Esuvéčkem po Srbsku

Na úvod by asi chtělo objasnit, co je to SUV. Spousta lidí si pod touto zkratkou představuje něco jako „džíp, teréňák či offroad“, prostě vozidlo do terénu. Tak to bohužel není. SUV obvykle nemá dostatečnou světlou výšku, aby mohlo zdolávat terén, se silničními pneumatikami už vůbec a spoustu z nich nemá ani pohon všech kol. A tak skvěle zvládne jen těch 100 metrů polní cesty k Vaší chatě na Sázavě. V létě když neprší. Na silnici taky nijak nevyniká, logicky kvůli vysoké stavbě karoserie a tak jsou dvě možnosti, jak nastavit podvozek měkký, houpavý, který se bude naklánět v zatáčkách, nebo tvrdý – moderně tomu markeťáci říkají sportovní, protože to je teď prý trendy. Jediné výhody, které má, je vyšší posez, díky kterému se pohodlně nastupuje a vystupuje, o něco větší zavazadlový prostor a lepší rozhled. A přesně takovou motorkou jsem se vydal do Srbska. Pravověrnými motorkáři nenáviděnou, majiteli opěvovanou Hondou NC750X. To by na úvod stačilo. Nebudu rozepisovat přípravy, a proč jsem se rozhodl na mojí první velkou dovolenou na motorce zrovna pro Srbsko a jdeme rovnou na to.

1. den sobota 27.4.2019 574 km

Ráno se mi nevyhnou technické potíže (první za 7 000 km, co motorku mám), když si chci dofoukat gumy kompresorem a odpálím pojistku zásuvky v kufru. Naštěstí ten, kdo tam zásuvky dodělával, umístil pojistky inteligentně k baterce, takže výměna nezabere ani minutu. Nakonec vyrážím až kolem deváté místo plánované šesté. Je po dešti a nové Michelin Road 5 poprvé pocítí vodu. Na dálnici už je sucho, zato zima. Na 8 stupňů nemám dobré rukavice a tak stavím už po 70 km na čaj. Zde si vzpomenu, že jsem zapomněl náhradní rukavice a pinlock. No nic vracet se nebudu. Valím dál na město, které letos nevyhraje titul v extralize hokeje po třetí v řadě, kde teplota vyskočí na příjemných 15. Na D2 mezi hranicemi a Bratislavou mě zaskočí, že není žádná benzínka. Naštěstí je ukazatel vyjetého paliva na motorce naprosto přesný a tak, když ukazuje vyjetých 13,3 litrů ze 14, nechává mě to ledově klidným a volnějším tempem doplachtím na benzínku. Pokračuji na Vodní dílo Gabčíkovo, které je pro mě zklamáním potom, co jsem loni viděl Železná vrata. Mezi horama to vypadá lépe. Snad kdyby nebylo zakázáno jet po hraně nádrže. Takže se moc nezdržuji a pokračuji k odstaveným letadlům MIG 21 a Suchoj SU-22. Zde zažívám první offroad, asi 10 cm sypké hlíny/písku. No sranda na silničních gumách. V dešti nebo po dešti bych toto nedal. Kontroluje mě tu místňák a připomíná, abych nechodil za drát, což dodržuji, ale nic neříkal o jeho elektrických ohradnících na dobytek. Zpět si offroad odpouštím a jedu mu přes pozemek. Do Tihany dorazím akorát na odjezd přívozu (700 forintů osoba a 1000 forintů motorka) a jsem poslední, koho berou a kdo se vejde. Tohle vyšlo stejně jako místo na spaní, kde mě zase kontroluje místňák, se kterým skvěle pokecám přes Google překladač.

2. den neděle 28.4.2019 360 km

Ráno mě budí vítr, takže nelením, balím a v 8 jsem v sedle. Na hranicích nikdo není, tak nestíhám ani fotku a zastavuji v Subotici. Zde nevyřídím datovou SIM kartu, jak jsem plánoval. Vše je zavřené snad kvůli nějakému svátku. Na benzínkách SIM nabízí, ale o datech nic neví a nemluví anglicky. Naštěstí zjišťuji, že mapy.cz umí navigovat i v offline režimu, což je příjemná změna oproti loňsku. Takže jedu na Araču, kde mě čeká cesta rozbitá jako zuby kanadského hokejisty. Při tankování zkouším SIM a mám kliku. Pumpař plynně hovořící anglicky mi pomůže SIM aktivovat, dobít 10 GB dat na 30 dnů (SIM 300 dinárů a 10GB 1 000 dinárů) a nastavit telefon. Kdepak ty internety, trvalo to přes hodinu. Takže ubytování dnes jistí Booking a Maja apartman v Zrenjanin (1 920 dinárů), Maja mě posílá na večeři do hospody kousek, ale je zavřená jako vše kvůli Velikonocům, které pravoslavná církev slaví o týden později než u nás. Takže pivo Jelen z benzínky musí k večeři stačit.

3. den pondělí 29.4.2019 268 km

Ačkoliv je zde Velikonoční pondělí, je vše otevřené, takže na snídani se stavím v místním rychlo-občerstvení. Ve znaku mají jeden zlatý oblouk a při jídle skvělého toastu přemýšlím, kde jsem to už jen viděl. S těmi toasty, co znáte, to mělo společný akorát název. Stavím se na myčce omýt motorku a zajetelený řetěz. V hlavě se mi okamžitě rodí myšlenka, že příští motorka musí mít kardan, která mě ničí po zbytek dovolené. Než vše vyřídím, je půl desáté a rozhoduji se udělat z Bělehradu „výpustek“. Můžu se tu stavit cestou zpět. Koko mi leze na nervy už od rána, protože se už třetí den opakuje: „pokračujte rovně xy kilometrů rovně“ a já skutečně jedu těch xy kilometrů rovně. Bělehrad tedy míjím severo-východní stranou a cestou do Smedereva zastavuji u malého památníku Jabuka. Ve Smederevu navštívím Veliki a Mali Grad. Chystá se tu rytířský souboj národů. V tomto prostoru to může být velmi zajímavý zážitek. Pořídím fotky rozpadající se pevnosti a pokračuji přes Deliblatskou poušť na Bělu Crkvu, kde si dám čevábo z grilu u místního přírodního koupání. Voda je asi 2 metry pod stav a plavou v ní bójky (čti bordel) což je velká škoda, jinak je to krásné místo. Ještě je dost času, koupání nepřichází v úvahu (ne kvůli teplotě, ta je ideální), hledání českých spoluobčanů v této oblasti taky odkládám na jindy a jedu posledním přívozem přes Dunaj za posledních 450 dinárů. Tedy za 500 protože převozník dělá, že nemá na zpět, přitom vidím, že ledvinku má úplně narvanou penězi. Tento jev tu není ojedinělý, ba naopak, je to pravidlem, že nemají nazpět. Takže je dobré udržovat si nějakou zásobu drobnějších bankovek nebo budete vše zaokrouhlovat nahoru. U cizinců očekávají eura, takže první cenu Vám obvykle řeknou v eurech. Cena v eurech vychází dle aktuálního přepočtu vyšší, než když platíte v dinárech. Začínají se stahovat mračna, takže rychle předjet všechny auta, co se vyplazili z lodi přede mnou (konečně pár zatáček), najít bankomat a konečně vybrat pořádné peníze (při prvním výběru jsem vůbec neodhadl kolik vybrat), na benzínce koupím Nikšičko (až pak zjistím že je černohorské) a za mrholení dojíždím na ubytování Guest House Keserovic za 900 dinárů.

4. den úterý 30.4.2019 304 km

Na vzdory předpovědi mi ráno zasvítí sluníčko do okna a tak okamžitě balím a vyrážím na Golubac, který je zavřený. Nějaké kapky se na zem snesou, ale o dešti nemůže být řeč. Silnice se konečně klikatí jako vrásky na mém čele. Silnice je totiž mokrá z nočního deště, plná bordelu a konečně narážím i na horší asfalt. Cestou do Rajkovy jeskyně se stavím u pěkného kostelu, kde je právě asi velikonoční bohoslužba, ale v motorkářským se neodvážím dovnitř. Před jeskyní mě v Majdanpeku ohromí důl na železnou rudu a zlato.

Prohlídka jeskyně je na hodinu za 300 dinárů každé dvě hodiny. Prohlídková trasa je celkem dlouhá. Po prohlídce prší, ale než se nachystám na motorku, přestává a můžu pokračovat na Vrátnou. Cestou se mi přilepí na kufr Transporter. Zkouším zrychlit a pořád je tam. Tak uberu a pouštím ho hned, jak to jde. Než se rozhoupe je tu levá zatáčka a v protisměru auto. Do dneška nevím, jak jsme se tam poskládali. Já v náklonu, transporter pár centimetrů od mé helmy a auto v protisměru. Dál pokračuje velmi pomalou rychlostí, takže stavím, abych si vyfotil panoramata, které se zrovna nabízejí, a nechal ho odjet. Pokud tu potkáte auto s rakouskou nebo německou značkou v 99% se bude jednat o místního a pojede jako neohrožený král silnic. Navštívím dva skalní mosty Velika a Malá Kapija. Bohužel nejdou dost dobře vyfotit kvůli porostu a za deště sem nemá cenu jezdit, protože je to neschůdné. Já mám po dešti, tak to nějak opatrně vylezu. Na skok se stavím u Železných vrat II. To už se ale stahují mračna a já nemám zařízené ubytování na dnešní den. Zahlédnu mezeru v mracích, která vychází na silnici na Zaječar, kde bych přes Booking mohl něco sehnat. Skrz se dostanu suchou gumou, ale za těmito mraky je další přímo nad Zaječarem, ze kterého tečou provazy vody. Takže hledám v přírodě. To, co jsem našel, byla z prdele klika za minutu dvanáct, protože už byla skoro tma. Hned si to tu pojmenuji lóže vyvrhelovo.

5. den středa 1.5.2019 287 km

Ráno vyrazím před osmou a na lesní cestě potkávám babetistu, kterému to celkem jede, na to jaký je to kopec a na hlavě má něco, co vypadá jako kýbl s vyříznutým hledím. V Boru (další hornické město) je vše otevřené, i když je státní svátek, takže nakupuji, tankuji, myji motorku (už zase). První dnešní cíl je jeskyně Lazareva, největší v Srbsku. Prováděná trasa je ale celkem krátká. Necelá půlhodina za 200 dinárů. Ale za to s osobní milou průvodkyní v anglickém jazyce, kde se mimo jiné dozvídám, že jeskyně je dlouhá 15 kilometrů a průzkum stále probíhá, ale z bezpečnostních důvodů je pro veřejnost otevřena jen malá část. Vyfotit okolí a hurá na Šiljak.

Pyramidová hora prý s magickým významem je však napíchnutá v mraku, takže její tvar není vidět. Aspoň, že silnice je suchá a pěkně zakroucená. Panáček Michelin v posledním centimetru gumy konečně okusí hrubý srbský asfalt. Silnice mě dovede až k památníku Bubanj v Niši, kde probíhají neorganizované oslavy 1. května a už vím, proč je po Srbsku tolik odpadků. U Ćele kula (200 dinárů) potkávám pár poláků z Těšína, co se vracejí z Albánie. Svítí sluníčko a je dvacet stupňů, rozhoduji se, že se pojedu zchladit do pohoří Stara Planina. Jedu nádherným údolím řeky Nišava kolem vodní elektrárny Sićevo. Při pokusu vyjet pod Babin Zub to vzdávám dříve, než začnu vůbec pořádně stoupat kvůli dešti. Našel jsem si tu domácí ubytování Vila Vesela Kuca. První, na co se mě ptají, když si sundám helmu, jestli si dám rakii. K večeři dostanu nálož domácích pochutin, po kterých nezbývá než se odvalit do postele. 3 600 dinárů včetně snídaně.

6. den čtvrtek 2.5.2019 266 km

Ráno se budím do mlhy, ale po skvělé snídani už není po mlze ani památky takže hurá nahoru. S chirurgickou přesností klesá teplota s každou stovkou výškových metrů a tak to nahoře ukazuje krásných 5 stupňů. Babin Zub i Midžor je však stále v mracích. Za těchto podmínek nemá pro mě význam jít na Midžor a doufat, že se to rozfouká. Takže jedu do nejbližšího města, kam vede naprosto fantastická silnice. Nechávám se trochu unést a tahám za plyn víc než bych měl, protože benzínu už moc nemám. Vyjeté palivo ukazuje 13,3 l když motorka poprvé škytne. Doskáču ještě tak 3 km a dva kilometry od benzínky už nenastartuji. To je to, že jsem si prvně a naposled nechal natankovat od obsluhy. Než si stihnu sundat helmu a začít přemýšlet, jak to budu řešit, staví u mě motorkář z protisměru a ptá se, co je za problém. Je to místní z Pirotu, který právě vyrazil do Bulharska. Cestujících srbských motorkářů je tu jak šafránu. Jaká klika. Dávám mu PETku a pro benzín mi zajede. Dává mi tipy, kam zajet. Jeden vodopád, při kterém kontroluje světlou výšku mé motorky a říká, že tu cestu dám. V hlavě si říkám, že už offroad v SUV nechci. A silnici na Babusnici a Vlasotnice, kterou mám v plánu. Sám bych ji nedoporučil.

Rozbitý a nový asfalt je v poměru „pol na pol“ čti: pamatuji si jen ten rozbitý. Dál jedu na vodní elektrárnu Vucje a v Leskovaci a okolí mě přivedou k šílenosti kočičí hlavy. Už jsem to chtěl otočit, ale procházka po kanálu byla pro akrefobika, jako já adrenalinový zážitek, který za to stál. Dál jedu na Vranje, kde jsem si našel kemp. Z cesty se pomalu ztrácí asfalt. Takže zase offroad. Člověk míní a nadšení mění. Když se po asi 10 km v 1 100 metrech objeví zničehonic asfalt, který už zůstane, jsem šťastný jako blecha a můžu se ubytovat v kempu Enigma. Pljeskavice k večeři, masový burek k snídani, pivko, rakie, ubytování 2 900 dinárů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE