Na ČZ do Srbska a Rumunska 2025

Předmluva:

Tak jsme zase o rok starší, což by mělo znamenat o rok vyzrálejší. Nás se to ale netýká. Stále máme nápady jako puberťáci. Nebo si to aspoň myslíme.

Každou zimu je to stejné, za okny plískanice a já zabořený do internetu a map. Tak kam pojedeme? Kdy? A na čem? Budeme mít všichni 14 dní volno?

Měl jsem rozpracovaných asi pět tras, které postupně ztrácely nebo nabývaly na významu. Týden před odjezdem však už zůstala jediná. Pojedeme na jih, na Balkán. A pak se uvidí podle počasí, trasu budeme volit operativně.

Konečně jedeme všichni na totožných strojích. Ano, po tolika letech! ČZ 350!

Sestava již klasická čili Terror ČZ Gang v plné síle ve složení Čenda, Jirka H, Jirka J alias JJ a já.

Tak tedy na start!

Sobota 26.07. Cíl Kernhof - Rakousko

Čenda spí u mě, aby nemusel brzy ráno jet až z Rumburka. Malinko hektické ráno, poslední přípravy a upevnění bagáže na motorky. Startujeme, motory dvoutaktně vrní. Jedeme k JJ do Nymburka. Tradičně. U něj se dlouho nezdržíme, čeká nás kvap do Slavonic, kde máme na Orlence sraz s druhým Jirkou. Za Humpolcem nás chytá déšť. Nepromoky jdou poprvé do akce. To brzo. Leje jako z konve. Tempo upadá, přesto jsme na místě včas. Zanedlouho od západu přijede Jirka. Na první noc je zamluvené ubytování v Rakousku nedaleko Mariazellu, tak to chce pořádně zabrat. Zamořujeme rakouský venkov dýmem našich dvoutaktů.

Déšť dávno ustal, svlékáme nepromoky a užíváme si jízdu. U St. Poltenu trochu bloudíme ve snaze vyhnout se dálnici, protože samozřejmě nemáme koupené známky. Vjíždíme mezi kopce, silnice se vine údolím. Oproti ostatním jsem limitován velikostí nádrže, benzínu je málo a pumpa nikde. Natrefíme na samoobslužnou a trochu tápeme, ale nakonec zvládneme i to. Do cíle zbývá málo, příroda kolem je krásná, ale nad námi se znovu stahují mračna. Dojíždíme do Gästehausu Wasserburger v Kernhofu. Příjemný penzion za dobré peníze vzhledem k regionu. Jsme bez piva, tak odkoupíme 12 plechovek od pana domácího. Sedíme na balkoně, žvaníme a pijeme rakouské pivo, přitom pozorujeme mraky halící okolní kopce. Život je fajn.

Neděle 27.07. Cíl Novakovec - Chorvatsko

Nedělní ráno nás vítá zachmuřenou oblohou a provazci vody dopadajícími na zem. Sakra, leje a leje. JJ a já štelujeme spojku. Nářadí se topí v potocích vody. Nechce se nám, ale musíme jet. Déšť nás mrzí hlavně kvůli tomu, že nemůžeme jet naplno a couráme se šedesátkou, na mokré silnici nechceme riskovat. A přitom by se tak krásně jelo. Až když vyjíždíme z kopců, déšť ustupuje, otepluje se a my sundáváme nepromoky. Je to úleva.

Míříme na jih Rakouska k hranici se Slovinskem. Slunce již pálí, vše, co bylo mokré, uschlo. Když přijedeme na benzínku, budíme s našimi stroji pozornost místních. Asi nás mají za exoty. Čenda už nemá M2T, musí koupit olej na pumpě. 25 euro litr, to by mě odvezli. Cesta ubíhá, jedeme v rámci možností svižně, kopce střídají úrodná pole a zase kopce, cesta je rozmanitá.

Je odpoledne, vjíždíme do Slovinska do města Gornja Radgona. Kruháč následuje kruháč, pro změnu další kruháč, jedna vesnice za druhou, tempo upadá. V Ljutomeru špatně odbočím, jedeme kamsi zpátky směrem do Maďarska místo Chorvatska. Jsem unaven a pověřuji Čendu vedením skupiny. Asi jsem někde šlápl na bludný kořen. Čenda zadává do navigace obec Selnica v Chorvatsku, kde se má nacházet muzeum veteránů - Oldtimer muzej Šardi. Nemáme moc času, ale Čenda nás vede neomylně a já jedu pro změnu poslední a schytávám tak plnou palbu výfukových zplodin.

Opouštíme Slovinsko a jsme v Chorvatsku. Za chvilku stavíme před muzeem. Vstup se platí v přilehlé pizzerii, 5 euro na osobu. Slečna z pizzerky nám odemyká a vpouští nás dovnitř. Musí se vrátit za svými povinnostmi, takže máme při prohlídce absolutní volnost. Je to pěkné muzeum se zajímavými exponáty, včetně našich Tater.

Vyjdeme z muzea, obloha tmavne, brzy přijde déšť. Je potřeba najít ubytování. Zde na severovýchodě Chorvatska to není zase tak snadné, ale poštěstí se nám a nacházím penzion 20 km od místa, kde se nalézáme. Zamlouvám ubytování a pro jistotu ještě volám. Paní nás ujisťuje, že vše bude připravené. Penzion Mura v Novakovci naprosto vyhovuje našim potřebám, není drahý a hostitelé jsou příjemní. Pan domácí se nabízí, že nás odveze do vedlejší vesnice na večeři, s díky přijímáme.

Jdeme se najíst, konečně balkánská strava, na kterou se všichni těšíme. Nakonec objednáváme míchaný talíř, pořádnou mísu salátu a pivo. Najíme se skvěle, skoro až k prasknutí. Úsměv nám malinko pohasne při placení. Špatně jsem pochopil cenu, která byla uvedena za osobu a ne za celou porci, takže místo 16 euro platíme 4x16 euro. To nám ale náladu nekazí, jdeme vesele zpátky 3 km na ubytování a pouštíme si k tomu na telefonu ROOT, Visací Zámek a chorvatské punkery Brkovi. Blíží se půlnoc a my uleháme příjemně znavení do postelí.

Pondělí 28.07. Cíl Novi Sad - Srbsko

Ráno je teplé a slunečné. Snídáme z vlastních zásob. JJ padá motorka a rozbije se mu plexištít nad předním světlem. S panem domácím hledáme způsob fixace, vítězí varianta „zbytky sundat“.

Srdečně se loučíme a jsme připraveni ukrajovat kilometr za kilometrem. Jedeme severním Chorvatskem ze západu na východ, silnice je většinou rovná a krajina kolem připomíná Maďarsko. Jen po pravé ruce vidíme Národní přírodní park Papuk, ale na to, abychom ho mohli projet, chybí čas. Již po několikáté projíždím Vukovarem, kde jako memento stále stojí rozstřílená vodárenská věž z dob občanské války v bývalé Jugoslávii. Míjíme hřbitov padlých v této válce a já v duchu přemýšlím nad tím, kde se bere v lidech tolik nenávisti a kam až jsou schopni zajít ve jménu národa.

Z těchto myšlenek mě i přes teplé počasí zamrazí, a tak raději věnuji plnou pozornost silnici. Podle vesnic , kterými projíždíme, jde poznat, že jsme blízko Srbska, úpadek je zřejmý. Dojíždíme na hraniční přechod Ilok - Neštin, mám jej ozkoušený, nikde ani noha a postupně se všichni scházíme za závorou na srbském území. Čeká nás pár desítek kilometrů do Nového Sadu. Nejsme v Srbsku poprvé, tak nás nepřekvapuje ani stav silnice, ani chování řidičů. Za hodinku vjíždíme do Nového Sadu pod Petrovaradínskou pevností, je na ni hezký pohled. Překonáme Dunaj a jsme ve městě. Jedu bez navigace, jen s mapou uloženou ve své hlavě a samozřejmě po deseti minutách jízdy zjištuji, že směr, kterým vedu náš gang, je špatný. Musíme se kus vrátit, pak už to jde dobře, jen se těžko orientuji v jednosměrných uličkách blízko centra, kde máme zabukovaný nocleh. Při dalším přemítání nad mapou v telefonu se vedle mě objevuje místní člověk, který nám poradí. Dojem z jeho rady kazí pouze jeho tričko s Putinem a nápisem KRIM JE RUSIJA. Ignoruji to, o politice se s ním bavit nehodlám. I tak děkuji za radu a jsme hnedle před vraty ubytování. Škoda, že si nepamatuji kód k otevření vrat, který je v mailu. Jsem nucen zapnout data, čemuž jsem se zatím důsledně vyhýbal.

Parkujeme motorky na malém dvoře, uděláme ze sebe lidi a jdeme okusit atmosféru města. V Novém Sadu jsem byl s manželkou na prodloužený víkend, tak funguji jako fundovaný průvodce a neomylně táhnu kluky do Pljeskahausu (což je prosté pouliční občerstvení, žádná restaurace) nedaleko centra. Vynikající šiščevap rychle sníme a pak se jen tak couráme centrem města. V blízkoti ubytování je kafana, tak tam popíjíme lahvové Zaječarsko nebo Nikšičko, jak má kdo chuť.

Po setmění jdeme k nábřeží Dunaje, všude je stále hodně lidí, pevnost na druhé straně řeky je hezky nasvícená a tiše šplouchající temná voda řeky působí uklidňujícím dojmem. Cestou zpět se ztrácíme, nakonec přícházíme na náměstí a odtud je snadné se dál orientovat. Kluci usínají v pohodě, mě budí německá omladina ubytovaná vedle nás, zvlášť jeden neodbytný mladík, který by rád zasunul, ale dívka ho rázně odmítá a zavírá okno, načež on pochopí, že bude spát sám a je klid.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE