsem trochu váhal. Jestli vzít Harleye a nebo Dragstára 1100. Pak jsem usoudil, že blatníky se budou ve Skandinávii hodit a dal přednost Yamaze.  Na cestu jsem chtěl na motorku ještě přidělat padací rám z HD. Ten původní vzal za své při nehodě před rokem, kdy mi vlastně zachránil nohu. Nový rám byl trochu odřený a tak jsem ho dal nalakovat na černo. To byla chyba, protože jsem se na cestu musel vydat bez něj. Jak jinak, rám byl ještě v lakovně. Také jsem se rozhodl že pojedu na lehko, bez brašen a všechny věci si smotám do žďáráku  pod pavouka. Nevzal jsem si sebou ani zrcadlovku, což mě pak v některých chvílích mrzelo. Všechny fotky jsou jen z telefonu. Neměl jsem sebou ani navigaci. Pavel Suchý bez ní oběl na Jawě zeměkouli a já si říkal, že když jedu v porovnání s ním jen za nejbližší kopec určitě mi chybět nebude. Na první a druhý den jsem si však udělal itinerář s poznámkami o tankování. Šlo o to hlavně se nikde nezdržet a stihnout včas trajekt. Ten odplouval první den z Rostoku v 22hod. Lístky jsem měl koupené už měsíc dopředu u společnosti TT Line. Tam bez kajuty a zpět s kajutou, dohromady za 177 EUR (68 +109), obojí bez snídaně.

        Den před odjezdem to vypadalo dobře, předpověď počasí příznivá, ale vzhledem ke koupeným lístkům bych musel jet i do deště.  Ještě jsem kontroloval na mašině všechny technické věci a zjistil jsem , že mi nesvítí zadní světlo. Tedy, jednou svítí,  jednou nesvítí.  Sundal  jsem nádrž a trochu se v tom hrabal. Nakonec jsem neměl tolik času a tak jsem natáhl nový drát od předního světla a zase všechno složil zpět. Naložil jsem věci a šel si lehnout.

První den 6.8.2021

Ráno den D byla mlha Jako prase. Nechvátal jsem tedy a snídal ještě doma. Kolem osmé jsem byl už trochu nervní, ale mlha už se začala zvedat. Vyrážel jsem rovnou v nemoku kuli vlhkosti a případným vrtochům počasí v Krušných horách. U Toužimi jsem mlhu dojel, ale už to byli jen takové cáry.  Zastavil jsem u kraje, protože jsem měl pocit, že mi nejde v zadu levý blinkr. A Opravdu, ale za chvíli zase šel . Za celou dovolenou se to pak opakovalo ještě dvakrát. Ale na začátku cesty to člověku klidu nepřidá. V Jáchymově už začínala být pěkná zima a na Božím daru jsem byl rád když jsem zastavil a mohl se ohřát na benzince, bylo 9 hod. Obloha úplně jasná. Natankoval jsem poslední český benzín. Přehoupl se přes sedlo a začal klesat na německé straně dolů. Tady jsem jel po malebných silničkách mezi vesnicemi asi 100km, než jsem najel na dálnici do Lipska. V zápětí přišla moje první navigační chyba a já vjel přímo do centra města. Tam jsem se motal chvíli jako nudle v bandě, ale po hodinovém zdržení jsem již vyrážel z města s plnou nádrží a správným směrem. Na výpadovce jsem tankoval podruhé a vysvlékl se z nemoku. Bylo krásně. Německá dálnice začínala být před Berlínem trochu nudná. Při cestovní  rychlosti kolem 120km jsem měl pocit že se po přehledné mnohaproudové dálnici, sunu jako hlemýžď. Pak přišla další navigační chyba, ale tady jsem si zajel asi jen 10km navíc. Opět jsem natankoval protože, Drakouš byl na dálnici ve svižném tempu trochu žíznivější. To už bylo odpoledne a bylo pořádné vedro. Potom přišli zácpy,ale díky jedné stopě a ohleduplnosti ostatních jsem mohl pokračovat k moři bez většího zdržení. Držel jsem se po silnici E55, ano je to ta samá E55 kterou známe od nás, především její kdysi vyhlášený úsek v Dubí u Teplic. Když jsem tankoval  počtvrté, to bylo na benzince poblíž parku větrných elektráren, přijely na benzinu tři oldschoolově  postavený Harleye. Dva týpci na Panheadech z katalogu a jedna ženská  na vkusně upraveným Evolutionu. Dávali najevo, že se nechtějí s nikým bavit. Byly to první hezký motorky, který jsem ten den viděl. Trochu jsem si odpočinul a již ve volnějším tempu jsem začal zdolávat těch posledních 150km k moři. Do Roztoku jsem přijel po šesté a protože jsem měl tedy spoustu času minul jsem odbočku do přístavu, podjel tunel pod ústím řeky a jel  jsem se podívat do starého města.  Rostok nezapře, že kdysi patřil do východního bloku, zejména pokud se dostanete nedopatřením do některého ze sídlišť obklopujících starý přístav. Tam se mi nakonec podařilo zajet i zaparkovat hlavně díky tomu, že jsem byl na motorce.

Staré centrum má ráz lázeňského města s majákem molem a pláží platí za vyhledávané letovisko. Užil jsem si západ slunce na pláži plné mušlí, ani se mi nechtělo věřit, že jsem se dnes probudil ve své posteli. Pak jsem se vrátil se k motorce. Ve vzuchu byla změna počasí, k horšímu. Podjel jsem zpět vodu tunelem a po chvilce dorazil do nákladního přístavu. Odbavil jsem se v nízké budově s logem společnosti TTLine, Vyzvedl si palubní lístek a přeparkoval jsem si mezi skupinku motorek.  Slavná  Route 66 končí na molu v Santa Monice. Tady na molu v Rostoku, je konec  E55. Dávám se do řeči s dvěma chlapíky kteří jedou do Norska na BSA a jakémsi předchůdci Simsona s pávíkem. Zajímavý je také příběh Inge, která si udělala ve čtyřiceti papíry na motorku a nyní jede už podruhé na Nordkap, tentokrát sama na Ducati Srambler. 

Od západu se blíží těžké mraky. Zvedá se silný vítr. Přijíždí k nám zaměstnanec přístavu na vysokozdvižném vozíku a nabízí nám parkování pod, dvěstě metrů vzdálenou nakládací rampou. Pokud se tedy prý nechceme sprchovat. Dostáváme od něj také balenou vodu. Během čtvrt hodiny uhodí přívalový déšť s takovou silou, že se i pod rampou oblékám do nemoku. Na mém suchém plácku se tísní asi 15 motorek a čtyři cyklisté. Rychle se šeří ale to už do přístavu vplouvá naše loď. Musíme počkat až z ní vyjedou kamiony, auta a motorky. To zabere asi hodinu a pak jsme na řadě mi. Ve vnitř jsme jako první. Loď je průjezdná to znamená, že bude také jako první  zítra vyjíždět. Námořníci nám rozdávají kurty a magnetické úchyty s jejichž pomocí si sami svoje stroje upevňujeme k palubě. Potom už jdeme nahoru, Moje ubytování Nese název Pullman chair, což je sklopná sedačka v místním kinosále. Ten má kapacitu asi 30míst, ale nakonec nás tu spí jen pět a tak si všichni roztahujeme karimatky po koberci.  Mezi tím si už "Robin Hood" jak se naše loď jmenuje razí cestu Baltským mořem směrem ke Švédské pevnině. Chvíli ještě klábosím s Inge, dám si na baru jeden Budvárek a jdu spát. 

 Druhý den 7.8.2021    

           Lodní rozhas nás budí již kolem páté, z paluby vidím světla v Trelleborgu. Počasí se trochu umoudřilo a svítá. Vyjíždím z lodi, loučíme s kumpány na retro strojích.  Chvíli si přebaluji věci lezu do nemoku a vyjíždím z přístavu. Jsem ve Švédsku, je to velká země. Tady z Trelleborgu je to na sever Švédska vzdušnou čarou stejně daleko, jako do Říma.  Protože jsem včera večer nezvládnul už natankovat, musím během 30km narazit na benzinku. To se mi v zápětí daří, ale pumpa je ještě zavřená. Nechci ztrácet čas a jedu, do Malmö by to mělo vystačit. Otevírají se mi dech beroucí scenérie. Ocelově šedé mraky jsou nízko a ostré raní slunce svítí pod nimi. Pustá dálnice, raní chlad, pastviny a černočerná hladina moře. Slunce mám v zádech a jedu do nekonečně dlouhého vlastního stínu. Motor duní. Neuvěřitelně si to užívám. V Malmö už je pumpa otevřená, ale záhy se přesvědčuji, že to nemusí nic znamenat. Všichni tankují jen z mého stojanu ani kapka. Je na kartu. Tak koukám jak to dělají ostatní. Opakovaně dávám kartu, pin a pořád nic. K pumpě jsem přijel na rezervu a tak je jasný, že musím vzít benzín tady, i kdybych o měl nakonec ukrást. Nakonec si mojí bezradnosti všímá kluk od vedlejšího stojanu. Když, vezme pistoli do ruky on benzín hned začne proudit do mojí nádrže. Je mi úplně jedno, že si asi myslí, že u nás doma jezdím akorát na oslíkovi, hlavně že budu moci pokračovat. Na pumpě kupuji ještě vodu a když chci platit zjišťuji, že kromě vody už je vše zaplacené. Najíždím na dálnici vyrážím směr Göteborg. Dálnice ve Švédsku je zdarma má více zatáček a není tak široká jako ta naše. Platí tu všude omezení na  110 km/h, které se vesměs dodržuje. Možná i proto, že zdejší pokuty patří k nevyšším v Evropě. Další tankování je na benzince u dálnice. Čerpací stanice jsou tady  u dálnic obvykle pouze z jedné strany a pokud jedete opačným směrem, je tady sjezd a hned most po kterém se dostanete k pumpě. Po stejném mostě pak zase  zpět na svůj původní směr. U stojanu to zase trochu zkoumám ,ale konečně začínám chápat celý proces.  Jde o to, že pohonné hmoty lze ve Skandinávii platit pouze bezhotovostně. Zřejmě pro to aby měla vláda pod kontrolou kde se pohybujete.  Kartu dáte do stojanu a po zadání PIN jí musíte nejprve vyjmout. Teprve pak lze tankovat. Je to něco na způsob bezobslužných stanic u nás. Nemusíte vlastně ani chodit dovnitř, pokud si nechcete dát kafe. A to já jsem zrovna potřeboval. Tady narážím na další fenomén. Švédové si potrpí na dobrou kávu a spousta z nich si jí dává po americku do půllitrového šálku. Přesně tohle jsem si ve Švédsku zamiloval. Jsem na cestě 24hodin, tisíc km od domova. Už jsem se rozhlížel jde si najdu škarpu, ve který bych si mohl na chvilku zdřímnout, ale tohle mě postavilo na nohy. V lepším rozmaru pokračuji dál. Silnice se stáčí podél pobřeží na sever. Po levé ruce míjím konstrukce šesti obrovských historických antén, rádiové stanice Grimeton, pro transatlantické spojení .  Při dalším tankování se setkávám s další švédskou specialitou a to je záliba v amerických autech, hlavně těch starých. V padesátých a šedesátých letech se jich sem hodně vyvezlo na vlně petrodolaru a dodnes jich tu spoustu jezdí. V podstatě po celou dobu Švédskem  až do konce mojí cesty potkávám na každých 100km jednu až dvě ameriky. Krátce před polednem přijíždím do Göteborgu. Sjíždím z dálnice, abych si prošel centrum a podíval se v přístavu na lodě. Hluboko do centra starého města vedou z přístavu plavební kanály a já u jednoho z nich parkuji.

Procházím město a přístav se starými loděmi. Líbí se mi tady. Chtěl bych domů přivézt nějaký prezent, něco  typicky švédského. Kupuji tedy v krámku s cetkami švédskou utěrku,  od místní černošky . Vyjíždím z Göteborgu na dálnici opouštím pobřeží a jedu do vnitrozemí. Po 60km přijíždím k jezeru Vänern. Je to obrovská vodní plocha 10x větší  než třeba Bodamské jezero. Vänern mám dalších 150 km po pravé ruce. Obloha je šedivá, ale jede se hezky. V Åmålu opuštím jezero a pokračuji na sever. Jedu po menších silničkách mezi nesčetnými jezery a skalkami přes Svanenholm . Asi 30km za ním opouštím asfalt a po celkem slušné šotolinové cestě dojíždím posledních 6km k jezeru Finnsjön. Jezero je dlouhé asi dva km a na jeho březích je roztroušeno pouze pár samot. Cesta vede na dohled od břeku a já asi po půl kilometru, spatřuji červený dřevěný domek, z jehož verandy ne mě mávají přátelé. 

Vřelá obětí, první drinky a zatím co se roztápí gril, jdu se ubytovat. Bydlím sám v podkroví mezonetového prostoru.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE