Pyreneje, Andorra a Alpy za 10 dní?

Pro ty koho nebaví nudné čtení, přikládám i reálný obraz k tomu co se dělo.

 

16 dní do odjezdu…

Předvzletová kontrola odhalila jisté nesrovnalosti s hloubkou dezénu na zadním kole, takže je jasné, co je potřeba udělat. Sundávám zadní kolo a odvážím vyměnit pryž do blízkého pneuservisu. Odpoledne, když ho dávám nazpět se zastavuju u předního kola ( jako už po 98 ) a říkám si, jestli to ta přední zvládne. Pořád nevíme celkový počet kilometrů, které bude muset zvládnout… Naštěstí jede kolem uvědomělý bratr a během nadávek o panictví motorkáře našel novou gumu na prodej asi 80 km daleko. Takže následuje dálniční sprint pro přední gumu do Horní Dolní. Tak to by snad bylo… Nebo ne?

 

15 dní do odjezdu

No paráda! Mám novou gumu i na předek! Jenže… kdo mi to v neděli, den před odevzdáním mašiny přezuje?

Volba padá na kamaráda, který má na svém 20 let rozestavěném 4 – generačním domě snad všechno. A prý někde v šopě i starou vyzouvačku. Po příjezdu a vystěhováním straší stodoly na nás kouká vyzouvačka, která už měla nejlepší za sebou už v roce 1950.  Spojení elektrického kabelu přes 4 čokolády proběhlo bez úrazu. Plastové krytky na upevňovací čelisti ze staré hadice taky vyrobeny, a tak se mohlo přezouvat.

Povedlo se bez ztráty kytičky, a tak se mohla naše cesta posunout do další fáze.

 

14 dní do odjezdu

Je pondělí ráno a já přistávám v Olomoucké Motoparku, kde mám motorku odevzdat pro Motobox. Ještě balím hadry a boty do dvou igelitových pytlů, které poutám k mašině. Pevný jako skála! Podepisuju přepravní papíry, loučím se a doufám, že se za chvíli sejdeme v Barceloně!

 

3 dny do odjezdu

Brácha se rozhodl, že si cestu do Barcelony, kde se máme sejít, projede za dva dny a třetí den ráno se sejdeme v centru Barcy u známého kostelíku jménem Sagrada Familia.

Odjezd si tedy naplánoval na 2:00 ráno…

Ve 3:00 to začalo… Nejde mi nastartovat mašina…

V pravidelných intervalech chodily další a další zprávy a pomalu se začínalo zdát, že snad na trip jedu sám.

Po mém zmrtvýchvstání okolo 8.hodiny ranní jsem zůstal zděšen!

Brácha stihl rozdělat mašinu skoro do šroubku, obvolat Yamaha servisy na celé Moravě, ale nikdo mu tak brzo ráno nedokázal pomoci a když ano, tak se na motorku dostanou tak za týden.

Nakonec alespoň sehnal tedy vozík za auto a že to odtáhneme do toho servisu. Když jsem k němu dojel přišlo překvapení.

„Hochu vyzkoušel jsem druhej klíč a chytlo to na drc!“

Málem jsem na místě dostal infarkt, ale nakonec vytryskly jen slzy smíchu. Co teď???

Nic, slož to, sbal to a jeď. Skládáme, balíme a asi v 10:30 se brácha vydává na cestu do Barcelony s tím, že se možná potkáme jinde než na smluveném místě.

Krásnej začátek tripu no ne?

 

Den první. 2. května 2025 (najeto kolem 300 km, brácha do teď + 2000 km)

 

Vstávám brzo a čekám na jednoho chábra, kterej mě doveze do Vídně na letiště. Odlétáme v 6:00 s tím, že bych měl dosednout chvíli po 8.hodině.

Vycházím z letiště je s batůžkem, dávám rychlou kávu a cigáro a nasedám do prvního volného taxi, aby mě zavezl do skladu pro motorku.

Řidič vypadá jako by si něco šlehnul těsně před jízdou a umocňuje to i jeho „rave“ na španělský drum and bass 😊.

20 minut hrůzy uběhlo a já se setkávám ve skladě s mou kráskou, která stála mezi dalšími stroji připravená k jízdě.

Začíná krásně pršet. Co víc si přát! Sraz máme ve 12 u té slavné Famílie a tak ještě chvíli vyčkávám, protože podle GPS jsem tam za 20 minut. Čas nadešel a v nepromoku vyjíždím vstříc Barceloně.

Přiznám se, že jsem projel na skútru i hlavní město Vietnamu, a kdo zná, tak ví, o čem mluvím, ale to jsem ještě nepoznal centrum Barcy… Co vám budu povídat. Dojel jsem ve 13:05 na místo, kde už mě čekal brácha spolu s asi tisícovkou asiatů a dalších menčin.

Ládujem cheeza z Mcdonalda a za neustálého popisování dámského přirození po nesprávné hygienické péči opouštíme centrum a vydáváme se na jih kvůli další předpovědi počasí. Původně jsme měli směřovat ihned do Andory, ale další dva dny hlásí nonstop pršení.  Jedeme na jih po pobřeží směr Valencie a hledáme vhodné ubytování. Nakonec narážíme na kemp přímo u moře ( Camping & Bungalows Estanyet ).

Tohle bude náš domov na dvě noci. Kupujeme plechovky s pivem, rozbalujeme stany a jdeme omrknout moře. Plechovky došly brzo, takže nezbývá než se vydat asi na 5-ti kilometrovou vycházku do přístavu, kde jsou ještě otevřené putiky. Dokončujeme dílo a za doprovodného zpěvu Tří sester, které hrají z mobilu korzujeme zpátky na ubikace.

 

Den druhý. 3. května 2025    (najeto kolem 400 km)

Vstáváme do slunečného dne a vyrážíme nalehko na vyhlášenou Silent Road do vnitrozemí. Jedeme na západ přes národní park Tinença de Benifassà a dál na západ, kde už míjíte známe ukazatele. Konečný bod a zároveň občerstvovací zastávku dáváme ve vesničce Ejulve, kde po naší lámané svahilštině říznutou španělským dialektem, donáší obsluha místní restaurace 3 klobásy a hromadu hranolek. Asi místní delikatesa.

 

Po žlučníkovém záchvatě se vydáváme nazpět oklikou po silnici N232, kde se to dá slušně pálit. Po návratu do kempu proběhne nákup plechovek a slavnostní otevření rumu, který jsem táhl z letiště. Vzhůru na pláž a kdo tam nevleze je srab!

Moře o teplotě asi 15-ti stupňů zatáhlo naše rozmnožovací orgány zpátky do těla, ale cíle dnešního dne byly splněny!

Večer se ale prostě nechce usínat v 8 a tak opět korzujeme do přístavu na pár točených!

Nakonec těch párů bylo pár, a tak uleháme opět kolem půlnoci. Zítra nás čeká přejezd do vysněné Andorry!

 

Den třetí.  4.května 2025 (najeto kolem 350 km)

Ráno, značně bolaví a pomuchlaní sušíme stany a balíme všechny věci na motorky. Bereme to opět vnitrozemím přes Tortosu, Lleidu dál na sever přes La Seu d'Urgell a projíždíme jižním hraničním přechodem do Andorry, kde nás vítá opět déšť. Projíždíme skoro celou Andorrou a to okolí je prostě nádhera! Dokázal bych se představit tam žít!

S výhledem na zasněžené okolní vrcholky hor dojíždíme už v pěkném slejváku k hotelu, který jsme našli na bookingu.  Hotel Princesa Parc v místní části Arinsal je skoro za hubičku, a hlavně má super podzemní garáže, takže kufry dolů a všechno vytahat do třetího patra. Hlad už se hlásil o slovo (žízeň samozřejmě taky) a tak jsme zapluli do Lobby baru, kde jsme objednali dos cervesas a dos hot dogos. No přistál nám na stole pozdrav od kuchaře v podobě tvrdé bagety s chorizem a jako příloha chipsy 😊. S díky jsme to pohltali a při tom zjišťujeme, že hotel má v suterénu Play bar! To stojí za kontrolu!

Podzemní patro obsahovalo snad vše, na co si vzpomenete – 4 bowlingové dráhy, kulečník, šipky, automaty, a hlavně bar s obsluhou. Asi při třetí hře bowlingu, kdy jsem bráchu drtil v poměru 3:1 se do herny nahrnulo asi 30 lidí různých národností. V době, kdy už naše nálada byla nadprůměrně veselá, jsme se dozvěděli, že se jedná o pracovníky hotelu, kteří se loučí s jedním z párů…. Bože…. Končili jsme s partičkou nových kolumbijských kamarádů před hotelem kolem 3.hodiny ranní s balenou cigaretou se směsí jejich východních svahů a domácí mandlovicí.

 

Den čtvrtý. 5.května 2025   (ujeto kolem 100km)

Au… je asi 9:50 a brácha na mě řve, že jde na snídani. Já se dobrovolně vzdávám a nechávám si to ujít. Check Out máme v 11:00 a shodujeme se na tom, že v tomhle stavu nemůžeme opustit pokoj. Brácha tedy obětavě sjíždí na recepci a s dechem připomínající vyprázdněné dubové sudy z Henessy domlouvá další noc s recepčním, který není evidentně rád, jelikož to byl on, kdo musel ve 3 ráno vstát a jít zamknout hotel po obstarožní partičce opilců. Podařilo se!

Po dalších dvou hodinách spánku nakonec vyrážíme na prohlídku okolí. Vyjíždíme kopce až na známou vyhlídku Mirador Roc Del Quer. U parkoviště objednáváme Colu pro úlevu žaludku a já scházím k vyhlídce, kde po vás chtějí 7 euro za vstup. Brácha samozřejmě odmítá, a tak zůstává před platební bránou. Vytahuju dron a chvíli se kochám. Paráda!

Na zpáteční cestě si dáváme parádní silnice s nekonečnými zatáčkami. Na jídlo se zastavujeme klasicky v McD a nakupujeme zásoby na další dny.

Na hotelu se shodujeme, že pro jistotu půjdeme zkusit jiný bar než náš hotelový. Asi po 200 metrech vstupujeme do místní hospůdky s místními štamgasty. Dáme pivko na spravení ne? Jedno, dvě, tři a přichází opět zlom, kdy brácha uvidí za barmankou Fernet. A tak že by si jednoho dal… Nepočítal s tím, že místní mají jíné míry, a tak dostává 1,5 dcl syrového ferneta. Tady už končí sranda.

Když postáváme před barem na cigáro, míjí na GSo se Slovenskou značkou a shodujem se, že si určitě vybral stejný hotel, bo byl nejlevnější 😊 Odcházíme z baru a vplouváme do hotelového na jedno pivo před spaním. Opět špatný nápad. Při rozmluvě slyšíme z vedlejší sedačky – „ no to si robíš pr..l!“   Jožo. Východňár. Abych to zkrátil, určitě víte, jak to pokračovalo…

 

Den pátý.  6.května2025   (najeto 265 km)

Vzbouzíme se s hláškou „Jožo, tos pos..l!!!“

NE! Dneska pokračujeme i kdyby nevím co! Balíme se zpátky na motorky a vyrážíme zpět na jižní hranice Andorry a napojujeme se na legendární silnici N260. Taková nádherná silnice a já si připadám na mašině, jako bych byl na ní poprvé v životě. Ano, nadával jsem si celý půl den, než jsem chytil notu. Je to nádherná silnice, plná výhledů na hory a naopak dolů do údolí. Jedna vyhlídka za druhou. Jedeme přes Sort, kde nás chytá rychlá průtrž. Dále přes El Pont de Suert a kousek za vesnicí Samper brácha najde na mapě jeden bod co si našel na přespání. Jakási opuštěná chata, kterou využívají motorkáři při svých cestách. Tak jo, zkusíme to!

Jen asi zapomněl na to, že trasa je pro jezdce jedoucí místní TET… Kousek za Ligüerre de Cinca sjíždíme ze silnice na polní cestu… Polní cesta se mění v kačírek… následně větší makadam a skalky se sklonem asi 15% do kopce… se silniční Tracerem se snažím držet zdatně. Spodní kryt motoru dostával ránu každou minutu a já čekal, kdy to rozvěsím a půjdu zpátky dolů ty 3 kilometry stopovat nějakou dodávku. Dojeli jsme asi 5 kilometrů na vrchol toho kopce, kde už jsem se prostě znovu nerozjel v té hromadě šutrů. Brácha na Tenerce to odpískal o 100 metrů dál. I tak jsem dobrej, říkal jsem si… Výhled nádhernej. To se musí nechat! Ale co teď? Otáčíme plně naložené motorky v tom stoupání asi na 20x a durch zpocení se odrážíme rychlostí šneka zpět k silnici kopcem dolů. Jediný špatný pohyb, proklouznutí kola nebo trefení kamene znamená okamžitý pád s motorkou. Po 2 a půl hodinách vidíme před sebou silnici. Třikrát sláva a aleluja!

Vyřízení hledáme nejbližší kemp. V prvním nás odmítají, protože nemají v květnu ještě otevřeno. V městečku Aínsa máme úspěch a tak rozkládáme stany a usínáme bez kapky alkoholu asi v 7 hodin večer.

 

Den šestý.   7.května 2025  ( najeto 660 km )

Jelikož jsme těsně pod vrcholky Pyrenejí, v noci klesla teplota na 1 stupeň celsia, a tak jsme v průběhu noci navlékali další a další vrstvy oblečení. Pěkně jsme promrzli…

Klasické i když bolavé ráno po včerejším OFFku jsme začali klasickým lehkým servisem mašin a dali si cíl dnešního dne. A to zvládnout alespoň jeden z vrcholů Pyrenejí.

Hned po výjezdu začínáme pomalu stoupat otevírají se nám výhledy jako z cestopisů, které již pár let hltám pokaždé, když vyjdou. Jen jednu věc nikdy z fotek dost dobře nevidíte, a to je velikost těch kopců ve skutečnosti! Jedním slovem OBROVSKÉ.

Jedeme přes Fiscal, Biescas a po silnici A136 a hranice překračujeme na sedle Col du Pourtalet. Místy je pořád celkem velká vrstva sněhu mimo silnice, ale svítí sluníčko a mi si užíváme palbu po této krásné silnici. Sjíždíme dolů skoro až k městu Laruns před kterým uhýbáme doprava a vyjíždíme na další vrchol a tím je Col d'Aubisque! Nádherné výhledy na horské vodopády a dolů do údolí na ty malé krásné vesničky!

Fotíme vrcholové foto, ale nečeká nás nic jiného, než návrat do Laruns jelikož dál je silnice uzavřená kvůli sněhu. Dole u místního Lídlu kontrolujeme stavy ostatních vrcholů, ale není nám v tuto roční dobu přáno a zbylé jsou stále zavřené. Tak trochu jsme s tím počítali. Přece jen je začátek května! Vzhledem k situaci se domlouváme na přesunu směr kaňon Verdon, který je severovýchodě Francie a od něj začíná legendární RDGA (Route des Grandes Alpes )! Takže pokračujeme na sever k městu Pau, kde najíždíme na dálnici a letíme kolem Toulous a Montpellier. Kousek za ním sjíždíme z dálnice a brácha nás vede do kempu, ve kterém spal jednu noc po cestě do Barcelony.

Motokemp PitStop kousek za městem Marsillargues doporučuju všema dvaceti!!! Přivítal nás jeho majitel se ženou, kteří jsou původem ze studeného severu Dánska. Jelikož jim bratr povykládal naše plány již při první návštěvě bylo přivítání více než přátelské! A než jsme svlékli bundy, už jsme měli jedno pivko na žízeň na baru. Po skoro 700 km v sedle fakt bodlo! Než jsme rozbalili stany, paní domácí přichystala večeři, kterou jsme taky uvítali a následoval večer s ostatními ubytovanými z francouzského H-D klubu a koštem našich a jejich pálenek. Vydařenej den! Přesně podle našeho gusta!

 

Den sedmý.   8.května 2025   (najeto 354 km)

Ranní klasika, kávička od paní domácí a balení. S příslibem opětovného návratu se loučíme se všemi v kempu a míříme do Provence a následně kaňonu Verdon. Nějak tak jsme ani nekoukali do navigací a jeli podle směrovek. Opět to velké! Stoupáky, klesáky a pořád dokola. Nádherná příroda všude kolem i když to všude začínalo teprve pučet. Při přestávce v Les Scaffarels nacházím na mapě bod, který jsem chtěl projet zase já. Byla to cesta D2202 která vede kaňonem s červenými horami, takže projíždíme vesnicí Daluis a pokračujeme dál na sever. Opět pomalu stoupáme a před námi je černá tma. Asi zase déšť… Stoupáme a chčije čím dál víc…už mi to ani nestéká z plexi, jak jedu pomalu…ahaa začíná sněžit… a sněžit a sněžit… chumelenice… dojíždíme na vrchol. 2327m.n.m hlásí navigace a jsme na Col De La Cayolle. Všude kolem metr sněhu a jen prohrnutá silnice. Děláme nezbytnou fotodokumentaci a začínáme klesat. Bohužel déšť se drží s námi a doprovází nás až do ubytování, které jsme našli v Jausiers v jednom krásném penzionku. Durch mokří stěhujeme věci z motorek na pokoj 3x3 metry. No vonělo to tam jako po fialkách! Tak další den se oslavil párem piv a šlo se spát. Nádhernej den!

 

Den osmý.   9.května 2025    (najeto kolem 310 km)

Ráno nás přivítal krásný slunečný den a po dešti ani památky. A ten výhled, který se nám naskytl na okolní hory byl nepopsatelný. Tady chci dožít!!!

Bohužel realita je neúprosná, a tak po ranní klasice vyrážíme dál na sever. Chvíli po startu nás vítá průsmyk Col de Vars. Vytahuju dron a jdem lítat. Po cigáru balíme a pokračujeme na Briançon odkud směřujeme dál na Col du Lautaret! Krása střídá nádheru a já pociťuju pocit jako bych nebyl nikdy šťastnější. Naštěstí tyhle pocity mám kdykoliv když vyjedu za hranice naší republiky 😊. Ten kdo jel kolem určitě jel i přes vesničku La Grave. To co je k vidění z místní kavárny je regulérní Alpský orgasmus. Tady chci taky dožít!!!

Jedem teď na západ na Grenoble odkud to stočíme opět na sever k Albertville, kde hledáme místo k přenocování. Vyhrává kemp u jezera v Annecy - Camping Le Solitaire du Lac. A co bychom to byli za otužilce, kdybychom nevyzkoušeli teplotu místního jezírka. Takže rozbalit stany a jdeme na to! Když jsem si myslel, že moře ve Španělsku bylo dost studené, tak tady to bylo trošku horší. Asi tak horší, že po minutě ve vodě už cítíte jen totální bolest ve svalech. Ale splněno! Prostě blázni…

No nic. Je čas na trochu kultury, a tak vyrážíme po svých projít se do města nakoupit nějaké suvenýry. Kotvíme v první otevřené restauraci a hasíme žízeň dvěma zrzkami. Brácha u toho objeví otevřený krám a po dvou minutách vychází s krabicí vín, kterou se bude snažit napasovat na mašinu. Blázen! Nevím jak ostatní, ale já když jsem někde na tripu, tak mám každý den pocit, že mám víc a víc věcí. I když ve skutečnosti ubývají 😊.

Po cestě zpět do kempu dáváme ještě jednu zastávku, protože cesta byla dlouhá a při tom nás dohání obrovský bouřkový mrak. U vchodu do kempu objednáváme 2x pizzu, kterou u stanů hltáme a začíná pršet. Zalézáme do stanů a strhává se brutální liják, který ne a ne přestat. Usínáme. Jelikož nebyl čas jít se před spaním vyprázdnit, vzbouzí mě kolem 3.hodiny ráno naplněný měchýř. Sukuju se z mokré stanu a vysypávám to k nejbližšímu stromu. Rozhlížím se po kempu, kde je hrobové ticho a do tmy zazní hlas z bráchova stanu – „chčiješ co?“ No popustil jsem v záchvatu ještě další dvě deci a vrátil se do pelechu střídán bratrem.

 

Den devátý.   10.května 2025     ( najeto 645 km )

Slunečné ráno nás probouzí a my se snažíme co nejrychleji vše osušit protože před sebou máme dva dny jízdy domů. A není to zrovna blízko.

Celou Francii si chci dát croissant s nutelou na snídani a tak po cestě z Annecy koukám po pekárně. Samozřejmě v interkomu poslouchám jen : „až další“ a následně „tu né, až další“. No snídani jsme opět vynechali a jeli jsme směr sever.

Bylo v plánu vyhnout se Švýcarsku a jeho dálnici, nicméně ani nevíme jak se to stalo a jeli jsme po ní. Bereme útokem první sjezd a míříme k hranicím. Trochu bloudění napomohlo, že šněrujeme hranice mezi Francií a Švýcarskem. Celkem 4x! 😊 Nakonec jedeme směr Mylhúzy a Manheim, kde stáčíme na západ. Kotvíme u města Heilbronn, kde jsme našli pěkné ubytování za hubičku.

Vybalíme motorky a míříme do jedné z místních restaurací, kde nad posledními zrzkami rekapitulujeme náš výlet. Není čeho litovat. Vše proběhlo nad očekávání, a tak to má být.

Zítra to doklepnout a už zůstanou jen vzpomínky.

 

Den desátý.  11.května 2025    ( najeto 717 km )

Tiché vstávání. Je to za náma. Čeká nás nudný, dlouhý dálniční přejezd přes Německo a taky skoro přes celé Česko.

Balíme a vyrážíme brzo směr Norimberk a Plzeň, kde se naše cesty rozdělují. Brácha má ještě něco k řešení v Čechách, takže si po cestě pobrečíme do interkomů a máváme si na sjezdu. Já pokračuju až na Moravu a po cestě si připomínám hlášky, které nás doprovázely celou cestu a na úsměvy lidí, se kterými jsme se seznámili a které jsme potkali.

Blíží se Olomouc, a to je moje cílová destinace. Bolí mě celej člověk a jsem rád, že jsem doma… kecám!!!! Já chci zase pryč!!!

PS: Díky za bratra, kterýho mám! Lepšího parťáka si nemůžu přát!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE