Slovinsko ve třech dnech

9.7.2013

Z hlavního města Moravy jsem vyrážím něco po osmé ranní. Musím ještě do pojišťovny pro zelenó kartu. Doma jsem hodil čučku na flétnu, noty atd. a vorosila se mně glocna. Zjistil jsem, že skoro celé jár jsem rázoval po štrekách v ČR i venku s prošló zelenó. No nic, je to rychlovka a můžu kalit směrem na Znojmo. Teda vám řeknu, děcka, že ta padesáttrojka je katastrofa. Kelce me klapaly o sebe, div sem je nepostrácel. V Hnanicích beru benál do plné, kopnu tam kafčo a koblih a valím do Rakous. Změna patrná hned za čárou. Kvalita cest nesrovnatelná. Zpočátku dost nuda, rovina. Nic mě nehoní, tak si sršáň pobrukuje v obci pade a mimo kolem kila. Jedu směrem na Retz. Po cca 50km se začíná silnice trochu vlnit, objeví se i první brdek. A jak se blíží Krems, začínám se taky kochat. A kolem Dunaje je to supr pohodička. Jedu tadyma poprvé a musím občas zastavit, abych v klidu hodil voko na vodu, okolní kopce, vinice, meruňkový sady ap. No a těch hradů a  zřícenin, tady by si Jednooké Žanek s husitskéma kamošama zařádil. Jak jedu pali od vody, začíná se pomalu zvedat cesta do kopečků. To je supr, protože už zoncna dost rumpluje a začíná být pěkná hicna. Valím na Scheibbs, Liezen, Judenburg a Klagenfurt. Tam jsem se kósl, protože rozkopali jednu z hlavních ulic a na označení objížďky nebo řízení dopravy hodili bobana. Nějak z toho rozhajcovanýho statlu ale nakonec vysmahnu a už to hrnu na čáru se Slovinskem. Kvalita cest se v kopcích zhoršila, ale to se dá pochopit. Silničáři tady na motorkáře hází bobana stejně jako u nás. Celkem třikrát mně ujelo přední kolo na těch černých bludišťácích na povrchu silnice. Už to mám jen posledních 50kilců. Zadek už má dost, mám šílenou šlajsnu a kulena festovně tuhý. Apartmán nacházím v poho. Paní domácí vykukuje z okna a volá:"Halloo..!" Sundávám blembák, sesedám a cítím se jak Franta Venclovský po přeplavání kanálu La Manche. "Lidi, já su tak šťastné."

10.11.2013 - Slovinsko

Paní domácí mě pěkně přivítá a už mě tlačí do kuchyně, kde sedí u piva její manžel a syn. Taťka je jak starej Škopek ze Slunce, seno,.. Dám si studený bahno a taky smažené stehno z domácího kuřete a domácí sýr. Pak si jdu prohlídnout cimru. Vlastně mám celý apartmán k dispozici. Všechno ve dřevě, takže vrzání při každým pohybu, ale to je v poho. Betla je jak trampolína, ale je to zřejmě místní zvyk, u moře byly taky takový. Dám sprchu a vydám se znovu naučit haksny chodit. Fotr Škopek mně poradil, ať vyzkóším místní vodopád. Vyrážím teda do stráně kolem místního kostela ve směru šipky: Slap 45 min. Po půlhoďce lezu po čtyřech a vodopád furt nikde. Vzdávám to a celej splavenej se vracím do chýše. Zapomněli mně říct, že teď je málo vody a není teda nic vidět. Po druhé sprše hodím záda na trampolínu a za minutu už šlofčím. A jen si trochu dáchnu, vzbudí mě bimbání místního, asi 100m vzdálenýho kostela. Tamní Quasimodo do toho řeže každou čtvrthodinu. A jeho vrcholný číslo přichází ráno po sedmé. Je to takovej mazec, že hledám atombordel a seřadiště pro evakuaci, jak nás to učili za totáče při atomovém poplachu. Uklidní mě snídaně, je vydatná, plná domácích surovin. Majitelé mají vlastní stádo krav v horách a tak je většina potravin domácí bio. Ráno načutnu sršňa a vyrážím směrem na jezero Bled. Chtěl bych vsadit i kópačku, ale úmysl mně kazí ranní kosa a dost mraků a tak to odpískám. Vyškrábu se aspoň k Blejskému hradu, ale dovnitř za 8 éček nejdu. Valím dál za nějakou pěknou fotečkou nejvyšší hory Triglav. Můj sršáň funí do kopců výš a výš, ale nikde tři hlavy ani na chvílu nevidím. Po nucené zastávce v horách, kdy na cestě stály krávy, jsem se vyšplhal až do střediska biatlonistů Pokljuky. Tam mně přívětivý domorodec, který mimochodem jezdil po krajích českých jako autobusák, sdělil, že Triglav neuvidím, jedině, že bych podstoupil 6tihodinovou cestu pěškobusem. Otrávený se vracím zpátky. Krávy už žerou asfalt někde jinde a tak bez zdržení pokračuju k apartmánu, kupuju si v místním koloniálu chalku k obědu i večeři. Zlehka spočnu na trampolíně a odpoledne vyrážím už jen na lehko v kraťounech k Bohinjskému jezeru. Po menší pauze pokračuju k vodopádům Savica. Na parkingu potkávám dvojku motorkářů s pražskou značkou a společně hledáme údaj, kudy se k vodopádům dostat a jak je to daleko. Po pár desítkách metrů nacházím vstup, platím 2,5E a vyrážím lesem po schodech vzhůru. Je to pěkný krpál, schody raději nepočítám. Cestou potkávám malýho bráchu E.T.mimozemšťana. Po půl hodině sotva pletu vanilkama, herzna fachčí jak divá, lapám po luftu a to jsem neměl v hubě fókačku 8 let. Konečně cíl. Je to betélný, ale mohlo to být dole. Když jsem se vydéchám a můžu zase mluvit, vrazím foťák jednomu fricovi, ať mě zvěční. No, nemám na fotce nohy, ale já je stejně necítím. Skutálím se dolů, nalokám se živé vody přímo z vodopádu a jedu k jezeru se ocachtat. Kochám se, kochám, jak je tady všude průzračně čisté vasr a najednou nade mnou černo. Rány jak z děla se ozývaly mezi horama ze všech stran. Tak z kópačky zase nic nebude. Valim jak o život k motorce a pila k apartmánu. Buřina mě tlačí před sebou a když dorazím k baráku a vytáhnu klíček, kópím sprchu jak z vokapu. Je to o chlup. Lije fest a když přestane, vylezu už jen hodit voko po vsi, na okolí, chatrče, místní šťabajzny a tak. Řeknu vám, domky pěkný, ale žádný slušný hajfy jsem tady ani jinde ve Slovinsku neviděl. Baby se tady podobají chlapům. No nic, večer už jen sprcha, véča, zbalit bágl a hodit chrupku. Ještě ve čtvrt na deset Quasík zase příšerně 20 minut mlátí do zvonu a pak zkouším až do půlnoci zabrat.

 11.7.2013

Třetí den ráno natlačím do papule vydatnou snídani, zaplatím domácí 48 éček a rozloučím se. Domácí byla fajn, ochotná, příjemná, mluví anglicky i německy, jen škoda, že ten barák nemá dál od kostela. Po 8. hodině vyjíždím zpátky domů. Plánuju si to do Klagenfurtu stejnou štrekou a pak na St. Pölten, Hollabrunn, Laa, Hevlín atd. Ovšem jen jsem se prokousal kopečky ve Slovinsku a znovu protrpěl anabázi s opravou ulice v Klagenfurtu, začalo pršet a s přestávkama jsem asi pětkrát zmoknul a neuhlídal odbočku na namyšlenou štreku. Nejhorší byla cesta za nějakým dederónem s karavanem v horách, které valil 40km/h. max, nedalo se předjet ani se někde schovat. Nakonec jsem jel zase přes Krems, ale po druhé straně Dunaje a pak na Horn a přes Hnanice do Česka. Už to nebyla taková pohodička, protože v kopcích pršelo a na rovině zase foukalo, ale zmáknul jsem to jen o hoďku později. Švestky jsem za celou cestu potkal jen jednou, měřili v nějaké díře, ale její název si nepamatuju. Zavčas jsem je zmerčil a pohlídal si to. V 19,15 jsem slezl se zablácenýho sršňa. Rozhýbat zápěstí, provětrat vercajk, promasírovat ztvrdlou zadnici a hurá dom: vopláchnout, spláchnout, nadlábnout a natáhnout se na normální betlu. A něco málo chytrýho na závěr: S výletem jsem maximálně spokojený. Příroda v obou zemích bombová, cesty slušný, lidi v poho, motka bez problémů, zadek bez vlka, prostě gut. Příště by to chtělo někoho do holportu, ať může člověk hodit s někým řeč a tak. Ale stejně vám řeknu, že ať si mají lepší to nebo vono, nejlepší bahno a nejkrásnější kocóry máme stéjně u nás. Tak děcka, zdarec a bděte

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE