Slovinsko: Přes Alpy až k moři a pak do Jeruzaléma

4. den – pondělí 23.7.: Bovec – Planina

Ráno, když vše sbalíme, vyrážíme po silnici č. 102 do města Tolmin. Tady nás čeká druhá soutěska. Oproti té první je tu méně turistů, ale je o dost náročnější. Musíme zdolat poměrně prudký výstup. V nádherné přírodě u šumící řeky si dáváme oběd z nakoupených zásob. Na kopci je součástí trasy jeskyně, která vede mírně do kopce a má tak lesklý povrch, že jít po ní je skoro nemožné. Nahoru jsme se vyškrábali a jeskyně pokračuje dál. Je úplně neosvětlená a s baterkou a světlem s mobilu toho není moc vidět a tak se vracíme.
Pokračujeme dále, v plánu byl ještě vodopád Kozjak, ale potřebujeme dohnat ztrátu způsobenou technickými potížemi a tak když projedeme kolem místa, kde na mapě měla být odbočka a ta tam není, vynecháváme ho. Stále pokračujeme po silnici 102, která vede podél řeky Soči. Občas zastavujeme na nějakém odpočívadle, abychom se podívali na řeku, která má jasně modrou barvu. Mě osobně se tahle část Slovinska líbí nejvíc (od přejezdu hor, až po město Idrija).
V Idriji navštěvujeme doly, kde se dříve těžila rtuť. Jsou vypraveny dvě skupiny – se slovinským průvodcem a s anglicky mluvícím. V malé skupince procházíme doly, máme možnost si potěžkat skleničku s rtutí, abychom viděli jak má velkou hustotu. Jako paradox mi přijde to, že v EU je zakázáno rtuť těžit, abychom neohrožovali zdraví lidí, ale dovážíme ho ze zemí 3. světa. Navíc rtuť, která se přidává do, evropskou unií tolik propagovaných, úsporných žárovek. Navštěvujeme ještě malé jezírko za městem – Divije jezero, které vypadá, že má zrovna nedostatek vody.

Naše známá silnice 102 nás dovede až do města Postojna, které je známé svým rozsáhlým jeskynním systémem. Už se blíží večer a tak jen obhlížíme okolí a jedeme hledat místo na stanování. Nakonec se vracíme a konečně poprvé spíme na divoko. Je až neuvěřitelné, že v hornatém Slovinsku jsme sehnali tak velkou rovinku. Kousek je i řeka, kde bychom se mohli umýt, ale nikomu z nás se nechce.

Najeto: 160 km

5. den – úterý 24.7.: Planina – Izola

Dneska se chystáme do Postojnské jeskyně. Při cestě tam v jedné ze zatáček vyjíždí těsně přede mnou auto z nějaké cesty, jakoby bylo na hlavní. Ještě se na mě koukal a viděl mě, přesto to pošle těsně přede mě. Parkujeme vedle motorkářů z různých zemí – Itálie, Německo a jsou tu i motorky s českou poznávačkou. Těsně před pokladnou nás zastavuje mladá slečna, která dělá nějaký průzkum. Kluci se nenápadně vzdálili a nechali mě v tom. Zajímá jí proč jsme Slovinsko navštívili, co jsme kromě jeskyní viděli. Pak jí zajímá odkud jsme. Když se ptá na část naší země, odpovím Středočeský kraj. Když chápu, že takový slovo je pro cizince moc, zkouším Center of Bohemia. Nakonec si poznamenala jen center. :-) Za odměnu dostávám leták, kde jsou přehledně vypsaný jednotlivý balíčky vstupenek a slevu do pizzérie. V Postojnské jeskyni se jedná o masovou turistiku jako nikde jinde. Taky tomu odpovídá cena vstupenek. Kupujeme balíček vstupů do jeskyně + Predjamskeho hradu a jako studenti platíme něco přes 22 €. Příjemné překvapení je, že za 1 € si můžeme půjčit i audioprůvodce s českou nahrávkou. Před vstupem potkáváme motorkáře z Velkých Popovic, s kterými se ještě sejdeme u Predjamskeho hradu.
Když přijde čas vstupu, dav návštěvníků se začne hrnout do vnitř. Dva dlouhé vláčky jsou za chvíli naplněné a čeká nás dvoukilometrová projížďka jeskyní. Na konci této trasy jsou skupiny rozděleny k průvodcům podle jazyků. Ti s audioprůvodci mají jednoho společného. Po cestě jsou rozmístěna čísla, abychom věděli, kterou část si zrovna pustit. Jeskyně je opravdu krásná, ale kdo nemá rád masovou turistiku, tak asi nic pro něj. Počet návštěvníků, kteří jsou současně v jeskyni odhaduji minimálně na 1000. Na konci pěší trasy je možnost nakoupit suvenýry, nebo si poslat pohled z jeskynní pošty. Po té jedeme vlakem zpět. V jeskyni je zakázáno fotit (stejně při tak mizerném osvětlení z fotek není nic, což většina lidí nechápe a za jízdy vlakem fotí jak šílení) a tak při odchodu si každý může koupit fotku – buď u vstupu, nebo při jízdě vlakem. Cena? 6 € za fotku 9 × 13. Všechny fotky jsou vytištěné a drtivá většina z nich se neudá. Pak nemá být tak vysoká cena. Docela by mě zajímalo, co se s nimi děje. Při odjezdu z parkoviště nikdo neví, jestli tady platí i motorky a tak to řešíme tak, že celá početná skupina projíždí mezi květináči. :-) Podle reakce obsluhy vypadá, že neplatí.

Pokračujeme k Predjamskému hradu, který je zasazený do skály. Svačíme na parkovišti společně s motorkáři, které jsme potkali u jeskyní. Tady dostaneme pouze letáčky, ale opět s českými popisem. Traduje se taková historka, že když byl hrad obléhán, jeho nejznámější obyvatel Erasmus chodil díky jeskyním do sadu na čerstvé třešně.
Jedeme dále na jih, po silnici, která vede souběžně s dálnicí A1, do městečka Matavun,  kde jsou Škocjanské jeskyně. Po cestě se během 10 km neuvěřitelně změní krajina. Nejprve je podobná té naší, nebo krajině v Rakousku, pak je typicky přímořská – třeba jako v Chorvatsku. Všude rostou borovice a teplota pořádně stoupla nahoru. K jeskyním dorážíme právě včas. Stíháme akorát poslední prohlídku. Tyhle jeskyně nemají téměř žádnou krápníkovou výzdobou, ale zaujmou velkými prostory a řekou, která tudy protéká. Přecházíme po mostě, který je 45 metrů nad řekou. Když se řeka rozvodní, dokáže zaplavit i turistickou trasu. Jako památka na nedávné povodně jsou vidět naplaveniny ještě výše než jsme my. Při pohledu na starou turistickou trasu se nám nechce věřit, že tamtudy někdo chodil. To musel být teprve adrenalin.
Další zastávkou je dálniční most Viadukt Črni Kal, což je nejdelší a nejvyšší most ve Slovinsku. Projíždíme městem Koper, kde chceme vidět přístav. Do přístavu nás samozřejmě nepustí a tak ho alespoň objíždíme. Jedeme kolem ohromného parkoviště nových aut, které na délku měří asi 1 km. Dnes se chceme ještě vykoupat v moři a tak jedeme hledat kemp. Zajíždíme do města Izola. Potkáváme spoustu mladých na skútru bez helmy, jezdící po chodnících, ale kemp nikde. Když ho konečně najdeme, stavíme stan vedle Čechů, dáme kousek řeči a jdeme ještě k moři. Koupeme se absolutně po tmě, někde mezi balvany a řasami, ale to nám nekazí radost, že jsme dobyli Jaderské moře.

Najeto: 117 km

6. den – středa 25.7.: Izola – Škofja vas (Celje)

Probouzíme se do teplého rána. Než se sbalíme, začíná už být slušný hic. Mám s sebou trafo na 220 V, kterým vždy dobíjíme foťák, nebo mobily. Nikdy nebyl problém, ale tentokrát jsme nabyli i foťák i mobil a to malá baterka v motorce nezvládla. Na nastartování nezbývá proud a tak to pouštím z mírného kopečka. Naštěstí chytla krásně na poprvé. Jedeme na recepci zaplatit a vyzvednout si občanky. Slečna na mě vytřeští oči a jen na mě ukazuje vyděšeně prstem. Vůbec netuším, co jsem jí proved. Ona se nezmůže na jediné slovo, až Fanda si všimne, že mám na rameni pořádně velkého pavouka a tak mi ho sklepne. Ještě vystrašená recepční ho koštětem opatrně vyvede ven. Pak jen dodává, že to vypadalo, jak když je to můj domácí mazlíček. :-)
Další zastávka jsou solné pláně na hranicích s Chorvatskem. Tady už je to pravé letní přímořské počasí. Zastavujeme a okamžitě se převlékáme do kraťas a triček. Oblečení nám ochotně nechává pán u pokladny. Vstup stojí 3 €, za příplatek 1 € je možné jet elektrickým vláčkem. V tomhle horku snad nejlepší investice. Pláně jsou opravdu rozlehlé a tak se vezeme až na druhou stranu, kde je malé muzeum a možnost podívat se na celé solné pláně ze střechy. Znova raději koukám na čas odjezdu zpět a zjišťuju, že jsme to předtím blbě pochopili. Rychle vybíháme z muzea  a vidíme, jak se právě vláček rozjíždí, naštěstí ho stíháme. Další jede až za hodinu a zpátky je to víc než kilometr. Stále tu jsou lidé, kteří sůl takovým speciální hrablem shrnují na hromadu. Celý den na přímém slunci asi není nic příjemného.
Tentokrát nekontroluju trasu, kterou vymyslela navigace a taky to podle toho vypadá. Na jednu stranu chyba, na druhou ještě že tak. Směřujeme ke kostelu v obci Hrastovlje, který byl postaven mezi 12. – 14. stoletím a jsou v něm staré fresky. Jednou možností by bylo jet delší trasou po hlavní silnici. My ale jedeme po silnicích poslední třídy, někdy jsou pouze pro jedno auto. Silnice vedou hornatou krajinou, mezi vinicemi, spoustu opravdu prudkých sjezdů dolů, zatáček-vraceček, ve vesnicích projíždíme úzkými ulicemi mezi domy. Stavby vypadají jak z dob starověkého Říma.
Po příjezdu do vesničky, jdeme do kostelíka. Je to opravdu stará stavba. Krásný kontrast vytváří používání moderních technologií – průvodce má text namluvený a pouští ho z repráků a pouze ukazuje rukama. Po krátké prohlídce se vydáváme hledat restauraci. Jednu najdeme, ale bohužel mají zrovna dovolenou, jdeme ke druhé, kde taky nikoho nenajdeme a tak se vracíme k motorkám. Ve vesnici potkáváme jen pár turistů, kteří míří do kostela, ale za tu hodinu, co tu jsme, ani jednoho domorodce. Z některých domů je slyšet rádio nebo televize. (Tak něco jako v hororu Dům voskových figurín :-))
Poslední plánovanou zastávkou je město Celje, kde chceme navštívit hrad, nebo spíš zříceninu. Vydáváme se proto na cestu. Opět jsme přejeli zpátky do mírnějšího podnebí. Ještě před hodinou jsme se vařili zaživa, teď se výrazně ochladilo. Zastavujeme na oběd v restauraci u silnice ve městě Senožeče. Zdá se, že právě včas. Než nám přinesou jídlo, z nebe se spouští liják. Opravdu vydatný. Během jídla se tu potkáváme s partou motorkářů z Česka. Déšť přestává s tím, jak dojídáme a tak jsme mu dokonale unikli bez zdržení. Projíždíme opět přes město Postojna, kde zastavujeme u supermarketu dokoupit zásoby. Hlídám motorky, zatímco kluci nakupují. Než se vrátí už jsem oblečený v nepromoku. Dál tedy jedeme v dešti. Naštěstí jen 20 km. Průjezd Lublaní je až na drobné zaváhání bez problémů. Po jednom špatném odbočení projíždíme nějakou kančí stezkou, abychom se opět napojili na hlavní silnici. Jedeme po silnici, která kopíruje dálnici A1. Po dešti je, zvláště v údolích a lesích chladno. Na rozdíl od dálnice, která překonává kopce pomocí mostů a tunelů, my si užíváme malého provozu a všech kopců. K hradu v Celje přijíždíme v 20:00. Máme hodinu na prohlídku. Díky tomu, že jsme přijeli takhle večer zažíváme úžasnou atmosféru a pořizujeme zajímavé fotky. Z hradního ochozu vyhlížíme místo, kam zajet stanovat. Když tam ale přijedeme, je to úplně nepoužitelné. Z hradu to nevypadalo na takový kopec. Ještě projíždíme okolí, ale tady opravdu není rovný plácek na stan a tak už za tmy jedeme zkusit štěstí na druhou stranu města. Jen co vyjedeme z města, odbočujeme na první křižovatce. Nic moc nevidíme, ale zdá se, že jsme něco objevili. Uprostřed pole je malá zahrádka s dřevěnou chatkou a z druhé strany malé políčko kukuřice a tak stavíme stan tady. Večer jsem pořád takový neklidný a mám divné tušení, ale přejíždět se už nikomu z nás nechce. „A nepřespíme v té chatce?“ děláme si srandu.

Najeto: 250 km

7. den – čtvrtek 26.7.: Škofja vas (Celje) – Zruč nad Sázavou

Po poslední noci strávené ve stanu začínáme balit věci, když v tom se kolem nás objeví včela. A za chvíli další a další. Ta dřevěná chatka byl úl a my máme stan téměř v koridoru včel. Večer jsme ho chtěli postavit ještě dál, aby nebyl tak vidět. Naštěstí jsme to neudělali. Čím více vylézá sluníčko, tím více včel létá. Občas se nějaká najde a pořád otravuje. Fanda se jedné dokonce snaží utéct. Poslední fáze balení probíhá v motorkářském oblečení, helmě a rukavicích. Nakonec jsme vyvázli celkem dobře, jen Fanda dostal jednu do brady.
Všechno co jsme chtěli vidět, jsme viděli a zbylo nám trochu času a tak ještě chceme navštívit vesnici Jeruzalem. Jedeme přes město Ptuj a Ormož. Východ Slovinska je vinařskou oblastí s poměrně kopcovitým terénem. Přijíždme do Jeruzalema, hledáme nejlepší ceduli k vyfocení. Přichází krátká přeháňka, kterou přečkáváme nejprve pod stromem a když prší i z něj tak u blízkého domu pod krajem střechy. Je 11:30. Domů nevíme jestli stihneme dojet a tak plánujeme, že se zkusíme dostat alespoň za hranice a přespat tam. Vyrážíme zpět. U města Ormož nastává průtrž mračen a než stihneme zastavit pod prvním mostem jsme slušně promoklí. Navíc mi kluci říkají, že mi něco ulétlo z batohu. Zjišťuju, že jsem zapomněl zapnout postraní kapsu a nemám sluneční brýle. Během 5 minut neprší a tak se vracím po nich podívat. Najdu jen látkový pytlík, v kterém byli ale brýle nikde. Když už chci odjet, najdu ještě nožičku a sklíčko, takže si můžu jen domyslet jejich osud.
V Mariboru zastavujeme u McDonald’s na akci, na kterou nás nalákali bilboardy. McDouble za 1 €. Na parkovišti si uděláme piknik ve stínu stromů. K nákupu dostáváme ještě poukázky na šejky v Mcdrive a tak se tam pro ně vypravujeme, nejprve to zkoušíme pěšky, ale nakonec na motorce. Opět dostaneme poukázku, tentokrát už jen na 1 shake a tak to opakujeme. Zasycení odpočíváme ve stínu stromů a děláme si polední pauzu i za cenu, že dneska nedojedeme domů. Jsme tu skoro hodinu. Málem usínáme a tak raději pokračujeme. Při cestě po městě nás zdraví policajti na motorce, ještě se zastavujeme v supermarketu nakoupit něco domů a kolem 15:00 se vydáváme na dlouhou cestu domů.

Během chvíle jsme v Rakousku. Když už máme ty známky, chceme využít dálnici. Nechceme jet ale jen po dálnici. Tak až do města Hartberg jedeme po silnici. Kousek před městem zastavujeme, pozapínáme zipy na větrání a domlouváme taktiku, kdybychom se rozdělili. V Hartbergu najíždíme na dálnici. Do Vídně nám zbývá asi 140 km. Je asi 17:00. Provoz je parádní a tak uháníme co to dá. Přichází 12 km úsek, který se opravuje a tak je provoz sveden na jednu půlku a rychlost omezena na 80 km/h. Absolutně paráda! Všichni rychlost dodržují, nikdo zbytečně nebrzdí, nepředjíždí, takže i přes omezení nevznikají kolony a ani vlastně není poznat, kromě pomalejší jízdy, že se něco děje. Jsem zvědav, jak se zachovají čeští řidiči, až se začne opravovat D1. Trochu mě začíná strašit palivoměr a tak už nedočkavě vyhlížím beniznku. Tady rozhodně nečekejte, že je jako u nás na každém kilometru. :-) Konečně cedule s obrázkem pumpy a pod ní 2 km. Než k ní dojedeme, nebe před náma zčerná a v dálce není skoro nic vidět. Zastavujeme na Shell, kde tankuji asi nejdražší benzín v životě (cca 43 kč/l). Začíná se zvedat i vítr a vypadá to na pořádnou bouřku. Samozřejmě před náma, takže tomu nemůžeme ujet. Chceme jet dokud to půjde, ale když to vidíme, raději sjíždíme na prvním sjezdu. Už to začíná být opravdu ošklivé a tak jedeme do města najít cokoliv, kde se schovat. Máme takové štěstí. Hned na kraji města Leobersdorf je malý obchod, kde už nikdo není, s dostatečně velkým přístřeškem. Jsme schovaní i s motorkama a ani na nás nezahání. Máme tu i lavičku a v nejhorším by se tu dalo i přespat. Nebe je černé a tak čekáme něco velkolepého. Nakonec nás to zasáhne krajem a z domova máme informace, že to jde pryč. Bouřka překazila to v co jsme jen tajně doufali – že dojedeme až domů za světla.

Vyrážíme s tím, že pojedem do setmění a pak uvidíme. Raději v nepromocích upalujeme dál směr Vídeň. Před městem houstne doprava, ale nic dramatického. Nechtěně sjíždíme z dálnice a tak musíme kousek projet městem, abychom se na ní opět napojili. Ve městě je vlhko a tak si v nepromocích připadáme jak ve skleníku. Najíždíme na obří kruhák, kde je 6 výjezdů a před každým jsou semafory. My potřebujeme až na předposlední. Konečně se napojujeme opět na dálnci A 23. Pak sjíždíme na dálnici A 22. Projedeme 2 staršími tunely a podél řeky Dunaj opouštíme Vídeň. Na prvním odpočívadle zastavujeme a odkládáme žluté pláště. Na silnici leží už jen malá vrstvička vody. Jedeme za šera a hranice překračujeme akorát, když se setmí.

Za hranicemi nás vítají zaměstnankyně nejstaršího řemesla a spoustu policejních hlídek. Naštěstí se obojímu vyhýbáme a zastavujeme až ve Znojmě pro benzín. Stavět stan se nám už nechce a tak jedeme domů. Zkoušíme taktiku, že budeme svítit všichni dálkovými, abychom měli dostatečný rozhled, když si ani jeden z nás nestěžuje na oslnění jedeme tak až domů. Při odpočinku v jedné vesnici (na jméno si bohužel nevzpomenu) dostáváme pozvání na kafe od slečny či paní, kterou tipujeme také na motorkářku. Bohužel musíme odmítnout a pokračovat. Po noční jízdě domů přijíždíme v 0:45. Rozebíráme si každý své věci, loučíme se a jedeme zaparkovat své stroje. Další země na motorce byla pokořena.

Najeto: 642 km

Závěrem

Slovinsko je českými turisty neprávem opomíjená země. Nabízí jak hory, tak moře. Dalo by se nazvat zemí tisíce jeskyň. V zemi jich je opravdu spousta a navštívit všechny by chtělo pořádnou dávku času. V tak malé zemi jsme poznali během našeho putování různé oblasti – na severozápadě alpská země, na jihozápadě přímořská země, uprostřed s kukuřičnými a chmelovými poli podobná naší vlasti a na východě hornatá vinařská oblast.

Silnice mají o něco lepší než u nás, v tomhle asi za celou cestu vyhrálo Rakousko, ale ve Slovinsku jsme snad žádný problém nezaznamenali. Nejlepší oblast pro jízdu byla právě první oblast v okolí Alp. Tím nemyslím jen vysokohorské sedlo Vršič, ale obecně celé okolí. Ale ani v ostatních částech, vzhledem k hornaté krajině, není nuda. Hodně oceňuji to, že ani v největších turistických destinacích nenapadlo nikoho říct si o parkovné od motorkářů! V Česku něco neslýchaného a myslím, že by se provozovatelé parkovišť měli učit.

Pokud si chcete zkusit nějaký ten horský přejezd a nechcete, nebo se ještě necítíte na Alpy (ty Rakouské, Švýcarské), Slovinsko jedině doporučuji. V zemi je celkově dráž než u nás, ale není to nic,  co by se nedalo zvládnout.

Závěrem děkujeme všem čtenářům, kteří dočetli až sem. A obzvláště těm pravidelným. Pokud budete mít jakýkoliv dotaz, ať už ohledně naší cesty, nebo se chystáte projet Slovinsko a něco nevíte, klidně se ptejte. Pokud budeme vědět, rádi odpovíme. :-)

                                                                                                                           Petr, Fanda, Michal
Celkem najeto: 1940 km

Projetá trasa

Zkrácené odkazy na mapy Google
1. http://www.riz.cz/mfzgc
2. http://www.riz.cz/m0n2n
3. http://www.riz.cz/a0g3c
4. http://goo.gl/maps/6LgtN

Video

Více fotek najdete zde:

http://petrk888.rajce.net/Slovinsko_-_JULSKE_ALPY,_POSTOJNSKA_JESKYNE,_PREDJAMSKY_HRAD,_JERUZALEM_-_na_motorce_20-26.7._2012

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE