Tenerife 2022 - na motorky v době ledové

Den 1 - jižní pobřeží

Je úterý a už se nám to blíží. Po snídani vyrážíme směr motopůjčovna. Přemýšlíme o taxíku, ale ušetřit 10€ je potřeba. Jdeme po svých. Můj kolega Petr, motorkář a zároveň vášnivý bajker, objevuje zkratku právě podle bajkerských stop. Ubezpečuje mne, že bajkeři nejsou žádný telata, že si špatný cesty nevybírají. Ve výsledku se hrabeme prachem, poskakujeme mezi kaktusy pár set metrů, abychom z původní trasy ukrojili celých 30 slovy třicet metrů. „Je to sice dál, ale o to horší cesta“. Pokračujeme dále. Prudké slunce, na které už dávno nejsme z našeho podnebí zvyklí, uličky městečka Costa Adeje prudce klesající, pak zase prudce stoupající, místy i schody. Vzpomínáme na úvahy o taxíku. Konečně dorážíme k motopůjčovně, u vjezdu do podzemní garáže nás vítá majitel Vadim. Chlapík z Ukrajiny, anglicky dobře hovořící, i když s výrazným přízvukem. Pár kroků a jsme u nich, u našich vyvolených.

Moje volba padla na BMW F800GS, kamarád Petr si vybral Kawasaki VN900. Překvapivě rychlá procedura a opatrně zpátky do hotelu. Měníme třička a kraťasy za něco vhodnějšího a můžeme začít.

Dnešní den zůstaneme na jižním pobřeží, zpočátku pomaleji, opatrně, zjišťujeme stav motorek. Bavorák má namotáno 112tis. km a kondice překvapivě dobrá. Ani Kawa není žádný střep. Základ máme tedy skvělý. Celá jižní a jihozápadní část ostrova je stejná – u pobřeží dálnice, 10km od pobřeží druhotřídka po vrstevnici plná zatáček a překvapivě dobrý asfalt. Ideální stav.

Stoupáme do kopců a zastavujeme na první vyhlídce. Parádní výhled na Atlantik, do moře vystupující Červenou horu (Montana Roja) a údajně jednu z nejkrásnějších pláží jižního pobřeží Playa de la Tejita. Tuto pláž nám k navštívení doporučil již zmíněný manželský pár z letadla. Sjíždíme k pobřeží, pláž tu je, oceán taky, ale že by to bylo něco extra? Ani ne, takže zpátky na stroje a směřujeme podél pobřeží s prvnímu vytipovanému bodu. Projíždíme kolem dalších pláží, které jsou kvůli větru plné surfařů a kitesurferů. My ale směřujeme k Laboratorio de Energía Solar Termoeléctrica. Elektrárna, kterou tvořila velká parabola pokrytá několika tisíci zrcadly. Projekt, který na záčátku století spolykal několik milionů eur, ale byl postaven bez stavebního povolení, takže dnes je z něj rezavá ruina, která připomíná část Hvězdy smrti ze Star Wars. Příjezd je cca 300metrová šotolina, i chopper to zvládá.

Dalším místem z plánu je Leprosárium v Abades. Komplex vystavěný za druhé světové války k izolaci malomocných. Procházíme jakýmsi koncentrákem, který má i vlastní kostel. Celý areál ale nebyl nikdy zcela dokončen, neboť na konci druhé světové bylo objeveno účinné antibiotikum. Dnes již všechny budovy slouží jen jako plochy pro sprejery. Nápisy typu "viva la vulva" a podobná podstatná sdělení. 

Pro dnešek cca 120km, nakupujeme zásoby na večer, jelikož nehodláme riskovat španělské pokusy na téma pivo . Bohužel jsme toho nakoupili moc.

Den 2 - El Teide

Večerní konzumace má ráno nežádoucí účinky. Energie chybí a to nás dnes čeká předpokládaný top na Tenerife, národní park El Teide. Ukončujeme pobyt na jihu a stěhujeme se na sever, kde budeme ubytovaní společně s moraváky, kteří by měli dorazit dnes večer.

Vlažným tempem stoupáme, zastavujeme u Pino Gordo, volně přeloženo jako tlustá borovice. Jde o strom, velký strom. S obvodem kolem 9,5m atakuje naše české lípy. Na Vejdovku ale pořád ztrácí. Celé to tady je o borovicích, jiných stromů jako by neexistovalo. Stačí si o kanárské borovici něco přečíst a je jasné, že bez nich by nebyly Kanáry. Zajímavé je, jak jsou schopné odolávat požárům. Když shoří, narozdíl od našich borovic, kanárská znovu obrazí. 

Pokračujeme dále. Během 30km jízdy nastoupáno 2500m, teplota klesá na stabilních 6°C. Postupně přejíždíme pohoří Las Cañadas, které lemuje přírodní park El Teide a nám otvírá fenomenální výhled na jakousi náhorní plošinu, v jejíž centru je nejvyšší bod ostrova – sopka Pico del Teide (3718 m.n.m.).

Všude kolem sopečné vyvřeliny, zbarvené od černé po žlutou. Vegetace minimální. Jedinečné jsou relativně ostré přechody barev sopečných hornin, které jasně odlišují různé lávové proudy a jejich stáří. Silnice je zde rovná a nezáživná, ale vše okolo je neuvěřitelná nádhera. Ta přírodní síla, která tohle místo utvořila. Wow. Respekt.

Naopak je zde několik míst jako jsou například skalní útvary Roque Cinchado, kterým je lépe se vyhnout kvůli stovkám turistů, a raději si užít malá parkoviště a odpočívadla podél silnice. Dalším bodem je astronomická observatoř na okraji národního parku. Bohužel se k ní dá jen příbližit na několik set metrů.

Návštěvu národního parku ukončujeme. Chybí síly po předchozím večeru a tak klesáme z hor směr severní pobřeží do města Puerto de la Cruz.. Cestou se zastavujeme na pozdní oběd - tradiční tenerifský králík. Králík je stejný jako u nás, ale brambory tu vaří v mořské vodě, takže konečně i trocha té exotiky i v jídle. Dojíždíme do hotelu, nabíráme trochu energie u hotelového bazénku a jdeme do města vyhledat vhodný podnik k večernímu posezení. Nacházíme zapadlou hospůdku a už si v kompletním složení i s moraváky užíváme luxusní večeři a kupodivu výborné pivo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE