Tour de Europe...

Den první 30.08.2019  Vyškov – Oderzo

Je pátek ráno, obloha vymetená a já mám naplánovaný odjezd na 7.00 hod ráno. Někde jsem četla, že v osm odjíždí z Mikulova parta kluků na Sardinii, tak jsem je chtěla stihnout, na takový to "víme o sobě, a když tě uvidím stát u krajnice, pomůžu ti". Ale samozřejmě ráno nestíhám a kluky v Mikulově nepotkám.

Od domu odjíždím z rozporuplnými pocity, celý dům fandí, ti lidi snad mají dovolenou kvůli tomu, aby mi popřáli šťastnou cestu. Dnes mám v plánu dorazit někam před Benátky. Uvidím, dle únavy. Trajekt mi jede až v neděli večer, to není nic, co by se nedalo zvládnout. První zastávka Mikulov, dotankuji do plna a lehce pokračuji kolem Vídně. Naštěstí už jsou všichni v práci a ve městě je klid. V Rakousku jedu opravdu podle předpisů. Letos už jeden peněžitý šek od příslušníků dorazil, tak nemusím mít další. U Grazu projíždí tři kluci na KTM a každý u mě zpomalí a úklonem mi dávají najevo, že jako dobrý. To mi dodává odvahu a cestu si užívám. Zastavuji jen na tankování, ale dělám dlouhé přestávky. Kávička, svačinka, zprávy k domovu. Kolem 17.hod zastavuji 60 km od Benátek a hledám, kde bych dnes hlavu složila. Oslovuje mě mladý otec od rodiny, že by rád moji fotku. Ok, přihraje mi svoje děti a hned má krásný obrázek do rodinného alba. Já beru ubytování v městečku Oderzo. Zadávám adresu do navigace. Paní se tváří, že ví naprosto přesně, kde dnes spím, tak ji samozřejmě věřím. Co se týká frekvence kruhových objezdů, statistiku jsem si nevedla, ale tuším, že Itálie v tomhle bere jasné první místo. V každé vesnici mají minimálně tři, ale průměrně pět a více. Než ujedu těch 30 km, moto topí, a já vím, že tohle ji dobře nedělá. Nicméně v zápalu boje to posílám na první dvůr, který mi připomíná obrázek z netu. Celá rodina se ke mně seběhne, já ukazuji, že mám rezervovaný pokoj, čím je pobavím a posílají mě o 500 m dál. Omlouvám se a NESTARTUJI! Tak a je konec cesty… to brzy, ve vinicích v Itálii. Asi by se tu týden vydržet dalo, ale já mám jiné plány… Motorku vytlačím ze dvora, jakoukoliv pomoc odmítám a volám přítele na telefonu. Ty Jirko, já jen že jsem v Itálii a nestartuji. Dobře, popiš problém. Jedu, vedro na padnutí, moto topí. Dobíjení funguje? Ano, ale poslala jsem to někomu na dvůr, a nemůžu nastartovat. Tváří se, že je slabá baterka, ale tou to přece není, když pořád dobíjím. To vidím na voltmetru, že dobíjím. Tak víš co, počkej 20 minut pak nastartuj a zavolej. Čekám, zkouším a startuji. Opět volám a slyším. Odchází ti startér, konečně záhada odhalena, jeď tak, abys vždy startovala studenou moto. No, to se blbě poslouchá. „Tak to se mám vrátit domů?“ ptám se. „Ne, pokračuj v cestě, to vydrží“, ujišťuje mě Jirka. „Kdyby něco, snaž se dojet co nejdál. Nejlépe do Rakouska, dál pro tebe nejedu“. Tak to jsem potom naprosto klidná. Za okamžik parkuji ve správném dvoře, beru luxusní pokojíček, postarám se o moto, pak o sebe a uvadám.

Dnes najeto 770 km.

Den druhý 31.08.2019 Oderzo – Tavullia

Ráno nikam nespěchám, usedám na terasu s výhledem na vinice a dostává se mi luxusní snídaně. Balím moto, na navigaci vypínám dálnice a zpoplatněné cesty a nastavuji směr okruh v Misanu. Kolem Benátek směr Ravenna a dál na Rimini je hustota provozu šílená. Všichni se snaží ušetřit na mýtném a každý kruhový objezd má před sebou 5 kilometrovou kolonu. V tom vedru se na nějaké pomalé přibližování nedá hrát a velice rychle se učím jízdu mezi auty od Italů. Na cestě nic zajímavého a na zpestření maximálně nějaký ten kruhový objezd. U Ravenny míjím obrovský zábavní park Mirabilandia. Mít prostor, tak už jsem uvnitř. Zrovna takový Ducati simulátor musí být obrovská porce zábavy. Nevadí, píšu si do deníčku, že nevynechám příště.

Přijíždím před okruh Marca Simoncelliho v Misanu. Zrovna jezdí místní agentura a v depu stojí kamiony jezdců Moto GP po právě ukončených testech. Prosím vrátného, aby mi dovolil pár fotek v areálu, ještě vyfotím pomník na kruháči jako poctu Marca Simoncelliho a hurá k Rossimu do městečka Tavullia. Projíždím celé město, všude vlají vlajky. Mám takový pocit, že tady se fandění jinému jezdci neodpouští. Mám štěstí, parkuji u tolik známé zdi a užívám si kouzlo místa, se 46 ve vzduchu.

Na 17. hod mám domluvený příjezd do ubytování, tak se držím termínu. Moto parkuji, mažu řetěz, dám se do gala a znovu pešky prozkoumat město. Utratit peníze ve Fan shopu a čekat, kdy kolem pojede Rossi na M1. Ten bohužel projíždí městem až 14 dní po mojí návštěvě.

Večer si nabíjím veškeré elektronické příslušenství, naplánuji trasu a trávím příjemný večer na terase.

Najeto cca 300 km.

Den třetí 1.9.2019 Tavullia –San Marino – Livorno

Ráno si dopřávám opět super snídani v zahradě a s paní domácí rukama nohama vedeme konverzaci. Ukazuje mi fotky, jak se včera Rossi na Ranči fotil s fanoušky. To mě mrzí, ale nemůžu zvládnout vše. Na Ranč se mrknu teď při odjezdu a vím, že sem se určitě ještě vrátím. Do San Marina pouštím navigaci, ta ukazuje hodinu jízdy a vzdálenost 45 km. Cesta je parádní, krásné výhledy a provoz minimální. Parkoviště mám tak nějak vybrané a přes jednosměrky stoupám k městu a hledám parkoviště. Zastavuji na prvním, co mi přijde v docházkové vzdálenosti. Zaparkuji moto, oblečení narvu do kufru a tu se zjeví místní hlídač parkoviště, že parkoviště je jen pro auta a ať jedu na číslo 6 nebo 7. Vysvětluji mu, že mi procházka nevadí, ale je neoblomný a já jsem mu v závěru vděčná. Vyšplhám další tři vracečky a parkuji přímo pod pevností. Parkovací automat nechápu, tak to nechám osudu. San Marino už na mě zdálky působí kouzelným dojmem, a realita mě utvrzuje v tom, že jeho návštěva je správné rozhodnutí. Navštěvuji první pevnost Castello della Guaita a nechám se fotit od skupiny studentů. Každý se na mě usmívá, já pevně věřím, že obdivně. V tom vedru, chudák holka, a ještě v kombinéze. Ale nakonec večer na pokoji zjišťuji, že to bylo tím průhledným tričkem. No co, stávají se horší věci. Navštěvuji město, Basilicu di San Marino a úsek, kudy vedlo letošní Girro. Kupuji povinně nálepku na kufr a přecházím na druhou pevnost Castelo della Cesta.

Jsem nadšená, parádní podívaná. Při sjíždění z města mě na kruháči zastavuje místní motorkář a kolem projíždí spanilá jízda moto-veteránů. Tak tohle bylo na kameru, to by ale nesměla ležet na dně kufru. Podívaná krásná pro potěchu oka a já se stáčím do vnitrozemí směr Livorno, odkud vyjíždí noční trajekt na Sardinii. Opět vše nechávám na navigaci. Cestu nemám nijak zvlášť naplánovanou. Jedná se pouze o přejezd. Je vidět, že navigace je určena pro motorkáře a paní mě chytře posílá na silnici SR258, směr Arrezo. Na silnici nikde ani noha, pouze jeden motorkář za druhým. Po chvíli rozumím proč, super povrch a klikatice klikatá. V půlce cesty mezi lesy najednou hospoda, u které stojí minimálně 30 strojů. Aha, naše Buchláky. Už tam stojím s nimi a cestu píšu do deníčku. Vnitrozemí je krásná příroda, kupodivu z kopce do kopce. Bohužel cesta mi neutíká tak rychle, jak bych si představovala, a navíc mě dohání déšť. Pokračuji v mírném dešti po silnici SP 208 a u Florencie najíždím na jakousi starou dálnici, kde se neplatí mýtné. Telefon sice hlásí nehodu a půl hodiny zdržení, ale i přesto je to nejrychlejší cesta a já kolonu objíždím krajnicí. Tam, kde je málo místa, řidič auta okamžitě uhýbá.

Navigace je přesná a navádí mě přímo k lodi. Motorek jede hromada, nenápadně kontroluji SPZ, ale štěstí na „našince“ nemám. Beru za vděk kluky rakouskými, z nichž jeden sedlá stejný stroj jako já a řešíme výfukový systém. Na trajekt najíždí motorky první. Kurtnují si je sami zaměstnanci. Já vše, co jde, zamknu k motorce a beru batůžek s jídlem a deku. Po mnoha zkušenostech vím, že není problém se vyspat kdekoliv na palubě a netřeba platit kajutu. Pro tentokrát volím lehátko s výhledem na hvězdnou oblohu. Je krásná, teplá noc, a daří se mi jít brzy spát.

Najeto cca 350 km.

Den čtvrtý 2.9.2019 Olbie – Tempio Paussania – Passo Gena Silana – Fonni

Ráno se probouzím pohledem na Sardinii, kterou už mám opravdu na dohled. Tentokrát připlouváme do Olbie. Hned z lodi odjíždím pryč z města, jako starý mazák, který už to párkrát zažil. Na první benzince si dávám kávu a jejich oblíbené croissanty.

Na navigaci volím první zastávku. Město Tempio Paussania. Jedu po silnici SS 127, v Tempiu kupuji snídani, a v 8. hodin ráno vyjíždím krásnou cestou na jeden z horských vrcholů ostrova Sardinie Monte Limbara (1362 m.n.m.), kde se ve výšce 1200 m.n.m. nachází opuštěná základna US Air Forces, určená k dálkovému radiovému spojení.

Základna byla pod názvem Tropo site 4C vybudována v rozmezí let 1965-68, aby pomocí technologie šíření rozptylem o troposféru zajistila dálkové spojení v budované digitální páteři Americké armády. S nárůstem satelitní komunikace nakonec pozbyla významu a v říjnu 1993 byla opuštěna.

Nahoře není jediný turista. Užívám si výhledy, snídám a společnost mi dělá pouze zvědavý had, kterého málem zašlápnu. Poté volím dlouhý přejezd vnitrozemím po SS 392 směr Oschiri. Krásná cesta bez aut, která je zastíněna olivovníky. Zastávku dělám u jezera Lago Coghinas. Pokračuji po SP 37 do městečka Pattada, které je proslulé ručně vyráběnými noži. Za návštěvu stojí také dílny nožařů podél hlavní ulice. Tankuji a na benzince potkávám místního šviháka s perfektní němčinou. Ze začátku se opatrně ptá, odkud že to jedu a v závěru si vyměňujme komplimenty typu „junges Mädchen“ já mu oplácím, že je „junger Mann“ a on mi prozrazuje svůj krásný věk 73 let. No vůbec na to nevypadal! V Orosei se napojuji na všemi známou „východní silnici“

SS 125, která je pro motorkáře skoro povinností a mířím na Passo Genna Silana. Na Passu mě zastihne bouřka, kterou přečkám v místním baru. Během toho rezervuji ubytování. Původní plán spát u moře ruším, nedám za noc 70 euro a přejíždím do městečka Fonni, které jsem měla v plánu na druhý den ráno. Fonni je nejvýše položené městečko ostrova. Zdejší prostředí vybízí na procházku po galerii pod širým nebem.

V centru tohoto rázovitého městečka je spoustu domů s malbami, znázorňující výjevy z historie, běžného života nebo jen falešná okna, dveře, doplněné postavami. Mám krásný pokojík s garáží, dám dvě piva s pánem domu a hurá do peřin.

Dnes 350 km.

Den pátý 03.09.2019 Fonni – Porto Torres

Opět se probouzím do vymalovaného dne, zkrátka Sardinie, ta nikdy nezklame. Ještě že davy turistů berou útokem krásné pláže a já tím pádem ve vnitrozemí potkávám jen místní.

Po snídani, kdy paní domácí má pocit, že snídám málo a chystá mi balíčky na cestu, když už se s tím pekla :-) Za což ji samozřejmě v průběhu dne v duchu děkuji. Vyjíždím po SS 128 přes Teti, dále Austis, kouzelné vesničky plné krásných murales. Píšu do deníčku, tato místa stojí za delší návštěvu. A sjíždím k přehradě Diga di Santa Chiara.

Odtud už jen přejezd do ubytování, které kvůli brzkému odjezdu trajektu volím v Porto Torres. Bydlím u kouzelné babičky, která se děsí toho, že ráno v 5 hod musím odjíždět a omlouvá se, že mi tak brzy ráno snídani neudělá. Marně se ji snažím vysvětlit, že opravdu nic nepotřebuji. Bere mě k sobě do kuchyně, nalévá místní pálenku a alespoň chystá svačinku k moři. Dobrosrdečnost místních je neuvěřitelná. Po zdvořilostní půlhodince si vyrážím zaplavat.

Po příchodu od moře, se paní domácí s údivem ptá, proč jsem se nebyla koupat. Ukazuji fotky, že vše proběhlo a ona nevěřícně kroutí hlavou, že jsem to šla pěšky :-) Jo, byla to slabá hodinky cesty, ale nic dalekého.

Balím se na celodenní plavbu, chystám plavky, krém k bazénu, mapu a po delší době nastavuji budík.

Dnes 350 km.

Den šestý 04.09.2019 Porto Torres – Barcelona – Collbató

Ráno budíček na 4.hod ranní. Trajekt vyplouvá v 6.30 a dvě hodiny dopředu musím být v přístavu. Potichu se snažím vypařit z domu a zbytečně nevzbudit místní štěkající hlídače. Což se mi daří, ale potom nechápu ty jejich role  Při příjezdu do přístavu se připojuji ke dvěma motorkách. Nakonec jede motorek 5, čtyři Španělé a já. Dva vypadají opravdu jako velcí dobrodruzi, a kromě manželek s sebou vezou půl baráku, zahradu a věřím, že tam někde i pes s boudou bude. Takhle naložit motorku, to je přeci nerozum :-)

Ale jinak jedou jen osobní auta a pár karavanů – samí turisti. Připlouvá obrovský trajekt a motorky najíždí jako první. Okamžitě přiběhne parta místních, motorky nám kurtnují a já se vydávám na průzkum 11-ti patrové lodi. Beru lehátko u bazénu a užívám si krásného relaxu pod modrou oblohou. Cesta rychle utíká a já poprvé za dobu co jsem na cestě přemýšlím o správnosti svého rozhodnutí, vydat se až do Španělska. Přece jenom španělsky nemluvím, je to fakt daleko, z Barcelony cestu ven nenajdu... ale na to už je teď trošku pozdě.

Na lodi dospávám brzké vstávání a chytám bronz u bazénu. Kolem 19.hod je Barcelona na dohled. Stojím na palubě, v navigaci nastavuji hotel, abych nemusela zmatkovat po cestě a chci mít průjezd Barcelonou co nejdříve za sebou. 19.45 hod dostáváme povolení jít k motorkám a já ji mám komplet přivázanou. Naštěstí místní motorkář pomáhá, motorku odvazuje a přeje good trip. Startuji, vyjíždím z trajektu a hned ta správná dopravní panika. Já musím projet dva obrovské kruháče na semafory, a poté najíždím na neplacenou dálnici směr Collbató, do kterého to mám cca 60 km. Město najdu hned, ale navigace nemůže najít hotel. Mám strach vypnout motorku, nakonec u krajnice nacpu telefon do tankvaku a ten mě konečně ve 21.hod přivede na parkoviště hotelu. Hotel je krásný, pokoj mám i s balkonem. Hned volám domů, že jsem opravdu ve Španělsku. V tom se z vedlejšího balkonu ozve nesmělé: “Dobrý večer, nerad poslouchám, ale slyším dobře češtinu?” Tenhle kluk byl dar z nebes. Vozí do automobilek prototypy aut a čirou náhodou zrovna jel do Seatu. Dlouho řešíme na balkoně život, ale pak se omlouvám, že potřebuji alespoň motorku vybalit. Na parkovišti se znovu potkáváme a já nesměle přiznám, že mám hlad. Naštěstí má ledničku plnou jídla a o vše se rád dělí. Já mám opravdu štěstí… Už teď je mi jasné, že půjdu pozdě spát, ale když konečně slyším češtinu, chci tohoto setkání využít...

Den sedmý 05.09.2019 Colbató – Canfranc Estación

Ráno brzy vstávám, chci být mezi prvními u Montserratu. Dopřávám si královskou snídani a loučím se se svým sousedem. Ještě měníme čísla a nabízí se, že příští týden jede do Francie, a že kdybych měla problém s motorkou, domů mě odveze. Dobrý vědět a já moc děkuji!

Bydlení jsem schválně volila hned pod klášterem, abych měla ráno přejezd co nejkratší. Moje myšlenka se vyplácí a já přijíždím mezi prvními zaměstnanci, co míří do práce.

Parkuji na chodníku vedle místních borců a jdu si užít klášter zatím bez všudy přítomných Japonců. Cítím, že jsou mi v patách. Procházím okolí, musím vidět Černou Madonu, a ještě si dopřeji výlet lanovkou nad klášter. Výhledy jsou úchvatné, Japonci už obklopují celé okolí kláštera a já mám díky nim krásné fotky. Ještě si dám povinnou kávičku a kolem poledne nastavuji navigaci na přejezd směr Canfranc  přes vnitrozemí. Jsem lehce utahaná, ale mám plán a toho se držím :-)

Vnitrozemí Španělska mě dostává, na každém kopci je hrad, néé-li hrady dva a já nevím, na kterou stranu točit hlavu dřív. Jen mě trošku mrzí ty jejich semafory v každé obci, co reagují na rychlost. I když já jedu 48 km/hod pravidelně zezadu dojíždí kamion, co jede 70 a nepoleví. Tak stojíme oba, dobře mu tak!

První šok přijde, když mi zasvítí rezerva a já musím s pokorou zastavit na benzince Repsol! Tohle jako fanoušek Rossiho nechceš, snažím se na sebe být tvrdá, ale bohužel jiná možnost není!

Když už mám Pyreneje na dohled, ohromuje mě jejich majestátnost. Ve 100+1 jsem četla spoustu zajímavostí, ale že ty kopce budou takhle, jako takhle veliké? Cesty všude perfektní, ať jedete po té nejzapadlejší okresce nebo dálnici, všude bezchybný asfalt. Rezervuji ubytování v krásném hotelu Canfranc – Estación, které je mým dnešním cílem. Přijíždím kolem 17.hod. Asi je to opravdu dobré výchozí místo, protože vzápětí přijíždí na moto manželé z Německa a následně dva kluci z Anglie. Každý je zvědavý, holka sama a odkud že to?

Zabydlím se v pokojíčku, hodím do civilu a vyrážím na průzkum města. Především tedy obřího železničního nádraží Canfranc aneb pyrenejského Titanicu. Jde o jednu z nejluxusnějších nádražních budov na světě. Výjimečná není jenom svými rozměry, ale i tím, kde vznikla – uprostřed Pyrenejí ve výšce přes tisíc metrů nad mořem. Nádraží, které mělo být velkolepou spojnicí Francie a Španělska, existuje dodnes. Bohužel už nádraží pohlcuje cestovní ruch a turisti se sváží z okolí autobusy. K večeru jsem už měla štěstí a okolí si prošla sama. Nádraží se ovšem kompletně opravuje a je obehnané lešením, kde probíhá čirý stavební ruch až do nočních hodin.

Kupuji pivko na večer a plánuji další den.

Cca 400 km.

Den osmý 6.9.2019 Canfranc Estacion – Le Pont Du Moudang

Ráno si pospím a užívám si snídaní v hotelu. Tyhle hody po ránu mě baví. Hlad zpravidla dostávám až k večeři, tak nemusím řešit jídlo po cestě. Na parkovišti se potkávám se všemi ubytovanými motorkáři. Angličani vyzvídají, co je v plánu dnes. Chlubím se Lurdy a oni nějakou super cestou v horách. Upozorní mě na ulomený blinkr a já se pouštím do oprav. Samozřejmě pomocí lepicí pásky. Mé snažení zastavuje Němec a vytahuje ze své Yamahy XJR celou sadu nářadí. Blinkr je ve vteřině jako nový, já děkuji a loučím se s přáním good tripu. Ráno je v horách lehce zima, ale obloha vymetená. Hned za hotelem začíná motorkářská nirvána, cesta N- 330a přes lyžařská střediska, Col du Somport a najíždím zpět na N134. Z ní odbočuji na D294 vnitrozemím směr Lurdy. Cesta vede přes Col de Marie Blanque, kde za celou dobu nepotkám jediné auto.

Při sjezdu do údolí se poprvé dostavuje pocit absolutního štěstí. Je to sice jen chvilkový pocit, ale jo, tohle je to, proč jsem se na cestu vydala. Všude na volno koně, krávy, oslíci a já nevěřícně projíždím mezi nimi. Pokračuji dále nádhernou krajinou do Lurd po D937. Po cestě určitě stojí za návštěvu půvabná vesnice Lestelle – Bétharram. Lurdy, krásné stavby, ale první místo, které mě opravdu zklame, a kdybych ho v bodech zájmů neměla, nic by se asi nestalo. Parkuji v centru města a jdu na průzkum. Ve chvíli, kdy mě míjí pouťový vláček, který vozí věřící k zázračné skále mě veškerý elán opouští a já dostanu strach o motorku a o věci. Návštěvu zkracuji na minimum a ujíždím pryč z města. Zastavuji na první benzince a řeším další cíle. On line kamerou vidím, že je na Col du Tourmalet mlha, ale čekat na lepší počasí nebudu. Hlavně, že neprší.

Projíždím přes vesnice, kudy vedla Tour. Ta jejich výzdoba – v každém okně cyklista, panáček, panenka, hezká podívaná pro oko.

Začátek stoupání je super cesta. Pokud potkám karavan, hned mě pouští. Až ten závěr stoupání je takový trošku ostřejší. Motivační nápisy jsou po celé délce tratě, tak se vžívám do kůže cyklistů a při dojíždění na vrchol trpím s nimi. A těch cyklistů, co se táhne na vrchol. Dělám povinné fotky, kupuji předražené nálepky a spouštím se stejnou cestou dolů po D918 přes velká lyžařská střediska. Z cesty odbočuji po D113 na Hourquette d´Ancizan, které spojuje údolí Payolle a údolí Aure, kudy letošní Tour také vedla. Silnice je úzká, za celou dobu potkávám jedno auto. Ta nádhera v podobě všudypřítomných koní a hříbat. Zastavuji, fotím a užívám si tu krásu kolem. Je to opravdu zážitek, když projíždíte silnicí a musíte zastavit, protože parta oslíků je zrovna v zápalu hry a nějaká motorka je nezajímá.

Původní plán byl dojet do městečka Aínsa, zpět do Španělska, ale projevuje se únava, tak zastavuji uprostřed tří národních parků a ve vesničce Le Pont Du Moudang hledám spaní. Pomocí internetu zjišťuji, že kilometr ode mě je horský penzion, a tak ho zkouším. Kupodivu mají dvacet volných pokojů z dvaceti a já si během okamžiku napouštím horkou vanu a bydlím. Za dnešní den má navigace 100 bodů, lépe bych trasu naplánovat nemohla.

Dnes 300 km

Den devátý 7.9.2019 Le Pont Du Moudang – La Seu d´Urguell

Ráno nikam nespěchám, jsem dost vysoko, a tak je ráno chladněji. Vyrážím po D118 do Španělska. Projíždím přes Túnel de Bielsa - Aragnouet a ve Španělsku pokračuji po A138 cestou bez aut pod modrou oblohou.

 Dnešním prvním cílem je historické městečko Aínsa nad soutokem řek Ara a Zinca. Během středověku bylo hlavním městem království Sobrarbe a dobovou atmosféru si zachovalo dodnes. Centrum tvoří široké dlážděné náměstí Plaza Mayor a stará čtvrť s románským kostelem Santa Maria, který je postaven na unikátním trojúhelníkovitém půdorysu. Mám štěstí, zrovna celý víkend zde probíhá zemědělská slavnost. Stánky plné čerstvého zboží, kapela, prodejci veteše i uměleckých kousků. Ochutnávám místní speciality a užívám si tu poklidnou atmosféru, kterou celá slavnost má. Pak už následuje všemi průvodci vychvalovaná cesta N-260, která mě bude doprovázet během cesty po Španělsku. Jedná se o nádherně klikatou silnici s perfektním povrchem, která je dostatečně široká s minimálním provozem. Střídají se na ni jak rychlé úseky s velice přehlednými místy, tak pomalá místa vedoucí těsně mezi skalami. To je paráda tahle silnice, která protíná větší část Pyrenejí ze španělské strany.

Pokračuji do města Vielha, ve kterém odbočuji na C-28 a vjíždím do údolí Avar, Opět pozvolna stoupám přes luxusní resorty a lyžařská střediska do průsmyku Cap de Baquiera. Do něj vede široká, krásná silnice. Je to kouzelné místo plné koní. Užívám si výhledy do krajin. Všude kolem je slyšet pouze zvonění zvonců, co mají zvířata na sobě. Ale už se tu začínají častěji objevovat mladíci v drahých super sportech, co mají stejné poznávací znamení, a to je SPZ Andorry. Měla jsem v plánu přespat ve městě Sort, ale nedaří se mi najít ubytování za rozumné peníze, tak pokračuji v cestě směr Andorra.

Nakonec beru pokoj v La Seu d´Urguell 30 km od Andorry. Tohle bylo velice vtipné ubytování. Už okolí, ve kterém jsem hotel hledala, na mě dojem neudělalo. Ale hotel nacházím, parkuji na dvoře a v jeho zadní části se pohybuje skupinka lidí s maskami na obličeji. No, tohle bude dlouhá noc. V emailu mi přijdou pokyny, jakým způsobem se dostat do hotelu, následně pokoje. Pevnost Boyard se má od čeho učit. Napřed nacházím klávesnici schovanou u hlavních dveří, pomocí tajného kódu se dostávám dovnitř. Vylezu do prvního patra a tam na zdi spousty černých krabiček. Najdu tu svoji, zadávám číselnou kombinaci a mám klíče od pokoje. Jupí! Při běhání kolem domu zjišťuji, že máme podzemní garáže. Pomocí překladače píši majitelce SMS a prosím o parkování přes noc. Během chvilky dorazí starší pán a já chci okamžitě využít možnosti schovat motorku v garáži. Samozřejmě jak spěchám, tak v zápalu boje najedu šikmo na patník a napřed padám já a vzápětí mě zalehá motorka. Po chodníku jdou dva místní důchodci a okamžitě moto zvedáme. Nic se naštěstí nestalo, ale já jsem na sebe neskutečně naštvaná! Motorku parkuji v garáži a mám zajištěnou klidnou noc. V rámci možností, protože v hotelu je tak trošku slyšet úplně všechno, co se děje v dalších pěti pokojích okolo.

Dnes 250 km.

Den desátý 8.9.2019 La Seu d´Urguell – Andora – Ripoll

Ráno kolem sedmé začíná být na hotelu rušno, a i já se probouzím. Dnes to mám včetně snídaně, tak nabalím kufry a jdu se v klidu najíst. Jako první zastávku dne volím centrum Andorry. Přeci jenom jsem zvědavá, jak takový daňový ráj vypadá naživo. Najíždím na silnici N145 a stoupám k Andoře, kde se silnice mění na CG1. Na křižovatkách stojí policajti v oblecích a usměrňují dopravu. Všechny obchody jsou zavřené, tak asi levný tabák ani alkohol nebude. Ještě že nejsem vyznavačka ani jednoho. Později zjišťuji, že dnes svátek slaví. 8. září: Den Panny Marie Meritxellské – tento den oslavuje patronku Andorry. Lidé po celé zemi navštěvují kostely, ve kterých se slouží mše za tuto patronku. Večer se všichni sejdou, jedí grilované jehněčí, tančí a po setmění pouští ohňostroje. I když jsem byla zvědavá na ceny v místních moto salonech, které lemují celou hlavní cestu, bohužel dnes úspěšná nebudu. Tak beru za vděk levným benzinem a tankuji do plna litr za 1,05 euro. Andorra jako taková mě ničím neoslovuje, samé luxusní resorty, hotely a panika na cestě. Provoz, na to že je neděle, je hodně silný hned po ránu. Pokračuji proto v cestě perfektní silnicí do průsmyku Port d´Envalira (2.408 m.n.m), kde je nádherný výhled do okolí.

Pode mnou motokárová dráha, kde místní mladící lítají na motardech. Kupodivu jsou na průsmyku dvě benzinky. To asi aby řidiči, co si užívají perfektních cest, měli vždy plné nádrže. Silnice se mění na CG2 a já pokračuji k městu El Pas de La Casa a odtud do průsmyku Col de Puymorens.

Svezení perfektní a kvalita asfaltu dokonalá. V průsmyku svačím a sleduji orla, jak se majestátně vznáší nad horami. Provoz minimální, jen sem tam projíždí karavan s německými důchodci. Sjíždím k městu Bourg-Madame, kudy se dostávám opět do Španělska a najíždím na osvědčenou silnici N260. Další cíl je město Ripoll a benediktinský Klášter Santa Maria de Ripoll. Původní plán byl dojet až k městu Figueres, ale tady se mi líbí a pokusím se najít bydlení. Podaří se mi najít turistickou chatu ve vesnici o pěti domech El Bael s luxusním výhledem. Když k místu přijíždím, v městečku pod chatou zaznamenávám větší turistický ruch. To by mohla být pěkná atrakce, říkám si, a musím poprosit strýčka Googla o pomoc a zjistit, cože se tu nachází. Moto parkuji do garáže a jdu si projít tuhle mini vesnici. Pomocí internetu zjišťuji, že z vesnice Ribes de Freser, která je pode mnou, jezdí zubačka do průsmyku Vall de Núria. Tak proto ten zvýšený zájem turistů. Podle fotek místo vypadá luxusně a já si stahuji web kameru z místa. Pokud bude ráno modré nebe, pojedu zubačkou do hor. A hned je plán.

Cca 200 km.

Den jedenáctý 9.9.2019 El Beal – Besalú – Figueres – Taxo d´Avall

Ráno vstávám brzy, kontroluji počasí pomocí aplikace, v horách je nádherně, a tak na nic nečekám a chci stihnout jednu z prvních jízd zubačky na Vall de Núria. Tohle mě strašně baví, dovolená, kdy nemusím nic a můžu všechno. Žádný plán není pevný, cíle si volím sama a délku tras podle počasí a únavy.

Motorku nechávám na parkovišti v Ribes de Freser (912 m.n.m.) a kupuji zpáteční lístek. Jede pár turistů a zájezd místních důchodců. O úsměvné situace není nouze a každý musí stát první ve frontě, první nastupovat a brát místo u okénka. Ale co, určitě budu taky takový zážitky honící důchodce. Zubačka v horách, kde ani silnice nevedou, odvážně šplhá až do výšky 1967 m n. m. Tento více než tisícimetrový výškový rozdíl překoná na neuvěřitelných 12,5 kilometrech a dobu jízdy 45 minut. Ale zážitek z jízdy za to stojí. Postupně se vláček prodírá tunely a na jejich konci ho čeká jen úzký pruh na šířku kolejí. Pod tímto pruhem je kdesi hluboko v údolí říčka s vodopády. Za posledním tunelem se pak najednou otevře kotel Núria s původně novorománským klášterem, krásným jezerem uprostřed a horskými štíty okolo.

Nahoře nakonec trávím pohodové dvě hodiny a po obědě sjíždím vláčkem zpět k motorce. Dokupuji zásoby v místním obchodě a vydávám se po N260 na další cíl cesty, a to je staré katalánské městečko Besalú, kde jeho středověké jádro se zachovalou románskou architekturou je historickou kulturní památkou.

Hlavní dominantou města je opevněný, nezvykle zalomený kamenný most z 11. století. A odtud opět pod N260 do města Figueres, přes které to směřuji k moři do města Cadaques. Tohle se také neukazuje jako ta správná volba. Cesta je to moc hezká, ale jak v horách byl provoz minimální, tak tady je provoz maximální. Tři karavany předjedeš a šest jich zase dojedeš. Takže se ploužím v dlouhé koloně. Navštěvuji Cap de Creus, udělám pár fotek a přemýšlím, kde hlavu složím. Ceny ubytování nesmyslné a vzhledem k tomu, že na zítřejší den hlásí trvalý déšť, chci odtud pryč. Rezervuji mobilhome ve Francii v městečku Taxo d´Avall a jedu přes nádhernou pobřežní silnici N260, která se ve Francii mění na D 914. Je to luxusní, 60 km úsek plný zatáček a ty výhledy na moře. Zde už provoz není tak tragický a dá se celkem svižně projíždět. Trošku tápu při hledání kempu, pokyn v emailu je zelená brána, navigace mě směřuje do bílé brány a já marně hledám, kde se nachází ten displej k ovládání brány. Nakonec opět funguje přítel na telefonu, já nakonec nacházím zelenou bránu, a i můj domeček ve stínu borovic. Večer ještě motorku přeparkuji pod stromy a zakrývám plachtou. Déšť je na spadnutí.

Cca 200 km.

Den dvanáctý 09.09.2019 Taxo d´Avall – Camping de la Pinéde

Protože od noci hustě prší a podle předpovědi v okruhu 200 km ještě bude až do večerních hodin, volím odpočinkový den a na recepci si domlouvám ještě jednu noc. Tím, že nic není už na pevno dané, se nepotřebuji někam táhnout v dešti. Dnes jsem chtěla město Collioure, pláže Paullies a přejet do Perpignanu.

Dopoledne doháním chybějící spánek a po obědě, když už tolik neprší, vyrážím na prohlídku po okolí. Napřed si dopřávám kvalitní oběd v místním McDonaldu a následně nakupuji lokální potraviny včetně kvalitního vína. Když už jsou všude kolem vinice, udělám si hezké odpoledne a následně i večer. Den rychle uteče, a já si plánuji cestu na další den.

Den třináctý 10.09.2019 Taxo d´Avall – Narbonne – Carcassone

Ráno vyrážím kolem 9.hod ještě pod zamračenou oblohou, ale už bez deště. Jedu směr Narbonne, kde mám v plánu návštěvu Abbaye de Fontfroide – klášter Fonfroide. Ale vzhledem k rozsáhlosti areálu a výši vstupného prohlídku vzdávám a přejíždím na hlavní cíl tohoto dne a tou je pevnost Carcassone, nejzachovalejší středověké pevnostní město v Evropě.

Navigace mě protáhne přes místní vinařské oblasti, připadám si jako u nás na Jižní Moravě. Všude kolem jsou rozsáhlé vinice a obrovská vinařství. Den předem jsem se pokoušela najít parkování co nejblíže pevnosti a tohle se mi celkem daří a beru poslední volný flek. Vše, co můžu, zamykám k motorce, a i přes teplé počasí vyrážím prozkoumat pevnost. Vstup do pevnosti není zpoplatněn, platí se pouze za prohlídku hradu. Procházím celý vnitřní okruh hradeb, sleduji promítající se film o pevnosti a vůbec si užívám tu nádhernou atmosféru, kterou pevnost má. Dalším klenotem je bazilika Saint Nazaire, která stojí ve starém městě. Konec odpoledne trávím na lavičce v parku s výhledem na pevnost a pomalu hledám ubytování pro dnešní noc. Cesta už se pomalu blíží ke svému konci a já vím, že ještě musím do Pyrenejí, než se s místem rozloučím.

Na výjezdu z města u mě na křižovatce zastavují dva policajti na Yamahách a to jen proto, aby popřáli šťastnou cestu.

Ubytování si rezervuji ve vesničce Belvianes et Cavirac, v moc příjemném hotýlku. Večer ještě povinná procházka po okolí a pozoruji místní, jak v podvečer hrají petanque na návsi. Neskutečná pohoda.

Cca 170 km.

Den čtrnáctý 11.09.2019 Belvianes et Cavirac – Mount Louis - Manosque

V noci spím jak Budulínek a budík zvoní lehce před 7.hod. Potřebuji vyrazit brzy na cesty, protože dnes mám v plánu už první přejezdový den. Loučím se s majiteli, pán ví, jak mi udělat radost a nabízí čerstvou kávu. Paní by mi hrozně ráda taky radost udělala a nabízí relaxační masáž. Což o to, brala bych všemi deseti, ale bohužel čas je můj nepřítel a já s díky odmítám. Vyrážím po silnici D117, ze které odbočuji na panoramatickou D118. Cesta začíná přes krátkou soutěsku, kde je po ránu opravdu chladno, ale opět naprosto bez provozu a pokračuji přes Col de la Quillane až do města Mount – Louis. Je pocitově chladněji a na vrcholcích hor je vidět první sníh. Odtud najíždím na luxusní silnici N116, 22 km bezchybného asfaltu, nádherné svezení, výhledy, kamenný most. Všem, co pojedete do

Andorry tuhle cestu doporučuji. Já navíc měla to štěstí, že mi do protisměru jela veteránská auta z Andorry, kde se konal orientační závod. Takové skvosty na silnici jen tak nepotkáte. Sjíždím do půvabné kamenné vesničky Villefranche de Conflent, která se může pochlubit neobyčejnou polohou v údolí mezi skalními masivy.

 Původní hradby kolem vesnice, které z ní utvářejí pevnost, byly zbudovány již ve středověku. V 17.stol byla také přidána pevnost Fort Libéria, která leží vysoko nad vesnicí. Od roku 2008 je vesnička zapsaná na seznamu UNESCO. Ve městě Prades odbočuji na pomalou silnici D619 přes průsmyk Col de Roque Jalére směr Maury. Tady končím svůj dnešní vyhlídkový okruh, a protože zítřejší cíl je kaňon Verdon vzdálený 400 km, volím na navigaci placené cesty s tím, že bych chtěla dojet co nejblíže. Jedu na Montpellier, Nimes, Aix en Provence. Cesta hezky utíká, dálnice jsou poloprázdné a zastavuji jen na tankování. Do protisměru najíždí celkem dost červených placek, sem tam i černá, tak si říkám asi svolávačka majitelů Ferrari k hezkému víkendu u moře. Později zjišťuji, že se v Saint Tropes koná skoková soutěž Global Champions Tour, kde startuje i dcera Bruce Dickinsona, tak to musí být velká podívaná a hlavně důvod, předvést i ty koně pod kapotou. Kolem 19.hod zastavuji na menším odpočívadle, které je plné podezřelých lidí a hledám spaní pro dnešní den. Volím město Manosque, kde je hotel hned při dálnici. Usedám na moto, abych dojela zbylých 30 km a bohužel NESTARTUJI! Motorka je úplně mrtvá. Budíky, nic se nechytá. Tak jsem blbá? Takhle teda odchází špatný startér? Opakuji znovu startovací ceremoniál, zkouším chcípák a nic. Tady ale spát nechceš! Za chvíli tma a co to okolí? No nic, pohmatem projdu kabeláž, najednou budíky naskočí, já s radostí startuji a uháním k hotelu. Moc nad tím nechci přemýšlet, beru to jako nějaký zkrat a parkuji na krytém parkovišti u hotelu. Mám toho dnes dost za sebou, tak jen něco málo sním a lehám do peřin. Zítra bude zase náročný den.

Cca 560 km.

Den patnáctý 13.09.2019 Monasque – Grand Canyon de Verdon – Turín

Ráno vstávám brzy, do kaňonu to mám ještě 70 km, a přeci jen si ho chci alespoň půl dne užít před tím, než se vydám opravdu na cestu domů. Ráno jdu k motorce se strachem a opatrně se pokouším nastartovat a ona chytá na první dobrou. Uf, asi už toho včera měla v tom horku dost. Nebudu si kazit den a jedu podle plánu. Jedu po silnici D6 a z ní sjíždím ve městě Ries na TOP cestu D952 a odtud až ke kaňonu. Už první výhledy mi vyráží dech a dávají tušit, že tohle bude velká paráda! Z La Palud sur Verdon najíždím na okružní jízdu kolem celého kaňonu. Tato cesta je v jednom úseku

dokonce jednosměrná. V každé zatáčce možnost parkování a focení vyhlídek. Trošku mě znervózňuje fakt, že cesty mají minimum svodidel. Tady se leknout, tak bych mohla dosáhnout dna kaňonu dřív, než bych sama chtěla :-). Zastávky dělám opravdu s rozmyslem, přece jenom pořád vnitřně tuším na motorce problém. Nakonec sjíždím k jezeru Lac de Sainte Croix. A to je dokonalé místo.

Stojím na mostě, pozoruji turisty na lodičkách a šlapadlech, jak vjíždí do kaňonu. Kolem opět projíždí veteráni, kteří tu mají závod v neděli. Tady by se dal týden vydržet. Těžko se mi bude odjíždět. Na parkovišti moto nechce startovat, tak zkouším trik a mačkám kabeláž a zase se mi podaří nastartovat. Původně jsem se chtěla vrátit k pobřeží a jet kolem moře do Itálie, ale vzhledem k horkému počasí a jistě i panice, kdy na víkend najíždí turisti k moři, volím cestu přes hory. I když v tomto případě navigace úplně přesná není. Pořád mi cpe myšlenku, že ve Francii můžu mimo obec 110 km/hod a s tím také počítá při výpočtu trasy. Paní, co mi radí kudy jet a má smysl pro humor, mě ještě pro zpestření posílá do opravdu pomalého průsmyku Col de l´Espinouse, kde jsou sice nádherné výhledy, ale já bych se přeci jen ráda viděla o kus dál. Pravdou je, že za celou cestu přes průsmyk nepotkám jediné auto, až si říkám, jestli to není jen cesta pro cyklisty :-) Ale to netuším, že si ještě navigace chce spravit reputaci a na závěr cesty chystá poslední ochutnávku z toho, co okolí nabízí. Ve městě Sisteron najíždím na všemi vychvalovanou královnu francouzských silnic Route Napoleon N85. Na hladké silnici se střídají dlouhé roviny s ostrými zatáčkami a po celé délce ji lemuje malebná krajina. Poté pokračuji až do města Gap. Tady odbočím na N94 a kolem nádherného jezera La Durance až do města Briancon. A tady mě naposledy mrzí, že není víc času a motorka není ve 100 % stavu. Město Briancon leží na úpatí sjezdu z Col de Montgenévre ve výšce 1326 m.n.m. a je to nejvýše položené město ve Francii. Historické centrum je silně opevněné a městu dominuje Vaubanova hradní pevnost. Několik budov Briançonu je součástí památek UNESCO. Pak už jen výjezd za odměnu do horského průsmyku Col de Montgenèvre 1854 m.n.m., přes který pokračuji do Itálie a sjíždím směr Turín, kde se rozhodnu dnešní cestu vzhledem k zapadajícímu sluníčku ukončit. Beru hezký hotel v předměstí Turína. Jo, tak dnešní den byla ta krásná tečka na závěr. Takový ten okamžik, kdy si řeknete, tak tohle opravdu stálo za to a pocit dokonalého štěstí vás jen tak neopouští.

Cca 400 km.

Den šestnáctý 14.9.2019 Turín - Udine 

Budík zvoní nezvykle brzy, ale chtěla bych vyrazit na cestu domů co nejdříve. Dokud kolem Milána bude klid na dálnici. O půl osmé moto nabaleno, a bohužel motorka dává najevo, že už tak nějak stačilo. Při otočení klíčkem se neděje NIC, mrtvý displej, žádná kontrolka se o slovo nehlásí. Nevadí, vím, o co jde, a zase pohybují a mačkám všechny viditelné dráty a spoje. Ale i po dvaceti minutách nic… aha, to bude fakt problém. Co teď, sednout na patník a začít brečet? A co si pomůžu… tak beru telefon a jdu řešit. Jirka nedostupný, zkouším Marka. Ten se okamžitě snaží pomoc a po telefonu hledáme závadu vylučovací metodou. To, že jsem se před cestou naučila vyměnit prasklé žárovky je hrozně fajn, ale kde mám pojistky? Ty nacházím, ale jsou v pořádku, žádný viditelný kontakt, který je uvolněný. No po chvilce přeci jen volám na pojišťovnu, že tuším problém a ptám se na možnosti. Otázky typu: „kolik je vás na místě? A to jste tam sama? A co kreditní kartu, tu máte?“ Tak to jsou celkem nepodstatné informace, nebo? No dobře, je sobota, jste v Itálii. V pondělí vás dopravíme do servisu. Ne v pondělí, dnes! My si nerozumíme, namítám? „Ale ano, ale jste v Itálii, tam se v sobotu nepracuje“ vysvětluje paní. „No ale já stojím u Turína, velkého města“. „Dobře, zkusím možnosti a zavolám“. Já píšu dotaz do fóra na FCB a dostává se mi spousty rad, ale všechny spíš dotazující a povzbuzující. Zkouším strýčka Google, ten si vždy ví rady a zjišťuji, že 3 km ode mě je servis Triumph a mají dokonce do oběda otevřeno! Zkouším kamarádku: „zavolej tam, ať za mnou přijedou“. Bohužel, nesmí opustit servis. Rady typu než čekat na pojišťovnu, to tam dotlač! Pánové, jsem ženská, a i když Google spočítá trasu pěšky na 33 minut, možnost žena tlačící motorku mi nenabízí. Volám opět na pojišťovnu. Paní od rána napsala email a čeká na odpověď z Itálie. OK, snaha se cení. Ale já chci odtah a to hned. Cítím, že jsem nepříjemná, ale snad mě dobře slyšela, že nedělní oběd doma je v ohrožení? V Turíně si do pondělí hrát nebudu! Za okamžik přichází SMS: „Do 45 minut přijede odtahovka“. No sláva, to zvládneme. Obvolávám dvě italsky mluvící kamarádky, buďte prosím na telefonu a přeložte si pár italských vět, co je potřeba v servisu. Ale někdo tam nahoře mě má opravdu rád a zase se vše děje tak jak má. Odtahovka couvá do dvora a zároveň s ní se objevuje Dominik. Ital, co žije střídavě v Praze a mluví velice dobře česky. Není čas ptát se co je zač a pomáhá nám naložit motorku. V tom mě pobaví řidič odtahovky, který stále mačká spojku, a že motorka nebrzdí. Tak ať si na ni sednu a budu brzdit zadní brzdou. To říkám, pán je vtipálek. Už tak mají s naložením motorky co dělat, neumím si představit, že by ji nakládali i s mojí maličkostí. Proto mu prozrazuji sladké tajemství a předvádím, že i přední brzda funguje. Dominik jede za námi. Napadne mě, že ho poslala pojišťovna, kvůli tlumočení. Ale v servisu ho vyzpovídám a zkrátka zázrak… jel za kamarádem, který vlastní hotel, kde jsem spala. Viděl českou SPZ, tak si chtěl pokecat. Nakonec nabízí veškerou pomoc včetně ubytování. Ta není potřeba, mechanik v Triumphu jde na jistotu. Pro ty, kterým by se to stalo, tak se koukněte na kabel, jdoucí ze spínačky směrem pod nádrž. Mezi rámem a air-boxem na levé straně je konektor, ze kterého se vibracemi vyklepávají piny. Platím 30 euro, všem děkuji a odjíždím za mávání zaměstnanců servisu, kteří přejí šťastnou cestu domů… A já mám pocit, že je to vše jenom sen, ale intuice mi říká, že není a vše se zkrátka děje tak, jak má. Sedám na moto, útokem beru Lidl, hlady nevidím a už jen prásknout do koní. Cíl na odpoledne: dojet co nejblíže k domovu. Na to, že je sobota tak kolem Milána je docela hustý provoz. Původní plán dojet do Rakouska vzhledem k blížícímu se večeru vzdávám a beru bydlení kousek od Udine. Při placení mýtného za průjezd Itálií se nestačím divit. To ve Francii alespoň dělí moto do jiné kategorie než auta, ale v Itálii to máte za plnou cenu. Věřím, že když už si dálnice tak cení, tak to bude tentokrát bez pokut.

Bydlení mám krásný hotel s uzavřeným parkovištěm a výhledem na hory, ale stejně jako ostatní večery nic nevymýšlím, jdu na večeři a rychle spát.

Cca 570 km.

Den sedmnáctý 15.9.2019 Udine - Vyškov

Ráno vstávám brzy, přeci jen vidina nedělního obědu mě opustila, ale závod moto GP by se vidět mohl. Počasí opět vymalované. Nabaluji moto, usedám a nestartuji. Ok, už jsem v klidu, Rakousko na dohled a odtud si mě domů dovezou, ale zkouším naučené triky, řadíme za dva, couvnu dozadu, startér se pohne a já startuji. Jak taky jinak, vnitřně vím, že domů to společně dotáhneme. Najíždím na dálnici a jedu klasiku, Udine, Klagenfurt, Graz… jede se super, na dálnici klid a před Vídní už se vidím doma. Ovšem paní, co mě celou cestu provází, mě posílá do centra Vídně! No to snad ne, vždyť ví, že nesnáším velká města… trošku nervy, na navigaci křičím, projíždím kolem známých míst a za 20 minut jsem zpět na dálnici. Asi už jsem byla příliš unavená, tak mě tahle zajížďka dokonale probírá. Pak už jen Mikulov a sladký domove… před 16.hod parkuji u garáže. Celý dům mává a já mám slzy v očích… z toho co jsem dokázala, jak nádhernou dovolenou zažila a také z toho, že už je cesta bohužel u konce. Motorku chválím a děkuji ji, za dokonalou spolupráci.

Cca 600 km.

A co říci závěrem?

Ano, nebyla to cesta nejlevnější, i pár problémů se vyskytlo, ale stálo to za to! Putování přes Pyreneje občas připomíná pobyt v krajině slovenských Roháčů, jindy zase polopouště v Chile či americký Grand Canyon. Ale stálost počasí, přítomnost perfektních cest a celkem snadná dostupnost z nich dělají perfektní cíl na cesty plné dobrodružství. A teď už si jen přát žít ve zdraví do sta let, abych vše, co ještě vidět chci, jsem zvládla projet a navštívit. Jinak po týdnu, co jsem byla doma, jsem už zase zatoužila po jízdě na motorce. Dojdu do garáže a nestartuji, i přes cestou prověřené triky. Startér opravdu dostartoval. To, že se mi podařilo motorku dostat až domů, považuji za další zázrak.

P.S.: a pokud by moje osoba někoho zaujala natolik, že by se mnou rád nějaký ten den strávil, touto cestou nabízím v květnu spolujízdu na Isle of Man na závody TT. Jedno místo na trajektu Ti držím ☺ Očekávám slohovou práci na téma „proč bych zrovna Tebe měla vzít s sebou na Ostrov věčné touhy“ a prosím o soukromou zprávu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE