Jawa napříč Evropou - expedice TransPyreney I.

"To dáme!" Tak vypadal minulý rok v průběhu naší první Jawa cesty, expedice TransAlp. Po úspěšných 2000 kilometrech a celkem kladných ohlasech na naše moto putování nezbývalo nic jiného, než vymyslet, co podniknout dál a jak by se dalo šíření slávy motorek Made in Czechoslovakia rozšířit ještě více. Po nějaké době se začal rýsovat plán cesty. Španělsko, Barcelona, Valencie. A když už jsme naší první cestu nazvali podle projížděných hor, TransAlp, tak zcela logicky expedice na Pyrenejský poloostrov dostala název TransPyreney.

Začaly tedy dlouhé měsíce příprav a plánování. Nebylo už to tak jednoduché jako naše první cesta. Mnohem delší vzdálenost a hlavně cesta plánovaná na čtrnáct dní. Trochu něco jiného, než dát za den 1000 km a po týdnu dovolené to samé zpět. V závislosti na časovém omezení jsme i v průběhu zimy pozměnili původní trasu a rozhodli se vynechat dva nejvzdálenější body plánované cesty, tedy Valencii a Madrid. Tím už se začala rýsovat finální trasa vedoucí přes Rakousko, Švýcarsko a Itálii na francouzskou riviéru, přes Pyreneje do Barcelony a dále přes vnitrozemský Burgos zpět do Francie a skrz Paříž zpátky do naší republiky. Z původně plánovaného složení tří jezdců nám navíc z osobních a pracovních důvodů vypadl tvůrce celé myšlenky Rosťa Veleta. Škoda, ale tím už bylo všechno jasné. Jedeme dva, na dvou motorkách, se stany a spacáky. Pravá motoexpedice.

Přípravy se rozjely na plno. Dát motorky do pořádku, nakoupit vybavení a vyrazit. Martin ještě sehnal za svou motorku nového třetího člena expedice, a to přívěsný vozík PAV 40, pokřtěného jako pana PAVa. Bylo to opět jen taktak, motorku jsem dostal ze servisu převodovky až dva týdny před odjezdem a konečný termín jsme také znali asi až měsíc před startem. Vše jsme ale nakonec stihli a v pátek 30. května jsme byli připraveni vyrazit.

Odjezd na náhradní motorce a polní pit-stop

Nadešel den D. Bylo to konečně tady. V pět hodin odpoledne jsme měli vyrazit na cestu. Motorky připraveny a ostrojeny zavazadly, PAV připojen, stačí jen našlápnout a vzít za plyn. Nic ale nešlo podle plánu. Zbývala asi hodina do výjezdu, když nás překvapily problémy, které nikdo z nás nečekal a do velké míry poznamenaly celou expedici. Oprava motoru bohužel nemusí být zase takovou jistotou, jakou se může zdát. Jawa, kterou jsem měl před odjezdem asi dva měsíce v servisu kvůli opravě převodovky a kontrole motoru, náhle vypověděla službu už před samotným odjezdem na cestu. Na tvrdo zadřený motor po 50 ujetých metrech nebyla pro všechny zúčastněné jen nepochopitelnou závadou, ale také pěknou čárou přes rozpočet. S motorem nešlo ani pohnout a byl na dobro odepsán. Okamžitě jsme tedy začali vymýšlet alternativy. Byla v podstatě jediná. Měl jsem doma ještě druhý motor, na kterém jsem odjel loňskou expedici TransAlp a který byl už přidřený. Ukázal se však jako nejlepší variantou, mimochodem s tímto motorem jsme také počítali jako se záložním plánem v případě poruchy během cesty. Mezitím co jsem tedy odjel na oficiální zahájení expedice na "náhradní" půjčené motorce, pět lidí v polním "pit-stopu", na silnici před barákem, vynakládalo značné úsilí a za dvě hodiny dali ze dvou motorů dohromady jeden funkční. S Martinem jsme po drobném problému s plynovým lankem odjeli z místa odjezdu před humpoleckým fabrika hotelem a počkali jsme na druhou, na rychlo smontovanou motorku, na benzínce za Humpolcem. Po tolika času stráveném na přípravách cesty to byl dost beznadějný pocit. Čekat na zprávy zda vůbec budete moci vyjet nebylo moc povzbuzující. Vše ale dopadlo dobře, motorku se podařilo dát dohromady a nakonec jsme Jawy osedlali s pouhým dvouhodinovým zpožděním. Nebylo to sice úplně podle našich představ, na cestu nás mělo v původní čas vyprovodit i několik kolegů motorkářů a těšili jsme se na příjemný odjezd. Bohužel, ale podařilo by se něco podobného a odjet po takových problémech i u jiných strojů?

Vzhledem ke komplikacím a zmatkům před odjezdem jsme při prvních kilometrech přicházeli na drobné nedostatky ve výbavě. Většina těch věcí stále ležela na stole nebo v garáži a při tom spěchu se na ně prostě zapomnělo. Po kratším nákupu v Pelhřimově jsme už ale vyrazili na Jindřichův Hradec a dále na České Budějovice. Zpoždění při odjezdu nám ale trochu zamíchalo plánem cesty a bylo nám jasné, že za první den nedokážeme dojet do plánovaného rakouského Linze. Pokračovali jsme v cestě asi do 11 hodin večer, kdy jsme se usadili v Lišově před Českými Budějovicemi. Trefili jsme to přesně. Asi po deseti minutách začal docela vydatný déšť.

Linz, Bauhaus v Salzburgu a nocování na cyklostezce

Hned ráno po kávě z automatu pokračujeme dále. Jen jako vsuvku bych chtěl podotknout, že kdybychom tušili, že vidíme skutečnou sprchu na deset dní naposledy, dali bychom si jí asi i dvakrát. Před Českými Budějovicemi ještě Martin stihl opravit elektriku u blinkrů a po návštěvě náměstí v Budějovicích jsme zamířili k hranicím. Za Kaplicí jsme se setkali s první objížďkou, na které jsme se dostali do krátké konverzace se skupinkou německých motorkářů. A kolem poledne druhého dne expedice jsme stanuli na prvních státních hranicích a překročili jsme čáru do Rakouska.


Cesta do Linze utekla celkem rychle, stále z kopce a asi za hodinu jste ve městě. Po překročení Dunaje jsme se zastavili na místním náměstí. Právě zde probíhaly trhy a naše motorky budily zájem, možná i proto, že náš příjezd avizoval typický modrý dým. Po obědě ve stylu sekané pokračování dále, do rakouských Alp a do města Salzburg. Cestou se před námi začala rýsovat známá panoramata hor.


Vzhledem k naší ne úplně kompletní výbavě jsme udělali v Salzburgu trochu netradiční nákup. Žádné suvenýry nebo lokální restaurant, ale Bauhaus a jde se na nákup nářadí. Pár trubkových klíčů na přitažení hlav válců a hlavně izolačka, ta totiž zvládne všechno. Pokračovali jsme směrem na Alpy. Prvními horskými průsmyky jsme se několikrát dostali z Rakouska do Německa a zase naopak. Byl to náš první kontakt s horskými silnicemi, které kopírují horskou krajinu. Jízda příjemná a krásná krajina, ale toho aniž jsme to tehdy tušili, jsme měli před sebou ještě dost a dost. Po několika hodinách jsme Alpy opustili a vydali se na západ k Bodamskému jezeru. Zajímavá situace se nám stala na německé dálnici, kam nás zavedla navigace vzhledem k objížďkám na naší plánované trase. Navedl jsem nás do dálniční rekonstrukce, kde jsme se museli s motorkami proplétat mezi bagry, abychom mohli pokračovat dále. Dálnice ale Jawě obecně nesvědčí, soudě podle skutečnosti že jsem jí po dalších asi 20 kilometrech téměř utavil. Opustili jsme ji tedy na nejbližším možném sjezdu a pokračovali jsme jižním Bavorskem dál. K večeru jsme dorazili přibližně 50 kilometrů před německý Neuschwanstein a užili si první expediční stanování na jakési cyklostezce nedaleko pravého německého gasthausu.

Vepřová noha, noční přejezd Alp a italská diskotéka

První noc venku nám dala pořádně zabrat. Byla bezpochyby nejchladnější, jakou jsme za celou cestu zažili. Vzbudit se v pět ráno a necítit ruku, co nemáte ve spacáku, není zrovna příjemné. Martin se navlékl do kombinézy, ve které jel, já jsem si zase vzal motorkářské rukavice a na hlavu kuklu. V podstatě v čem jsme jeli, v tom jsme i spali. Když jsme ráno sedali na motorky nevyspalí a promrzlí, neviděli jsme další nocování moc optimisticky.


Asi po 50 kilometrech se před námi zjevil slavný Neuschwanstein. Hrad na úpatí hor, jehož bílé věže čněly nad okolním lesem. K Bodamskému jezeru jsme to měli okolo 100 kilometrů a tak jsme ho označili za další pauzu na oběd. Kolem jedné odpoledne jsme dorazili do rakouského města Bregenz ležícího na břehu Bodamského jezera. Po krátké projížďce městem jsme zastavili tradičně v zákazu parkování a šli si dát na dlouhou dobu poslední pořádné jídlo. Říkám si, nebudu experimentovat, a tak volba padá na wiener schnitzel. Celkem dobré a nic bych proti pořádnému řízku neměl, ale Martin to opravdu vychytal. Z denní speciality, z hrubého překladu vepřového kolena, se vyklubala snad celá prasečí noha. Nevím, jak se mu to podařilo, ale nějak to do sebe nacpal, ale tímto jídlem si musel udělat zásoby na několik dní dopředu. Po tomto vydatném obědě jsme měli jen pár set metrů k překročení švýcarských hranic v St. Margrethenu. Hned za hranicemi ostré stoupání od jezera avizovalo, co nás po zbytek dne čeká. Točené klikatice nahoru do města St. Gallen a poté zase nekonečné klesání k Lichtenštejnsku. Při průjezdu jednou švýcarskou vesničkou jsem měl štěstí, neboť při focení Jawy na kolejích jsem se asi jen o minutu minul s vlakem. V lichtenštejnském Vadúzu nás překvapila obsluha místní čerpací stanice. Češku pocházející od Plzně jsme zde opravdu nečekali. Prohodili jsme pár českých slov, dali kafe za zbytek švýcarských franků a hurá na Alpy.


Jak následující večer ukázal, toto byla skutečná TransAlp. Přejezd švýcarsko-italských Alp. Ostré stoupání jen pár kilometrů po přejezdu zpět do Švýcarska. Nekonečné zatáčky, dvojka točená do červeného a prudké ochlazení byly jasnými známkami toho, do čeho jsme mířili. Začalo se stmívat a teplota šla oproti slunnému Bregenzu o hodně dolů. Po vzpomínce na předchozí noc tady přece nebudeme stanovat. A je to tady, to dáme, dnes ty Alpy přejedeme. Nabaleni asi pěti vrstvami oblečení jsme se sunuli nízkou rychlostí okolo horských hřebenů stále výš a výš. Když se kolem půl jedenácté večer začal na krajnici stále častěji objevovat sníh, byla už zima i v zimní kombinéze a křiváku. Nakonec jsme po jedenácté přehoupli nejvyšší bod naší alpské cesty, Julienpass s nadmořskou výškou přes 2300 metrů a teplotou jistě pod bodem mrazu. Už jen sjedeme dolů a jdeme spát. Omyl. Cesta z alpských vrcholů za úplné tmy nám zabrala přes dvě hodiny. Stejně jako stoupání nahoru, i sjezd z Alp se nesl ve znamení ostrých zatáček a značného náporu na naše staré brzdy. Už dost unavení, ještě s vědomím že jedeme do ošklivého bouřkového mračna, jsme nakonec úspěšně Alpy překonali a přejeli jsme hranice do Itálie. Ve dvě hodiny ráno stavíme stany, říkáme si klid, jsme už v nížině, zde se dobře vyspíme. Asi půl hodiny poté se začal ozývat šílený hluk. S překvapením zjišťujeme, že jsme si ustlali asi 100 metrů od jakési diskotéky, kde místní DJ pumpuje do lidí italské remixy hitů 80. a 90. let. Výborné prostředí pro odpočinek po náročném dnu na motorce. Aby to bylo dokonalé, tak nás nad ránem vzbudil vlak pravidelně projíždějící nedaleko od našeho polního kempu.

Milánské semafory a večerní projížďka po italských kančích

S příchodem nového dne jsme zjistili, že jsme Alpám neujeli tolik, kolik jsme čekali. Po ranním rozepnutí stanů vidíme zasněžené vrcholy čnící do výšky ze všech stran kolem nás. Po sbalení všech věcí nastalo další překvapení. Volný vjezd na oplocené pravděpodobně parkoviště, kde jsme nocovali, byl pryč. Následoval tedy průjezd mezí přímo na kruhový objezd, což bylo hlavně pro Martina s připojeným PAVem docela obtížné.


Zdárně jsme tedy odstartovali a pokračovali na Milano. Cestou nás zaskočila porouchaná benzínka. Bohužel jsem to zjistil až po nalití oleje do nádrže, takže dalších asi 20 kilometrů bylo v poměru přibližně 1:5 a Jawa měla problém uvést sama sebe. Do Milána jsme se ale dostali, po několika průjezdech centrem města jsme zaparkovali stroje u věhlasného milánského Dómu. Do očí bijící byl kontrast mezi námi v kombinézách a fotícími se svatebčany v luxusní nákupní pasáži, doufejme, že jsme jim fotky moc nenarušili. Co ale opravdu stojí za zmínku, je schopnost italských projektantů při plánování světelné signalizace. Vykouzlit na jednom kruhovém objezdu pět semaforů, to jinde asi opravdu nenajdete. V nekonečném čekání jsem ještě rád vzpomínal na v celku poklidnou pražskou magistrálu. Z Milána jsme se skrz červené peklo nakonec vyhrabali a vydali se na jih, k břehům Středozemního moře. A kolem sedmé večer jsme tam byli. Ovanul nás mořský vzduch a dostali jsme energii na další cestu. U Janova krátká pauza, občerstvení a jedem dál, zítra přeci chceme stihnout Monako.

Kolem deváté večer jsme dorazili do města Savona. Po krátké úvaze jsme se rozhodli ještě kousek popojet a najít si místo na spaní. V domnění, že nás silnice povede příjemně po pobřeží, jsme tedy město opustili. To jsme ještě nevěděli, co nás ve skutečnosti čeká. Od moře jsme se stále vzdalovali a navíc stále stoupali vzhůru. Vzdáleně to připomínalo náš večerní výjezd Alp. Dvojka, plný plyn, a stoupání po nekvalitní cestě maximálně čtyřicítkou. To byla naše náplň na další dvě hodiny. Levá, pravá, levá, pravá v italském lese. Když jsme asi v 11 večer konečně přestali stoupat a projížděli malé spící vesničky, nečekali jsme, že nás ještě bude čekat skoro dvouhodinový sjezd dolů zpátky na pobřeží. Dolů už to docela jelo, místo motoru jsme spíš tavili brzdy. Když jsme asi v jednu ráno stavěli stany na louce za malým přímořským městečkem Pietra Ligure, rozhodli jsme se po zkušenostech z Alp a nově i italského pobřeží tyto noční etapy pro příště vynechat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE